Mýty

Následující text od Perlína potřebuje kromě psaného slova i nějaké grafy. Tento blog z nějakého důvodu všeobecně nesnáší jakékoliv obrázky. Mám vždycky problém s jejich editací i prachobyčejným vkládáním. Prosím berte na to ohled. Perlín mi poslal moc pěkně zpracovaný článek, ale já ho stejně krásně nedokážu dostat k vám. Omlouvám se Perlínovi a předávám mu slovo. 

Mýtus je zjednodušené vyprávění. Příběh, který dává smysl našemu bytí ve světě. Je černobílý, otevřeně či skrytě operuje s kategoriemi Dobra a Zla.  Mýtus mají ve svém jádru taky ideologie. 

Lidi mýty potřebují. Aby dali svému bytí tvar, smysl apod. Hlavně ale pohled na holou realitu nepřikrytou mýtem vzbuzuje úzkost. Vidění syrového světa, podstaty bez příkras, života beze smyslu. Mýtus je pak základní ochrana proti té tísni. Dává lidem a společnosti základní rámec, vymezuje svět, pojmenovává věci, určuje důležitost všeho. Realitu se snaží reflektovat a reagovat na ni, přizpůsobit se jí. Nikdy to však není realita! Přesto se lidé chovají, jako by byla. Začne-li se prosazovat nový mýtus, lidé jsou zmatení a dochází k rozkolu ve společnosti. To se děje právě teď.

Zdá se, že schopnost pochopit, že jde o mýtus a ne o realitu, schopnost „prokouknout mýtus“ nijak nesouvisí s intelektem a vzděláním. Naopak, tam snad platí nepřímá úměra, že čím více vzdělání, tím horší schopnost rozpoznat mýtus. Velkým mýtům, tzv. Velkým Vyprávěním zřejmě lépe odolávají lidé méně indoktrinovaní vzděláním, zato nadaní tzv. selským rozumem. Zdá se, že u tzv. humanitních věd platí, že čím je někdo formálně vzdělanější, tím méně je schopen vidět realitu.

Základem každého mýtu je Dobro a Zlo. To má různé podoby, třeba Pravda a Lež, ale základní idea zůstává stejná. Aktuálně u nás máme Velký mýtus Pokroku, Dobra a směřování k trvalému štěstí pro všechny na světě. To štěstí je vázané hlavně na blahobyt. Součástí toho mýtu jsou Lidská práva i Pravda a Láska. (Ta musí zvítězit nad lží a nenávistí. Když ten citát osekáme na základ, vyjde nám, že Dobro musí zvítězit nad Zlem. MUSÍ. To legitimizuje použití jakýchkoli prostředků. Harry Potter by měl radost…) Věci a lidé jsou buď oddáni Dobru, nebo podléhají Zlu. My jsme náhodou naštěstí na straně Dobra. Ale o to více musíme bojovat proti Zlu. To se dělá tak, že se zesměšňují nebo umlčují jeho nositelé. Kdo jsou, to určujeme My, protože my to náhodou víme. Základním článkem této víry je Demokracie. Každý si pod ní může představit, co chce, ale nikdy se nesmí zpochybňovat. Důležitým zaříkadlem nového mýtu je Rovnost. Tím více, čím větší jsou rozdíly mezi lidmi. Jiným důležitým zaříkadlem je Rozlišení. Rozlišovat je Zlo. Používá se to ale v latinské verzi, Diskriminace. To má pak větší moc a líp to zní. 

Mýty a jejich aplikaci ve společnosti – mytologii - spravují kněží. To jsou podle situace politici, psychologové, lékaři, vědci aj. Události v životě jedinců i společnosti vykládají v souladu s oficiálně uznávanými mýty. 

Dříve také býval výrazným knězem učitel. Teď má však už důležitější roli. Učitel na základní škole se v novém mýtu stal starším kamarádem a průvodcem dětí. Jen učitel na humanitních oborech vysokých škol (to jsou výběrové instituce pro ty nejlepší a navštěvují je skoro všichni) má stále funkci vykladače a legitimizátora Nového mýtu.

Mýtus Rozumu vznikl v době, kterou hezky mytologicky nazýváme Osvícenství, lat. Illuminare. Z něho byly odvozeny vědění a celý kult Vědy. Na ně je navázáno zasvěcení, které se nazývá vzdělání. To vrcholí na vysoké rituálem imatrikulace, tedy přijetím mezi novice. Na závěr končí rituálem s díkuvzdáním Vědě a Rozumu a přísahá se na hůl Starého Mistra. Tím dotyčný úspěšně prošel a byl přijat mezi Vyvolené.  Stává se tak zasvěcenýmVzdělancem. Je-li vzdělanec zároveň misionář, tj. aktivně zvěstuje Dobro a odhaluje Zlo, je to Intelektuál. 

(V průběhu zasvěcování se chodí na semináře a skládají testy. Obojí z latiny, s původním významem semena, oplodňování a testes, tj. varlata, přeneseně pak svědectví, osvědčení. Etymologický vývoj významu slova osvědčení ze slova varlata je sám o sobě velmi zajímavý, ale o tom jindy.  Každopádně je to genderově dost nevyvážené. Korektně by se měly zavést ovuláře a psaní ovarů. Aspoň na humanitních školách by to bylo fér.)

 Drobných mýtů je spousta. Třeba lékaři mají ten, že musíte být pod jejich kontrolou a léčit se, jinak nebudete zdraví a ani šťastní. A možná i umřete. S nimi se vám nic z toho stát nemůže. 

Dobro a Zlo se v novém mýtu přepólovalo. Dobrý je teď ten, kdo explicitně rozdělení na škále lepší - horší odmítá! Všechna etnika jsou stejně rozvinutá, všechny děti stejně chytré, všichni lidé stejně přínosní atd. Prostě žádné rozdíly mezi lidmi už nejsou. Když to takto mám, pak jsem lepší. Lidé se nesmí hodnotit, všechna kritéria jsou irelevantní. Terorista měl těžké dětství atp. Skutečně Zlý je ten, kdo to vidí jinak. Čili hierarchie podle kvality (lepší x horší) se děje, ale nikoli podle samotné kvality, nýbrž podle  toho, nakolik je tato hierarchie popírána a odmítána! 

V určité fázi (jaké?) dochází k vyhrocení polarizace a ztotožnění určitého segmentu společnosti se Zlem. To byl hon na čarodějnice v baroku, pogromy Němců na Židy ve 30. a 40. letech, McCarthysmus v USA, politické čistky v 30. letech v SSSR a v 50. letech ve Východním bloku. Zlo se musí zničit, nebo alespoň eliminovat, se Zlem se nediskutuje. Vlastnictví Pravdy či Dobra tedy vylučuje běžnou soutěž idejí a postojů, tedy demokracii.  Ve všech těchto případech byla přítomná silná mytologizace, resp. ideologizace celé společnosti. Ve všech těchto případech bylo téměř hmatatelně přítomno Dobro a (na něj útočící) Zlo, rozjitřená atmosféra téměř milenianistická, jakoby očekávání rozhodujícího zápasu a snad konce dějin. Jakoby viselo ve vzduchu: Už jsme to našli, už víme, jak to má být, jak se má žít, kde je spása a jediná správná a možná cesta (viz např. Merkel: „není alternativa“, tj. bude to takhle a nijak jinak). Akorát ty zlé síly nám to ještě kazí. Musíme se s nimi jednou provždy vypořádat!   

Všechny zmíněné případy představovaly intenzivní výtrysk, ale neměly (relativně) dlouhého trvání. V současnosti se tanec šamanů kolem totemu opět zrychluje..                                                                                                                                          Proč k tomu dochází? Je to přirozený vývoj každé mytologie? Každý boj Dobra se Zlem se nějak pomotá a vyjde z toho jenom Zlo                                                                                                                                                

Roste ideologie, roste Zlo…  Nabízí se několik otázek: Mýty dávají smysl, identitu, snižují nejistotu, aktivují k obraně a pak k sanaci atd. Jejich význam je tedy pro společnost, komunitu veskrze pozitivní (třeba husitství). A kdy jsou negativní? Kde je ten zlom, kde končí „Dobro“ a začíná „Zlo“? Když se ve společnosti vydělí samozvaná skupina „Dobrých“, kteří „vědí“?

Současný střet tradičního Západu s Pokrokáři a „migranty“ lze chápat také jako střet mýtů. Jejich souboj, či snad spíše výměnu. 

Ač se mi to nelíbí, je tento jev patrně zákonitý a v pořádku. Mohlo by jít o cyklické samoočišťování společnosti. Trochu po vzoru Fénixe. Schéma vidění světa v čase by pak na konci mělo ještě jeden obrazec:

Došlo k úplnému vyčištění, homogenizaci. Pak to vždy zase bouchne a vše může začít nanovo. A (proto) opět směřování do černobílého vidění. Protože je jasnější, kdo je hodný a kdo Zlý. Velká barevnost je prostě schíza. Trip v lunaparku. Asi proto ta snaha to zjednodušit. Byť čím méně barev, tím dál od reality.

A tím se dostáváme k psychologičtějšímu úhlu pohledu: Výše popsaný mechanismus posunu vnímání od mozaiky k černé a bílé je mimochodem podstatou jednoho typu psychopatie. Neschopnost integrovat realitu ve smysluplný a realitě bližší celek, ale ustrnutí ve velmi infantilním dělení všech buď na hodné nebo na zlé. Je-li to tak, znamená to, že pokrokáři jsou parta psychopatů?