Přátelé, nalijeme si čistého vína. Ve vrcholné politice se nehraje na osobní sympatie či antipatie, ale prostě a jednoduše o moc. A protože v demokracii je moc rozdělena a kompetence vymezeny, hraje se o správné lidi na správných místech. Tihle správní lidé na správných místech říkají ty správné věty podle rad špičkových marketérů, aby byli zvoleni a pak dosazují na místa náměstků i úředníků další správné lidi. A když se to dělá dost dlouho, ejhle, máme tu dýpstejt, který pak přežije i zvolení krajně nevhodného kandidáta.
A o podobu českého dýpstejtu se hraje právě teď.
Kolářovu Nývltovi i samotnému Kolářovi je naprosto jedno, co dělal Turek ve svém volném čase, ale nebylo jim jedno, jak dopadnou akceplerační zóny pro tisíc dvě stě štědře dotovaných větrníků a dotované elektřiny z nich po dlouhé předlouhé roky. Samotný Petr Pavel neměl problém si podat ruku se syrským hrdlořezem, ukrajinským Banderovcem nebo vyžraným neměckým Hitlerkem z Wishe, ale marketéři mu řekli, jakou záminku má použít pro nejmenování Turka ministrem.
Stejně tak je Kolářovi naprosto jedno, o čem se bude žvanit v Ankaře, stejně se tam nejspíš všichni od Donalda dozví, že Spojené státy na nějaké NATO dlabou a budou si dělat, co budou chtít a za nic z toho, co jsme pro ně v posledních dvaceti letech v Iráku a Afghanistánu udělali, už nebudou cítit žádnou vděčnost. Kolář prostě potřebuje pro zahraniční obchodníky se smrtí demonstrovat, že má vliv na přidělování zbrojních zakázek české armády. Potřebuje ukázat kolegům od Lockheedu, že jeho kamarádi, podnikatelé, oligarchové a zbrojaři, mají takovou moc, že i premiér, velkopodnikatel, před nimi musí sklapnout podpatky a pěkně zahalekat „Sláva Ukrajině.“
Stejně tak je celému tomu vojenskoprůmyslovému komplexu úplně jedno, jestli bojujeme s Rusem proti Američanovi, nebo s Američanem skrze Ukrajinu proti Rusovi. Nikdo se neštítil dodávat zbraně Islámskému státu a lybijským teoristům, proč by nedodávali Ukrajině? Vždycky, když je před podpisem nějaký obrovský a drahý zbrojní kontrakt, vždycky přiletí „ruský dron“ a práskne někam, kam nemá. Sice se za pár dní ukáže, že to byl ukrajinský dron či ukrajinská raketa, ale to už je příslušná smlouva podepsána a Rumunsko díky tomu dostane ultrapředražené vojenské hračky.
Pokud PePa do Ankary pěkně poletí jako součást delegace, je jasné, že Babiše někdo hodně bohatý, mocný a vlivný drží pod krkem a úplatky za přeražený obrněný šrot se předávají přímo v prezidentské kanceláři přiteli po boku. Andrej osobně nechodí do politického rizika, to nechává Macinkovi a Okamurovi.
Stejné to bylo i s muniční iniciativou. Hned, jak začala, napsal jsem několik článků o tom, že je to super byznys, prodávat granáty Ukrajině za osmdesát tisíc kus, když výroba stojí tak deset tisíc za kus. Už dva roky to takhle běží… A nepředražoval jen Strnad a jeho konglomerát firem sdružených kolem Fialy právě v muniční iniciativě, ale dělali to tak všichni. Jen, všichni neměli žaludek to předražovat až tak moc.
Ale najednou, kde se vzal, tu se vzal, vynořilse bloger a novinář Thomas Paukner, který zvládnul stejně kvalitní investigaci, jako nedávno zvládla i ZBISlava Pokorná. Tři roky Strnad skvěle vydělával na prodeji munice na Ukrajinu, až se z toho stal nejbohatším Čechem, nikdo o něm nemluvil ve zlém (až na pár obskurních dezolátských blogerů), všechno bylo naprosto legální, ale teď najednou se vynořil další investigativní osamělý vlk, který ví neskutečné množství podrobností a dává je ven.
Až teď! Nikoliv před rokem, nikoliv před půl rokem! Až teď, když se nová vláda upevnila v pozicích. Zatímco ZBISlava Pokorná konala v zájmu Rakušana proti ODS a Blažkovi, Paukner zase koná proti Rakušanovi a proti Strnadovi… Záměrně neříkám, v koho zájmu koná, obrázek si udělejte sami. Sám Paukner je také samozřejmě zcela proukrajinský, boj proti Rusku musí pokračovat, ale prostě by to měla dělat jiná skupina a neměla by u toho tak tloustnout. Tihle už u toho žraní moc mlaskali. Vy, holoto, to samozřejmě zaplatíte tak či onak.
Aby nedošlo k mýlce, já Pauknera také čtu, protože chci, aby všechna špína vyšla na světlo, ale nedělám si žádné iluze, že by tam byl někdo spravedlivý.
V přímém přenosu se díváme na souboj mocenských skupin o podobu dýpstejtu. Ne, není to souboj o podobnu tohoto státu, protože v tom mají všichni ti mocní a bohatí dávno jasno. My jsme tady od toho, abychom platili, aby nad námi byl stále přísnější dohled, aby o nás stát stále více věděl a na stále více věcí bylo zapotřebí POVOLENÍ. Tohle je podle nich ta správná demokracie. Milion platných zákonů, aby si nevolníci moc nevyskakovali.
Ale je tu už moc slimáčků na málo kapustičky. EU nám sice za dvacet let dala bilion korun, ale na dividendách za tu dobu naopak ze země odešlo minimálně šest bilionů korun, takže ať to počítám, jak to počítám, tahle země je pět bilionů v mínusu a to se projevuje tím, že sice odevzdáváme šedesát procent vydělaných peněz státu, ale pro všechny ty příživnické korporace je to málo, kurva! Už se z toho nenažerou všichni.
A tak se teď pouštějí jedni do druhých. Vzpomínáte na nahrávku, kde si údajně Matocha s Bradáčem domluvali kšefty? Zveřejnil to Wollner u Šafra na Fóru 24. Teď se ukázalo, že je to dýpfejk…
Pro nás to lepší nebude, ale v ohni této bitvy o dýpstejt shoří poslední iluze, které o naší vaší demokracii máme. Zjistíme, že není o co stát a že když se dva přetahují o poloprázdný měšec, nakonec ho roztrhnou a rozhodně se nesmíří se níženou životní úrovní, ale budou chtít ztráty nahradit. To znamená, že je budou vytloukat z nás. Všichni ti mocní mají máslo na hlavě, všichni to o sobě vědí a tak teď vytahují špinavé prádlo na veřejnost a snaží se nás přesvědčit, že Babišův zámeček ve Francii nebo jeho střet zájmů je mnohem horší než Rakušanův Dozimetr, Strnadova muniční úžera a nebo Blažkova miliardová kryptozlodějna.
V poslední době mám pocit, že bychom je mohli pozavírat všechny náhodným výběrem, včetně prezidenta i ústavního soudu a zřejmě bychom neudělali chybu.
Už tu prostě není dost lizu pro všechny. Už se to rozkradlo a někdo tedy musí z kola ven. A s ním musejí z kola ven i všichni jeho úředníci, neziskovky i reportéři. Ale všichni jsou ve shodě, že válčit s Rusem se musí i za cenu podávání rukou s hrdlořezy, Banderovci i jinými lidskými bestiemi. Prachy jsou prachy. Vlastně se už nedivím, že po STAČILO! všichni tak šli. Nepatřili jsme do žádné skupiny, která se tu teď rve o moc a chtěli jsme zastavit ten největší penězovod všech dob. To nevyhovovalo ani těm, kteří je chtěli utratit za větrníky, ani těm, kteří je chtěli utratit za zbraně, ani těm, kteří je chtěli utratit za náhrady sudetským Němcům. Ano, perou se o peníze, ale proto, aby zůstaly jim, nikoliv nám – obyčejným lidem.
Jak dopadlo první kolo této bitvy zjistíme zanedlouho. Prostě podle toho, jestli Petr Pavel pojede jako součást delegace do Ankary. Pokud ano, můžeme si být jisti, že se opět nic nezmění. Obzvlášť pro nás ne.
__________________________________________________________________________________
Přátelé, pokud mě chcete podpořit, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Vaše podpora bude do poslední koruny využita pro projekt „Vidlákovny“ . Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy z nabídky. Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód.
Kdo preferuje jednoduché placení, nabízím možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g3600
- Log in to post comments
Komentáře
Komentáře k Vidlákovu článku..
Předseda senátu, Taiwanec, Henleinovec a nikoliv Čech Vystrčil
- cestuje s padesátičlenným doprovodem běžnou linkou i přes nesouhlas vlády na návštěvu Taiwanu. V podstatě tím porušuje Ústavu, neboť ta říká, že jediným, kdo určuje zahraniční politiku státu, je jeho vláda. A tu momentálně vede Andrej Babiš a ministrem zahraničí zodpovědným za cesty našich politiků do ciziny je Petr Macinka. Ani jeden z nich souhlas s akcí Vystrčila nedal. Mimochodem, kdo asi platí letenky?
Podobně anarchisticky se chová Petr Pavel. Kam přiletí, tam vládu pomlouvá a zcela zásadně se s ní názorově a ideologicky rozchází. Přesto se snaží dostat na další výlety a akce. O tahanici o Ankaru se už napsalo mnohé. Nakonec Babiš podle nás pravděpodobně podlehne nátlaku, čímž shodí sebe i Macinku a zároveň poníží své voliče. Ten vysmátý obličej Pavla a Koláře ani vidět nechceme. Přitom nikde není napsáno, že by o Pavla v NATO někdo stál, požadoval jeho přítomnost či očekával jeho další rady a nápady. Zdá se, že se, jak je jeho zvykem, snaží nacpat všude tam, kde si udělá čárku za zážitek. I když v Turecku jde samozřejmě o lobování za zbrojařské firmy, asi musí splnit nějaké své závazky, nicméně rozhodující slovo bude mít premiér.
Letos už jsme viděli Pavla na olympiádě, na motoristických akcích, došel si pro cenu Mezi ploty, neustále je vyzdvihován i se svou uvědomělou ženou na Seznamu, ve veřejnoprávních médiích. Vnutí se všude, vytváří dojem lidového politika, ovšem jen do doby, než se mu někdo vzepře. V tu chvíli je opět ve funkci velícího důstojníka. Jisté je, že společně s Vystrčilem degradují dvě ze tří nejvyšších ústavních funkcí v České republice Dalším paradoxem je spoluvina na anarchii vnímaná u Petra Koláře. Starý zkušený diplomat místo dodržování jisté etikety mezi diplomaty spíše narušuje naší zahraniční politiku, než aby státu pomáhal udržovat důvěru. Rozpory mezi premiérem, prezidentem a předsedou nepotřebného Senátu totiž naší zemi žádnou prestiž nedávají. Kolář je tak klasická šedá eminence bez smlouvy a legislativní podpory. Prostě lobbista, grázl a bezpáteřní loutkovodič s jednoznačně silným vlivem na Pavla.
A z výše uvedeného pramení i chování opozice, jejích přívrženců a podporovatelů. Všichni ti představitelé ODS, STAN, minoritní Top09, ideologicky pomýlených Pirátů a ohebných pánbíčkářů jedou tvrdě jak protivládní rétoriku, tak i v rámci zahraniční prezentace nenávistnou kampaň proti Rusku. To vše za podpory Hradu a většiny médií…
- Rusko a Putin jsou pro opozici vedenou Pavlem a všechny jejich umělecké, mediální poskoky nepřítelem. Kreml si dovolí bránit invazivnímu Západu zabrat území jim spravované, vede vlastní politiku bez ohledu na klimatický a mocenský světonázor prosazovaný Evropskou komisí a americkými Demokraty, a ještě si dovoluje vlastnit obrovské přírodní bohatství. K tomu Putin odmítl nechat střílet nacisty do ruské menšiny na Ukrajině a požadoval dodržování Minských dohod. Jaká drzost.
Současné rozdělení naší společnosti kopíruje atmosféru na politické scéně, byť věříme, že počet euroskeptiků a odpůrců Ukrajiny je vyšší než procentuální zastoupení SPD v Parlamentu. Nestydím se za to, že nejsem na stejné straně, jako jsou Pavel, Vystrčil, Fiala a Rakušan či jejich fanatičtí obdivovatelé, voliči nebo straničtí souputníci. A ano, mám problém i s mnoha názory Babiše, některými Macinky a spíše souhlasím s Okamurou, Rajchlem či Konečnou. Nic není černobílé, ale stále doufám, že lidé pochopí, kam nás zatahuje Evropská komise a všichni jí sloužící. Je na čase se vzepřít.
Jindřich Kulhavý z článku „Ignorace Ústavy“ https://www.inadhled.live/…vy/
Zpověď Ďábla: DEN, KDY JSME SMAZALI OBRYSY
Úryvek z eseje Partha Unnava: "Ďábel je liberál".
Na hranicích je cosi posvátného. Tvar i obrys říkají: toto jsi ty – a tamto už ne.
Hranice věci jen nerozdělují, ale dávají jim i podobu. Dělají je skutečnými.
Strom bez obrysů je jen mlha. Člověk bez obrysů je jen náznak.
A náznaky, ty už já dokážu tvarovat podle svého.
Nezačal jsem násilím. Nikdy nezačínám násilím. Začal jsem laskavostí. Jemnými slovy. Nenápadnými otázkami.
„Neměl by mít každý právo určit si sám, kým je?“ „Není biologie jen jedním z možných příběhů?“ „Kdo jsme my, abychom rozhodovali, co je pro druhého důležité?“
Znělo to velkoryse. A tak mi otevřeli dveře. Nejprve změkčili jazyk.
Pohlaví se stalo „něčím přiděleným při narození“. Muž i žena se rozplynuli v neurčitosti. Žena se stala pocitem. Muž náladou.
Biologie byla chápána jako společenský konstrukt. Nikdo se jí nezastal. Rozebrali ji na součástky a zpochybnili samotné její základy.
A jakmile bylo možné popřít tělo, všechno ostatní následovalo velmi rychle.
Domnívali se, že se zbavují pout. Chtěli bourat zdi. Ve skutečnosti odstraňovali ukazatele směru. Všechny cedule zmizely. Každá hranice se rozplynula. A bez hranic člověk brzy zjistí, že už neví, kam jde.
Školy byly opět mým vstupním bodem. Jsou vždycky. Místa, kde jsou mladí vedeni k představivosti, ale už ne ke zdravému úsudku. Učí je povšechné fráze, ale nenaučí je pochopit přesný smysl. Začalo to letáky. Výukovými programy. Schématy.
Chlapci, který znejistěl a kladl si otázky, bylo řečeno, že možná je dívkou.
Dívce, která cítila vztek a nejistotu, bylo řečeno, že možná není ani ten ani ta, ale možná ono.
Zmatek se neléčil. Zmatek se utvrzoval a stával se východiskem.
Jejich neklid nebyl chápán jako přechodný stav. Hledal se k němu vhodný gender.
A rodiče? Mnozí cítili, že něco není v pořádku. Jenže strach z odsouzení byl silnější než jejich pochybnosti. A pochybnosti, které člověk nevysloví nahlas, časem umlknou.
Strach z nálepky netolerance byl silnější než jejich instinkt chránit vlastní děti. A tak souhlasili. Podepisovali formuláře. Vodili své děti na kliniky. A na sociálních sítích byla oslavována jejich odvaha. Říkalo se tomu láska.
Mezitím jsem sledoval jedenáctileté děti, jak si bandážují prsa. Sledoval jsem dvanáctileté, které dostávaly hormony. Věděl jsem, že jejichž lítost příjde až mnoho let později, kdy pochopí, že už není cesta zpátky. Sledoval jsem chirurgy, jak řežou, sešívají a slaví. Říkali tomu „Potvrzení genderové identity“. Jen se pokoušeli si potvrdit, že mohou měnit realitu.
Dokonce i jazyk přestal vyhovovat. Věty se kroutily pod vahou nejasných dodatků a vysvětlivek. Jako: "neurodivergentní, nebinární osoba...“
Už nešlo o identitu. Ale o proměnlivý kostým ušitý z tvrzení, která nebylo možné ověřit ani vyvrátit.
A pokud někdo zaváhal? Byl potrestán. Ne násilím, ale odstraněním. Vyloučením ze školy. Vymazáním ze společenského života. Digitálním vyhnanstvím.
Nemusel jsem nikoho umlčovat. Jen jsem je naučil, jak může umlčet jeden druhého.
Nakonec se podvolili i lékaři. Vědci upravovali své závěry. Novináři přestali psát o tom, co pozorovali, a začali psát o tom, co bylo dovoleno říkat. Celé instituce začaly upřednostňovat iluzi před pravdou. Nikdo si už netroufal mluvit přímo. Všichni jen předváděli souhlas.
Bylo to bezpečnější. A bezpečí, jak jistě víte, to je moje téma, to je místo, kde se cítím doma.
Nejkrásnější na tom bylo, že nikdo nedokázal určit okamžik, kdy se to změnilo v šílenství. Nepřišlo to naráz. Přicházelo to po krůčcích. V nových formulacích. V krátkých videích. Ve firemních kampaních. V aktivistických příručkách.
Nebyl to útok zvenčí. Neproběhlo to naráz. Myšlenky se šířily pomalu, nenápadně a samovolně, až pronikly všude.
Mysleli si, že je to pokrok. Ale nestávali se lepšími – stávali se méně vyhraněnými. Nevšimli si, že čím více ztráceli obrysy, tím méně věděli, kým jsou, kde vlastně stojí. Tím více byli dezorientovaní. A dezorientace to je můj živel. Protože tam, kde nejsou hranice, nelze nic pevně uchopit. Tam nelze nakreslit žádnou čáru. Nelze vytvořit žádnou mapu.
Když kultura ztratí schopnost říci „tohle je“, ztrácí i schopnost říci „tohle se musí stát“. A bez toho není žádné zrání. Je to jen unášení proudem. A oni se dnes nechávají unášet. Požadují uznání, ale bojí se poznat kým jsou. Volají po viditelnosti, ale rozmazávají vlastní obrysy.
Já je sleduji, jak se vznášejí mezi různými verzemi sebe sama. Mezi různými pravdami. Jsou otevřeni všemu natolik, že už nestojí za ničím. Nehlásí se k ničemu trvalému. Trvalost totiž vyžaduje závazek. Vyžaduje řád. Vyžaduje princip, tvar a strukturu. A já jsem se už dávno postaral o to, aby se právě z toho všeho stalo tabu.
A děti? Ty trpí nejvíce. Říká se jim: „Důvěřuj svým pocitům.“ Jenže jejich pocity utvářejí obrazovky. Vrstevníci. Módní vzorce chování. Digitální katechismy.
Nehledají svou duši. Nacvičují jen role. Kostým se obléká snáz než charakter. Protože hrát roli je snazší než se někým stát. Stát se někým skutečným vyžaduje úsilí. A usilí – skutečné úsilí – je dnes tabu.
Všichni si myslí si, že to je o genderu. Nikdy to nebylo o genderu. Gender byl jen klika na dveřích. Ale já jsem měl zájem o celý dům. Jde mi o něco mnohem hlubšího. O rozpuštění samotné představy tvaru. O odstranění myšlenky, že by cokoli mělo mít pevnou podobu, že by cokoli mělo zůstat tím, čím bylo.
Protože pokud nedokážete říci, co je muž, nedokážete říci ani to, co je otec. Pokud nedokážete říci, co je žena, nedokážete říci ani to, co je matka. Pokud nedokážete říci, co je dítě, nedokážete říci ani to, co je třeba chránit.
A pokud není nic, co by mělo být chráněno, tak já mohu vstoupit všude. Oni si myslí, že se bojím světla. Ne, nebojím. Bojím se hranic. Protože hranice určují strukturu. Struktura odhaluje smysl. A smysl – skutečný smysl – mě může zničit.
A tak rozmazávám. Ohýbám. Oslavuji neurčitost. A šeptám: „To všechno jsou jen společenské konstrukty.“ A oni mi to věří.
...už zase otravují s falešným zájmem
Mafiánští novináři, co si to dovolujete?! Andrej Babiš obvinil liberální mainstreamová média ze zasahování do rodinného života politiků.
🙈Dotěrní novináři ze skupiny Seznam se zajímají o to, jak se lidé kolem českého premiéra starají o své děti.
😡„Co to je? Zase ty rodiny? Vám nestačí, že jste zmanipulovali mého syna proti mně?” ptá se Babiš.
neČT24
Teda Vidláku,
ty teda dokážeš člověkovi dodat optimismus!
Ad: Milion platných zákonů, aby si nevolníci moc nevyskakovali. ............
Dneska jsem se dočetl, na jakou všchnu "drobnou stavbu" člověk stejně potřebuje povolení. Jsem zvědav, kdy se uvalí i daň z komínu a z dýchání.
A co my s tím můzem
jako plebs udělat?
Jen soběstačnost!
Udělej - Urob si sam jak nás už kdysi nabadal časopis toho jména.
Nebo ještě dříve časopis ABC, VTM a podobné.
*
Naučit se všechno co jde a udělat si to.
Být na státu co nejméně závislý a snažit se ho v jeho zlodějnách nepodporovat.
Nakupovat masivně raději v zahraničí a tím ho tak nějak donutit k zamyšlení a nějakým změnám.
Pěstovat a vychovat si doma vše co lze a všemožně se odstřihnout od systému a zbytečně ho nekrmit.
Žadne dotace, revize, pojistky, nic s čím by se to mohlo dostat se do nějakého systému.
Protože to je cesta do pekel a k všelijakým budoucím buzeracim a poplatkům.
Hlavně být soběstační v tabáku, lihovinách, a PHM. A taky ostrovní fotovoltaika bez dotací a registrace musí být fajn.
To jsou základní věci na kterých jsme max. zdanění a čím krmíme čím dál tím víc nenažraný stát a jeho úředníky a služebníky.
Pár námitek
A ne proto, že bych chtěl vnucovat tezi "to nejde", ale abych podpořil diskusi, která najde řešení, jak to jde.
1) soběstačnost v tabáku, lihovinách a PHM. Jak?
- Pěstovat tabák je trestné,
- pálit líh jinde než v certifikované a státem hlídané palírně je trestné
- a s těmi PHM to lze udělat jak? Asi těžko si můžu doma postavit "auto" na dřevoplyn.
2) Ve stávajícím systému se dost dobře daním úplně vyhnout nejde. Minimálně daň z nemovitosti z nás dostanou. I kdybychom se vrátili k tomu, že si doma vypěstujeme a vychováme všechno k životu, vypěstujeme plodiny na tkaniny a vrátíme se ke kolovratu a tkalcovskému stavu. Vyčinit kůže na vlastnoručně vyrobené boty? Okamžitě nastoupí hygiena, že zápach překračuje povolené meze.
A takhle bych mohl pokračovat dál. Ale nechci. Mě zajímá, jak tohle vše obejít. Máte někdo nápady?
Nechejte si udělat třeba
revizi komína a pak se nebudete stačit divit, že se o vás bude systém začne zajímat čím topite a jaký máte kotel a zda splňuje nejnovější EU normy...
A pak....
Vidláku,
založ si věštírnu:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-iran-porazi-slabeho-trumpa-ktery-mu-je-pro-smich-307444