Osobně jsem vemi podezíravý ke každému státu, který potřebuje wehrmacht i SS. Je to pro mě jedno z kritérií, které se obejde bez všeho novinářského a ideologického balastu našich vždy objektivních médií, kterým jde výhradně o demokracii a naše dobro. Jakmile máte stát, který kromě armády potřebuje ještě další speciálnější armádu, protože té normální armádě nemůže věřit, případně pak potřebuje dokonce ještě armádu číslo tři, protože nemůže věřit těm zbylým dvěma, tak to zpravidla ukazuje na velmi solidní režimní paranoiu, ale také vědomí si vlastní situace. 

Dnes bych rád zcela popřel vše co jsem řekl včera, kdy jsem se na současnou bezpečnostní krizi kolem Íránu zkoušel dívat z hlediska překážejícího charismatického generála, který má našlápnuto stát se prvním mužem ve státě. Troufal jsem si tvrdit, že být oblíbený, charismatický a schopný, to se neodpouští ani v Íránu. Jak jsem ale už psal, nebývám otrokem svých úvah a tak bych to celé dnes otočil a podíval se na to z hlediska padajícího ukrajinského letadla plného kanaďanů. 

Asi jste také zaznamenali zprávu Terezy Spencerové, že Írán před svým raketovým útokem na americké základny informoval švýcarské velvyslanectví a pro jistotu i své kolegy v Iráku... To aby se to k američanům doneslo úplně spolehlivě. Nakonec letěla řada obstarožních raketek, americká protiletecká ochrana zůstala vypnutá, rakety zbořily několik prázdných domečků a bylo po všem. 

Íránci pohřbívají Sulejmáního, na pohřbu jsou statisíce lidí a další miliony po celém blízkém východě demonstrují své rozhořčení. Irácký parlament odhlasoval rezoluci že v zemi nechtějí cizí vojska. Američané se k likvidaci íránského generála drze přiznávají a analytici po celém světě vypouštějí svá moudra a postřehy. 

Já se vidlácky rovněž přidám: 

... to bylo první co mě napadlo, když jsem si přečetl včerejší Povidlákův text. Text měl ale všechno, co požaduji od článku ke zveřejnění, takže nebylo co řešit. Ale tento text bych zveřejnil i kdyby všechny znaky neměl. Je totiž velmi zajímavý sám o sobě a vůbec nejde o to, jestli ho nekdy přednesl Reagan, či vůbec nějaký američan, nebo jestli prostě někdo (v Rusku) zpětně nedal dohromady pěkné proroctví a připsal ho Reaganovi dodatečně. 

Pro mě je mnohem zajímavější, že se tento text objevil v knize rozhovorů s Miloušem Jakešem. 

Nejprve bych chtěl poděkovat vám čtenářům. Dostal jsem skoro sto nabídek na brusy a kromě toho i celou řadu velmi dobrých rad a nápadů. Většina nabídnutých brusů ovšem leží na víkendových chatách a bude nějaký ten týden trvat, než se ke mně dostanou fotky.  Pokusím se odpovědět každému, abych všem poděkoval osobně, ale vyberu si jeden či maximálně dva kameny.  Víc jich potřebovat nebudu. Každopádně jste skvělí čtenáři a moc si vážím toho, že jste byli ochotní soukat se na půdy a do stodol, abyste udělali radost jednomu Vidlákovi.

Jak jistě všichni víte, minulý týden podepsali ministři obrany České republika a USA smlouvu o dodání dvanácti vrtulníků naší nebožce armádě za zhruba 14 miliard korun. Předcházela tomu návštěva našeho Andreje přímo u Trumpa v Bílém domě, byly z toho moc hezké fotečky, vzápětí jsme se my vidáci dozvěděli, že na armádní vrtulníky nemusí být výběrové řízení a dá se to celkem bez problémů udělat tak, aby se vojenskoprůmyslový komplex nažral a vláda zůstala celá. 

Dnes začnu prakticky stejnými slovy, kterými dosti často uvádí své články Čmoud. (Mimochodem, o víkendu jsem pryč a tak bude mít Čmoud zase nějaký ten seriálek). 

Viděli jste film Údolí stínů? V hlavní roli Mel Gibson, válka ve Vietnamu, konkrétně bitva v údolí La Drang. Film je patřičně patriotický, oslavující vojáky padlé právě při této bitvě. Podle amerických historiků film poměrně přesně vykreluje skutečný průběh bitvy, vlastně až na to, že mimo film se boj vede na poněkud větší vzdálenosti, takže nepříteli nehledíte tak intenzívně tváří v tvář.

Dnes zkusíme ještě rozvinout včerejší téma. Tvrdil jsem, že většina tohoto národa se nepřidává k vládnoucí či umělecké elitě v jejím svatém boji za euroatlantické zájmy a záchranu demokracie i kdyby se kvůli tomu mělo omezit volební právo. Většina národa si o směřování naší země už dávno nedělá iluze a lišíme se od sebe jen chvílí, kdy nám to došlo. 

Myslím že svým čtenářům nemusím objasňovat, kdo je Fetuláh Gulen. Takže jen krátce shrnu. Původně to byl velký kamarád dnešního tureckého suiltána Erdogana, ale nakonec se s ním rozešel. Byly za tím údajně nějaké rozpory, ale v praxi šlo o to, že Erdogan už se chtěl osamostatnit od USA a Fetuláhovi přišlo naopak rozumné s USA kamarádit na věčné časy.