Přátelé, dnešní článek bude vzpomínkou na posledních deset let mého života mezi domácími zvířaty a především pak vzpomínkou na mého čtyřnohého pomocníka a přítele. Mého jezevčíka Buba. V roce 2015 jsem si ho přivezl jako plyšovou kníkající kuličku, protože děti „chtěly pejska“ a můj kolega v práci měl zrovna jedno štěně navíc. Moje žena také nebyla proti, můj chov prasátek se právě rozjížděl a bylo zapotřebí něco většího než je kočka, protože bylo zapotřebí držet v šachu nejen myši, ale tu a tam i nějakého potkana, který byl na běžnou kočku už příliš velký.
Měli jsme štěstí. Bubo byl zlatá povaha k dětem a rychle u nás zapadl do party. On prostě chápal. Nějak přirozeně od začátku. Chodil po cestičkách, nevydupával trávu, nešlapal na záhonky. I když někdy zůstala vrata průjezdu otevřená, nikdy neutekl a zastavil se na vlastním prahu. Chodil do vinohradu plašit špačky, cizí kočky proháněl, ale spíš, že si s nimi chtěl hrát, než jim ublížit a naše kočky přijal za své. Během let si je zorganizoval do vlastní smečky, v zimě je měl nakvartýrované u sebe v boudě a ucpával jimi vchod, aby mu nebyla zima.
Pamatuju si jako dneska, jak jedna z našich koček přinesla svoje malé kotě, položila ho před něj a čekala, co udělá. A když zjistila, že mu Bubo neublížil, nastěhovala mu do boudy všechny tři. A za tři měsíce koťata žrala se psem ze stejné misky a napodobovala ho. Škoda, že jsem nikdy nenatočil, jak říkám povel: „sedni“ a kromě psa si sednou i tři kočky vedle něj.
Když jsem si pak pořídil prasnici a začal jsem si vychovávat selátka opravdu odmala, byl to opět Bubo, který chodil pomáhat. On vždycky novorozená selata olízal dosucha a dostrkal je ke struku. Když nám jednou prasnice zmetla, přišel ji i s kočkami utěšovat. Nikdy nezapomenu, jak se kočky přitulily k jejímu rypáku a začaly vrnět, že to bylo slyšet za devátou stěnou a pes na to dohlížel. Kočky, které vždycky ohledně prasnice předváděly okázalý nezájem, najednou přišly a chovaly se lépe než leckterý člověk.
Jen při zabíjačce jsem ho vždycky musel zavřít. Měl tendenci své vepřové kamarády bránit. Až když jsme měli prase zabité, očištěné a pověšené, mohli jsme ho pustit a on pak po zbytek dne obcházel všechny hosty, chtěl se mazlit a truchlil.
V posledních třech letech jsem doma byl stále méně a stále více jsem zanedbával dvůr a pole. Práci za mě převzaly děti a z mého Buba se postupně stával jejich Bubo. Už mě nevítal tak bouřlivě jako kdysi, stal jsem se pro něj vlastně takovým dalším hostem, se kterými se denně potkával. Když jsem se teď po volbách vrátil a převzal si svoje povinnosti, dával mi najevo, že se na mě vlastně zlobí, protože jsem si ho dlouho nevšímal. Přišel si pro pohlazení, ale ostentativně se držel ostatních a ne mě.
Po několika dnech se to ale náhle zlomilo. Najednou se ode mě nehnul na krok. Čekal na mě u dveří a ať jsem dělal na dvoře cokoliv, div mi nepodával nářadí. Chodil za mnou po poli, když jsem mulčoval nebo sekal trávu, motal se mi pod rukama, když jsem se snažil uklidit dílnu, prostě psí věrnost, která je bezpodmínečná, ať je člověk jakýkoliv.
Po týdnu této psí lásky jednoho rána nepřišel na krmení. Zůstal ve svém pelechu ve slámě. Nebylo to poprvé, občas si jako dlouhý jezevčík hnul se zády a nechával se od nás obsluhovat. Tentokrát ale každý den žral méně a méně, o to více potřeboval vodu a scházel před očima. Po třech dnech byl hubený jak šindel, přes kůži začala být vidět žebra, pak se k němu nastěhovaly kočky, začaly ho zahřívat a vrnět… Ještě jsem ho dovezl k veterináři, ale ten už jen konstatoval, že má nějaký rakovinový nález na slezině a krvácí do břicha. Už jsem mu jen mohl usnadnit odchod…
Ještě na mě počkal, až se vrátím z velkého světa domů…
Proč to všechno píšu…
Nehroutím se z toho, že jsem přišel o psa, život má prostě i své stinné stránky. Jen jsem chtěl, aby na hentěch internetech zůstala vzpomínka, jak mě příroda učila být člověkem. Aby zůstal povzdech, že přicházíme o úctu před Božím stvořením a že venkovský dvůr je něco víc než jen výroba vepřového či vajíček. Abych přidal svědectví o poutech mezi lidmi a zvířaty, ve kterých je toho víc, než si někdy myslíme a existují věci mezi nebem a zemí, které můžeme pozorovat, ale kterým nikdy nebudeme rozumět.
Začínal jsem jako bloger, který popisuje svět z pohledu vesnického dvora a který chce zachovat co nejvíc z venkova, který nám moderní doba bere. Vesnice se nám mění v malá města, přibývá v nich lidí, kterým vadí pach hnoje i půlnoční zvonění zvonkohry z radničních hodin. Pokrok dneska znamená, že jsme stále choulostivější a stále závislejší. Před sto lety byla nejsilnější politickou stranou Agrární strana. Dneska tvoří zemědělci možná jedno procento voličů a „na jejich názory není třeba brát ohledy.“
Možná je čas se k tomuto blogerskému úkolu vrátit. Když jsme nemohli pohnout světem, mohli bychom se alespoň pokusit, nepřijít o svoje kořeny a pouta s ostatními živými tvory.
____________________________________________________________________________________
Přátelé, pokud mě chcete podpořit v mém blogování, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy z nabídky. Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód. Doporučuji poslat platbu a druhý den si zadat adresu pro zaslání. Stačí přímo na Vidlákových kydech kliknout v záhlaví na „objednat knihu.“
Kdo preferuje jednoduché placení, nově nabízím možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g3600
Komentáře
Komenty
K článku. Zemědělské téma? To by mne mohlo zajímat :-)
Hmm, tak zrovna tohle jsem nemusela 🫤
Když takhle odejde člen rodiny, vždycky je to smutné.
Nebude to dnes o politice ale to neznamená, že bychom se neměli zamýšlet nad životem a smrtí tvorů, kteří končí na našich talířích a mohli bychom pro ně něco udělat.
Bubo,...div mi nepodával nářadí...
Vidlák to popsal úžasně, běželo mi to před očima jako film..., moc hezký článek o neuvěřitelně chytrém a empatickém jezevčíkovi. 🌼
(... „sedni“, a kromě psa si sednou i tři kočky vedle něj...) 😁 👌
Také jsem se dnes vykašlal na politiku
.. s Juniorem jsme rozebírali a na druhém místě skládali regály na nově postaveném patře v dílně, abych si tam mohl konečně uklidit, vyházet nepotřebné krámy, udělat inventuru jističů a drátů tak, abych znovu a znovu nekupoval drobnosti, které memohu momentálně nalézt. Poslední dobou si jen ráno přečtu Druhý pohled Petra Hampla, odpoledne zase Erika Besta, a večer Vidláka. Jasné zprávy paní Bobošíkové už ignoruji, jen Petra Druláka jsem si v úterý poslechnul, a teď jsem si vzpomenul, že mi "utekl" i Jan Schneider..
Nejen politikou by se měl člověk zabývat.
Já dnes vstával dýl, páč jsem včera byl vyhrát v bowlingu, pak jsem naštípal všechno dříví, potom vyčistil komín, chvíli jsem hlídal vnučku, odpolední víkendový chrupík, po něm káva a kniha od Vondrušky, odpoledne jsem dole v dílně předstíral, že tam uklízím, ale výsledek nic moc, večer jsem si udělal základ na špagety a na noc to prdnu do pomalého hrnce.
A čéče, vůbec mi u toho ta politika nechyběla.
Psi jsou fajn.
Je ale potřeba jim porozumět a chápat,jak fungují, jinak má člověk zaděláno na problém.
Kolem psů se pohybuji nějakých 35 let. Dnes už ne profesně. Svého času měl i tzv. psí psycholog, Ruda Desenský, své kotce asi 100 metrů od mého baráku a dost jsme spolupracovali. Město v té vile mělo provizorní útulek, Ruda tam cepoval psy a byl tam i veterinář, takže jsme si vzájemně doporučovali zákazníky.
Mnoho lidí dnes, obzlášť majitelů menších plemen, má problém s psím chováním. Není v drtivé většině chyba na straně psa, ale na straně páníčka. On ten hajzlík neposlouchá, dělá naschvály a občas i kousne. Potíž je v nepochopení toho, jak funguje pes. Většinou si naběhnou lidi tím, že chtějí být se svým psím miláčkem rovnocenní partneři. Nepochopili, že evoluce tyto šelmy naučila, že je dobré a výhodné fungovat ve smečce. Aby to ale klapalo, není tam místo pro demokracii, nebo anarchii. Ve vlčí, nebo psí smečce, s výjimnou štěňat, nenajdete dva, kteří by byli na stejné úrovni. Vždy je někdo pod a nad někým. Pak jim to klape. Pokud se páníček pokouší o rovnocenný vztah, protože to myslí dobře, pes tomu nerozumí a když necítí vůdce, pokouší se jím přirozeně stát sám. Pak vznikají ty hádky a komplikace.
Porozumět psovi ale někdy může znamenat, že se na vás jiní lidé budou dívat jak na namachrovaného blbečka. Když jsem šel na zahradě z místa A do místa B a v přímce ležel náš velký knírač, nikdy jsem se mu nevyhnul ani ho nepřekročil. Vždy se on zvedl a ustoupil, abych mohl projít. Toto nebylo kvůli machrování, ale kvůli tomu, že jsem udělal přesně to, co on od Alfy očekával.
Psi díky rozmanitým plemenům mají i různé schopnosti. Čichače kontrabandu a záchranáře moc neznám, ale spíš jsem pracoval se strážnými, nebo loveckými psy. Ti první jsou u veřejnosti viditelnější, s těmi druhými je větší práce, protože tam po něm budete chtít, aby někdy pracoval samostatně, bez vašeho dohledu.
Psy mám moc rád a doporučuji je všem, ale jako se vším, je potřeba umět s nimi zacházet. Hezkou zbraň mohu mít taky rád, ale pokud jí budu čistit nabitou a u toho čumět do hlavně, mohl by z toho být taky pěknej průser.
...
Jsme jedné krve ...
R.I.P.
Dojemný článek a jako psímu člověku mi i slzička ukápla.
*Rafael
Mně taky..., ne jedna (byla to taková směsice smích a slzy).
Za slzičky se v tomto případě nikdo nemusí stydět.
Mě jednoho psa otrávili. Prvně přestal žrát, pak pít, tak jsme denně chodili na veterinu, když se smrsknul ze 45 kilo na 15, už jsem ho tam nosil, v kotci na zahradě pochopitelně už nebydlel, ale u nás v obýváku a jednoho dne se posral, ležel v tom, tak jsem ho odnesl do vany, aby byl čistý, ale po chvíli sebou začal házet, tak aby si neublížil, stiskl jsem ho v náručí a potom cítil, jak zhasl. Umřel mi v rukách přitisknutý k mému tělu.
Myslím, že cíťa nejsem, už jsem zabil hodně zvířat a ani prety Vómn, kterou si každý rok pouští žena, mě nedojímá, ale tehdá jsem tam asi čtvrt hodky klečel u tý vany s mým mrtvým kamarádem a brečel jsem. A pokud bych se někdy dozvěděl, kdo ho otrávil, radši nechtějte vědět, co bych s ním udělal.
*
Taky bych bulila. U Pretty Woman ne, mám na mysli toho psa.
Člověk by měl vzpomínat
i na ty hezké věci.
Tento pes měl nádherně velký a klenutý hrudník, takže mi ho všichni chovatelé velkých kníračů záviděli. Vypadal jak výstavní pes první třídy.
On si ho ale vytvořil tak, že byl zarputilý aportér a my máme kousek za barákem rybník, já mu tam vždy hodil klacek, on se pro něj vrhl, ale bohužel se nikdy pořádně nenaučil plavat. Takže náhodný pozorovatel by musel zákonitě usoudit, že ten pes neplave, ale že se topí, protože on zadní nohy k plavání nepoužíval, vše oddřel předními. A tímto dost vysilujícím způsobem si právě vytvořil tu figuru.
Hele Májo, ale když pak mi vždycky poloutopený a vyčerpaný položil ten klacek k nohám, na jeho šibalských očích jsem viděl, jak se těší, až mu ho tam zase hodím.
*
Tak vše zde už vlastně bylo řečeno, takový to byl dnes pěkně nepolitický večer :-)
Přidat komentář