Za poslední roky jsem častokrát slýchal skeptické hlasy, že se nemá cenu o nic snažit, protože lidi jsou blbí a nechápou to. Dokud budou plné regály v obchodech, nic se nezmění. Lidi musejí rýt držkou v zemi, Vidláku, pak se může něco změnit. Do té doby se tady marně snažíš. Honíš se jak nadmutá koza, kážeš po sokolovnách a hospodách, zdraví si ničíš, tvoje rodina tě skoro nevidí… snažíš se zachránit národ i vlast, ale lid i lidi ti na to zvysoka serou. Nakonec ještě dostaneš céres od lidí, které jsi dovedl k branám sněmovny, protože ti nezapomenou, žes je nedostal dovnitř.

Komunální volby jsou za námi, ještě nás čeká druhé kolo senátních voleb, ve kterých budeme se skřípajícími zuby volit menší zlo v podobě kandidátů za hnutí ANO a pak bude co? Pak dlouhé dva roky nebude nic. Žádné volby. Tedy, pokud nepočítám ty prezidentské, do kterých nastoupí sjednocení, zkonsolidovaní a maximálně posílení liberálové se svým novým vtělením Havla i Pinochetta zároveň a já jsem hrozně zvědavý, jakého kandidáta nasadí vládní koalice, protože to bude buď její návrat nebo její konec.

Tohle je takový ten klasický slogan. Aby zlo zvítězilo, stačí, aby slušní lidé nedělali nic. Když nebudete hasit, co vás nepálí, když nebudete aktivní, když nepůjdete k volbám, když nepodpoříte tohle, když nepodpoříte tamto, přijde hento ZLO a po něm hnedka přijde absolutní zlo. Chudinka občanská společnost i demogracyje jsou tak křehoučké, že stačí, aby se někde objevil nějaký Babiš, Okamura, Vidlák nebo Konečná a třicet let budování evropských hodnot se okamžitě sesype.

Tohle bylo to nejhorší, ne? Ten pocit, že máte jiný názor, než všichni vaši uvědomělí přátelé. Ten pocit, že je to jinak, než jak to říkají v České televizi. Že NATO nevylo v právu, když bombarodovalo Jugoslávii. Že v Iráku nebyly žádné chemické zbraně, že Afghanistán nebyl žádnou baštou mezinárodního terorismu. Že prodávat vodu Veolii je blbost a že komunisti nebyli zase tak špatní hospodáři, když je tu i po třiceti letech co krást. Že migrace není žádné kulturní obohacení a že ruská invaze na Ukrajinu měla své příčiny. A free výchova dětí není znakem lásky, ale alibismu.

Včera se v jedné diskusi pod mým článkem rozhořela diskuse ve smyslu, že kdybych věřil ve své vlastní apokalyptické vize, nestavěl bych Vidlákovnu, ale měl bych nachystaný karavan, abych mohl ženu a děti naložit a zdrhat. A vůbec, kdybych si myslel, že bude zle, nepořizoval bych si pět dětí a hledal bych si útulné bydlení někde v Patagonii.

Přátelé, pamatujete si Danu Drábovou třeba někdy před dvaceti lety? Z doby než vstoupila do politiky? Já si z té doby nevybavuji nic, kromě její odborné erudice jako jaderné inženýrky a předsedkyně státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Vyjadřovala se k odborným jaderným věcem, byla docela vtipná, uměla vysvětlit složité problémy štěpení jader tak, aby to laici pochopili. Dokud ještě kandidovala na obecní úrovni do zastupitelstva Pyšel, byla v podstaně normální.

Vpředchozích dnech jsem napsal článek o investigativní hvězdě první velikosti, Thomasi Pauknerovi, který slibuje celou řadu senzačních odhalení a navnadil sociální sítě tím, jak Vítek Rakušan koupil pro policii nejdražšší vrtulníky světa a smlouvu se starým Strnadem podepsal tři dny před volbami… A nestalo se nic. Žádné mééédium se toho nechopilo, všichni majnstrýmoví intervjuci se dívají jinam a v Mladé frontě se nepohnula ani myš.

V poslední době se roztrhl pytel se všemi možnými umělými inteligencemi, datovými centry v Dubaji, protože tam mají levnou elektřinu (ale také mají za humny Írán) a také jsou najednou všude roboti, kteří nejenomže umějí chodit, ale oni už umějí i běhat, tančit a nahrazovat lidi ve všemožných oborech. Robotičtí psi se zabudovanou puškou chodí před vojáky, robotické drony se samy navádějí na cíl a taktické i strategické systémy umělé inteligence samy rozhodují, která dívčí škola bude vybombardovaná.

Přátelé, nalijeme si čistého vína. Ve vrcholné politice se nehraje na osobní sympatie či antipatie, ale prostě a jednoduše o moc. A protože v demokracii je moc rozdělena a kompetence vymezeny, hraje se o správné lidi na správných místech. Tihle správní lidé na správných místech říkají ty správné věty podle rad špičkových marketérů, aby byli zvoleni a pak dosazují na místa náměstků i úředníků další správné lidi. A když se to dělá dost dlouho, ejhle, máme tu dýpstejt, který pak přežije i zvolení krajně nevhodného kandidáta.

A o podobu českého dýpstejtu se hraje právě teď.