Když zde Vidlák pustil na sklo můj zážitek z poslední jízdy se starým, hloupým a nehezkým autem, stručně řečeno s křápem „ze staré doby“, netušil jsem, kolik se najde čtenářů, kteří se podiví či dokonce pohorší nad mou smělostí ponechat naloženou soupravu volně svištět bez jakéhokoli zásahu jen tak volně krajinou, vnímat pouze krásu probouzejícího se letního dne, těšit se z ranního „letu ke slunci“ (silnice z Varů ku Praze směřuje velmi zhruba na východ).