Tak se nám opět sešli Chvilkaři a udělali si velmi komorní setkání na Staromáku. Policejní odhady hovořily o vyšších stovkách účastníků, kteří navíc nebyli odlišitelní od turistů čekajících na odbíjení orloje. Účastníků bylo tak málo, že mééédia o celé události informovala velice suše a krátce. Nezachránil to ani Minář, ani Hutka ani žádná jiná zprofanovaná pravdoláskařská mrtvola.

Osmadvacáté září je zvláštní svátek, nemyslíte? V kalendáři je napsaný Den české státnosti, která podle této logiky začala bratrovraždou ve Staré Boleslavi. Neslavíme NAROZENÍ Svatého Václava, dobového liberála, který kácel šibenice a rušil trhy na prodej otroků. Neslavíme narození progresívního knížete, díky kterému patříme na Západ a vyznáváme evropské hodnoty. Slavíme jeho předčasnou SMRT!

V roce 1800 pracovala většina lidí Evropy v zemědělství. Měli s tím staletou, ba tisíciletou zkušenost. Nevolnictví už bylo zrušeno, měli osobní svobodu, byli sice chudí jak kostelní myši, ale v rurální společnosti měli všichni své pevné místo, identitu i rytmus života. Doba selských povstání už byla pryč, robota byla snesitelná, prakticky každý už uměl číst, psát a počítat a každý týden chodili do kostela de facto na koncert velmi kvalitní hudby.

Přátelé, příští týden v sobotu bude poslední letošní brigáda na Vidlákovně. Čeká nás demontáž spodní hlavy obilného elevátoru a k tomu nějaké poslední zajišťovací a udržovací práce, které je rozumné mít hotové, než přijde zima. Na všechno ostatní už budeme potřebovat stavební povolení. Čeká nás poslední relativně teplý víkend, práce bude méně než posledně a zvládne se pravděpodobně za dopoledne. Po obědě chystám jedno překvapení a také pohoštění a poděkování.

Tak jsme se dozvěděli, že koncesionářské poplatky (prozatím) zrušeny nebudou. Budou se pěkně platit i příští rok, protože zákon je prý udělaný špatně. Musí se na tom ještě lépe a ještě více zapracovat, aby chudinky českotelevizní presstittutky náhodou nebyly ochuzeny na svých právech a dál si mohly žrát a mlaskat u plného korýtka.

Přátelé, dovolte mi v dnešním textu přednést tři krátké příběhy, které více než názorně demonstrují, kam se posunula morálka, kam se posunul Západ a kam se posunula pravda a láska. Všechny se staly v posledních dnech či hodinách a žádný z nich se nestal mediální bombou roku, ačkoliv každý by si to zasloužil. Ale možná je to tím, že i novinářům pomalu dochází, čeho se stali součástí a tak se v jejich zaprodaných hlavičkách objevilo něco jako stud… Kecám, liberálové si stud už dávno zakázali.

Tož, jdeme na to:

Prý nechápe význam slova „solidarita,“ řekl Petr Pavel o Robertu Ficovi, který před několika dny jasně řekl, že nenechá Slovensko vtáhnout do války kvůli nějakému incidentu v Polsku, protože takhle článek 5 smlouvy NATO myšlený nebyl. Stejně tak se ozval bývalý kinderministr zahraničí Lipavský, že NATO představuje tři miliony mužů, deset tisíc tanků a spousta další (zbytečné) výzbroje, my bychom měli být rádi, že tato síla je naším spojencem měli bychom jásat, že můžeme po boku takové armády pěkně padnout na Donbase.

Hele, poslechli jste si Julii Mendel? To je bývalá tisková mluvčí prezdienta Zelenského, která ho nejdříve podporovala, naučila ho všechy mediálníi fígle, pak se s ním rozkmotřila, utekla z Ukrajiny, teď na něm nenechá nit suchou a Zelenský na na oplátku uvalil sankce. Teď měla mít projev v Evropském patlamentu, ale naše západní pravda s láskou jí to zakázaly… Dokonce, když si dáte Mendelovou do seznamáckého vyhledávače, je neuvěřitelně skoupý na informace. Skoro nic tam o ní není.

Tak nám CDU prohrála další zemské volby v Německu. V Meklenbursku vyhrála opět AfD, která už je nejsilnější stranou Německa jako celku. CDU prohrála i v Berlíně, kde zvítězili rudí a progresívní, kteří to tam teď řádně vezmou do ruky a udělají z Berlína bordel s efektivitou, na kterou budou Žukov s Koněvem jen závistivě koukat. Ovšem, AfD v Berlíně také značně posílila.

Na podzim roku 2021 jsem začal psát, že pro válku na Ukrajině jsou splněny všechny podmínky. To samozřejmě neznamenalo, že komflikt musí nutně propuknout, protože vždycky je to nakonec lidské rozhodnutí, ale všechny vnější podmínky už existovaly. Neměl jsem tehdy žádné geniální vnuknutí, jen jsem prostě vnímal změnu atmosféry a chuť zúčastněných do toho jít. Až do posledního dne, než Rusové překročili hranice Ukrajiny, ale v diskusích zněly argumenty, proč válka nebude.