Včera to už zaznělo v diskusi. Babiš s Hamáčkem a Prymulou konají a jejich odpůrci z opozice i z řad angažované veřejnosti jim zvolna okopávají kotníky. Česká televize nezapomíná zdůraznit, že roušky přivezl Ruslan díky NATO, Kalousek mluví o předražených respirátorech a tetelí se radostí, že to nejsou respirátory vyšší třídy, ale té nižší, což je v jeho očích flagrantní selhání. Na fejsbučku občas problesknou různé příspěvky o tom, jak to Babiš nezvládá, jak je to vlastně on, kdo nás uvrhl do katastrofy a jak by nám Čína za koroňáka měla platit reaparace. 

Dnes je 15. března a to je den, kdy naše zemička dostala od svých sousedů tu nejposlednější zkušenost k nezaplacení. Pro Scallopa - je to den, kdy si Hitler přestal hrát na schovávanou a udělal si z nás protektorát. 

Teď jsme o pár let dál... A znovu dostáváme zkušenosti k nezaplacení... především náš premiér. 

Víte co je největší problém našeho obchodního oddělení? Definovat zákazníka. To není vtip. 

Dnešní článek jsem uvedl termínem od našeho nového čtenáře (a autora) Alefa Nuly, kterého tímto oficiálně vítám na Kydech. Jeho první článek dostanete naservírovaný v sobotu. Dnes to ale bude právě o Velkém Bocianovi - našem drahém premiérovi, který všem politikům v republice předvedl, co to znamená mít tah na branku.  Od posledního zdrbnutí našeho Andrejka už uběhl nějaký čas během kterého jsme se o něm zase hodně dozvěděli a tak bych řekl, že je načase ho zdrbnout znovu.

Pamatujete si jak u nás vznikl úřad ombudsmana? Otakar Motejl překážel jako ministr spravedlnosti, protože se pokoušel o reformu soudnictví o kterou mu ve sněmovně nikdo nestál. A tak se s ním domluvili... poslali ho do fešáckého důchodu na ombudsmanské židli. Už tenkrát na to existovalo dost vtipů. Nikdy to nepřestalo vypadat, že je to naprosto zbytečný flek a sám Motejl na tomto přesvědčení moc nezměnil. 

Vy, co mě čtete pravidelně víte, že jsem zlehýnka angažovaný za SOCDEM ve vidllákovské komunální politice. Některé mé postřehy z tohoto soudku jste si již mohli přečíst. Víte, my tu ve Vidlákově máme mezi socany moc pěknou sešlost. Pravidelně se scházíme, náš lídr s námi opravdu všechno probírá a naše politické touhy, sny, taškařice i taktiku řešíme pěkně kolektivně jako za starých dobrých časů. U stolu se mnou sedává Matka, Povidlák a Ekonomický migrant. Čtvrtina vidlákovských socanů včetně mě čte tento blog...  

Jak jistě všichni víte, minulý týden podepsali ministři obrany České republika a USA smlouvu o dodání dvanácti vrtulníků naší nebožce armádě za zhruba 14 miliard korun. Předcházela tomu návštěva našeho Andreje přímo u Trumpa v Bílém domě, byly z toho moc hezké fotečky, vzápětí jsme se my vidáci dozvěděli, že na armádní vrtulníky nemusí být výběrové řízení a dá se to celkem bez problémů udělat tak, aby se vojenskoprůmyslový komplex nažral a vláda zůstala celá. 

Jeden z Trumpových poradců (tuším Bannon) hned v počátcích Trumpovy kampaně nastolil postulát, že v prezidentské kampani nepůjde o souboj Trumpa proti Clintonové, ale o souboj Trumpa proti spojené frontě médií.  Hned také nastolil taktiku s jakou se na to půjde - média je třeba zahltit "sračkami". Tenkrát na začátku Trumpova angažmá, když ještě všem připadal směšný a neschopný, tato historka zapadla. 

Ve včerejších komentářích se objevil odkaz na Jiřího Pehe, který burcuje opozici i milion chvilek, že občasné operetní demonstrace nebudou stačit. Bude nutné přitvrdit a demonstrovat každý den po vzoru Honkongu či Chile. Musím říci, že jsem se hned Vidlácky zamyslel a vzápětí jsem začal psát tento článek: