Proč tento blog

Jsem Vidlák.

Nemám doktorát na filozofické fakultě, nemám ani vysokou školu, nemám světový rozhled, nepohyboval jsem se ve vrcholných kruzích, nejsem bohatý, nemám ani geniální hlavu.

Ve svém životě hodně dostal a všechno cenné bylo zadarmo. Mám skvělou ženu, čtyři děti a tisíc čtverečních metrů, které mi říkají pane.   K tomu obdělávám malý štráfek hospodářství a krmím v chlívku trochu dobytka.  Moje hospodářství nedýchá dějinami a nijak se nevymyká svému okolí.  Přesto mi ten chlívek  dal víc, než všechny školy i zaměstnání.  

Naučil mě totiž kydat. A o tom bude celý tento blog.  Zjistil jsem, že v naší zemi máme všechno, co potřebujeme. Jen nějak neumíme zacházet s hnojem. Chybí nám uvědomění si, že hnůj je projevem života. Málo nám dochází že pokrok  a plný žaludek mají svojí cenu a pokud člověk žije a má co do úst  tak to taky musí někudy ven. Pokud jsme společnost, rodina, stát, či národ, máme svoje projevy života, které tu prostě jsou. Nikdy nebudeme mít kolem sebe sterilní prostředí s dokonalými lidmi, kteří nepotřebují pro svůj život latrínu. Naopak budeme stále překvapováni, kolik bordelu se dá nadělat za neuvěřitelně krátkou dobu. 

Míváme pocit, že odpady života jsou něco, co k nám nepatří. Co by mělo být někde daleko, co se dá jednou provždy  vyřešit a odstranit. Nabízí se nám to ve volbách, neziskovkách i školních lavicích. Stačí udělat ten správný krok a špína nebude mít místo.  A přitom je všude pořád větší bordel. To se totiž ten náš životní hnůj  jen pořád dokola překrývá slámou. Tam dole to kvasí a jednoho dne sláma dojde. Pak se kydat bude.  Když se problémy přikrývají dlouho, bývá kydání nejen odporná práce, ale bývá i životu nebezpečná. Naposled to naši republiku stálo tři sta tisíc životů ve Druhé světové. A to jsme ještě dopadli dobře.  Pokud chceme spolu nějak žít, musíme se naučit chápat, že životní projevy prostě produkují lejna. Tu méně, tu více, ale život bude mít vždycky nějaký odpad. Nikdy nebudeme mít úplně čisto a nikdy tyto projevy nezastavíme.

Chtěl bych, abychom přestali svoje sajrajty jen donekonečna schovávat, ale začali je pravidelně vyvážet.  Pokud to budeme dělat pravidelně, nebude to zase až tak odporné a navíc z toho hnoje bude užitečná surovina.  Jen se nesmíme eklovat na ten hnůj nabírat vidlema a tu a tam se o to otřít.  Nesmí se nám hnusit, že se od těch odpadů každý den sami trochu zasviníme. 

Pokud budeme pravidelně čistit naše stáje, tak se produkce hnoje dostane na snesitelnou úroveň. Bude mít svůj kout, ten bude pravidelně čištěn a bude použitelný  pro další koloběh života. Pokud se nám ale bude hnusit,  pokud se nebudeme chtít zamazat lidským odpadem, pokud na to raději jen z dálky hodíme slámu a budeme doufat, že to vyčistí někdo jiný, tak nás to jednoho dne dožene. Pokud budeme překvapeni tím, že člověk má krásný ksicht, ale špinavou zadnici, tož jednoho dne nás ten bordel zavalí. A zavalí ty, co hnojili hodně i ty, co hnojili málo. 

Tento blog je o uklízení nepěkných stránek života. Je o potřebě dělat práci, která nebude nikdy příjemná a nebude nikdy hotová. nikdy nebude úplně čisto. Jen míň smradu. Tento blog nemá za cíl nablýskanou podlahu, jen méně svinstva. Má za cíl něco, co nikdy neudělá žádná montážní linka nebo robot. Tento blog je o uklízení špíny z našich životů.  

Vítán je tu každý, kdo unese pohled na druhého bez příkras, bez iluzí, zašpiněného...  a přesto se od něj neodvrátí.