Autoškola budoucnosti

Sleduje debaty o koronaviru, globálnímu oteplování a také debaty o budoucnosti automobilismu či  elektromobilismu docházím k jakýms takýms závěrům ohledně příštího vývoje přepravy osob i nákladu.

Takže vozidlo budoucnosti? No jo, tak já vám, pánové sdělím, co ještě nevíte a vzhledem ke globálně oteplovacímu náboženství někteří snad jen tušíte. Eurokomunismus a již zmíněné nové náboženství nebude mít pravděpodobně za následek nikoli jízdu v kdovíjakých, třeba samonabíjecích hybridech do kopce energii potřebujících a z kopce se dobíjejících autíček na setrvačník. Budoucnost se totiž ponese ve smyslu návratu k přírodě. Budoucností je to, s čím ani současný silniční zákon nepočítá. Budoucnost je v koni. Sedlo do terénu, bryčka pro osobní a povoz pro nákladní dopravu. Basta.

Takže trochu s předstihem, to abyste byli v obraze, až to přijde - malá lekce z toho, jak to s koněm chodí.

Kůň. Docela hezké a milé čtyřnohé zvíře. Hlava je předek, ocas je zadek. Hlava na delším, hřívou zarostlém krku. Sestává se z tlamy, citlivých nozder, páru moudrých očí a nahoře ční pár citlivých uší. Jejich zvláštností je pohyb. Kůň stojí na čtyřech nohou, je lichokopytník s okovanými kopyty. Zadní konec koně se vyznačuje ocasem s dlouhými žíněmi, z nichž se vyrábí houslové smyčce, což byl a je nemalý přínos koní v kultuře, zvláště hudební.

Použití:

1. Čtyřstopé vozidlo (každý dotek kopyta stopa). Povinné vybavení je sedlo, uzda, třmeny. Pánové sedí na koňském hřbetu v sedle obkročmo, nohy v třmenech. Dámám je povolen posaz boční. Výhodou je vysoká průchodnost terénem. Více o tomto způsobu dopravy mohou poskytnout záběry z koňských závodů F 1, tedy z Velké pardubické a Chuchle.

2. Šestistopé vozidlo (čtyři kopyta, dvě kola, F1 klusáků, taktéž Chuchle).

3. Desetistopé vozidlo (osm kopyt, čtyři kola, povoz, bryčka, kočár, v zimě saně).

4. Čtrnáctistopé vozidlo (tzv. ruská trojka).

5. Dvacetišestistopé vozidlo (šestispřeží kladrubáků - pouze pro luxusu chtivé snoby).

Příprava k jízdě. Koni (koním) před jízdou pohodíme do žlabu a řádně je napojíme. (Nenapojíme je k zásuvce 400 V střídavých, ale dáme jim napít vody, kolik hrdlo ráčí). Koně vyčistíme věchtem slámy, kartáčem a hřebílkem. Vyčištěný kůň je spokojenější a je naší vizitkou, stejně jako v minulosti naleštěný bavorák. Spokojené koně nyní sedláme nebo zapřaháme.

Sedlání. Tento způsob se provádí, chceme li na koňském hřbetu do terénu. Spočívá v nasazení uzdečky na koňskou hlavu, vsazení udidla koni do huby. Následně nasadíme sedlo koni na hřbet a zapneme a zkontrolujeme řemení. Upravíme délku třmenů dle délky vlastních nohou a připravíme uzdu. Koně vyvedeme na volné prostranství, nasedneme, uchopíme uzdu k řízení a můžeme vyrazit. Pozor: Nikdy nenasedat na koně ve stáji nebo jiné uzavřené místnosti! Může se totiž stát, že kůň radostněji vyrazí a strhne jezdce ze svého hřbetu o horní část dveřního otvoru.

Zapřahání. Koni nasadíme na krk podkladec. Je to měkká část chomoutu, aby tento na krku netlačil. Po podkladci nasazujeme na krk chomout. Přes hřbet přehodíme postraňky. Nasadíme ohlávku a do huby udidlo. Postraňky připojíme k chomoutu a druhý konec k brdečkům povozu. Postraňky slouží k přenosu síly od koně a chomoutu k vozu. Nezapomeneme připojit řetězové držáky od chomoutu k přednímu konci oje vozu. Tyto zase slouží k přenosu sil k řízení vozu. Zkontrolujeme řemení a opratě a můžeme vyrazit.

Pozor. Koně vždy zapřaháme tak, jak stáli ve stáji. Levý kůň jest „pocovní“, pravý kůň je „náruční“. Jsou takto zvyklí. Jejich přehozením je možno uvést koně ve zmatek a nadrobit si možné nepříjemnosti při řízení povozu. Směrodatná je oj vozu. Pocovní nalevo, náruční napravo oje.

Jízda. Vylézt na kozlík. Kozlík se neseřizuje a zpětná zrcátka nemá. Nikde nehledáme klíček ani pedály. Uchopíme opratě (nahrazují volant a pedál brzdy). Na omak velmi příjemné pásy kůže, vedoucí vašim miláčkům k hlavám a přes udidlo do huby. Důkladně zkontrolujeme, jestli nejsou opratě překřížené a levou oprať uchopíme do levé ruky a pravou do ruky pravé. V případě překřížení opratí budete dávat svým miláčkům matoucí povely a mohlo by se stát, že jim dojde trpělivost a našvihají vám ocasy po hubě. Řadící páku také nehledáme. Máme li uchopené opratě, voláme „vijééé". Koně pochopí a uvedou povoz do pohybu přímým směrem. Jedeme přímým směrem a chceme doleva. Koně to nevědí. Najevo jim to dáme taháním za levou oprať a voláním „čehýýý". Doprava je to stejné, pouze taháme za pravou oprať a voláme „hot". Rozjezd, doprava a doleva už umíme, tak zbývá zastavení. Povoz zastavíme taháním za obě opratě současně a voláním „prrrrr". Taková jízda mezi kužely pak vypadá takto: Vijééé čehýýý hot čehýý hot čehýý hot čehýý hot čehýý hot čehýý hot čehýý hot čehýý hot čehýý hot čehýý hot čehýý hot prrrr. Vysvětlovat laikům couvání by bylo příliš složité a zdlouhavé, tak jen v krátkosti. Zatáhneme za obě opratě jako při brzdění a voláme „curiiik", Koně pochopí, a začnou couvat. Je již jen na šikovnosti vozky, jak a kam koně navede. Pro začátečníky doporučuji vždy jezdit tak, abychom se z nepříjemných situací dostali jízdou dopředu (tzv. jízda hlavou). Couvání věnovat pozornost hlavně nácvikem třeba mezi tyče. Takže postupným nácvikem k dokonalosti. Couvací čidlo ani kameru povoz nemá.

Spotřeba. Správní vozkové se nikdy nebaví o spotřebě svých miláčků, ani o tom, u které pumpy je laciná kvalita. Palivem je letní a zimní směs. Léto: Jetel a voda. Zima: Seno a voda. Ke zvýšení výkonu používáme oves dle možností a potřeby výkonu. Aditivem do paliva bývá občasná kostka cukru, jablko či jiný pamlsek podaný koni z dlaně. Za tato aditiva bývá kůň velmi vděčný.

Poruchy. V případě poruchy povoz či bryčku neodtahujeme do značkových servisů, ale závady na sedle, chomoutech a uzdách nám řeší šikovný sedlář, závady na bryčce či povozu řeší kolář a závady na koni veterinář v naší stáji či veterinární nemocnici.

Obutí. Vozkové nevyhledávají pneuservisy a kecy zda barumky či michelinky jsou lepší, jsou jim cizí. Dokáží si vzájemně sdělit pověsti o kvalitách různých kovářů a podkovářů. Rozhodujícím v kvalitě obutí našeho koně je totiž šikovnost a řemeslný fortel našeho podkováře. Podkovář přitlouká koni na kopyta podkovy. Podkovy dle způsobu použití koně. Lehké jezdecké a těžké pro koně tažné. Těžké podkovy jsou dále vybaveny přešroubovacími štulemi. Letní tupé, zimní ostré s hroty.

Bič a bičík. Je velmi potřebné vysvětlit způsob použití této pomůcky. Jezdci stačí krátký bičík, který se používá ke zvýšení výkonu a akcelerace. Stačí jím zašmátrat koni po zadku a on už ví, že zrychlení je přáním pána. Bryčkaři a vozkové používají bič dlouhý, který je uložen ve svislé poloze v držáku u kozlíku. Tímto bičem stačí pouze koním pohrozit a mnohdy stačí po biči pouze sáhnout a koňové již vědí, že je třeba zapnout turbo. Dále se bič používá k avízu změny směru jízdy povozu jako blikač. Tam, kde nestačí ukázat směr jízdy rukou a vozka je zakryt boudou či nákladem použije bič jako prodloužení ruky. V žádném případě nedoporučuji používat bič nebo bičík k přílišnému či razantnímu použití podle jeho názvu. Koňská paměť je totiž příliš dlouhá a nelze ji vymazat. A kůň dokáže oplatit bití a špatné zacházení člověku i po dlouhé době. Zepředu kousnutím, zezadu nakopnutím.

Další příslušenství jen v kostce. Lapač kobližků se zavěšuje koni pod zadek a slouží k zachycení produktů spalování koně. Používá se v městském provozu a tam, kde tento ekologický produkt vadí. Kýbl. Důležitý k uhašení koňské žízně. Vozí se na háčku pod povozem. Vodu do kýble seženeme kdekoli. Pytlík s ovsem. Při přestávce v jízdě věšíme koni na ohlávku tak, že kůň má hubu v pytlíku. Doplníme tak koni jeho energetické potřeby. Petrolejka. Rozsvícená se věší pod povoz v případě nočního provozu. Viditelné bílé světlo ze všech stran.

Tuning. Zapomeňme na světla, clony, hi-fi soupravy, stavitelné volanty, airbagy, výfukové roury atd. Vozkovi stačí, když mu kůň foukne občas svým výfukem do tváře. Vozka toto foukání vítá, protože právě správná funkce koňského výfuku je indikátorem zdravotního stavu koně. Nefouká li, hrozí například kolika. Nicméně i koně lze vytunit. Vyčesáním hřívy a zapletení pentlí. Nebo do dredů, uděláním motoristům tak známé šachovnice v srsti na krku či zadních partiích těla. Zástřih hřívy na ježka, zástřih ocasních žíní, nátěr kopyt (pozor, ne kdečím!). Nedoporučuji však vázat koni ocasní žíně do uzlu. Uzel je velmi tvrdý. Kůň jak známo neustále mele a švihá ocasem. Švihnutí žíněmi je sice štiplavě bolestivé, ale švihnutí svázaným tvrdým uzlem po hlavě vozky může být něco jako K. O. v ringu. Je to rána, jako když kůň kopne. Tuningu bryček a povozů se meze nekladou. Možné jsou jakákoli přítlačná křídla a spoilery. A klidně i melodický klakson na balónek, co se mačká. (Pokud vám zrovna tento koně nesplaší.) Barevné úpravě se taktéž meze nekladou. Mezí je pouze fantazie.

Řazení rychlostí. Málem bych tento aspekt opomenul. U koní se řadí tři rychlosti. Jezdec řadí v podstatě všechny tři. Vozkové a bryčkáři řadí pouze první dvě. Jednička = krok je nejpomalejší. Kůň jde, co noha nohu mine, a kývá hlavou nahoru a dolů. Dvojka = klus. Kůň již nekývá hlavou, ale má ji nataženou dopředu. Pohyb jeho nohou připomíná velmi rychlý krok. (Dvojku řadí na závodech klusáků). Trojka = cval či trysk. Hlava koně natažená dopředu. V některých okamžicích se nedotýká země ani jedním kopytem. Cval či trysk s bryčkou čí povozem končívá špatně. Viděli jste někdo převrácený cikánský vůz?

Je toho ještě mnoho, co by se dalo o tomto způsobu dopravy minulosti a snad i budoucnosti, napsat. Pro začátek snad tato malá koňská autoškola stačí. Zatím si svou jízdu v rychlých bourácích v klidu užívejme. Chovejme se však tak, aby naše jízda v rychlém voze nevyústila v naši jízdu poslední a definitivní. Velmi pomalou, ve furgonu, taženém párem vraníků.

Závěrem snad jen jedno, skalní příznivci tvrdí, že nejkrásnější pohled na svět je pohled z koňského hřbetu. A já, ač miluji rychlou jízdu v silném autě, jim věřím.