Tento text z nadpisu pravidelně, měsíc co měsíc, nacházím pod platbou od jedné mé čtenářky. Trvá to už tři roky… Tenkrát, v roce 2023 jsem začal psát o tom, že bychom měli mít nějaké „národní divadlo,“ tedy prostor, který by nám patřil a kde bychom se mohli setkávat, abychom naše virtuální fejsbůková přátelství přetavili v ta skutečná.
Ona byla jedna z prvních, která začala podporovat Institut českého venkova, napsala mi tenkrát velmi povzbudivý dopis a já ji mám jako svého strážného anděla. Ona nade mnou totiž nikdy nezlomila hůl a vždycky nějak intuitivně vystihla chvíli, kdy se mi nedařilo, byl jsem unavený či vyhořelý a nejraději bych všeho nechal. Moje texty málokdy zrcadlí mé skutečné rozpoložení, ale ona to vždycky vystihla správně. Inu, prožila velmi bohatý život a v mých článcích čte mezi řádky naprosto dokonale.
Jmenuje se Viera. Ano, česky to znamená víra.
Několikrát za ty poslední tři roky byla ona tou poslední instancí mezi mnou a porážkou. Když jsem si prošel prvním mediálním shitstormem, když jsem chodil na policii podávat vysvětlení kvůli svým názorům, když jsem byl vyobcován z kostela, když jsem objížděl republiku a spal jsem čtyři hodiny denně… a také tehdy, když jsem ze dne na den přestal být démonickým Putinovým agentem a stal jsem se obyčejným odepsaným lůzrem, vždycky v těch nejblbějších chvílích přišel mail s povzbuzením.
„Viero, já ale fakt nevím, jestli to s tím komunitním centrem zvládnu,“ říkal jsem jí, když jsme se jednou potkali tváří v tvář. „Tyhle věci jsou na dlouhé lokte a kdykoliv se ten sen může sesypat jak domeček z karet.“ Vícekrát jsem jí psal, že to vzdávám, že není žádná naděje, aby se něco takového podařilo. Odpovědí vždycky byla další platba s příslušným textem. Ona prostě věřila, že se to povede.
Už dávno jsem se zařekl, kdyby se to nakonec přece jen podařilo, bude mít Viera svoje jméno vytesané nad vchodem, protože nám vlastně nic jiného, než víra nezbývá., Nejsme hybateli světa. Nejsme na delší straně páky a zřejmě ani hned tak nebudeme. Ani takový frajer jako Orbán to nedal. Sám americký prezident nám teď ukazuje limity své moci. Prostě se jen nechceme dát, zkoušíme se udržet a drží nás jen trocha víry a trocha naděje.
Milá Viero, plním svůj slib. Vaše jméno je nade dveřmi do sýpky. Poprosil jsem schovanku, aby ho tam namalovala. Až bude nová fasáda, vyvedeme Vaše jméno v mnohem trvanlivějším provedení, ale ať je od první chvíle vidět, kdo byla nejvytrvalejší podporovatelka a kdo držel Vidlákovi hlavu nad hladinou, když mu došly síly.
Prosím, Viera nebyla jediná. Ale byla první. Na sýpce bude celá řada dveří a spousta prostoru na stěnách a trámech, kam se vejdou jména všech, kteří mě podporovali a podporují. Děkuji vám za víru. Děkuji vám, že přes všechny překážky a všechna zklamání stále věříte v dobrý konec a v budoucnost.
Váš Vidlák
__________________________________________________________________________________
Přátelé, pokud mě chcete podpořit, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Vaše podpora bude do poslední koruny využita pro projekt „Vidlákovny“ . Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy z nabídky. Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód.
Kdo preferuje jednoduché placení, nabízím možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g3600
- Log in to post comments
Komentáře
Komentáře k Vidlákovu článku..
Čeká nás revoluce v uhelné energetice?
Čína vyvinula palivový článek, který přímo, bez spalování přeměňuje uhlí na elektřinu. Čínští vědci představili průlomový „palivový článek na uhlí s nulovými emisemi uhlíku“ (ZC-DCFC), který zásadně mění energetiku založenou na uhlí. Tato inovace, jejíž vývoj vedl Xie Heping ze Šenčenské univerzity, má nahradit tradiční energetiku postavenou na uhlí. Tedy přeprava uhlí do elektráren, jeho spalování, výroba páry, parní turbogenerátory – to všechno odpadá, včetně vysokých komínů a chladících věží. Celý princip je postaven na uhlíkovém palivovém článku, který se ukázal jako funkční.
Od roku 1839 je znám vodíkový palivový článek, tehdy mu říkali „plynová baterie“ dokázal z vodíku a kyslíku přímo vyrobit elektrický proud. Bralo se to jako rarita, něco jako výroba elektřiny třením ebonitové tyče liščím ocasem. Teprve americký kosmický program dotáhl vodíkové palivové články do použitelné formy. Na Apollu vyráběly nejen elektrický proud, ale také jako „odpad“ produkovaly vodu pro astronauty.V běžném životě se nerozšířily, protože nemáme k dispozici volně dostupný čistý vodík. Kdysi na Zemi byl, ale nyní je už všechen chemicky vázán do sloučenin, většina se sloučila s kyslíkem a vytvořila vodu.
Vodíkový palivový článek pracuje při relativně nízké teplotě a skládá se ze dvou elektrod – anody a katody – oddělených elektrolytem (membránou), která propouští protony, ale ne elektrony. Na anodu se přivádí vodík, jehož molekuly se na povrchu katalyzátoru (obvykle platiny) štěpí na protony a elektrony. Protony procházejí elektrolytem ke katodě, zatímco elektrony jsou nuceny téci vnějším elektrickým obvodem, čímž vzniká elektrický proud, který dodává do vnějšího obvodu elektrický výkon. Na katodě se přivádí kyslík, který spolu s přicházejícími elektrony a protony reaguje za vzniku molekul vody. Celý proces je poháněn rozdílem chemických energií mezi výchozími látkami (vodíkem a kyslíkem) a výsledným produktem (vodou), přičemž část této energie se přeměňuje na na užitečnou elektrickou práci a část na teplo. Účinnost takového článku je 50%. Článek poskytuje napětí 1,23V, pro dosažení vyššího napětí se řadí články do série.
Princip uhlíkového palivového článku je znám již od přelomu 19. a 20. století. Jeho praktické využití je však podstatně složitější než u vodíkového článku, především proto, že uhlík je pevná látka. Teprve současný vědecko-technický pokrok v oblasti materiálů a vysokoteplotních systémů umožňuje tento koncept přiblížit praktickému nasazení. Základní koncepce je podobná vodíkovému palivovému článku – zařízení tvoří anoda, katoda a elektrolyt, který vede ionty, zatímco elektrony jsou rovněž vedeny vnějším obvodem. V uhlíkovém článku dochází ke slučování uhlíku s kyslíkem za vzniku oxidu uhličitého, přičemž celková reakce je rozdělena do dvou elektrochemických kroků.
Na katodě se přivádí molekuly kyslíku (O₂), které v prostředí s přebytkem elektronů a za přítomnosti katalyzátoru při zvýšené teplotě přijímají elektrony. Tím dochází k přerušení vazby O=O molekuly kyslíku a ke vzniku dvou oxidových iontů O²⁻, přičemž každý atom kyslíku přijme dva elektrony. Tento stav je energeticky výhodnější, a proto reakce probíhá samovolně. Vzniklé oxidové ionty jsou vedeny elektrolytem k anodě, kde reagují s uhlíkem za vzniku oxidu uhličitého (CO₂). Při této reakci se elektrony opět uvolňují a jsou nuceny procházet vnějším elektrickým obvodem, čímž vzniká elektrický proud. Na katodě se tento oběh uzavírá. Mezi elektrodami tak vzniká elektrochemické napětí řádově kolem 1,0–1,1 V.
Pro správnou funkci článku je nutné udržovat vysokou provozní teplotu, typicky v rozmezí 600 až 900 °C. Vzhledem k tomu, že uhlík je pevná látka, je třeba zajistit jeho dostatečný kontakt s anodou, například ve formě jemné disperze nebo porézní struktury. Konstrukce elektrod musí být optimalizována tak, aby měla co největší aktivní povrch. Vysoké teploty zároveň kladou značné nároky na použité materiály z hlediska jejich stability a životnosti.
Uhlíkový palivový článek je zatím ve fázi experimentálních a demonstračních prototypů. Lze očekávat, že potrvá ještě určitou dobu, než budou vyřešeny všechny technické problémy a technologie bude schopna širšího praktického využití v energetice. Ale Čína umí překvapit.
Pokud se to podaří bude to znamenat skutečnou revoluci pro uhelné elektrárny. Již existují studie, že by se tyto elektrárny umísťovaly přímo do dolů. Místo těžních věží by z „dolů“ vedlo ven jen vysokonapěťové vedení. Další studie předpokládají, že by se CO2 dále přímo v dole další linkou zpracovával mineralizací na pevnou látku, které by mohla být využita přímo v dole na vyplnění již vytěžených chodeb.
❗️Rajchl upozorňuje na…
- pro některé - nepříjemnou pravdu: Připomínáme si každý rok velmi výrazně datum 21. srpna, ale 15. března, 29. září, jako kdyby neexistovalo, úplně mimo český mainstream!
„Vymlčují se tato dvě data, která měla pro dějiny našeho národa výrazně horší dopady, než onen 21. srpen,“ upozorňuje Jindřich Rajchl.
*včelka Mája
Ano vymlčují se, protože to je o zradě. Během Mnichova nás zradila Francie, se kterou jsme měli spojeneckou smlouvu. A 15. března zradilo Německo své veškeré sliby, které dalo právě v Mnichově. Kdo jednou zradí, vždycky zradí. A to jsou dnes naši spojenci.