Dnes se vrátíme k jedné velevýznamné zahraniční události, která zůstala trochu ve stínu domácích kauz a tou je dojednané příměří na Blízkém Východě, kdy se domů vrátili všichni přeživší izraelští rukojmí a obyvatelé Gazy se z improvizovaných táborů vracejí do svých domovů ala Stalingrad.

Dnešní svět je složitý. Tak složitý, že s „teroristou Putinem“ nejednáme, ale s teroristou Šarou jednáme. Tak složitý, že sice máme na zbrojení, ale nemáme na důchody. Umíme lítat do vesmíru celkem za pakatel, ale byty jsou nedostupné. Máme super mega hyper zdravotnické přístroje, ale nemáme na amalgám do zubů. Máme ve školách výpočetní techniku, ale děti se neumějí učit. A my, co tohle všechno vidíme, jsme svázáni s našimi vlastními životnímu zkušenostmi, máme možná trochu selského rozumu, ale žádný geniální nápad, jak tohle všechno rozmotat.

Tak jsme v pondělí ve Washingtonu viděli to, po čem jsme volali před třemi roky. Ještě než Velký Oranžový Otec povolal své podnáčelníky, jasně řekl, že Ukrajina nebude v NATO a Krym zůstane Rusku. Prostě uznal geopolitickou realitu a podmítl ňafání všech těch mopslíků o tom, jak přivítal masového vraha, který na Ukrajině vraždí lidi… nejspíš proto, že prezidenti Spojených států za posledních dvacet let také zavraždili hodně civilistů, ale nikdo za to americkým sportovcům nezakazoval účast na Olympiádách.

Rusko lze k míru donutit jedině silou… to je výrok, se kterým Zelenský přijel za Trumpem do Washingtonu. Není to nijak nová mantra. Do omrzení nám ji opakuje náš kinderministr Lipánek i náš světový lídr. Jenže minimálně od neslavné ukrajinské ofenzívy v roce 2023 je vidět, že tu sílu, která by Putina donutila k jednání, tu nemá ani Evropa a zřejmě ji nemají ani Spojené státy. Na počiny Donalda Trumpa hledím se sympatiemi, ale nedělám si žádné iluze, že by Rusko s chutí nedorazil, kdyby seznal, že je to možné udělat.

Tak nám skončil summit Trump – Putin na Aljašce a česká liberální úderka ve svém hodnocení rozhodně nezklamala. Nikdo sice neví, co si ti dva za zavřenými dveřmi řekli, ale to samozřejmě nebránilo našim rusožroutům v jejich jedovatých šípech. Když jsem četl jejich komentáře, měl jsem pocit, že teď už se bude chodit do vězení i za jakékoliv smířlivé slovo o Trumpovi. Úplně jsem viděl, jak nad naší liberální scénou povstává duch Igora Mříže a Ivanka Svobodová začne pátrat nejen po známkách proruskosti, ale i proamerickosti.

Tak jsme se dneska od našeho premiéra dozvěděli, že náš nejdůležitější příspěvek k míru na Ukrajině představoval milion kusů velkorážové munice, kterou jsme tam v rámci naší muniční iniciativy dodali. Vlastně nechci ani vědět, kolik kusů jsme zaplatili my sami, ale jsem si jistý, že největším donátorem této mírové iniciativy bylo Německo. To vždycky zahahovalo vedoucí úlohu v Evropě pomocí kanónů, případně pomocí legie Kondor.

Tak se nám prý dneska sejdou ministři zahraničí evropských států, aby Trumpovi (a Putinovi) vysvětlili, že nemohou jednat o Ukrajině bez Ukrajiny (a bez Evropy). Vzhledem k tomu, jak se teď o víkendu všichni bruselští potentáti hemžili a jedno silné prohlášení stíhalo druhé, skoro bych řekl, že Trump Putinovi na většinu jeho požadavků kývnul. Samozřejmě, za požadavky nebyla žádná reálná moc ani síla, evropští lídři by sice rádi bojovali, ale není čím… všechno totiž mají Spojené státy.

Tak se nám má Trump sejít s Putinem… Prý v pátek, patnáctého srpna na Aljašce. Všichni spekulují, co to bude znamenat… Ukrajinci už předev vyhlašují, že žádné území neodevzdají, Rusové zase, že se ničeho ze svých cílů nevzdají, Američané říkají, že Putin dostane hodně, včetně zrušení celé řady sankcí… kdy že to Evropa zavedla to osmnácté kolo, které ruskou ekonomiku konečně srazí na kolena?

Přátelé, dovolte, abych se v dnešním textu vrátil k té skvělé, úžasné a dokonalé dohodě mezi USA a EU, kdy na americké výrobky v Evropě nebudou platit žádná cla a naopak evropské výrobky v Americe patnáctiprocentní cla uvalena budou. Evropa podle této dohody proinsvestuje v USA stamiliardy dolarů, nakoupí spoustu zbraní a ještě bude odebírat tamní ropu a zemní plyn v takových objemech, že to vlastně ani nepotřebujeme.