Dostal jsem vynadáno, že se v posledních dnech zabývám takřka výhradně zahraniční politikou a málo řeším náš domácí rybníček a vynechávám z dění hnutí Stačilo! Tož mi dovolte, abych to dneska napravil a zároveň vysvětlil, proč je jednodušší přemítat o nevyzpytatelném Trumpovi a jeho geopolitických nápadech, než o sestavování nové české vlády. Geopolitiku tedy dneska necháme na pokoji a rozhovory o míru v Moskvě odbuďme laakonickým: „Dohodli se, že se dohodnou.“

A teď k české povolební situaci, která den ode dne více zapáchá:

Generál Zalužný se vrátil na Ukrajinu. Prý všude dobře, doma nejlépe. My, hloupí dezoláti hltající ruskou propagandu samozřejmě víme, že jde o klíčovou postavu celého dramatu, protože je velmi oblíbený, ba dokonce jeho aureola válečníka zastiňovala i Zelenského. Poslední dva roky války strávil v Británii jako velvyslanec a šířil tamodtud velmi znepokojivé myšlenky o ukrajinském nacionalismu, ale také byl znepokojivě realistický po vojenské stránce.

Vposledních dnech jsem se probíral starými dřevoryty z období Třicetileté války. Reje kostlivců, plesy příšer, pazhřivá těla… tehdejší umělci tvořili ve zjitřené atmosféře válečných (i meziválečných hrůz) a na jejich dílech se to projevilo. Věčné pravdy přestaly platit, válka byla náboženská, argumenty na protistranu nezabíraly, válku zastavila vlastně až úplně spálená země. Nikdo na té válce nevydělal, nevyřešila žádné problémy a trvalo dalších sto let, než se zahojily všechny její jizvy.

Na americký Den díkůvzdání odstartovala z kosmodromu Bajkonur raketa Sojuz, která na ISS vynesla smíšenou rusko – americkou posádku. O pár hodin později padl Andrij Jermak, který oznámil, že odjíždí na frontu. V Moskvě jednal s Vladimírem Putinem Viktor Orbán. Společný rozhovor se protáhl na čtyři hodiny. Do Moskvy rovněž míří americká delegace s novým upraveným mírovým plánem, který tentokrát nikam do mééédií neunikl a nikdo neví, co v něm doopravdy je. Do Kyjeva míří také americká delegace…

Pamatujete na americkou invazi do Iráku? Tenkrát potřebovali koalici ochotných z nových zemí NATO. Staří NATO harcovníci z Evropy do toho nechtěli jít. Byli k americkému vojenskému dobrodružství zdrženliví. Varovali před důsledky, nepřidali se a pořád mluvili o míru. Naštěstí se našla koalice ochotných, našly se osobnosti, které sepsaly patřičný dopis a našel se i Václav Havel, který to podepsal.

Vposledních dnech to vypadá, že majnstrýmu definitivně jeblo. Najedou nám agentura Bloomberg zveřejňuje rozhovory amerického vyjednavače Witkoffa s ruskými protějšky, aby bylo jasné, že jakýkoliv mír je proruský narativ, do toho se evropské (j)elity polácávají po ramenou, jak ten mírový plán vylepšily, Ruslan Stefančuk, předseda ukrajinského parlamentu, řekl, že mír bude, až se Ukrajině vrátí Krym a Zelenský naopak řekl, že s mírovým plánem souhlasí.

Jak je mým blogerským zvykem, podíváme se v dnešním článku na události kolem sestavování vlády z jiného úhlu. Včera jsem se zamýšlel nad rolí Andreje Babiše a řešil jsem, zda vůbec chce s Motoristy do vlády a jestli jeho trpělivé čekání a přešlapování kolem prezidenta není náhodou způsobeno tím, že s Motoristy vládnout vůbec nechce. Dnes si prokydáme variantu, že koalice je naopak v dobré vzájemné shodě a postupuje v souladu a promyšleně.

Takový pocit jsem měl ze včerejší tiskovky Andreje Babiše poté, co se vrátil z Hradu, prezident si prohlédl jeho nominace na ministry, oznámil, že k Turkovi má výhrady, i když ho přesunuli na „reputačně bezpečnější“ ministerstvo životního prostředí a zamini si vezme Macinka. Vstřícnost nové koalice nebyla vyslyšena, Andrej nebyl jmenován premiérem, ale stane se tak do týdny, co oznámí, jak vyřeší svůj střet zájmů. Zkrátka a dobře, Babiš se postavil před kamery, převyprávěl svými slovy, co mu prezident řekl s tím, že si o Turkovi s Motoristy ještě promluví.

Pár dní jsme teď diskutovali o americkém mírovém plánu pro Ukrajinu, který se nelíbí Evropě, ale nemůže s tím nic dělat, protože sice ještě možná mluví s Trumpem a Zelenským, ale nemluví s Putinem, což jaksi pro vyjednávání o míru nestačí. Stejně tak nepomohlo devatenáct kol sankcí ani nic dalšího. V mezičase jsme se ovšem posunuli i na domácím politickém hřišti a tak si dneska prokydáme situaci. K mírové dohodě se ale brzy vrátíme, protože Den díkůvzdání se blíží.

Kam jsme se zatím posunuli u nás?

Nechte nám naši válku! Takový dojem jsem si odnesl z nedělních rozhovorů mezi Ukrajinou, USA a Evropou ve Švýcarsku. Ano, všichni chceme mír, ale musí to být mír podle nás. Tečka.