Kolik nás stojí spojenectví?

Andrej Babiš se vrátil z USA s rozhodnutím nakoupit 12 vrtulníků za 12,5 miliardy Kč od jedné ze dvou amerických společností. Buď si koupíme UH1-Y Venom od Bell (první let 20. prosince 2001, uveden do služby 2008) nebo UH60 Black Hawk od Sikorsky (první let 17. října 1974, uveden do služby 1979) . Technicky je prý lepší Venom, ale ani jeden z nich nemá na Mil Mi-8 z roku 1961. Jeden holý vrtulník stojí asi 500 mil. Kč, dalších 500 mil. stojí zbraňové a elektronické systémy. No nic, armáda si něco vybere a je od prezidenta USA hezké, že nám aspoň dal vybrat ze dvou možností.

https://www.novinky.cz/domaci/499450-nakup-12-vrtulniku-od-vlady-usa-se-priblizil.html

 

To mě ale přivedlo na otázku, kolik nás vlastně stojí to pevné ukotvení v náruči západní civilizace? A mohli bychom vyjít ze situace po vzniku ČSR v letech 1918 - 1938. Dále zmíněné částky jsou míněny v předválečných čs. korunách. Tehdy platila smlouva, jejíž nejdůležitější části sem raději nakopíruji, než zase zmizí z internetu, protože se nehodí do obrazu nezištných ochránců vzniku samostatné ČSR propagovaném  novým  dějeBISem a kdy je opět upravována pravda dle vládnoucí ideologie:

 

Reparace a mírové smlouvy ve vztahu k ČSR  

 

V právu mezinárodním dnes rozumíme tímto pojmem peněžní částky, které mají platit státy, které byly ve světové válce poraženy, státům zvítězivším. Z toho vznikl celý reparační problém, který se řeší od konce světové války až dodnes, a teprve budoucnost ukáže, jakým způsobem bude upraven s konečnou platností. Na mírové konferenci ve Versailles v r. 1919 a v konečných mírových smlouvách bylo určeno, podle jakých zásad se mají reparační povinnosti poražených států stanovit. Byla zvolena zvláštní reparační komise zástupců států zvítězivších, jež v květnu r. 1921 určila r. částkou 132 miliard zlatých marek.

Na Rakousku však nebyly žádné r. žádány, poněvadž prošlo těžkou hospodářskou krizí a byla mu naopak v r. 1922 poskytnuta mezinárodní finanční pomoc. Maďarsku bylo sice finančně pomoženo po bolševické revoluci a po hospodářsko-finanční katastrofě, avšak v r. 1924 bylo při finanční sanaci určeno, že bude až do r. 1943 platit roční anuitu 10 milionů zlat. korun, a po r. 1943 že budou jeho platební povinnosti nově upraveny. I Bulharsko obdrželo zahraniční půjčku a jeho reparační povinnosti byly definitivně stanoveny částkou 33 milionů zlat. franků ročně po dobu 37 let. Pokud jde o státy nástupnické, které vznikl y na území bývalé rak.-uher. monarchie (ČSR, Polsko, Rumunsko, Jugoslávie a Itálie), bylo stanoveno, že sice mají také nárok na r., ale že musí jednak zaplatit to, co z býv. Rak.-Uherska obdržely, jednak že musí nahradit spojencům ztráty na životech, a na majetku, jež jim vznikly při osvobozování nástup. států, tzv. liberační dluh. ČSR převzala nejhodnotnější stát. statky z býv. monarchie a evaluační komise ocenila je částkou 24 278 mil. Kčs. Liberační dluh ČSR činil 750 mil. zl. franků, tj. asi 4 ½ miliardy Kčs, právo na reparace bylo ČSR přiznáno ode dne 28. 10. 1918.

První procentuální rozdělení reparačních povinností bylo provedeno již dne 16. 7. 1920 na konferenci ve Spaa, kde byly v prvé řadě rozděleny německé r. takto: Francie 52 %, Anglie 22 %, Itálie 10 %, Belgie 8 %, Japonsko 0,75 %, Portugalsko 0,75 % a Rumunsko s Jugoslávií a Řeckem dohromady 6,5 %. Z tohoto přídělu bylo pak přiznáno Jugoslávii 5 %, Rumunsku 1,1 % a Řecku 0,4 %. Československo se této konference nezúčastnilo, poněvadž nebylo ještě rozhodnuto vůbec o jeho účasti na reparacích (stalo se tak teprve dne 14. 4. 1921). Ve Spaa byly rozděleny též platy, jež plynuly z mírových smluv a platy z liberačního dluhu nás lednických států.

Německo se placení r. velmi důrazně bránilo a první splátku splatnou v r. 1921 odmítlo odvésti. Anglie byla nakloněna myšlence revize r., avšak Francie žádala mocenské zakročení proti Německu a donucení k placení. Spolu s Belgií provedla Francie v r. 1922 vojenské obsazení Porúří. Anglie se k tomuto kroku připojila a Itálie dala souhlas. Německo prožívalo úžasnou vnitropolitickou krizi. Bezpříkladná inflace zruinovala německé hospodářství a na obou stranách se poznalo, že jest nutno znovu upravit reparační problém. Předseda komitétu mezinárodních znalců pro úpr avu něm. platů Charles Gates Dawes podal spojencům dne 9. 4. 1924 zprávu o stavu německého hospodářství a jeho financí. Tato zpráva byla podkladem londýnské úmluvy z 16. 8. 1924 o reparačních platech Německa spojencům. Jest to tzv. Dawesův reparační plán, jejž přijal německý parlament dne 30. 8. 1924. Plán bral zřetel na německé hospodářství situaci, upravil německou měnu a ponechal v Německu mezinárodní kontrolu v cedulové bance. Německu byla poskytnuta mezinárodní půjčka 800 mil. zl. marek a bylo mu dáno částečné moratorium do r. 1928-29. Splátky od r. 1924 šly od 1000 mil. zl. marek do 1750 mil. zl. marek v r. 1927-28. Od roku 1928-29 měly činit 2500 mil. zl. marek. Dawesův plán byl uveden v život a zdánlivě se osvědčil. S pojenci přišli k názoru, že potřebují dostat od Německa alespoň tolik, kolik sami musí odváděti Spoj. státům americkým. Dne 10. 12. 1927 předložil reparační agent Parker Gilbert, který podle Dawesova plánu byl v Německu, zprávu, ve které upozorňoval, že musí být reparační problém německý definitivně upraven a platební povinnosti musí býti přesně určeny. Při 9. zasedání Shromáždění Společnosti národů v Ženevě bylo dne 16. 9. 1928 vydáno společné prohlášení, že se mocnosti rozhodly provést úplné a konečné řešení reparací. Byl zřízen komitét finančních znalců, který zasedal v Paříži od 11. 2. 1929 do 7. 6. 1929 za předsednictví Američana Owena Younga.

Z těchto prací vyšla konečná zpráva, která reviduje plán Dawesův a která se nazývá plán Youngův. Podle tohoto plánu bude Německo platit r. v 59 ročních splátkách. Kapitálová hodnota splátek, pohybujících se kol 2 miliard zl. marek po dobu prvních 37 let, činila 38 miliard zl. marek, takže Německu byla původní platební povinnost snížena na třetinu. Kdyby došlo k nové úpravě dluhů spojeneckých států s USA, budou Youngovy annuity poměrně sníženy, a sice v prvních 37 letech připadnou z každého snížení mezispojeneckých dluhů k dobru Německa 2/3, v druhém období 100 % ze snížení, poskytnutého Amerikou. Zahraniční kontrola Německa přestává, zřizuje se Banka pro mezinárodní platy, jež přejímá cedulovou kontrolu. Plán měl být přijat na Mezinárodní konferenci v Haagu, která zasedala od 6. do 31. 8. 1929. Poněvadž však snížením r. Německu byly téměř všechny státy poškozeny na výši očekávaných příjmů, bylo na této konferenci rozhodnuto, že musí se vyřešit celá likvidace světové války po stránce hospodářské a finanční, a byly zvoleny dvě komise (jedna pro východní r., pro státní statky a liberační dluh, a druhá pro přípravu textů dohod mezi mocnostmi, které vedly válku), za tím účelem, že projednají tyto nové otázky, aby mohly být řešeny společně s hlavním problémem reparačním.

Druhá konference v Haagu trvala od 3. do 21. ledna 1930. Na ní byl uveden v život Youngův plán se zpětnou platností od 1. 9. 1929. Rakousku byly r. definitivně škrtnuty, Bulharsku byly stanoveny částkou 11 mil. zl. franků po dobu 37 let, a Maďarsku ponechány dosavadní anuity 10 mil. zl. franků do r. 1943 a od r. 1944 do r. 1967 13 ½ mil. zl. franků ročně. Čsl. liberační dluh byl určen částkou 1190 mil. Kčs po dobu 37 let. Hospodářská krize, postihnuvší téměř celý svět v letech 1930-31, přináší i řešení reparací fin. obtíže.

 

Smlouvy mírové vzhledem k ČSR

Světová válka způsobila pro československý národ vyvrcholení jeho tužeb a přání, jež projevilo se v dosažení samostatnosti; dík velkým činům zbraní čsl. na třech mohutných frontách evropských přinesla světová válka mnohé změny a názory, jež uplatňovaly se postupně a dosud uplatňují nebo doplňují. To platí zejména o mírových smlouvách vzhledem k ČSR s různými státy sousedními i ostatními.

Mírové smlouvy mezi jednotlivými národy uzavřené jsou velké důležitosti a účinnosti. Ve všech hlav. mír. smlouvách jsou zmínky i o státě našem, jenž jakožto zúčastněný člen Dohody podepisoval svými zástupci mírové protokoly.

1. Versailleský mír sjednán byl 28. června 1919 s Německem a vyhotoven v pův. textech v řeči franc. a angl. a podepsán byl 28 signatárními státy včetně Německa. Pro stát náš důležity jsou články 81. a 82., jichž rčení uvádíme:

Článek 81. zní: Německo uznává, jak to již byly učinily mocnosti spojené a přidružené úplnou neodvislost státu čsl., v nějž bude pojato i autonomní území jihokarpatských Rusínů. Prohlašuje, že béře na vědomí a uznává hranice tohoto státu tak, jak budou určeny čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými a ostatními státy interesovanými.

Článek 82. zní: Hranice mezi Německem a státem čsl. bude určena starou hranicí Rak.-Uh. a Německem tak, jak byla dne 3. srpna 1914 atd.

2. Saintgermainský mír byl sjednán dne 10. září 1919 s Rakouskem a protokoly o něm vyhotoveny v jaz. franc., angl. a ital. Pro ČSR má důležitost stať článku 53., již tuto podáváme:

Článek 53. zní: Rak. uznává, jak to již byly učinily mocnosti spojené a přidružené, úplnou neodvislost čsl. státu, v nějž bude pojato i autonomní území jihokarpatských Rusínů.

3. Trianonský mír sjednán byl 4. června 1920 s Maďarskem a protokoly sepsány v textu franc., angl. a ital. Pro stát náš důležity jsou články 48. a 73., jež upraveny v textu českém praví toto:

Článek 48. zní: Maď. uznává, jak to již byly učinily mocnosti spojené a sdružené, úplnou neodvislost čsl. státu, v nějž bude pojato i území jihokarpatských Rusínů.

Článek 73. zní: Nezávislost Maď. jest nezcizitelná, leda se svolením Rady Společnosti národů. Maď. se tudíž zavazuje, že se zdrží, pokud nesvolí jmenovaná Rada, každého jednání, které by bylo způsobilé dotknouti se jeho nezávislosti, přímo či nepřímo a jakýmkoliv způsobem, zejména pak tím, že by se Maď., do té doby, pokud nebude přijato za člena Společnosti národů, účastnilo na záležitostech některé jiné mocnosti.

4. Smlouva hraniční sjednána byla v Sevres dne 10. srpna 1920 mezi čelnými mocnostmi, spojenými a sdruženými a Polskem, Rumunskem, a Jugoslávií. Hranice s Polskem jsou ve smlouvě upraveny na základě rozhodnutí konference velvyslanců o Těšínsku, Oravě a Spiši, konané dne 28. července 1920 v Paříži. Serverská smlouva uzavřena byla mezi signatárními a ostatními státy za tím účelem, aby zajištěna byla svrchovanost Polska, Rumunska, Jugoslávie a státu čsl. na územích, jež byla přiznána jednomu každému z nich.< /span>

5. Smlouva o právech menšin v našem státě a o státoprávním poměru Podk. Rusi mezi čelnými mocnostmi, spojenými a sdruženými a ČSR sjednána a podepsána byla v St. Germain en Laye 10. září 1919. Úvodní prohlášení smlouvy jest zajímavo svojí cenou polit. a hist.; v ní uvedeny jsou názvy hist. zemí Čech, Moravy a Slezska, mluví se o národu slovenském, též o bývalém král. čes. markrabství mor. a vévodství slez. Čelné mocnosti (Spoj. Státy severoamerické, ří& scaron;e Britská, Francie, Itálie a Japonsko) potvrzují ve smlouvě uznání státu čsl. v hranicích určených či ve hranicích, jež jest určiti ve shodě s dnešní mírovou smlouvou s Rakouskem za člena rodiny národů, svrchovaného a samostatného.

6. Dohoda o příspěvku na výlohy spojené s osvobozením území bývalého mocnářství rak.-uh. sjednána mezi čelnými, spojenými a přidruženými státy v Saint Germain en Laye dne 10. září 1919. Pro čsl. stát má důležitost článek 1. a 2.

Článek 1. zní: Polsko, Rumunsko, SHS a ČSR jakožto státy, kterým připadlo území býv. mocnářství rak.-uh. a které vznikly rozkouskováním zmíněného mocnářství, svolují každý, pokud oň jde, že zapraví jakožto příspěvek na břemena a náklady, způsobené osvobozením zmíněných území, částky, jejichž výše nepřekročí 1500 mil. fr. ve zlatě. Frank ve zlatě bude počítán ve váze ryzího zlata, zákonem předepsané 1. ledna 1914.

Článek 2. zní: Částka, placená státem čsl., nesmí v žádném případě překročiti 750 mil. fr. Kdyby příspěvek, uložený čsl. státu měl převyšovati tuto částku, pak rozdíl mezi zvýšeným příspěvkem a 750 mil. fr. se odečte od celkové sumy 1500 mil. fr. a nebude moci býti přidělen ostatním státům.

7. Smlouva o zvláštních otázkách povahy hospodářské a právní sjednána v Sevres dne 10. srpna 1920 a nazvána též „Smlouva mezi cesionářskými státy rak.-uh. monarchie“. Týče se Itálie, Polska, Rumunska, Jugoslávie a ČSR a upravuje otázky národohospodářské důležitosti po stránce právní a povšechné.

 

Uvedeny jen důležité výňatky, pokud mají přímý vztah k naší vlasti. Více zde: http://www.casopisczechindustry.cz/news/reparace-a-mirove-smlouvy-ve-vztahu-k-csr/

 

Naše svoboda a vznik samostatné ČSR jsme si zaplatili tzv. liberačním dluhem (poplatek za vznik ČSR a podíl na reparacích Rakousko-Uherska za prohranou 1. sv. válku nazývaný jako dar)  placeným jako 1190 mil. Kčs po dobu 37 let s tím, že nemáme platit více než 750 mil franků, což odpovídalo asi 4,5 mld. Kčs.

Edvard Beneš nutnost placení dluhu odůvodnil v prosinci 1932 tím, že: "Velmoci se nikdy nebudou angažovat pro právo tam, kde to není také v jejich zájmu ". 

http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Evropska-politika-ministra-Benese-170525.htm

Měl pravdu, jen tam přebývá to ustanovení o právu.

 

V zájmu objektivity je ale nutné uvést, že Francie a USA měly zásadní podíl na vzniku ČSR a Polska, především Francie s nimi počítala ve svých velmocenských plánech, ovšem také si za to nechala pořádně zaplatit. Sama také měla co oplácet USA, a tak se válečné reparace za 1. světovou válku odpuštěné Rakousku a později i Německu, tedy prakticky hrazené jen dnešními středo a východoevropskými státy, staly základem budoucí prosperity USA (Francie sama splácela USA).

 

Velmi zajímavý je druhý tajný dodatek k čs.-francouzské vojenské smlouvě, který:

 

"zavazoval okamžitou pomocí v případě, že se jeden ze signatářů ocitne ve válce s Německem, dále v polsko-německé válce se obě republiky dohodly, že by vystoupily na straně Polska, v konfliktu polsko-ruském by zůstaly neutrální, v případě pokusu o restauraci dynastie Hohenzollernů v Německu se prý obě strany dohodly na ostrém protestu formou sankcí a odvoláním se na versailleskou smlouvu, pokud by Němci projevili. Spojenecká smlouva mezi Polskem a Rumunskem byla podepsána dne 3. března 1921.  Jakýkoli odpor, představoval by casus belli, tedy podnět k zahájení války." (pro zájemce o další informace hledejte Jana Sýkorová, Československo-f rancouzské vztahy v letech 1918 – 1939 - odkaz není možné vložit).

Všimněme si, že druhý dodatek jasně zavazoval Francii, aby vojensky pomohla ČSR proti požadavkům Německa v Mnichově 1938, kdy hranice mezi ČSR a Německem byla též jednoznačně dána, a podívejme se, jak se dnes historici snaží zamlčováním nepohodlných faktů neuvěřitelnou zradu Francie zamlčet.

 

Kromě uvedených 4,5 mld. Kč stáli ČSR nezištní ochránci míru, demokracie a lidských práv ještě další náklady na přítomnost francouzské vojenské mise (generál Pellé, další členové zde http://www.vhu.cz/francouzska-vojenska-mise-v-ceskoslovensku-1919-1938/), což znamenalo další zisky francouzských koncenrů za zbrojní výrobu (především plzeňská ŠKODA patřila francouzskému Schneideru).

 

Jan Berwid Buquoy hovoří o

"140 milardách předválečných korun ročně - tzv. „Dar za osvobození“ + reparace z I. svět. války" http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-berwid-buquoy.php?itemid=4964.

 

Osobně ale považuji částku za přehnanou, protože rozpočet čs. vlády činil v roce 1935 výdaje 7,983 mld. Kčs oproti příjmům 7,985 mld. Kčs (https://www.mesec.cz/clanky/statni-rozpocet-i-v-tezkych-dobach-vyrovnany/). Vyrovnaný státní rozpočet, že?

V té době ČSR mohutně zbrojila, kdy "V míru se skládala ze 7 velitelství sborů, 17 pěších divizí a 4 rychlých divizí. Početní stav armády byl více než 200 000 mužů. Rok 1938 byl charakteristický zintenzivněním veškerých příprav na hrozící válečný konflikt. V květnu 1938 byla vyhlášena částečná mobilizace a v září 1938 všeobecná mobilizace. Mobilizovaná československá armáda se skládala ze 14 velitelství sborů, 37 pěších divizí, 4 rychlých divizí a měla ve zbrani asi 1 100 000 mužů. Její výzbroj tvořilo asi 2 300 děl, 350 tanků a 950 letadel. Hlavn& iacute;m velitelem mobilizované armády se stal generál Ludvík Krejčí."   http://armada.vojenstvi.cz/predvalecna/

Takže těch 140 mld. Kč budou spíše veškeré náklady za celých 37 let placení poplatku za svobodu a představují těžko uvěřitelných 44 mld. francouzských franků (kurz byl v té době přibližně 6 Kčs za 1 frank=> 6*1,19mld. Kčs *37 let.)

 

Ale i kdybychom vyšli jen z platby 4,5 mld. Kčs ročně oproti rozpočtu cca. 8. mld. Kčs, pořád to činí 56% státního rozpočtu 1935.

 

Dnešní státní rozpočet na 2019 tvoří celkové příjmy ve výši 1 465,3 mld. Kč a výdaje 1505,3 mld. Kč, kdy odliv dividend do zahraničí činí cca. 300 mld. Kč ročně (ve 2016 to bylo přesně přiznaných 289 mld. Kč https://www.e15.cz/domaci/loni-odteklo-do-zahranici-rekordnich-289-miliard-na-dividendach-1330644).

Těch 300 mld. Kč je ale pouze ta viditelná část odlivu financí, protože nezahrnuje odlivy za korporátní ceny, kdy česká pobočka prodává za uměle snížené ceny centrále a zisk tak zůstává centrále, všechny absurdní poplatky za ochranné známky, patenty, neexistující služby centrály pobočkám, pronájem IT systémů, úvěry dceřiných společností centrále s nízkým úrokem, které nikdy pobočka nedostane zpět a jiné skryté vyvádění zisků, což se odhaduje mezi 800 - 900 mld. Kč ročně. Nejsme v tom sami, stejně platí Poláci, Slováci, Maďaři i jiné kolonie nazýva né postkomunistické země EU.

 

Ale vezme-li za dané nižší odhad odlivu financí 800 mld. Kč ročně (osobně považuji za reálnou hodnotu) oproti výdajům státního rozpočtu 1505,3 mld. Kč, dostaneme se na 53% odlivu financí z ČR a jsme na stejných hodnotách jako ČSR mezi roky 1918 - 1938.

 

Vykořisťování ze strany západní Evropy bylo jen na chvíli přerušeno mezi roky 1948 - 1989, kdy ČSSR zase platila internacionální pomoc, aby se obnovilo po 1990. Máme být za takové situace EU, Německu, Francii nebo komukoliv vděčni? Není důvod. Jsme opět jen dojnou krávou tentokráte globálního kapitálu. 

Ale i kdybychom uvažovali odliv jen 289 mld. Kč ročně, je to pořád velká suma placená rozdílem v úrovni platů. Celkové HDP EU činilo 455 600 mld. Kč ve 2018.  https://www.finance.cz/509528-hdp-cr-2018/

Těch 289 mld. Kč dividend představuje 0,634 promile HDP EU. V rámci EU jde o zanedbatelnou částku, ale v rámci ČR jde o významný odliv financí.

 

ČR má být v roce 2019 na 90% průměru HDP EU při 66% průměru platů. Celých 24% HDP odplývá ročně do zahraničí, což by znamenalo, že by ČR byla přibližně na 111% průměru EU, kdyby veškeré dividendy byly v jednom roce investovány v ČR. 

 

Pro srovnání, ČR za 2017 byla na 89% průměru HDP EU, Německo 124%, Rakousko 127%, Polsko 70%, Slovensko 76%, Maďarsko 68% (zdroj https://ec.europa.eu/eurostat/tgm/table.do?tab=table&init=1&plugin=1&language=en&pcode=tec00114) .

 

Tedy cena za spojenectví s USA, která bude činit nyní těch 12,5 mld. Kč je sice hodně velká částka, ale ještě k většímu odlivu financí dochází v dividendách a skrytých transferech.

 

Většinu lidí ale bude zajímat otázka, kdy doženeme Německo a Rakousko. Ekonomové Klaus a Dlouhý trrdili, že do 10-15 let a stále jsme je nedohnali. Zkusíme odhadnout dnenší situaci, kdy Německo meziročně roste o 0,2% ze 124% průměru HDP EU (https://www.finance.cz/509528-hdp-cr-2018/ a https://ec.europa.eu/eurostat/tgm/table.do?tab=table&init=1&plugin=1&language=en&pcode=tec00114) a Rakousko o 0,4% ze 127%, zatímco ČR roste o 2,4% z 89% a Slovensko o 4,6% ze 76%.

 

Zjednodušeným výpočtem budeme Rakousko dohánět nejméně ještě 19 let a Německo ještě 16 let. Tak to ale nebude, protože růst HDP se zpomaluje zhruba na polovinu, jakmile dosáhne úrovně blízké průměru EU. Takže ještě chvíli poroste HDP ČR a pak se zpomalí a investice se přesunou do jiných zemí.

Správná odpověď tedy je, že úroveň Rakouska nebo Německa dosáhneme nejdříve v roce 2050. Dříve sotva.

Ovšem průměru EU máme šanci dosáhnout do 5 let. Zatím ještě HDP utěšeně roste bez nejmenšího přičinění vlády. Do budoucna ovšem neinflační růst HDP ČR potáhne jedině domácí spotřeba, pokud dojde k růstu platů, a těžit můžeme ze sousedství Německa.

Ekonomicky jsme se stali pevnou součástí Německa na hodně dlouhou dobu. Už zase někomu patříme. Ještě pár let nám budou diktovat z USA, pak už jen z Berlína. Na Brusel můžeme zapomenout, tam jsou již jen figurky řízené z Washingtonu nebo Berlína.

 

Průměrná hodinová mzda v EU byla v roce 2016 ve výši 25,40 € pro EU-28, zatímco pro EZ-19 byla 29,80 €. ( https://ec.europa.eu/eurostat/statistics-explained/index.php?title=Wages_and_labour_costs/cs ). ČR se v té době pohybovala na přibližně 10 €, Němci a Rakušané nad 30 €. Ty třetinové platy obyvatel ČR jsou znát, a nemusíme počítat ani příliš přesně, aby bylo zřejmé, že plat za odvedenou práci se skládá ze tří zhruba stejně velkých částí:

 

- první část si odnese pracovník domů jako čistou mzdu

- druhou část si odveze zahraniční korporace 

- třetí část utratí český stát zcela neefektivně

 

A tak zatímco levicové strany volají jen po omezení transferu peněz do zahraničí, proti čemuž protestují pravicové strany a ekonomové, pravicové strany naopak volají po méně rozmařilém státu, kdy jim oponují strany levicové. V daném případě se ale třetí, tedy zaměstnanec, nesměje, protože je okrádán oběma stranami stejným dílem. Pravicová strana třetinu jeho nadhodnoty věnuje zahraniční korporaci a obdrží drobty na své fungování. Klasickým reprezentantem je Kalousek, nyní Fiala.  Levicová strana další třetinu věnuje státní správě nebo veskrze neužitečným lidem, kteř&iacute ; nás pak z ČT tepají za nedostatek evropských hodnot. Klasickým reprezentantem je Sobotka, nyní Hamáček.

Zatímco správná odpověď pro voliče je, že jej okrádají úplně všichni politici, jen každý pro někoho jiného a jiným směrem. Ve sporu pravicových a levicových stran pak úplně zaniká, po čem že by se měl občan pídit. Místo toho se má handrkovat, který ze dvou směrů politiky je ten správný. Ano, teď již jistě tušíte, že ani jeden. Divide et impera (rozděl a panuj) v praxi.

Nejstarší trik předložit několik odpovědí a tvářit se, že nejméně jedna z nich je správná. Hezká manipulace s lidským myšlením.

 

V ČR je obrovský potenciál na zlepšení životní úrovně třemi opatřeními.

 

Tím prvním je růst mezd.

Tím druhým je omezování nákladů státu.

Ovšem tím třetím zcela nezbytným opatřením je, že obě předchozí opatření na růst mezd a omezování nákladů státu musí být prosazována současně.

 

Není nutný přesný výpočet, i hrubý výpočet na třetiny postačí.

 

Vladimír Špidla kdysi říkal, že zdroje jsou. Ano, jsou, je jich neúměrně mnoho, které plynou do cizích kapes a obyvatelé ČR z nich nemají žádný užitek (tedy většina, pár lidí samozřejmě užitek má).

Jenže dokud  jsou lidé vysáváni tak masivně, že by to už Francouz nezvládl, nic se nezmění. Ministerstvo spravedlnosti USA (nebo financí) už by v takovém případě žalovalo banky, mobilní operátory, vodárenskou firmu Veolia a další za zneužití tržního postavení.

 

A u nás? Ministryně za ANO je ještě hájí:

 

„Když budete prostě někomu pořád dokola opakovat: máme drahá data, máme drahá data, tak co uděláte, tak vezmete mobil, tak se nepřipojíte na internet přes data, ale budete hledat volnou wifinu. A tady jsme u toho. Čím méně se těch dat používá, protože se jim vyhýbáme, tak tím nepřispíváme k tomu, aby byla levnější. My potřebujeme změnit to klima v té společnosti také k tomu, aby ta data chtěli používat,“ uvedla Nováková pro ČT.

Podle ministryně operátoři investovali miliardy korun do vybudování mobilní sítě a tím, že Češi dávají přednost veřejným wifi sítím, musí operátoři dávat vyšší ceny těm zákazníkům, kteří data využívají. Řešením, jak na drahá data podle ministryně je, že by se měli Češi více využívat. „To je jedna z cest, která k tomu zlevnění povedou,“ sdělila Nováková.

Zdroj:https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/mobil-data-novakova-ministryne-operatori-wifi-internet.A190218_122001_domaci_ble

 

Neuvěřitelné? Nikoliv, jen normální v ČR.

 

A tolik nás stojí to pevné ukotvení v EU, NATO, západní civilizaci, evropských hodnotách, lidských právech, demokracii a vymývání mozků z ČT nebo BIS?

Pokud zaměstnanec vydělává měsíčně 20 tis. Kč hrubého, dalších cca. 20 tis. dá státu a cca. 20 tis. si odveze zahraniční vlastník. To je ten náklad, kolik nás stojí spojenci.

 

Vzpomeňme si na to ve volbách nebo až budeme číst nějaké nové mobilizační výzvy politiků.