Tak jsme se dozvěděli, že se sešla slavná a jedinečná Gé sedmička, tedy lídři nejvyspělejších zemí a Ukrajiny a vymysleli, že Rusko válku prohrává a je třeba víc tlačit na jeho ropný průmysl a dělat ještě víc sankcí, aby to Putin konečně pochopil, sednul ke stolu a podepsal mírovou kapitulační dohodu. A protože Ukrajina je také nejvyspělejší zemí světa a je kolébkou vší civilizace i všech vynálezů, pochvaloval si Zelenský, že našel s Trumpem společnou řeč.

Pákistánský premiér Šaríf ohlásil uzavření dohody mezi Spojenými státy a Íránem. Donald Trump následně potvrdil, že je to pravda a že dává pokyn k odblokování Hormuzského průlivu. Takový milý dárek k jeho osmdesátým narozeninám. Ceny ropy klesají skoro stejně rychle jako na začátkun války stoupaly, Íránci rovněž potvrzují, že se dohodli a v pátek prý bude dohoda slavnostně podepsána v Ženevě.

Svět začal upírat své zraky do Islámábádu, kde se podle Katařanů, Paákistánců a Američanů má konat schůzka mezi Íránci a Američany ohledně příměří a míru v Perském zálivu. Podle Peršanů se žádná schůzka neuskuteční, protože nikam jet nehodlají a věřit malému i velkému Satanovi také nehodlají. A tak vzduchem létají ultimátní požadavky, které se vyznačují především sebejistotou. Trump už podesáté válku vyhrál a tak diktuje podmínky, Íránci mají na mušce celý Perský záliv a tak diktují podmínky.

Pamatujete si, jak za první války v Zálivu střílel Shadám Husajn balistické rakety Scud na Izrael? Dělal to z jednoduchého důvodu. Chtěl, aby se Izrael zapojil do války proti Iráku, což by spolehlivě rozbilo arabskou koalici vedenou Spojenými státy. Američané tehdy museli Izraelcům urychleně dodat Patrioty a uchlácholit je, aby prostě jen bránili svůj vzdušný prostor, ale aby jejich stíhačky, proboha, neletěly bombardovat Irák.

Vidlákovy kydy jsou blog, který popisuje svět z pohledu venkovana spjatého s tradičním způsobem života a s půdou. Nikdy jsem se nechlubil ani školami, ani rozhledem, ani zcestovalostí. Prostě jsem se jen snažil dívat na věc z jiného úhlu než ostatní a popisovat všechno, co vidím, nejen to, co se mi líbí, nebo je mi sympatické. Snažím se popisovat svět, jaký je, ne jaký by měl být, nebo jak bych ho osobně chtěl. Nezjišťuju, kdo je hodný a kdo zlý, ale kdo vyhraje a nebo prohraje.

Když začala válka na Ukrajině, napsal jsem k tomu tenkrát, že nejhorší je, mít pravdu špatně. Teď jsme takřka přesně o čtyři roky dál a já bych mohl napsat přesně to samé. Strašně mě štve, že jsem se nezmýlil a moc bych si přál, aby celé to hromadění amerických sil bylo jen zastrašování. Bohužel se tak nestalo a místo toho začala nová válka.

Dnes jsem celý den čekal, jestli mi můj fejsbůkový profil Vidlákovy kydy vrátí…. Padesát sedm tisíc sledujících, vypiplaný od nuly, bez jediné koruny do reklam, bez marketingových pouček, jak si zvednout dosah, jen čisté každodenní psaní. Jeden seriózní článek denně a pak trocha satiry. Profil přežil čtyři roky Fialy i Foltýna, přežil zakládání falešných profilů pro moji dehonestaci, přežil Bidenovu éru, přežil faktčekery, Demagogy, Cempery i Oganesjany.

Dnes se vrátíme k jedné velevýznamné zahraniční události, která zůstala trochu ve stínu domácích kauz a tou je dojednané příměří na Blízkém Východě, kdy se domů vrátili všichni přeživší izraelští rukojmí a obyvatelé Gazy se z improvizovaných táborů vracejí do svých domovů ala Stalingrad.

Tak nám Izrael bombardoval syrský Damašek… Hoši netroškařili, zasáhli rovnou budovu syrského ministerstva obrany, kde sedí protagonisté přesně toho režimu, který si tak strašně moc přáli představitelé EU i Spojených států. Izraelský ministr obrany Kac to okomentoval velmi lakonicky: „tvrdé údery začaly.“ Hořce bych se zeptal, jestli teď budeme podporovat toho Goláního, co si teď říká Šara a nebo Netanjahua, který si z jižní Sýrie postupně uhryzává území… pro vlastní bezpečnost, samozřejmě. Pro co také jiného, že?

Bůh má smysl pro ironii…. Americký útok na íránská jaderná zařízení přišel dvaadvacátého června. To je takové proslavené datum, kdy se války jásavě začínají, aby za pár let blbě skončily. Vždycky se při nich dosáhne obrovského úspěchu, nepřítel je během chvíle jasně na kolenou, realita je ještě lepší než plánování, vítězství je nadosah a pak se zjistí, že se válka vede proti obrovskému státu, jehož jeden cíp je blíž k Itálii než k jeho cípu na druhé straně.