Jak jsem už psal, jediná česká prasička byla, že přizazdili okna, aby mohli na podlahy nasypat víc obilí a tím zvýšit kapacitu. Tož je postupně odzazdíváme na původní velikost i původní rámy. Za měsíc a něco se pak stará okna vyndají a přijdou tam nová.

Jedno okno - jedna hodina práce i s úklidem. To všechno osmatřicetkrát.

Díky všem za podporu. Na podzim už se nám tam vítr prohánět nebude.

Přátelé, pokud se podíváte na fotku pod článkem, uvidíte uprostřed mladou koc v červeném svetru. To je Martina, naše autorizovaná projektantka, která zaštítí celý proces proměny sýpky ve Vidlákovnu. Postará se, aby vše bylo v souladu se zákonem, zkoordinuje všechny dílčí projekční práce, pohlídá všechny normy a bude mi pravidelně ordinovat prášky na zvládání marného vzteku, protože dnešní požadavky a normy na společenský sál a ubytovací prostory už nemají s lidskou racionalitou nic společného.

Víte, co byl asi hlavní impuls, pořídit tu sýpku a začít chystat komunitní centrum? Měl jsem za sebou už pár demonstrací, už jsem jezdil po různých sokolovnách, kde jsem se učil mluvit před lidmi a stále častěji jsem začal narážet na prostý a jednoduchý fakt, že se na nebohého hospodského, hoteliéra či jiného majitele nějakého veřejného prostoru slétli libtardi a začali ho na sociálních sítích lynčovat.

Přátelé, dnešní článek se ještě bude týkat sýpky. Pak už zase najedu na standardní komentování světového i domácího dění, ale samozřejmě přibude článků o zemědělství pionýrských začátcích, protože přesně tam teď se sýpkou nacházíme. Budu se snažit, aby nedělní článek vždycky shrnul aktuální rekonstrukční situaci a samozřejmě se Vidlákovna stane častým příměrem, vzorem či metaforou v dalších textech. Přece jenom, postavili ji v roce 1954 a zažila ledacos…