Minulý týden jsem psal několik textů o tom, jak náš úpadek stále zrychluje, přehoupává se přes okraj propasti a je stále menší šance to zastavit. Za pár dní uvidíme, jak moje teze fungují v praxi, protože se bude schvalovat státní rozpočet se schodkem 310 miliard a já bych se skoro vsadil, že ho prezident nebude chtít podepsat. Ano, já vím, že Stanjura si čísla vycucával z prstu. Já vím, že Schillerová teď udělala, co mohla, aby ten bordel dala trochu dohromady, ale ten třistamiliardový schodek je prostě symptom.

Pamatujete si na Věci veřejné? To byla strana Radka Johna a Víta Bárty, která v roce 2010 přesvědčila deset procent voličů, že oni už jsou konečně ti noví správní hoši, kteří napraví pošahanou českou politiku a to tím, že vše budou dělat transparentně a nechají se kontrolovat veřejností.

Tak, demonstraci Michprdů bychom měli za sebou a výsledkem je co? Zážitkový prezident se stal hlavou opozice a žádnému Kupkovi, Ondřeji Havlovi, Hřibovi či Rakušanovi to ani v nejmenším nevadí. Všichni se pěkně přimkli ke svému novému Vůdci, Rakušan se dokonce na Staromáku nechal tak unést, že ho vyfotili, při ukazování, jak vysoko vyskočí jeho pes. Veškerá aktivita pravdomluvných intervjuků se zaměřila na Macinku s Turkem a Babiš se stal smířlivým moderátorem diskuse… kdo si dneska ještě vzpomene na jeho slepý svěřenecký fond a Čapí hnízdo, že?

Vždycky mě fascinovala banalita zla. Ten stejný člověk byl schopen být milujícím otcem, nadšeným chovatelem králíků, ochráncem přírody a zároveň bez problémů prováděl v koncentráku ty nejhrůznější věci, jaké si lze představit. Připisoval jsem to nacistické ideologii, myslel jsem si, že za to může Darwinova teorie, kterou si někdo vyložil zvráceným způsobem, myslel jsem si, že to Hitler, Stalin nebo Pol Pot prostě inspirovali své následovníky.

Tak se nám v Praze odehrála demonstrace Milionu chvilek. Na to, jaké je počasí, měla velmi solidní účast. Tolik Ukrajinců jsem na Staromáku neviděl od srpna 1968. Byla to demonstrace proevropská, progrýndýlová, proukrajinská, proválečná… byla to demonstrace za prezidenta, který se ovšem neuráčil přijet z dovolené, aby svoje příznivce podpořil osobně. Musel stačit status na fejsbůku. Mikuláš Minář řekl, že na demonstraci bylo osmdesát až devadesát tisíc lidí a pokud to takhle půjde dál, bude brzy demonstrace na Letné.

Dnes se ještě jednou vrátím ke strašlivě šikanovanému prezidentovi, kterému ministr zahraničí nebezpečně vyhrožoval tím, že jeho příteli po boku napsal, že s ním spálí všechny mosty. Tiskovka to byla ponurá jak z Kladiva na čarodějnice a člověk měl úplně pocit, jak se všude plíží najatí vrahové a prezidentské auto vzápětí vyletí do povětří.

Normálně to nedělám, ale dneska vyjdou dva články. Svět se zbláznil natolik, že se to do jednoho textu nevejde a nechci čekat na zítra. Geopolitiku si necháme na desátou večer, teď to bude jedna rychlá aktualita o České televizi.

Polovina občanské společnosti je to, že kritika směřuje zdola nahoru. Od lidí k politikům. Od lidí k vládě. Lid si může vládu vyměnit, má právo jí vidět pod ruce, má právo ji kritizovat, třeba i neoprávněně. Vláda naopak nemůže rozpustit lid a zvolit si nový. Vláda tu není od toho, aby svůj lid vychovávala, ale aby prováděla umění možného.

Zatímco svět (a obzvláště Izrael) je ve stavu pohotovosti, protože výsledek mocenské přetlačované v Íránu v podstatě určí velikost současné americké moci, vrátíme se v jednom článku k nám na náš domácí píseček, protože v tomto týdnu se bude hlasovat o důvěře vládě, čímž bude završen celý proces předání moci, ve kterém nakonec Filip Turek ostrouhal a i nadále zůstane terčem pravdy a lásky, protože je vyhodnocen jako nejslabší článek vládní jednoty. Tož využijeme klidu před blízkovýchodní bouří a prokydáme si domácí politickou situaci.