Klukovské vzpomínky

Autor
Štítky

Nedávno zde nahodil Vidlák článek o vínu. A krásně jste si tady pokecali. A mě se to dost líbilo. Když Maneca se pokusila zde nahodit něco z aktuálního dění, byla taktně upozorněna, ať si to nechá na zítřek. 

Já vínu nikdy na chuť nepřišel, možná mi ho nikdy nikdo nepředstavil, takže jsem o hafo věcech, o kterých jste se zde bavili, neměl ani tucha. Ale celou diskusi jsem si se zájmem přečetl. A moc mě bavilo, že zde bylo, na jeden den, téma, kdy se nikdo nikomu nepokoušel skočit do vlasů, nebo mu vysvětlit, že je úplnej debil.

Jasně, to muší bejt, kurňa! Řešíme zde většinou záchranu lidstva, každý to vidí po svojom a támhleten blbeček tady mele nesmysly, tak mu to dám sežrat. 

Ale což takhle si dát jednou za čas oraz a se svým dlouhodobým oponentem se na jeden den nehádat? Nebojte! Zítra to tomu blbečkovi zase můžete natřít.

A mě napadlo téma klukovských vzpomínek.

Proč? Jsem zjistil, že já nikdy nemusel řešit průsery, jako moji rodiče. Ne, že by dnes děti byly hodnější, ony fungují jinak. Mají mobily, mají kompy, ale na co budou jednou vzpomínat? Na to, jak u kompu v pc hře mnohokrát povraždily hordy hrdlořezů? Jak se svými kamarády byly každý někde jinde, ale pokecaly spolu a vyfotily si oběd?

Já je za toto neodsuzuji, jelikož vím, že kdyby mě bylo dnes „náct“, fungoval bych stejně. Mě je jich akorát líto za to, že nebudou mít jednou na co vzpomínat.

Já kdysi přišel ze školy, rodiče byli ještě v práci, tak jsem kopl tašku do kouta (úkoly počkaj) a vyrazil ven. Byli jsme tehdá parta 4 kámošů a prováděli hrozné hovadiny, ale já mám na co vzpomínat.

A vím, že na tomto webu je mnoho „sátiletých“, kteří musí mít též vzpomínky. Což se o ně podělit?

Hele, já netuším, jestli tuhle mojí blbinu zde Vidlák vůbec dá, ale proč si nezavzpomínat? 

Tak jako návnadu dám dvě.

První:

Byli jsme parta a vyrůstali pod děčínským zámkem. Paráda! Skály, u kterých jsme věděli kde je jaký kořen na úchop, na zámku byla ruská posádka a oni občas vyhazovali bordel z okna a to jsme tam našli občas fůru pokladů. Kousek od nás Labe, tam jsme též mohli se realizovat, a hned za barákem nejfrekventovanější oblast Děčína, takže pokud jsme potřebovali svou činnost posunout do civilizace, nou problémos. Ovšem tuto idylku poněkud kazila znepřátelená parta z druhého dvora. No, dvora. Představte si Stínadla, dvůr obklopen baráky, jeden jediný průjezd tam nebyl, tam jste se mohli dostat akorát, pokud byste proklouzli vchodem domovním. 

A pochopitelně lezli furt k nám, na naše území, což se nám nelíbilo. Dnes jim už celkem rozumím, oni měli dvůr, kam bylo ze všech bytů vidět, my skály pod zámkem, fotbalové hřišťátko, lano na stromě, tak se nám tam furt srali. 

Jednoho kámoše táta přijel od příbuzných z jižní moravy a on mu vyčoudil flašku kořalky a přinesl jí. Tak, co se dá s takovou flaškou ve dvanácti udělat? Nebyli jsme kreténi, tak jsme v podvečer vyrazili nahoru k plotu pod zámkem a zkontaktovali pár ruských záklaďáků, že máme obchod. Pochopitelně, že jsme jim tu flašku nedali do ruky, to bychom jí už nikdy neviděli, ale ucmrndli jsme do víčka a „chceš“? Rus chtěl a nabídl nám jednu dýmovnici a pár ostrých do sapíku. Jsme snad blbci? Těch ostrých do sapíku už jsme pár měli, tím lustrováním těch skal pod nimi, ale ta dýmovnice nás zaujala. Jako správní obchodníci jsme navrhli cenu pět dýmovnic. Oni evidentně po té flašce prahli, ale dokázali splašit pouze tři. Tak jsme jim na to blahosklonně kývli a obchod proběhl.

O víkendu jsme se jedním nehlídaným vchodem proplížili do nepřátelského dvora, kde zrovna určitě kuli pikle na nás a tam ty dýmovnice odpálili. Musím uznat, že rusové se tehdá při výrobě dýmovnic příliš asi s ekologií moc nesrali, páč ten hustý a štiplavý kouř za chvílí naše nepřátele totálně odrovnal. Ale, jak to bylo v tom uzavřeném prostoru a byl víkend a léto a mnoho obyvatel v těch činžácích zrovna větralo, tak když najednou zjistíte, že ve vlastní kuchyni nedohlédnete od lednice ke stolu a u toho se vám dost blbě dýchá, rádi nebudete. Někteří z nich pak dost křičeli na naše rodiče, ti pak zase na nás, sem tam nějaká ta rána dorazila (tehdá se ty tělesné tresty zase až tak nebraly), pochopitelně obligátní zarach, takže týden nikam, ale stálo to za to!

Oni když partizáni provedli diverzní akci proti fašistickým Němcům, tak též počítali s odvetou. Ale dodnes mám obraz, jak se tam ti naši nepřátelé dusí. Jo, všechny ty persekuce po tom byly nepříjemné, ale stálo to za to!

Druhý:

Zase pod děčínským zámkem, zrovna tam něco vykopali, takže vytvořili dvě hluboké brázdy, nám tak odhadem 11 – 13 a najednou tři cigošky. Cca kolem 16-17. Tak my pochopitelně, co sem lezou, tohle je naše teritorium. Ony byly drzé, takže boj. Ony naskákaly do jednoho výkopu, my do druhého a řežba začala. Boj se odehrával tak, že jste na znepřátelený zákop házeli vše, co vám přišlo pod ruku. Kameny, klacky, prostě vše. U takovéhoto boje musíte pochopitelně počítat s tím, že nepřítel se kryje, takže je dobré sehnat těžší šutr a padáčkem ho pustit zlotřilci do zákopu. Ale mezi námi, většinou se tímto netrefíte.

Nakonec jsme zvítězili tím, že já vrhnul šutr směrem k nepřátelskému zákopu, aniž bych nepřítele viděl, ale v tom okamžiku jedna cigoška vykoukla. A dostala to přímo do čela. A zhasla. Zbylé dvě začaly řvát, že boj je ukončen a že jsme vyhráli a pak jí křísily. Ta jedna její kámoška jí potom odváděla domů, ať se tam dá dokupy. Je fakt, že jí musela celkem dost podpírat, páč jí ty nohy šly celkem štrekom. Ale ta třetí tam s námi zůstala a klábosili jsme.

Proč bychom neklábosili? Bylo po boji, my jsme vyhráli, ony uznaly svou porážku, tak zakafráme. A pak to přišlo. To, proč to zde píši. Tehdá neexistoval internet, ani pornočasopisy, my jsme s hochy to viděli pouze sem tam někde na celkem soft obrázcích, tak jsem se osmělil (zdejší dámy doufám prominou můj slovník) a zeptal se jí, jestli by nám neukázala píču.

A ona, že ukáže, ale prvně musíme ukázat my. My na to, to víš, my ukážem a ty ne. Jí evidentně nešlo o to, vidět ty naše žoužele, ve svých letech už asi viděla lepší kousky, ale šlo jí o princip. A nabídka to byla lákavá. Tak jsme se nakonec rozhodli, že ukážem. Akorát Milan se zasek, že neukáže a ona, že když neukážem všichni, tak ona taky ne. A my na něj, co blbne a on, že ona stejně neukáže. Tak my, víš co? Neukazuj, běž domů. Neukážeš, neuvidíš.

Jenomže, dovedete si představit, kdyby on neukázal, šel domů, ona pak ukázala a my tři viděli a Milan ne? Ten by se v hierarchii naší party propadl na samé dno. Ajaja! Ten by to schytával denně, že on neviděl a my jo. Tak taky ukázal. A musím uznat, že cigoška měla cit pro fer plej, vidím to dodnes, stáhla si ke kolenům rifle a pak kalhotky a cca 3-4 sekundy to takhle nechala. 

A my jsme věděli, že už jsme dospělí a ti kreténi z vedlejšího dvora, che, ti se můžou možná koukat na obrázky, ale naše parta už viděla. My už jsme chlapí.

Tak toto jsou dvě historky z mého dětství. Ale mám jich ještě hafo. 

Co máte vy?

Hodnocení
Průměrný počet slepic: 4.3 (70 hlasů)

Komentáře

Trvalý odkaz

Mně se to na oddych líbilo a nebránil bych se pokračování. Život jsou i malé věci - a pak, mládí jsem prožil v pohraničí, víc bouraček než obydlených domů, ale cikánku jsme neměli. Musel jsem si počkat.

Průměrný počet slepic: 4.7 (9 hlasů)

In reply to by strejda (neověřeno)

Trvalý odkaz

http://buypropeciaon.com/ - cheap non prescription finasteride 5mg

Zatím bez slepic

In reply to by strejda (neověřeno)

Trvalý odkaz

<a href=https://buytadalafshop.com/>cheap generic cialis</a>

Zatím bez slepic

In reply to by strejda (neověřeno)

Trvalý odkaz

http://buylasixshop.com/ - furosemide tabs

Zatím bez slepic

In reply to by strejda (neověřeno)

Trvalý odkaz

<a href=https://buylasixshop.com/>furosemide 40 mg tablet</a>

Zatím bez slepic

In reply to by strejda (neověřeno)

Trvalý odkaz

http://buyzithromaxinf.com/ - zithromax walgreens

Zatím bez slepic

In reply to by strejda (neověřeno)

Trvalý odkaz

http://buyneurontine.com/ - gabapentin abuse

Zatím bez slepic

In reply to by strejda (neověřeno)

Trvalý odkaz

<a href="https://atadalafiloop.com/ ">cialis 5mg best price</a>

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

jako vinný střik. Tak od 12 ti nahoru. Pár glgů červeného se dalo do hořčičné sklénky, s odporně sladkou, bublinatou, žlutou sodovkou. Až se to zabarvilo do červena. Chutnalo to velice příjemně ovocně a sladkokysele. Už nejmíň 20 let jsem to nepil. Víno je, ale ta sodovka už ne.
Samostatná kapitola je burčák. Vozili jsme ho jako hroznovou šťávu a upíjeli a upíjeli a mezitím došel. A když z něj byl řezák, tak se smíchal s jinou sladkou hroznovou šťávou a bylo to akorát. Jednou jsme měli ve škole v osmičce polední přestávku a po ní ještě nějaké vyučování. Tak jsme šli dom na oběd, vzpomínám, že bylo teplo a svítilo slunko, a po cestě do školy vyzvednout Jožina. Hned se pochlubil, že tata včera dovezl burčák. Tramín červený. Tak jsme ho šli "zkontrolovat". Jestli bouří, jak voní, jakou má barvu. Pak kolik má cukru a alkoholu, jak chutná, jestli to není šťávička a tak... Pěkně bouřil, chuť sladkokyselá, mírný podtón do hořka, kysličník uhličitý pěkně hladil jazyk a patro. Abychom se nemýlili v úsudku dali jsme si znova a znova. Vždy jsme v něm našli něco nového a dalším koštem kontrolovali, jestli jsme se nemýlili. Pak už jsme nerozumovali a každý jsme dali na závěr jednu, dvě, hořčičné sklénky. Už jsme museli jít. A teď to přišlo!
Hlava byla úplně jasná, ale od pasu dolů jsme byli úplně mrtví. Prostě jsme do té zatracené školy nedošli. Tak jsme tam leželi, i s Jožinovou mladší sestrou, co se vrátila ze školy a cvakla si s náma, dokud nepřišli rodiče. Tata nás zhulákal jak koně, ale nám to bylo jedno. Tak toho nechal, dal nám napít vody, co se do nás vešlo a za půl hoďky jsme s kámošem odešli. Šli jsme někam na mez, kde to z nás vyčichlo, zlepšila se pohybová koordinace a vrátili jsme se dom k večeru. Doma nic nepoznali a tata od Jožina nežaloval. Jenom byl čurbes, když jsem chtěl, aby mi doma napsali omluvenku...
Na střední jsme jeli na školní výlet do Prahy. Byla zrovna sezóna, tak jsem měl dva litry načaté šťávy, počítal jsem, že za 3 - 4 dny bude akorát. Naprostá většina děcek tahla nějakou tu petku, někteří i 4 litry. Pedagogický sbor vepředu si buď nevšiml, že v autobuse kolují flašky, nebo to toleroval. Ostatně, na suchu nebyli... Vtip byl v tom, že jsme se přecenili a nestíhali jsme to pít. A pít jsme museli, aby to nepřešlo! To by byla věčná škoda, když jsme se s tím tahali. Něco jako svatokrádež.
Nebylo teplo, tak jsme měli větrovky nebo lehké bundy. Chodili jsme po Praze, jednu ruku vraženou v kapse a pod bundou jsme drželi lahev. Večer jsme s holkama zapařili na pokoji a pak šli do kina. Kde jsme pořád kontinuálně nasávali. Co dávali, nevím, pamatuju si jen jednotlivé sekvence. Jakoby se na okamžik projasnilo a pak zase zatáhlo mraky a tak pořád. Myslím, že málokdo ví, o čem to bylo. Pořád jsme skupinkovitě chodili na záchod. Paní pokladní nebo uvaděčka, nadávala, že jsme byli na pivu a teď rušíme diváky. Jak se zmínila o pivu, spustili jsme hurónský řehot. Myslím, že by dodnes nepochopila, proč jsme se tak řehtali...

Průměrný počet slepic: 4.9 (15 hlasů)

K posledním dvěma větám:
Ten hurónský řehot byl proto, že nám přišlo neuvěřitelně absurdní, v době zrání burčáku, pít pivo! ... 🙃

dobrú všem 👋

Průměrný počet slepic: 5 (14 hlasů)

No vidíte, a já jsem něco pořádného poprvé o vínu slyšel tak asi v sedmnácti letech a když mi v Hluku nalévali "burgundské šedé", myslel jsem si, že si ze mě dělají legraci.
Až po třicítce, za svého "moravského období" (byl jsem na Moravě skoro pět let v emigraci), jsem k vinu doopravdy přičuchl a od té doby jsem se propil až k Ch. Cantemerle, Ch.Paveil de Luze, nebo k teď na Vánoce připravenému Ch. La Fleur de Bouard 2010), a dalším skvostům.
Bez vína bych si také uměl život představit.... ale nerad!

Průměrný počet slepic: 4.4 (8 hlasů)

Žlutá limča (předpokládám, že myslíte tu průhlednou, ne styl Fanty) se sehnat dá, i když jen někde. V létě jsem ji pil v Brně na Šelepce.

Průměrný počet slepic: 4.5 (4 hlasů)

In reply to by Ziim (neověřeno)

Trvalý odkaz

Myslíte Kombajnerku apod. napodobovací pokusi? Tu co si pamatuju z táborů ještě z dob před 89 jsem neviděl a nepil dlouho, ale jeden kolega říkal, že někde se prodává a dělá, ale kde?

Průměrný počet slepic: 5 (2 hlasů)

Asi máte na mysli ZONku z Třebíče, jak jsem na chalupě, tak si ji kupuji.

Průměrný počet slepic: 3 (2 hlasů)

v igelitových pytlících? To byly šupy, když se pytlík (nejlépe až po vypití) nafouknul a duplo se na něj...

Průměrný počet slepic: 5 (7 hlasů)

Na ten si vzpomínám! Jestli to byl sáček s vodou a slámkou. Uvnitř bylo něco jako malinovka. Dělalo se to z uhelného dehtu, tedy to barvivo. Ještě dělá, ale už to není v sáčcích. Zelené barvivo na zelené pivo, taky.
Prodávalo se to na poutích a bylo to tak umělé, že nám to moc nám to chutnalo.
A když se toho dítě napilo moc, tři sáčky a víc, taky to byly šupy! ;-)

Za typ na žlutou sodovku na Šelepce, dík. Jsem se díval na mapu a vedle ke cyklostezka. Mám dojem, že jsem tudy několikrát jel na kole...

Průměrný počet slepic: 5 (3 hlasů)

Mívali je na Spartě a ve Fučikárně v hokejové hale. Táta mě občas brával na hokej nebo na fotbal a ta pytlíkovka byla největší zážitek, bo pytlík s brčkem. Plus "rakoviňák" s hořčicí, než jsme šli na tramvaj.

Dnešní krabičkovky fungují taky bezvadně. Pořádně nafouknout, hodit na zem a dupnout. jednak bouchne a jednak z ní vyletí to brčko jako raketa.
Jednou jsem šel s dětmi od doktorky, koupil jsem jim krabičkovku a náhle se ve mně probudilo dítě. Když dopily, sebral jsem jim krabky, řekl "Zírejte" a provedl odpal. Vyšel perfektně a v očích potomků jsem získal na ceně.
Kolem šla nějaká starší paní a pronesla něco jako "Jak malý dítě...". Ale mám pocit, že se maličko usmívala.

Průměrný počet slepic: 4.4 (14 hlasů)
Trvalý odkaz

Asi jsme byli na okraji Prahy opožděnější nebo co :o)

Vyrůstal jsem na Solidaritě, což bylo taková "dvouletková" čtvrť na okraji Strašnic. Řadové pididomečky s pidizahrádkami, prokládané třípatrovými činžáky s velikými průchozími dvory.
Z jedné strany byla železničním náspem už jen pole, z druhé strany dlouhá alej a nad ní svah Rybníčky s rodícím se sídlištěm Skalka a ze dvou stran tramvajová trať. Skvělý mikrosvět.

Každá řada domečků měla místo sklepů kolektor, do něhož se uměly starší děti otevřít plechové dveře. Na na konci každé řady byla drátěná ohrádka s popelnicemi. A v každé řadě byla dvě klepadla na koberce dřevěná, s takovou nakláněcí plošinkou.
Takže jsme měli k dispozici "tajuplné katakomby", "rakety/tanky/ponorky" s báječně práskajícím poklopem a "pirátské lodě", které se při "velké bouři" i převracely.
V každé řadě a v každém dvoře příslušná parta, které spolu permanentně válčily a zároveň se spojovaly, když se šlo na Rybníčáky a Skalečáky, nebo když se vypravili oni na nás. V partách byly i holky, které buď statečně bojovaly, nebo se v případě potřeby staraly o mrňavé sourozence, které jsme chtíc-nechtíc dostávali na krk. Nikdo to moc neřešil a mrňata vcelku spokojeně prospívala.
Ještě pamatuji plynové lampy a lampáře, který je chodil rozsvěcet takovou dlouhou bambusovou tyčí s háčkem. Permanentně obklopený davem dětí domáhajících se rozsvícení. Lamp bylo poměrně dost, takže se časem dostalo skoro na každého. Taky jsem se svezl na parním válci, který u nás dělal asfaltku, a tenisky jsem měl imrvére umatlané od asfaltu; ale kdo by odolal možnosti tlápnout do té krásně vonící horké černé hmoty...
Z raketo-tankovo-ponorkových popelnic nás za uši (holčičky za culíky) vyndaval místní strážník. Starší mohutný chlap v obrovském kabátě. Měli jsme před ním velký respekt, ale nebáli jsme se ho. Asi ta sisyfovská práce s naším přemisťováním byla dobrý trénink, protože dokázal sám vynosit hosty z místní restaurace, když se to tam občas porvalo. My do ní chodili rodičům a prarodičům se džbánky pro pivo, které jsme cestou zpět s chutí upíjeli.
V TV tehdy zrovna běžely Angelika, Rudí horolezci, Čtyři z tanku a pes, Záhada hlavolamu, v místním kině Vinnetou - takže inspirace pro nesčetná dobrodružství jsme měli hafo. Umocněné foglarovkami, mayovkami a štorchovkami.
Byli jsme furt umolousaní, všelijak otlučení, občas sešívaní a z těch popelnic a dalších skvělých míst jsme asi i trošku smrděli :o)) Ale byli jsme pořád venku a spolu a bylo to úžasné. Jen se dnes divím, jak jsme tu hyperaktivitu přežili, protože jsme stíhali i školu a kroužky a pionýra nebo skauta (někteří obojí).

Na co budou vzpomínat dnešní děti, to tedy fakt netuším. Poslouchám je každý den ve škole a je mi z toho smutno. Až na pár vyjímek tráví většinu času pařbou síťových "fajtovek" a skoro si neumějí hrát. Když s nimi kecám a vyprávím jim, co jsme jako děti podnikali my, tak docela nevěřícně zírají.
A všiml jsem si ještě jedné věci - jsou nevypovídané. Jako by se s nimi doma nikdo nebavil a tak trávíme přestávky a kousky volnějších hodin plkáním s nimi. Mluví jeden přes druhého, protože mají potřebu ptát se, pochlubit se nebo si postesknout, sdělit, co je zaujalo. Co se to sakra stalo?!

Průměrný počet slepic: 4.7 (41 hlas)

Občane,
plně souzním, zlatý šedesátky. Do 66-týho jsme neměli televizi (na Evu a Pavla Romanovi se chodilo k sousedům) a agitační středisko odemykalo jen v neděli dopoledne kvůli Frigovi a spol.
Dneska je potřeba vnuka na trénink převézt autem a vnučka, co je čtvrtý rok na gymplu, zřejmě za tu dobu nepřečetla jedinou knížku. I kvůli jazyku českému ji nutím "Pozdrav Pánbu, pane Randák", nemá čas. I teď v době distance je k výuce přivázána do pozdního večera, zahlcena kvantitou.

Průměrný počet slepic: 4.8 (16 hlasů)

při výuce i v družině. A protože i dnes se dají opatřit dobré dětské knihy s kvalitními ilustracemi, je s čím pracovat. Ale doma, to je katastrofa. Děti mají přečíst DVĚ knížky za kvartál, ale přimět je k tomu je skoro nadlidský úkol. Tuhle jeden chlapeček přinesl ve čtenářském deníku "výpisky" z takové té knížečky, co má na každé ze dvaceti stránek dvě věty a obrázek; a cítil se dotčený, že to nepovažuju za knihu.
Při distanci jsme hodiny čtení dělili na dvě skupiny a to bylo fajn, protože byl čas a prostor si o knihách a důležitosti čtení povídat. Obecně se nám dělení hodin hodně osvědčuje a díky dostatku aktivních asistentů ho aplikujeme, jak to jen jde.

My měli telku od 67. roku. Předtím jsem ji viděl jen jednou v ředitelně ZDŠ, když jsem byl s maminkou u zápisu. Byla to taková tak jako rádio, s malinkou obrazovkou. Běžel tam zrovna fotbal a já na to koukal jak na zjevení; vůbec mě od ní nemohly s ředitelkou odtrhnout.
My už měli "velkou", moderní, s nožičkami a knoflíky z boku! Táta vyrobil takový rámeček z barevných celofánů a dělal občas "barevnou televizi" :o))) Miloval jsem "pana Vajíčko", co uvozoval reklamy.
Ale knihy jsou knihy...

Průměrný počet slepic: 4.7 (19 hlasů)

Neskajší někeří desetiletí by tehdá skončili ve zvláštní škole, znám případy co v 9-10 slabikují.
Tehdejší telky se docela snadno opravovaly, stačilo do nich pořádně bouchnout pěstí. Nebo zavolat suseda, za 5 korun on nám, my jemu za 5 korun složili pak uhlo do sklepa (radši sem tehdá chtěl být opravářem TV.....méně z toho bolel hřbet).
Nárok na opravitelnost výrobků prý uzákoní EU dvůr, to nám ten kapík zas začne krachovat ještě rychlejc, když by se věci daly levně opravit.

To už ani Batličku ? Nečtou ? Když už tedy nečtou Verneho , Augustu, Štorcha (zajímavá postava, nepřipomíná se, nevím proč, musel to být hodný člověk)......
Na ja, nečtou. Dyť mají skoro všecko už zfilmované....i ty Rychlé Šípy (že zatím nikdo neudělal kreslený seriál, se divím). V podstatě mají reklamní branží zfilmovaný i svůj život....

Jedinou mou odbojářskou dětskou akcí bylo, že jsem se z balkonu , po shlédnutí filmu o Němcích, páchajících zvěrstva během WW, vychcal na hlavu synka bývalého příslušníka Wehrmacht, Rolf se menoval. To byla tehdá moje spravedlnost.
Málem že shořelý stoh nepočítám, to bylo mimoděk (kouření ve slaměném bunkru), to by byla jen kolaterální ztráta.

My byli vychováváni v poměrně dosti přísném katolickém prostředí, takže jsme si s děvuchama ukazovali jen takové ty pestré svaté obrázky, ornamentované jakousi zlatěnkou, nebo co to bylo. Ty se kupovaly na poutích.
Nic moc, já vím.

Ve 12 jsem měl načteného Stendhala či Huga. Černošského pánbů apod. nepočítám.
To ale taky není dobrý, takový předkus. Pomotá se to tam.

Průměrný počet slepic: 5 (11 hlasů)

tak nějak mi to evokovalo, co jsou amíci schopni vnímat/chápat, když základní učení bylo třeba "upravit", i když dneska bych už se tomu nedivila

Průměrný počet slepic: 3.6 (5 hlasů)

Občane, vaše knihovnička dost vypadala jako moje. Ale nezapomínat ještě na Jacka Londona. Jak člověk seděl pod lampičkou a už jen z toho čtení vám byla zima, ale hezká, taková dobrodružná.

Průměrný počet slepic: 4.1 (11 hlasů)

Toho jsem hltal na kila, protože děda s babičkou měli "Knihovnu Wakden", což byla severská edice. Různí skandinávští autoři a E. T. Seton. V jeho knihách byly i fotky, protože to byla spíš literatura faktu. V těch ostatních ne, to byly čisté romány. Ale samé drámo a mráz po zádech z toho běhal sprinty.
A pak jsem měl ještě jednu veleknihu - "Vesmír, Země, člověk a my, děti" - která byla jenom moje. Úžasná dětská encyklopedie, nadupaná tehdy nejmodernějšími poznatky zpracovanými tak, aby je pochopily děti. Tlustá bichle plná fotek a obrázků; sotva jsem ji unesl. Provázela mě celým dětstvím , než jsem přešel na odbornou literaturu. Časem přišla o své plátěné desky, ale vnitřek přežil a mám ji dodnes.

Průměrný počet slepic: 4.7 (14 hlasů)

Walden

Průměrný počet slepic: 4 (4 hlasů)

In reply to by Občan (neověřeno)

Trvalý odkaz

No a vyšel v tej edici teda Thoreau ? Hezká kniha, od něj. Ten Walden (což je název lokality).

J.F. Cooper, ten mi byl víc jak Seton. No a Mark Twain, to je jasné.
No a z jugošky dovezené komiksy, to byl tehdá dost ceněný artikl.
Takže samozřejmě že i nejprve Ohníčeka Čtyřlístek , poté Větrník či ABC. Sek a Zula apod. Všecko zdárně kdesi zašantročeno, onehdá jsme si ale kúpil první ročník Větrníku, mám aj úplně první číslo Mateřídkoušky.
V ABC vycházel takový komiks o zelených mužíčcích, snad Marťanech nebo co. Nemožu si zaNEO vzpomenout na název. Tož aji tak je tomu s tým čtením.

Průměrný počet slepic: 3.8 (6 hlasů)

In reply to by Walden (neověřeno)

Trvalý odkaz

No jasně, Cooper a Twain :o)
A taky Zane Grey!
Jj, časáky. A do Spálené do Zahraniční literatury pro PIFa. A sešit plný obrázků od Zdeňka Buriana, vystříhaných z časopisů.
V Ábíčku vycházelo těch komiksů víc. I v Ohníčku - pamatuju si takový jeden, kde nějací supermani furt zachraňovali vesmírné princezny z pracek vesmírných zloduchů a lítali raketami.

Průměrný počet slepic: 4 (4 hlasů)

In reply to by Walden (neověřeno)

Trvalý odkaz

Nebyl to seriál o Johnu Carterovi a jeho dobrodružstvích na Marsu dle Burroughse (jinak autora Tarzana)?

Průměrný počet slepic: 5 (2 hlasů)

In reply to by Bratr Čuník (neověřeno)

Trvalý odkaz

Vy asi máte na mysli tyto :
Dobrodružství Johna Cartera, Dobrodružství Thuvie z Ptarhu

Pak jsem četl

Příhody Malého boha, Příchod bohů, Kruanova dobrodružství

Výprava do ztraceného světa, Druhá výprava

Galaxia,
Vzpoura mozků
Tvrz

To bylo noci pod přikrývku s rozsvicenou baterkou! :-)

Průměrný počet slepic: 4.8 (5 hlasů)

Dík.
Tož ten vynález ulož to...není to zas až tak špatné, ne ?
" ABC komiks"
Až na teho Svobodu, teho z (ex)OSA, ten mi na tom celém vadí. Přitom takové hezké příjmení má......

Průměrný počet slepic: 5 (2 hlasů)

To se ale musím vrátit k Londonovi, kterého jste nečetl.
Moc mě fascinoval jeho román Mořský vlk. Byl tam zlák, kapitán Larsen. Svojí silou a mocí si vynucoval na svém okolí to, co chtěl on, bez ohledu na spravedlnost. Občas byl k někomu nespravedlivý, protože mohl být. Byl ale zároveň vysoce inteligentní. Měl načteno mnoho, když většina jeho posádky ani číst neuměla.
Já cítil, že bych ho správně měl jako literární postavu nenávidět, ale já nějak cítil, že bych chtěl být jako on. Velký, silný, nezávislý, ten kdo si prosadí svoje a i když na konci knihy už na tom není nejlíp, nevzdá se.. I když oslepne a ochrne, furt je tam uvnitř v něm ta síla a tu jsem chtěl mít taky.
Poněkud ujeté, co?

Průměrný počet slepic: 4 (5 hlasů)

Martin Eden!

Průměrný počet slepic: 4.8 (4 hlasů)