Hybridy a osiva vůbec

Dnešním článkem se vrátíme k zemědělství. Když jsme nedávno řešili řepku a její pěstování, v diskusi se nakousla problematika osiv. Dnes si je probereme zblízka. 

Na začátek je třeba říci, že si samozřejmě doma na zahrádce můžete vzít semena z loňské sklizně. Můžete si vzít brambory z loňské sklizně, můžete si vypěstovat cibuli na semínko, můžete to udělat s česnekem, stejně tak to může udělat i zemědělec s loňskou úrodou. A pokud nesplakal nad výdělekem, pláče dodnes. 

Aby měl zemědělec výnos, potřebuje kvalitní osivo - tedy semínka na jejichž začátku je oplodňování rostlin pomocí štětečků a pěstování v uzavřených sklenících, kam nesmí žádné cizí zrnko pylu. Z takových skleníků je pak malé množství semen, které se namnoží na poli a to se pak prodává jako osivo pro širokou zemědělskou veřejnost. V každé generaci se ztrácejí původně špičkové vlastnosti a po pátém či šestém použití je semeno už k ničemu. 

V případě běžných obilovin to funguje tak, že si firma přes osiva koupí za brutálně draho dnes už zpravidla patentovné osivo, které nechá "namnožit" u zemědělce. Chodí tam příslušní agronomové, řeší hnojení, postřiky a vůbec kontrolují průběh růstu. Slizeň se odveze na čistící stanici osiv, kde se vytřídí vadná zrnka, změří se klíčivost, zrno se šetrně a opatrně dosuší, aby vydrželo a pak se namoří, aby se do něj nedostala nějaká obilní choroba, která by uměla vyhubit lidstvo otravou chlebem. Například sněť obilná. Takové osivo se pak prodává zemědělcům na zasetí. 

Zemědělec zaseje, sklidí výnos a může si ze svého nejlepšího pole odvézt sklizeň do čistící stanice osiv, kde mu změří klíčivost a pokud je dobrá, vytřídí mu vadná zrna, namoří mu to a on to vyseje znovu. Výnos by za skvělých podmínek už byl nižší, ale protože výnos ovlivňuje především počasí, ještě to nebude znát. Zemědělec se zpravidla pokusí ještě jednou nechat udělat osivo - alespoň na krmné obilí, kde záleží víc na hmotě než na kvalitě. 

Pak začne koloběh znovu. Znovu čerstvé osivo a pak dvou až tříletý cyklus opakování. Větší zemědělec to v praxi dělá tak, že má smlouvu s Osevou a na nějakém svém pozemku pro ně množí osivo. Zpravidla mu nějaké osivo zbude, protože vyroste víc než určuje smlouva. Toto osivo si pak nechá namořit a zkontrolovat a použije ho. Každý rok tak má část nového, část staršího a část nejstaršího osiva. 

Pokaždé to ale odveze do čistící stanice, aby mu potvrdili klíčivost a pokaždé se osivo musí namořit. Jinak z toho nic není. Pod tlakem ekologů se zakázala některá mořidla (především ta na řepku) což snížilo výnosy tak, že se skoro nevyplatí to dělat. Zemědělci tomu čelí tak, že si koupí osivo, které je papírově namořené povoleným mořidlem, ale ve skutečnosti není namořené vůbec a doma si udělali malou mořičku a mořidlo si koupili z Polska. U řepky se to dělat dá, protože na hektar se vysévají zhruba 2 kg semen. U pšenice či kukuřice, které se vysévá od 200 do 600 kg na hektar, tam už si s tím doma neporadí. 

Další věcí ovšem je, že na leckterých polích se osivo stejně nedá použít dvakrát, protože další generace ztrácí určitou vlastnost, která byla rozhodující pro její použití. Například na jižní moravě bývají v posledních letech suchá jara. Pšenice funguje tak, že se na podzim zaseje, ona vytvoří mateřskou rostlinu a odnože. Těchto odnoží může být klidně deset či patnáct. Ale pokud je sucho, rostlina spotřebuje své odnože, které nechá zaschnout aby zůstala výživa na mateřský klásek.  Proto se u nás používají osiva, která mají méně odnoží, ale sejí se hustěji, aby bylo víc mateřských rostlin. Některé odrůdy ale už v další generaci tuto vlastnost ztrácejí a tak se musejí kupovat (množit) stále znovu. 

Podobně důležitá je rannost či pozdnost růstu. Ranné odrůdy stihnou nabrat ještě zimní vodu, ale ohrožuje je jarní mrazík. Pozdní odrůdy se mrazíků nemusejí bát, ale zase je může poškodit jarní sucho. Jiné odrůdy zase dobře snášejí sucho, ale jak se jich dotkne prudké červnové slunce, zrno se v klásku "upeče". 

U většiny obilnin je všechno spočítáno na jednotlivé dny. Pšenici zasejete, vzejde devátý den, růžici vytvoří dvacátý den, po pětařiceti dnech odnoží, klasy metá po padesáti dnech, kvete pětašdesátý den a čtyří týdny po odkvětu je zrno zralé. Neberte mě za slovo s těmi čísly, jen demonstruji co všechno zemdělec od osiva očekává. Každá úroda to má +- pár dnů jinak a to rozhoduje její použití a pokud se výnos použije znovu na osivo, některé vlastnosti se v další generaci ztratí. 

Většina dnešních osiv jsou určitá forma hybridu.  Je to velmi podobné i u živočichů - vezmete otce Přeštické prase a matku Dánské Landrace a jejich dítě bude mít skvělé vlastnosti co do rychlosti růstu i množství masa. Ale toto dítě už žádné z těchto skvělých vlastností dál nepřenese. na to musí být dlouhý a složitý šlechtitelský program, aby vzniklo nové plemeno, které má samo v sobě vlastnosti původního hybrida. 

Osivo je to samé - skvělý otec a skvělá matka = výjimečně kvalitní potomek, který ale sám o sobě už tyto vlastnosti nepřenese dál, protože dědičnost je sviňa.  Problém je jen v tom názvu Hybrid, protože to v nevzdělaných a tupých lidech evokuje podobné pocity jako slovo Zlo. Stejně dobře by se to mohlo jmenovat Vořech - jorkšír s bišonkem je ve výsledku moc hezký pejsek skvělých vlastností, ale jak takové dva dáte dohromady, v další generaci to bude pěkná obluda.

Když vezmete prasnici bílého ušlechtilého prasete a inseminujete ji francouzským pietrainem, vznikne vám něco hodně podobného přeštickému praseti ve všech vlastnostech. Ale pokud tyto hybridy spáříte, vzejde z toho chcípáček k ničemu, byť jeho otec i matka byly kapitální, ba kardinální hovada. 

Hybridů není třeba se bát - máte prostě skvělého synka skvělých rodičů, ale ze skvělého synka a skvělé dcerky bude v další generaci degenerovaný Habsburk. Každá rostlinná odrůda i živočišné plemeno mají ale na začátku hybridní předky. Jen není tak jednoduché jejich vlastnosti udržet. Šlechtitlé pšenice i šlechtitelé Pražských krysaříků by mohli vyprávět, kolik museli pozabíjet  vyřadit z chovu nevhodných potomků, než se to povedlo. 

Takže abych to shrnul - na začátku osiva je laboratoř a kontrolované oplodňování, aby to mělo výnos a další požadované vlastnosti. Ale po pár generacích jsou tyto vlastnosti v háji a začíná se zase znovu. Takovou věc nemůže dělat zemědělec doma ve vaně, na to je zapotřebí solidní laboratorní i strojní vybavení a kupa znalostí jak o pěstování při množení, tak o skladování, třídění a moření. Je to tak složité, že se stát zatím nepokusil upravit staré původní normy, protože je tak úzkoprofilová záležitost, kde se toho dá hodně podělat, že to raději nechávají na pokoji. Lejster samozřejmě přibývá, ale stará zůstávají beze změny. 

Postačí to takto?