Od zítřka se budeme věnovat světodějným událostem, protože zatímco jsem bubnoval na demonstraci, Francie zřejmě ztratila další kolonii, v Německu se zase zhoršila bezpečnostní situace (a ne kvůli Putinovi), ceny ropy vyrostly ke sto dolarům za barel a bude to do budoucna ještě horší… ale to si probereme až zítra. Já dneska naposledy zrekapituluji události z tohoto víkendu.
Demonstrace skončila, bezprostřední a emotivní dojmy vyprchaly, henty internety jsou zaplavené fotkami shora, zdola, zevnitř i zvenku, příslušníci a přisluhovači naší vlády se ozvali a také zhodnotili situaci, tož se na věc podívejme trochu s odstupem a možná i s trochou nadhledu. Pojďme si říct, co doopravdy je… a co doopravdy není.
Na první dobrou bych řekl, že svým způsobem všichni máme, co jsme přece vždycky chtěli.
Říkal jsem, že o demonstraci rozhodne fotka shora… A byla to hezká fotka. Lidé tentokrát sahali až za Vodičkovu a protože protidemonstrace se tentokrát odehrávala na Staromáku, hodně lidí stálo i za pódiem. Podstatně víc než obvykle. Všechny tyto fotky je možné na hentěch internetech najít, takže nebudu nosit sovy do Athén. Ale jednu fotku sem dát musím… takto vypadala demonstrace na podporu Ukrajiny:
Dnešní text bych mohl mít jako projev na Václaváku… ale já si na pódium napsal jiný, tak tento dávám do placu:
Přátelé, děkuji že jste vydrželi to moje dvoutýdenní bubnování na demonstraci. V některých chvílích bych už dal sám sobě přes hubu, jak jsem to pořád omílal dokolečka dokola a pak zase znovu, ze všech stran i ze všech pohledů. Z mé strany už zaznělo všechno, co jsem k tomu měl. Pokud jsem někoho přesvědčil, jsem za to rád, pokud jsem někoho nepřesvědčil, respektuji to. Už v Bibli je napsáno (sice v jiném kontextu, ale dneska se to hodí), že sobota je tu pro člověka a ne člověk pro sobotu. Nebudu farizejem, abych tvrdil, že to má být naopak.
Člověku to přijde strašně dávno, ale bylo to (tuším) v zimě 2021. To jsme měli ta nejtužší covidová opatření. Děti se učily doma distančně a já do práce chodil/nechodil… každopádně do kanceláře jsme pokud možno neměli lézt a měli jsme všechno dělat co nejvíce z domova a co nejvíce přes obrazovku. Nejhorší bylo, když někdo přišel s tím, že je covid pozitivní, nebo že musel na test. To roztáčelo další testování, každou chvíli byl někdo doma v karanténě, každou chvíli nám někde chyběl nějaký nezbytný pracovník, všechno imrvére stálo, nic pořádně nefungovalo…
Tak co, jaká byla stávka? Přestaly vlaky na hodinu jezdit? Zastavila se linka ve Škodovce? Pracovníci Amazonu hodinu nebalili zásilky? Nebo byla dokonce generální stávka? Autobusy s lidmi zajely ke krajnici, řidiči vyhodili výstražná světla a hodinu vysvětlovali pasažérům, že Blyštivý Péťa musí od válu? Dispečeři řízení letového provozu nepustili na české nebe ani jedno letadlo?
Sledujete situaci v hentej naší – vaší EU? Už vám majnstrýmová média řekla, jak dopadl pád vlády v Lotyšsku? Kurňa, už je to nějakou dobu, ale když si dáte takové heslo do vyhledávače, tak vám to vyhodí nějaké staré volby. O současném dění se mlčí, mlčí, mlčí. Víte proč? Ono to tam nedopadlo zrovna dle líbodémo představ… Nebudu to teď víc rozebírat, oni tam stále ještě jednají, ale na Litterate se brzy objeví fundovaný článek od Martina Kunšteka, ze kterého se dozvíte všechny podrobnosti.
Ten starý biblický příběh o zmatení jazyků určitě všichni znáte. Lidstvo je jedné mysli i jedné vůle a společnou prací se chce vyrovnat Hospodinu tím, že postaví věž, která se bude dotýkat nebes. Bůh jim věž nerozboří. Nesešle zemětřesení, nesešle ohnivý déšť, nesešle záplavy, nesešle ani mor ani kobylky. Sešle zmatení jazyků. Lidé si přestanou rozumět. Přestanou chápat, co ten druhý myslí. Přestanou být schopni koordinované činnosti a tak svoje dílo nedokončí a rozptýlí se po celé zemi.
Dnešním článkem se musím vypořádat s jednou věcí, která v diskusích bůhvíproč hluboce zakořenila. Vždycky, když s tím někdo přijde, bývá to odměněno spoustou lajků i přitakání a má to hojnou odezvu. Velmi často se tento postoj objeví, když se diskutuje o tom, co bude po demonstraci a jak pokračovat dál.
Teď, když máme rok od první demonstrace a vlastně i rok od chvíle, kdy jsem se přidal k tlačení káry těchto protestů, uděláme si takovou malou bilanci:
