Posledních pár dní jsem si vysloveně užíval kvikotu pravdy a lásky, které začalo docházet, že jde do tuhého a jejich tradiční ochrana přestala fungovat. A protože dobrých zpráv je pomálu a jsou vždycky vyváženy nějakými průsery (například se znovu střílí mezi Íránem a Izraelem a na severu Čech zavírají nějaké továrny na autodíly), bude dnešní článek vysloveně pozitivní a naplněný dobrou náladou.
Začneme stávkou, které si nikdo nevšiml a nikoho nezajímala. Na úřadě vlády nám totiž stávkovali henti „zmocněnci.“ Ani nestávkovali všichni, údajně asi desetina z nich, tedy nějakých padesát až šedesát kousků. Stávka měla být výstražná, ale nikoho nevystrašila, zejména ne Babišovu Tundu Bartha, která chladnokrevně dokončila přesun všech těch zmocněneckých agend pod jiná ministerstva, kde se milým zmocněncům stane přesně to, co se stalo v každém podniku, který převzal Agrofert.
Vždycky to začalo auditem, kdy se do detailu zkoumalo, co má které pracovní místo na starosti, kolik času příslušný zaměstnanec skutečně stráví prací a jestli tuto práci nedělá už někdo jiný. A pak se propouštělo. Žádná libovůle, žádný rozmar šéfa… nezávislý audit. Všichni ti zmocněnci Michailidu počínaje a Hollanem konče dobře vědí, že se jim na jejich nemakačenkování přijde a bude to s nimi o to jednodušší, že budou rozprášeni do různých baráků i různých agend a každý bude vyhozen podle jiných kritériíí a v jinou dobu.
A tak zkusili stávkovat. Média si k tomu pozvali, černě se oblékli, temné proslovy měli, kamery to natáčely… pak přišla Tunda Bartha, řekla, že se nenechá zastrašit, oznámila, že je rozhodnuto a Babiš to pak velmi expresívně potvrdil na pondělní tiskovce po jednání vlády. Mediální řev sice byl, ale nefungoval. Nefungoval ani na Babiše, ani na čtenáře, ani na diváky. Můžeme začít vypisovat sázky, za jak dlouho bude Hollan na dlažbě, protože ministerský audit zjistí, že nic nedělal. Koneckonců, víte, kolik podobných idiotů už Babiš ve své korporátní kariéře vyhodil na dlažbu? Tisíce!
Mimochodem, asi jste si nevšimli, že spolu s Hollanem stávkovalo prý na čtyřicet adiktologických zařízení… Nevšiml si toho nikdo!
Stejně tak mě potěšilo, že ezonom Tomáš Sedláček během krátké doby tak dojebal Knihovu Václava Havla, že končí. Penízky přestaly proudit. Zdeněk Bakala buď usoudil, že už se na to může vykašlat a nebo zjistil, že mu to stejně jeho morální profil nezlepší a žádná protihodnota z toho nebude. Inu, ani Havlův kult už není, co býval.
Má to jednoduchý důvod, Havla si berou do huby čím dál horší kreatury. Nositelé jeho odkazu jsou jeden vedle druhého samý válečný štváč, proněmecký kolaborant, smiřovatel s nacisty, sprosťák, hulvát, Rakušan nebo Šarapatka. Ať byl Venca Flaška jaký byl, jeho odkaz se jaksi zmaterializoval do Foltýnovských sviní, Rakušanových pytlů na mrtvoly, Ondráčkovského rusožroutství říznutého Timurem Mindičem, tuposti Danuše Nerudové a zbrojařského lobbingu Kolářova Nývlta. Z Havla se stala taková svastika. Kdysi symbol slunce je dnes zakázán, protože si ho také zprivatizovaly ty nejhorší kreatury a díky Dolfimu dostal tento prastarý symbol úplně nový rozměr. Stejně tak dostává úplně nový rozměr i Václav Havel… inu, berou si ho na tričko ti nejhorší z nás.
A tak Bakala usoudil, že sponzorovat to, jsou vyhozené peníze.
Stejně tak prakticky nikdo neřeší stávkovou pohotovost České televize. Nikoho jejich strasti nezvedají ze židle, tedy, kromě Mikuláše Mináře, ale ten se protestováním živí a nic jiného neumí. Sice slibuje, že nebude mlčet a Milion chvilek skutečně nemlčí, ale větší půlka národa doufá, že televizní pracovníci svou výhružku splní a fakt přestanou výstražně vysírat… totiž vysílat.
Svým způsobem, poslední záchranou pro Českou televizi byl Klempířův mediální zákon. Jednak veřejnoprávním médiím přiznával nějaký status v nové nekoncesionářské době a jednak se dal připomínkovat. Ale aktivisti řekli: „NE!“ a místo nás, dezolátů, bojovali proti tomu zákonu sami. Tohle jsem si užíval několik týdnů a nemohl jsem uvěřit, jak jsou libtardi blbí! Díky jejich vlastní práci žádný nový zákon nebude, jen prostě skončí koncesionářské poplatky… Česká televize bude mít stále současné povinnosti, ale nebude mít současné prachy… Ne fakt se nezlobím.
Tímto navrhuji, abychom u Andreje všichni lobovali za to, aby stát vůbec Českou televizi neplatil. Aby prostě jen udělal koncesionářské poplatky dobrovolnými. Hotovo. Ať si pravda s láskou svoje oblíbené mééédium platí sama. Jestli to projde, nevím, ale než se na vládě rozhodnou, mohli by se všichni ti Chudárkové, Takáčové a Řezníčkové hezky kroutit, řvát jak píchlé prase a trčit jim do zadnice šestnáctku roxor, tak ho přeštípnou.
S chutí teď také koukám na vládní tiskovky. Ne proto, že bych měl radost z toho, jak Andrej neplní předvolební sliby, které tiše padají pod stůl… Teď naposled třeba valorizace důchodů. Ale užívám si, že i Veľký Bocian už mééédia nepovažuje za mocná. Inu, už před rokem byla alternativa větší než majnstrým a od té doby to opět pokročilo. Největším investigativcem současnosti už není Seznam zprávy, ale Thomas Paukner, který Lukačovičovi na vztek publikuje na Seznam Médiu, kde ho sice různě mažou a omezují mu dosah, ale ono už je to jedno. Alternativa ho na fejsbůku rozšíří naprosto spolehlivě a dostatečně.
Ještě v roce 2021 to bylo naopak. Novináři byli na tiskovkách klidní a politici byli naštvaní. Novináři byli pány situace a politici různě kejhali, zvyšovali hlas a nezvládali. Teď je to naopak. Vysmátý Babiš a ještě vysmátější Macinka posílají Nory Fridrichové a Radky Bartoníčky do prdele s takovou grácií, že novinářům přeskakuje hlas a vyvádí je to z míry. Před několika lety by to byl mediální průser první kategorie, protože novináři by si to sestříhali jako vyhrožování a pohrdání, ale dneska, než se Bartoníček vrátí do střižny, má Babišovo video, jak ho stírá, už dávno milion shlédnutí.
Mimochodem… měl Moravec tuto neděli zase nějaký svůj pořad? Nějak jsem si nevšiml. Poprvé tam byl Macinka, tak se o tom trochu mluvilo, ale od té doby tam sice pár ministrů a dalších potentátů bylo, ale nějak to zapadlo. Koneckonců, proč bych platil Moravcovi za něco, co mi kterýkoliv politik řekne zadarmo na svém vlastním profilu a ještě si zaplatí reklamu, aby to ke mně dostal. Jestli někohop baví Moravcovo mistrování, ať si to klidně zaplatí, ale ty peníze jsou vyhozené do kanálu. Moderátor, jakožto zprostředkovatel mezi premiérem a veřejností, možná není zbytečný, ale je i zadarmo drahý. Navíc, aby měl Moravec vůbec nějaký dosah, musí dávat větší prostor ministrům a menší prostor opozici. Zpokorněl nám, chlapec!
Shrneme si to:
Vláda se už mediální řevu nebojí a role se otočily. Ministři za pultíkem jsou klidní a novináři ječí jak Viktorky na splavu. A není jim to nic platné. Mediální řev už Hollany a jiné zelené Khméry nechrání. Jsme to naopak my, kteří zahajujeme dlouhý pochod institucemi. Šejna a Kubásek jsou první vlaštovky.
Havlův kult je pryč a postupně se mění v symbol posseltovského nacistického pohrobka, foltýnovské svině a ukrajinského zlatého záchodu. Je to tak blbé, že to i Bakala zabalil.
Českou televizi nikdo zachraňovat nebude a Milion chvilek se maximálně přiživí na jejím pádu. Za půl roku si tady všichni řeknou o dvě stovky měsíčně, když to teda lidi nemusejí platit České televizi. Nový mediální zákon, kterým chtěl Klempíř vyjít pravdoláskařům vstříc, libtardi sami odmítli.
Jednotlivci jsou schopni lepší ivestigativy než celá Lukačovičova banda a protože Lukačovič je v bledě modrém totéž, co Bakala, jakmile zjistí, že mu to nenese ani moc, ani vliv, ani body, všechny je vyhází a nebo jim zkrouhne honoráře… Oh wait, to už se děje.
Tohle všechno se už nedá vzít zpátky. Tohle není výsledek voleb nebo práce nějakého jednotlivce. Tohle je trend, který zahájili Fiala s Rakušanem. On byl tak strašný premiér a Rakušan tak velký mafián, že nás všechny tak či onak zvedli ze židle, začali jsme pracovat, udělali jsme si vlastní média, šli jsme na sociální sítě a díky tomu se intervjuci změnili z polobohů v opovrhované presstitutky. Jestli nevěříte, podívejte se na Babiše, jak s nimi na tiskovkách zachází. Tohle bude už jen sílit bez ohledu na to, jestli Andrejko bude svou politiku dělat dobře nebo špatně.
A na to se napijeme!
__________________________________________________________________________________
Přátelé, pokud mě chcete podpořit, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Vaše podpora bude do poslední koruny využita pro projekt „Vidlákovny“ . Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy z nabídky. Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód.
Kdo preferuje jednoduché placení, nabízím možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g3600
- Log in to post comments
Komentáře
Komentáře k Vidlákovu článku..
*Strašný a mafián
Jen občas ještě premiér strašný cosi zamečí do mééédií, ale o mafiánovi velkém, poté co ho ani napočtvrté nezvolili místopředsedou Sněmovny, se slehla zem. Možná by měl místo Putina v pytli na mrtvoly dát sebe a někde vyvěsit. Třeba na Muzeum, teď je tam místa dost.
Technokracie a Donald Trump
Bylo to na počátku třicátých let minulého století. Amerika se zastavila. Hospodářská krize ji ochromila. Miliony lidí byly bez práce a bez prostředků. Moderní továrny stály, sklady byly plné zboží i potravin, ale lidé přesto hladověli. Jako by se najednou vytratila hybná síla ekonomiky. Zhroutil se finanční systém, který předtím poháněl růst levných úvěrů, spekulace a víra v nekonečný růst. Skončil sen o bohaté Americe, kde bude každý rok lépe než ten předchozí. Ceny všeho rostly, mzdy rostly, lidé si zvykli na stále vyšší životní úroveň a na vše, na co právě neměli, si mohli snadno půjčit. S nákupními úvěry a hypotékami se doslova roztrhl pytel.
Pak se ale něco zadrhlo. Růst zpomalil a první dlužníci přestali zvládat splátky. Objevily se bankroty. Ukázalo se, že ceny akcií i nemovitostí byly vyhnány příliš vysoko a začaly klesat. Potíže se přenesly na banky, protože hodnota zástav přestala stačit na krytí poskytnutých úvěrů. Začaly krachovat i ony. Lidé jim přestali důvěřovat a vybírali své úspory. Jenže banky už většinu těchto peněz rozpůjčovaly dál. Následovala lavina krachů a paniky.
Krize se rozšířila do celého světa a systém se z ní vzpamatovával dlouhá léta. Sovětský svaz jí nebyl zasažen stejným způsobem jako západní ekonomiky. Ne proto, že by tam panoval blahobyt, ale proto, že fungoval na odlišném principu centrálně plánovaného hospodářství.
Právě tehdy začali někteří lidé hledat alternativu ke kapitalismu. Na Kolumbijské univerzitě vznikla skupina, která přišla s odvážnou myšlenkou: co kdyby ekonomiku neřídili politici ani trh, ale vědci, inženýři a odborníci? Co kdyby bylo možné výrobu, spotřebu i využívání zdrojů plánovat a řídit vědeckými metodami?
Byl to svým způsobem komunismus bez komunistů. Všechno spočítat, všechno plánovat, všechno mít pod kontrolou. Nenechat prostor pro chaos trhu ani pro „neodpovědná“ rozhodnutí obyčejných lidí. Tento nový směr dostal název technokracie. Jeho zastánci věřili, že představuje vítězství vědy a rozumu nad živelností kapitalismu.
Technokraté 30. let tvrdili, že hlavní problém kapitalismu nespočívá ve výrobě, ale v cenovém a peněžním systému. Podle nich moderní průmysl dokázal vyrábět obrovské množství zboží, ale peníze, úvěry, úroky, spekulace a ziskový motiv bránily tomu, aby se toto bohatství dostalo k lidem. Z jejich pohledu vznikala paradoxní situace továrny byly schopné vyrábět, sklady byly plné zboží, lidé potřebovali výrobky, ale kvůli nedostatku peněz nemohli nakupovat. Proto tvrdili, že peníze nevyjadřují skutečné bohatství společnosti. Jsou pouze účetním nástrojem, který je navíc deformován dluhy, bankovními úvěry a spekulacemi. Jako náhradu navrhovali systém založený na energetickém účetnictví.
Jejich úvaha byla jednoduchá, každý výrobek a každá služba vyžadují určité množství energie. Energie je fyzikálně měřitelná veličina. Proto by se celá ekonomika měla měřit nikoliv v dolarech, ale v jednotkách energie. Místo peněz by každý občan dostával tzv. energetické certifikáty. Ty měly několik zvláštností nebyly by obchodovatelné, nebylo by možné je půjčovat na úrok, nebylo by možné je hromadit, nebylo by možné je zdědit, po určité době by propadly.
Technokraté došli k 7 pravidlům, které je pro vědecké řízení společnosti nutné dodržovat:
Nepřetržitě zaznamenávat celkovou výrobu a přeměnu energie.
Pomocí údajů o výrobě a spotřebě energie udržovat vyrovnané zatížení výrobního systému.
Mít nepřetržitý přehled o veškeré výrobě a spotřebě.
Vést podrobnou evidenci všech výrobků a služeb, včetně místa jejich výroby a konečné spotřeby.
Vést individuální evidenci spotřeby každého občana, včetně jeho identifikace.
Poskytnout každému občanovi co největší svobodu při využívání jeho podílu na produkovaném bohatství společnosti.
Zajistit distribuci zboží a služeb všem členům společnosti
Tyto body jsou psány jazykem inženýrů a plánovačů, nikoli všeobecně srozumitelným jazykem. Autoři často prezentují omezení jako výhodu a kontrolu jako racionalizaci. Bod 6 je typickým příkladem. Na první pohled to zní docela liberálně. Jenže technokraté současně předpokládají že každý člověk dostane předem určený podíl, že tento podíl nebude možné převádět ani hromadit a pokud nebude utracen v okamžiku přidělení následujícího podílu, tak bude zrušen.
Pro nás je svoboda především možnost rozhodovat o svém majetku, o tom jak naložíme se svými penězi, o podnikání, a svých životních plánech. Pro technokraty byla důležitější efektivita, stabilita a optimální fungování celku. Z jejich pohledu tedy nebylo omezení vlastnictví nebo nákupů ztrátou svobody, ale odstraněním "chaosu". Člověk měl být osvobozen od nejistoty trhu, nezaměstnanosti a hospodářských krizí. Cena za tuto jistotu však spočívala v tom, že řada rozhodnutí byla přesunuta z jednotlivce na systém a jeho správce.
S příchodem 2. světové války se situace změnila, válečné úsilí rozjelo opět průmysl na plno. Krize definitivně skončila a nápady technokratů byly zapomenuty. Ony ty nápady se nedaly ani uskutečnit, nebyly na to technické prostředky. Tak to všechno usnulo. Na třicet let. Ale v roce 1970 to na stejné univerzitě oživil profesor Brzezinski, nazval to technotronikou, spojením technologie a elektroniky. On sám byl prorokem přechodu společnosti mezi průmyslovou a technotronickou érou. Napsal: V technetronické éře by společnost byla ovládána elitou, jejíž nárok na politickou moc by spočíval na nadřazeném vědeckém know-how. Bez omezení tradičních liberálních hodnot by tato elita neváhala dosáhnout svých politických cílů pomocí nejmodernější techniky ovlivňování chování veřejnosti a udržování společnosti pod přísným dohledem a kontrolou.
Brzezinski spolu s Davidem Rockefellerem založili v roce 1973 Trilaterární komisi. Jejím cílem bylo vytvořit „nový mezinárodní ekonomický řád“ Uvažovali o tom, že systém bude budován zdola nahoru, že obcházení národní suverenity, její postupné rozebírání kousek po kousku, dosáhne mnohem více než staromódní čelní útok. V roce 1971 založil Němec Klaus Schwab World Economic Foorum – WEF. WEF je znám svým každoročním setkáním ve Švýcarském Davosu a většina z nás zaznamenala jeho technokratickou vizi. Jednak nadpisem článku z roku 2016: „Nebudete nic vlastnit a budete šťastni“, kde se WEF popisoval budoucí změnu vztahu lidí k majetku a spotřebě a především program „Great Reset“, který představuje přestavbu ekonomických a společenských institucí. Obě organizace na sebe navazují jak ideově tak personálně.
Ještě před týdnem bych tady s povídáním o technokracii skončil. Ale dnes budu pokračovat dále. Má to další pokračování, začátkem dubna vydal Patrick Wood, člověk, který se dlouhodobě technokracii zabývá knihu „Nová technokratická ekonomika“ shromáždil v ní mnoho faktů, že od roku 2025 zažívá technokracie nový boom. Technika postoupila natolik dopředu, to co bylo před 90 lety jen nesplnitelná vize je nyní proveditelné. Zrodila se umělá inteligence, která dokáže oněch 7 klíčových bodů převést do praxe. To co byla dříve pouhá fantazie je dnes realizovatelné. A co víc, technokracie získala velmi vlivného zastánce, je jím prezident USA Donal Trump. Ne jako prezident, ale jako soukromá osobnost. Svoji prezidentskou funkci využívá (podle autora knihy zneužívá) k uhlazování cesty pro realizaci technokracie. Většina toho, co se v poslední době děje s tím úzce souvisí. Ono to není na první pohled vidět, teprve, když odborník shrne fakta do jednoho celku, tak je to zřejmé.
Neangažuje se v tom jen Donald Trump, ale i jeho nejbližší, oba synové a také manžel dcery Ivanky - Jared Kushner. Je toho opravdu hodně. 22. ledna 2026, na výročním zasedání Světového ekonomického fóra (WEF) ve švýcarském Davosu, podepsalo dvacet hlav států chartu organizace nazvané Rada míru. Charta jmenovala Donalda Trumpa stálým předsedou. Ne „prezidenta Spojených států“, ne „držitele úřadu prezidenta“, ale Donalda Trumpa, osobně. Rada míru bude řídit každodenní realitu 2,3 milionu lidí v Gaze.
V roce 2024 rodiny Trumpů a Witkoffů založily společnost World Liberty Financial. Ta, co by soukromá společnost vydala v tichosti Stablecoin USD1. V dalším kroku Trump, již jako prezident, třemi zákony umetl cestičku pro to, aby bylo možné v USA založit digitální měnu. Dnes je USD1 kryt krátkodobými americkými státními dluhopisy. USD1 nekonkuruje dolaru, ale na dolaru přímo parazituje. Kryptosystém rodiny Trumpů začínal v září 2024 na nule, do února 2026 vzrostl na hodnotu přesahující 13 miliard dolarů. V současné době zkoumá Rada míru nasazení digitální měny coby platebního prostředku pro rekonstruovanou Gazu. Obyvatele Gazy nebudou mít jinou možnost než platit v té digitální měně, kterou pro ně vybere Rada míru – v jejímž čele stojí muž, jehož rodina vlastní stablecoin USD1.
To není jen střet zájmů to je zneužívání funkce prezidenta USA, jaké v historii nemá obdoby. Těch do očí bijících skutečností je mnohem víc. Ale nemohu donekonečna natahovat úvodní článek. V dalších pokračování to začnu probírat jedno po druhém.
Prezident si myslí, že tu máme prezidentský režim
- Petr Pavel je jakýmsi lídrem opozice, což navíc svědčí o tom, jak slabá musí být, když stosedmička je její nejvýraznější tvář.
Pondělní návštěva prezidenta na zasedání vlády měla být součástí přesvědčování kabinetu o nutnosti splnit přání být vedoucím delegace v Ankaře. Ze strany premiéra se mu dostalo ujištění, že povede jinou výpravu. A to na podzimní zasedání OSN. Tato zbytečná organizace, jejíž význam se vytrácí s tím, jak ignoruje realitu, je korumpovatelná a je již dlouho v podstatě nefunkční například vůči americké rozpínavosti či západnímu podněcování války na Ukrajině a nedodržování Minských dohod. Takže odpovídá tomu, kam Petr Pavel může vyjet na výlet a nebýt příliš velkou škodnou.
- V Ankaře se může rozhodovat o důležitějších věcech a není důvod tam vysílat kohokoliv z opozice sabotující samostatnost České republiky. Natož někoho, pro kterého je důležitější federalizace Evropy než svrchovanost jeho vlasti, evropská měna než vlastní, obnovený německý nacionalismus než ruské zásluhy za jeho porážku kdysi, navrácení právem zabaveného majetku Lichtenštejnů než jeho zachování v národním bohatství státu. Kolaborantů se Češi kdysi po porážce nacistů zbavovali a měli by to udělat i nyní.
- Vláda oddálila rozhodnutí o složení delegace v Ankaře na konec června. Eliminovala tím možnost prezidenta podat kompetenční žalobu, jejíž výsledek by mohl jeho cestu ovlivnit. Je zřejmé, že duo Kolář-Pavel už předjednalo možný obsah tohoto právního úkonu dopředu. Všichni známe složení Ústavního soudu, v němž má opozice jistou oporu. Navíc předseda Baxa, následník Rychetského ve funkci, byl jmenován Petrem Pavlem a patří k Rychetského favoritům…. Pokud tedy Ústavní soud rozhodne v jeho prospěch, navíc v šibeničním času vzhledem k době potřebné na řešení tak zásadní kauzy, budeme svědky tak výrazného ohýbání práva, že důvěra v justici spadne na nulu.
- Může se stát, že konflikt mezi vládou a Hradem přesáhne vše, co jsme dosud u nás zažili. Pavel s Kolářem a opozicí mají na své straně za podpory 95% médií přibližně necelou polovinu národa. Ta druhá jeho část ani tak nestojí za Babišem či Macinkou, ale postavila se především proti prezidentovi a minulé vládě. Probíhá tak na naše poměry boj titánů. Jsme svědky prezidentovy nabubřelosti, Babišova kličkování, úsměvu a vtipu Macinky a kvílení opozičních hráčů a médií. Kdo nakonec obsadí sedačky vládního speciálu, to se ještě uvidí. Prezident si myslí, že tu máme prezidentský režim, my ostatní doufáme v parlamentní demokracii. Pokud vláda uhne, sama na to jednou doplatí mnohem více, než si nyní dokáže představit. Snad to Babiš s Macinkou vědí.
Jindřich Kulhavý z článku „Je 107 dost nebo málo?“ https://www.inadhled.live/…o-/