Vy, co mě čtete dlouhodobě, tak víte, že se netajím tím, že považuji stranickou politiku za zmírající na úbytě. Jediná země, kde je nositelem politiky strana a nikoliv konkrétní osobnost, je Německo. Tam ještě lidé volí CDU, AfD, SPD a podobně. Ale i taková CDU musela hodně ustoupit ze svých stranických ideí, aby udržela Angelu Merkelovou v kancléřském křesle po čtyři období. Ve Francii už lidi volí spíš Macrona, Zeymoura, nebo LePennovou. V Holandsku teď zvolili Wilderse a já dost pochybuju, že kdybych se zeptal, jak se jmenuje jeho strana, že by mi tady dokázalo odpovědět hodně lidí.

Vprvním ročníku na politologii vám vysvětlí, že všichni sice mluví o tom, že pravo-levé dělení je už dávno mrtvé, ale nemáte tomu věřit, protože je stále platné, protože bylo platné už v dobách před Kristem, přežilo středověk, vrátilo se do politiky v době Toryů a Whigů a i v dnešní době liberální a neomarxistické je stále do značné míry platné.

Pamatujete na poslední volby do poslanecké sněmovny? Ano, nad Babišem tehdy zvítězila SPOLUkoalice, která oproti předchozím volbám posbírala o 29 poslanců víc. Přepočty v jednotlivých volebních obvodech tehdy dopadly tak, že Fiala získal asi o čtyřicet tisíc hlasů víc než Babiš, ale SPOLU mělo 71 poslanců, zatímco hnutí ANO jich mělo 72. Piráti a Starostové dostali nakonec 37 poslanců (z toho Piráti jen čtyři) a SPD si sáhlo na dvacet poslaneckých křesel.

Politická scéna je po událostech posledních měsíců a týdnů zase o něco čitelnější, leckteré nejasné kontury se zaostřily a ať na politické scéně sledujeme jakákoliv zemětřesení, stále pokračuje unikátní situace, kdy se stále více lidí stává občany, protože se stále více zajímají o politiku. Od doby covidové to jde s naší zemí z kopce, lidem stále více svítí kontrolky, věští průšvih a přemýšlejí, co by se s tím dalo dělat. Tak nějak bych čekal, že příští parlamentní volby budou mít naprosto rekordní účast a předvolební debata bude zřejmě nejvyhrocenější za posledních třicet let.

plynulou sobotu měla strana PRO celorepublikový sněm na kterém představila svůj program pro nadcházející volební rok a zvolila si nové vedení. Předsedou byl zvolen Jindra Rajchl a za místopředsedy byli zvoleni Petr Vacek, Marek Zeman, Pepa Palíšek a Matěj Drbohlav. Bezprostředně před sněmem stranu opustily takřka kompletně dva kraje. Jihočeský a Jihomoravský. Z veřejně známých tváří zůstal v PRO Jindra Rajchl.

Tak jsme se dozvěděli velmi zajímavou zprávu… Němci berou platby za emisní povolenky a dotují jimi ceny elektřiny. De facto je lidé sice zaplatí, ale zase se jim vrátí zpátky. Neberte mě úplně za slovo, jak přesně funguje ten mechanismus, ale výnosy z emisních povolenek se prostě použijí, aby elektřina nebyla tak drahá. Inu, Němci nejsou blbí, nálady veřejnosti a voličstva jim nejsou lhostejné, přece jenom mají představu, co se děje s národem, když ho příliš vezmete u huby, ony ty hákenkrajcy nebyly zase tak dávno… a tak ty prachy za emise vracejí lidem i podnikům.

Bylo to jako lusknutí prstů. Ještě před měsícem Ukrajina slavně vítězila, Putin byl smrtelně nemocný, Rusko mezinárodně izolováno, z Afriky přicházeli samí inženýři a doktoři, evropské hodnoty byly pevné, grýndýl byl nezvratný a Petr Fiala byl velký státník, který bojuje za zájmy České republiky, zatímco Babiš bojuje s uzávěrem lahve coca-coly.

Před týdnem byla geopolitická situace úplně jiná a psali jsme o Náhorním Karabachu, kde skončilo tisícileté arménské osídlení a proběhlo to vlastně bez povšimnutí světa. Já jsem v jednom ze článků napsal větu, že arménský premiér Pašinjan se zachoval vlastně jako Beneš. Nijak jsem to nerozváděl. Byla to pro mě v té chvíli jen slovní zkratka, jaké používám běžně pro „nasvícení scény“ z jiných úhlů. Nedělal jsem z toho žádné závěry, byla to jedna jediná věta zhruba uprostřed textu a už jsem se k ní nevracel, protože článek byl o něčem jiném.

Tak jsme se dozvěděli, že podle agentury Morning Consult je Petr Fiala nejméně oblíbeným demokratickým premiérem na světě. Věří mu jen 18% občanů. Je méně oblíbený než Macron, kterému běžně hoří předměstí Paříže. Je méně oblíbený než Scholz, kterému zase nehoří kotle v elektrárnách. Naopak, nejoblíbenější je indický Módi, i když je Indie hodně chudá země a život tam není peříčko. Druhý nejoblíbenější je mexický prezident Obrador (že jste o něm nikdy neslyšeli?), i když mu v zemi řádí drogové kartely…

Vkomentování slovenských voleb má smysl ještě pokračovat, protože s nimi máme hodně společného a jejich trendy i tendence fungují i tady. Stojí za to, vzít si drobnohled a neřešit jen vítězného Fica, nevítězné Šimečko, volební vlaky zaplacené z Ameriky a cikány zaplacené Matovičem. Stojí za to, podívat se na ty, kteří zůstali daleko vzadu a do Národné rady se neprobojovali. Dnes si probereme ty neúspěšné… ano, protože i jejich neúspěch se může zopakovat u nás. Nebudu samozřejmě řešit malé obskurní straničky s nulovými šancemi už od začátku.