Pamatujete, jak začala válka na Ukrajině? Rusko neobsadilo Kyjev a jeho postup byl mnohem pomalejší, než si všichni mysleli. Ono to ani jinak nemohlo být, první útok na čtyřicetimilionovou zemi byl veden sto padesáti tisíci muži. S tím se dá jedině hlasitě zaharašit a pokud v Kyjevě nevznikne panika, můžete ještě pár týdnů postupovat, ale nakonec se prostě zastavíte, protože každý den přicházejí na frontu noví zmobilizovaní ukrajinští muži a přečíslí vás.

Když se generál Patton probíjel na konci Druhé světové směrem do Plzně, napsal si do deníku, že když osvobozovali různé koncentrační tábory, nahnali tam povinně německé obyvatelstvo z okolí, aby všichni viděli, čeho byli součástí. Aby němečtí „slušní lidé“ viděli, co schvalovali, za co bojovali a proč jim na hlavu padaly spojenecké bomby. Po shlédnutí takového kvalitního Flossenburgu páchali místní němečtí starostové sebevraždy a všichni ostatní pak dvacet let drželi hubu.

Tak se nám nechal slyšet dojče kancléř, Friedrich Merz, že jeho CDU sice prohrála, ale vůbec za to nemůže jeho politika, ale prostě to svoje dobro lidem špatně vysvětlovali. A tak budou na jedné straně kontroloval AfD a na druhé straně budou tu deindustrializaci, zavírání továren Volkswagenu, klimatické odpustky, zdražování a militarizaci vysvětlovat tak, aby to lidé lépe pochopili.

Kvikot všech lepších lidí nad výsledkem zemských voleb v Sasku – Anhlatsku byl velkolepý. AfD drtivě vyhrála a CDU drtivě prohrála. Kancléř Merz je na odpis, protože jeho setrvání ve funkci bude generovat stejné výsledky i v dalších volbách. Nepomohl ani „ruský dron“ na letišti v Lipsku, nepomohly pouliční bojůvky, které proti volebním stánkům AfD používaly jedovaté látky na plynování obilí, nepomohly demonstrace, nepomohlo nic. Prakticky každý druhý volil AfD a nebýt korespondenčních voleb, prohrála by německá pravda a láska ještě mnohem drtivěji.

V Sasku – Anhlatsku vyhrála AfD drtivě volby a my si můžeme vychutnat kvikot majnstrýmových médií nad tou katastrofou, která podle mě nakonec skončí v hořkém uspokojení, že se proti AfD do koalice spojí úúúúplně ganz všechny „demokratické“ strany a sanitární kordon bude ještě chvíli pokračovat. V době vydání tohoto článku sahala AfD po většině, ale nezapomeňte, že i v Sasku – Anhaltsku mají korespondenční volbu a ta se počítá/falšuje až nakonec. Ale to si probereme zítra, včetně dopadů těchto voleb na kanceléře Merze a jeho koalici.

V minulém týdnu jsem měl na svých profilech opět nálet trolů, referentů, bonzáků a jiných příslušníků pravdy a lásky, kteří vytahovali ohranou písničku o mé velmi špatné finanční situaci, kvůli které musím „žebrat na internetu.“ Přidali ono obligátní, že jsem zadlužený, honí mě exekutoři a měl bych si najít práci. A tak jsem si řekl, že je nejvyšší čas zase poreferovat, jak nám to odsejpá na Vidlákovně.

Pamatujete válku v Sýrii? Nebo evropské bombardování Libye? Pamatujete americkou invazi do Afghanistánu, Iráku, Somálska? Pamatujete bombardování Jugoslávie? Dělali jsme si z toho tehdy srandu, protože jsme přece byli součástí toho Fukuyamova konce dějin a byli jsme na té správné vítězné straně. Byli jsme součástí unipolárního světa. Sice jako poslední lokajové, ale mezi námi a jakoukoliv zemí třetího světa zela obrovská propast. I ten poslední sluha na tom byl lépe než Číňan, Rus, Ukrajinec, Syřan, Somálec…

Tak jsme se čerstvě dozvěděli, že další obětí Oganesgangu se stal ministr zahraničí Petr Macinka. Uvěřil jim, že jsou tajemný investigativec, Thomas Paukner, nechal se vylákat na rozhovor s maskovaným Pšenákem a teď schytává všechny šmejdoviny, které si na něj tato povedená partička nachystala. Samozřejmě se snažili, aby ideálně nablil špínu na jeho kolegy, tahali z něj informace, dělají z komára velblouda a všechna majnstrýmová mééédia u toho asistují. Jako první si smočil… chvíle napětí… Deník N.

Tak jsme se dozvěděli, že schodek státního rozpočtu na rok 2027 bude asi tři sta osmdesát miliard korun. Slušná sumička, že? Ne, nejsem jako Modroptáci a dobře vím, v jakém stavu Andrej zdědil finance po Fialovi. Nejsem jako Petr Pavel, který bez mrknutí oka podepsal za čtyři roky Fialovi schodek ve výši tisíc dvě stě miliard a teď lomí rukama, nad sekerou Veľkého Bociana. Nejsem libtardí aktivista, abych hledal jakýkoliv klacek, kterým bych mohl vládní koalici tlouct po hlavě.

Za poslední tři roky jsem se potkal s řadou hlavounů, vysokých úředníků a většinou českých novinářů. A pokud mohu soudit (čest výjimkám), většinou to byli arogantní šmejdi první kategorie, od kterých by se normálné člověk měl držet co nejdál, protože všem koukalo z očí ono pověstné: „spolu chyceni – spolu pověšeni.“ Což teď naprosto ideálně ztělesňuje jistý Jiřikovský, který si myslel, že mu přátelství z Donem Pablem zajistí ochranu a nějaké ty peníze.