Svéráz národního rybolovu na vlastní kůži – Admirál Grog na Volze v roce 2002

I

Něco o Brest – Litevsku a armádách tudy procházejících  - co je to loď -  kouzlo a genialita objevů učiněných  mimoděk  - pár slov k posádce -  co je admirálský večírek - jak jsme plánovali cestu do Ruska -  potíže s tlumočníky -  stručně o naší páté koloně v Rusku. 

Tak jsme konečně tady – zkontrolovali nám pasy a víza, proclili nás a nás propustili náš autobus skrz Polsko – Běloruskou hranici do prostoru bývalého Sovětského svazu. Přejíždíme  most přes řeku Bug a vjíždíme těsně za hranicí do města  Brest – Litevsk. 

Oba zeměpisné názvy vzbuzují v sečtělém Čechovi historické reminiscence. O linii na řece Bug se během I. světové války vedli opakovaně prudké boje a kterýsi paralýzou stižený generál rozkazoval Švejkovu 11. Marškumpanii do těchto míst bojovat za Rakousko – Uhersko. 

V Brest – Litevsku se podepisují mírové smlouvy, které se pak jmenují Brest – Litevské a Brest – Litevsk také má pověst města,  přes které v době válek procházejí vojska slavných armád. Nejdříve městem slavnostně pochodují v uniformách s nablýskanými knoflíky dobývat bohatství a slávu směrem na východ. Po nějaké době se většinou velmi svižně, již ne pochodovým krokem v roztrhaných uniformách vracejí s ohněm v zádech směrem opačným. 

To všechno se mi honí hlavou, když pozoruji z okna autobusu svižný tok Bugu ztrácející se v hustých vrbičkách meandru řeky. Nepřijíždíme sice v žádném případě do Ruska s dobyvačnými či nepřátelskými úmysly, ani v době války nebo v jiné pohnuté době a tak nás, jak doufáme, nepotká osud slavných armád. Na druhé straně nejedeme sem dělat nic zcela běžného, není před námi žádné široce prošlapaná cesta dlážděná nabídkou cestovních kanceláří. 

Jedeme na Volhu. V autobuse sebou vezeme v rozebraném stavu loď. 15 metrovou, 3,5 metru širokou loď. Kromě lodě vezeme velkou spoustu různého haraburdí, které podle jedněch či druhých nezbytně potřebujeme. Loď hodláme postavit v Samaře, městě na střední Volze. Naložíme na její palubu všechno haraburdí, nalodíme se na palubu, samozřejmě pokud se tam pro to haraburdí vejdeme a pojedeme do Saratova, města nacházejícího se cca 600 km níže po proudu. 

Zde se pokusím naši loď popsat tak, aby o ni i neškolený čtenář získal dostatečnou představu. Základem konstrukce je 6 vzduchových 12 m dlouhých vaků o pr. ½ m , jejichž původní poslání bylo nést konstrukci nafukovací haly. Jejich posláním na naší lodi je vytvořit podle Archimédova zákona dostatečný výtlak. Je pravda, že se docela zapotí. Vytlačit nad vodu 15 – 18 tlusťochů, hromadu žrádla a pití a různého haraburdí, které sebou taháme, to dá Archimédovi zabrat. 

Na těchto vacích je posazená konstrukce z trámků a desek, původním posláním šalovacích. Tato konstrukce tvoří první a zároveň jedinou palubu lodě (v podpalubí je všude voda).

Na palubě je umístěna v první řadě lodní kuchyně – alfa a omega spokojenosti posádky. Nachází se na  přídi před stěžněm a její hlavní vybavení tvoří starší stolokrb. Na dřevo, takový, který na vaření používaly naše babičky, popřípadě se s ním můžeme setkat na některé chalupě či chatě. Posádka stolokrbu s láskou přezdívá Reaktor. Dále se zde nalézají různé bedny s potravinami různé nářadí, slouží převážně k získávání a dělení dřeva, haraburdí, sloužící převážně k překážení a 2 lavice. Ty jsou většinu dne do posledního místečka zaplněné členy posádky, kteří uvážlivě komentují způsob přípravy pokrmů, radí kuchaři, líně pochlastávají, ujídají a překážejí kuchaři a sobě navzájem. 

Díky tomuto soustředění živé váhy posádky v kuchyni, příď lodě většinou směřuje pod mírným úhlem pod vodu. To vyvolává u neškoleného pozorovatele dojem, že se loď potápí.

Dojem, že se loď potápí, vylepšuje čelen. Čelen ční z kuchyně před přídí a prodlužuje loď. Tvoří jej konstrukce z trámů zužující se směrem dopředu do špičky a stoupající pod mírným úhlem z vody. Díky čelenu neškolený pozorovatel může také nabýt mimo jiné dojmu, že naše loď je skutečná loď. 

Čelen slouží převážně k narážení do břehu. Na čelenu je připevněn naviják s lanem umožňujícím sklápění stěžně (a naopak). Na čelenu se jinak povalují různá svinsky zašmodrchaná vyvazovací lana a členové posádky, ti, kteří se nevešli do kuchyně. Ti společně s lany vydatně překážejí, když je občas třeba sklopit stěžeň.

Stěžeň má naše Loď jeden a to hned za kuchyní ve směru k zádi. Jsou na něm navěšena dvě rahna s plachtami, pozorovací koš s provazovými žebříky a spousta lan a špagátů sloužících k ovládání plachet. Špagáty a lana jsou nadány vrozenou schopností se zamotat, zadrhnout, zachytit se a to většinou v tu nejnevhodnější chvíli, čímž ohrožují zdraví a bezpečnost posádky. 

Odstranit závadu na lanoví ovládajícím plachty lze totiž většinou pouze z pozorovacího koše. To významně omezuje okruh členů posádky, kteří mohou reálně provést opravu. Jsou vyloučeni v první řadě ti, takzvaně přerostlí jedinci, jejichž vyšší tělesná hmotnost by při výstupu do pozorovacího koše způsobila překročení meze pevnosti stěžně, a tím jeho destrukci. 

V druhé řadě jsou to ti, jejichž míra lability způsobená požíváním alkoholických nápojů zamezuje reálně výstupu na jakoukoli, byť nepatrnou vyvýšeninu. Obě takto vymezené množiny se prolínají a tvoří v podstatě svým součtem až na řídké výjimky množinu všech členů posádky. Jednodušeji řečeno když není někdo z posádky zrovna „tlustej jako prase“, tak je stále „úplně na šrot“, nebo často obojí dohromady.

Stěžeň a plachty se nám za námahu, kterou je nutné vynaložit k jeho obsluze, přece jen občas odmění. Můžeme si vychutnat tu pohodu plachtit. Je skutečně krásné občas plout tam, kam chcete ZADARMO a vychutnat si TICHO, když neběží motory a je slyšet jen šumění větru a řev votlemených členů posádky. Díky stěžni a plachtám neškolený pozorovatel může také nabýt mimo jiné dojmu, že naše loď je skutečná loď. 

Od stěžně směrem k zádi je prostor nazývaný „kajuta posádky“. První pohled do „kajuty posádky“ vyvolá v neškolené pozorovateli dojem třikrát převrženého cikánského vozu. 

Podélně při obou bocích jsou umístěny dlouhé lavice, mezi lavicemi dlouhý stůl, jako v hospodě. To abychom se cítili „jako doma“. Na stole, pod stolem, nad stolem, na lavici, pod lavicí jsou umístěny různé potraviny, kořalka, víno, pivo, rozlitá kořalka, rozlité víno, rozlité pivo, čisté oděvy, špinavé oděvy a hlavně veškeré nepotřebné haraburdí na překážení, které sebou pravidelně bereme a které se nevešlo do kuchyně. Mezi haraburdím na lavicích sedí také všichni členové posádky, ti, kteří se nevešli do kuchyně. V kajutě posádky se odehrávají všechny admirálské večírky pořádané na palubě lodi (o admirálských večírcích ještě bude často řeč).

Úplně na zádi rozpozná i neškolený pozorovatel kormidelní můstek a strojovnu. Kormidelní můstek se sestává z konstrukce, na které je připevněno kormidelní kolo a převody od kola ke kormidlu. Vlastní můstek je vlastně asi půl metru vysoká rozvrzaná bedna umožňující kormidelníkovi rozhled nejen dozadu přes záď, ale i dopředu přes všechny votlemené členy posádky nacpané kajutě posádky a v kuchyni.

Vnitřek rozvrzané bedny skrývá 80 litrovou nádrž na benzín. Další benzín se nachází v kanistrech umístěných poblíž můstku. Vzhledem k velkému soustředění hořlavin I. třídy  v tomto prostoru je na celé zádi vyhlášen přísný zákaz kouření a vstupu s odevřeným plamenem. To pozná i neškolený pozorovatel (pokud není vůl) podle umístěných výstražných tabulí. Na zádi jsou též umístěny 2 hasicí přístroje pro případ, že by nějaký neopatrný člen posádky přísný zákaz kouření a vstupu s odevřeným plamenem porušil.

Na samé zádi jsou umístěny dva závěsné motory ruské provenience, stařičcí vysloužilci pořízené z páté ruky za laciný peníz, na spolehlivosti kterých závisí zdar výpravy a někdy i životy posádky. Upřímně řečeno, moc spolehlivé nejsou. Proto vozíme dva. Mají spoustu chronických závad, které jsme se ale naučili rychle odstraňovat. Závady se přirozeně projevují v těch nejnevhodnějších chvílích, což činí plavbu podstatně dobrodružnější a je to vlastně jeden z důvodů, proč jsou pro nás plavby zajímavé. Většinou je v chodu pouze jeden z nich, oba spouštíme pouze ve vypjatých situacích. Nastane li vypjatá situace a je třeba spustit oba motory, nahrne se většina posádky a to i těch, kteří se obvykle povalují v kuchyni na záď a záď se pod mírným úhlem noří pod vodu, což opět může u neškoleného pozorovatele vést k dojmu, že se loď potápí. 

Motory udělují lodi obstojnou rychlost maratónského běžce. Dělají strašný rámus, čímž všechny strašně štvou. Všichni členové posádky to ale většinou mlčky akceptují, protože si dobře uvědomují, že by bez motorů museli pádlovat nebo veslovat. To se nikomu z posádky nechce, protože je „každej línej i koukat“. 

Motory jsou společně s kormidlem spřaženy ocelovými lanky přes systém kladek s kormidlem. To nám umožňuje ve většině případů (o výjimkách bude řeč) jet tam, kam zrovna chceme. Samozřejmě pokud víme kam, což není vždy zcela samozřejmé. 

Celé hnací a kormidelní soustrojí vyvolává i u neškoleného pozorovatele dojem průmyslového řešení ala James Watt a tím umocňuje dojem, že naše loď je skutečná loď.

Po celé délce lodi z obou stran se zdvihá do výše 80 cm bok, který je jednak konstrukčním prvkem zpevňujícím podélnou tuhost konstrukce lodi, jednak zabraňuje, aby opilci padali z paluby do vody a různá havěť z vody nám obráceně lezla na palubu.

Vně podle obou boků lodi jsou ochozy. Umožňují za ideálního stavu pohodlný průchod mezi špičkou a zádí podél lodě. Oproti ideálnímu stavu jsou na  nich uložena bidla, kotvy, kotevní lana, bedny s proviantem a rybářským náčiním a také různé haraburdí, které se nevešlo do vnitřních prostor lodě. Také se na něm permanentně povalují otlemení členové posádky. Tyto odchylky od ideálního stavu pohodlný průchod mezi špičkou a zádí v podstatě znemožňují.

 Paluba je po celé délce zakryta snímatelnou plachou. Ta chrání posádku před nepohodou a (dámy a děti citliví jedinci prominou) aby nám na palubu nesrali ptáci.

Celkově je konstrukce lodi dostatečně odolná, což se dostatečně prokázalo při mnoha plavbách a poskytuje posádce přiměřené nepohodlí. 

 

Velmi důležité je, že se loď nechá v rozebraném stavu přepravovat ve vleku za autobusem nebo dokonce, pokud se vymontuje část sedaček z autobusu, přímo v autobusu. 

Způsob přepravy je v podstatě jedním z určujících, jaké cíle jsou pro naše  každoroční výlety reálné. A to z hlediska finančního – doprava představuje u vzdálenějších cílů 80% procent nákladů na plavbu  a z hlediska dosažitelné vzdálenosti – to je dáno tím, jak dlouhou dobu snesou členové posádky nepřetržitě cestovat v autobuse. Ze zkušenosti jsou tyto hranice již nastaveny: Tři dny v autobuse je hranice snesitelnosti. I otrlý zkušený cestovatel je po třech dnech v autobuse tak votlemenej, že se na něj vůbec nedá koukat a hrozí nebezpečí vzpoury posádky. Tři dny autobusem také představují hranici z hlediska finančních nákladů, které jsou ještě akceptovatelné. Jet dál by znamenalo, že by nám nezbyly peníze na chlast. Jeden den cesty autobusem je převedeno na kilometry cca 1000 km. Náš akční rádius činí tedy cca 3000 km. To nám umožňuje vybírat si jako cíle širokou škálu vodních toků a ploch a následně pak dělat ostudu prakticky po celé Evropě. Na severu  ohraničeno polárním kruhem, na východě je hranicí Volha, z jihu a západě akční rádius zabíhá do moří a oceánů.

Naše loď nese hrdé jméno ADMIRÁL GROG. Je křtěná ve Vídni. Tam jsme ji slavnostně pokřtili, když jsme tudy projížděli při její první plavbě v roce 2000. Jméno Grog má po našem oblíbeném nápoji. Aby to znělo dostatečně vznešeně, tak Admirál. Krom toho existovala v britském námořnictvu ve století dvacátém skutečná postava přezdívaná Grog a vojenské hodnosti admirál. 

Tento pán, Sir Vernon alias Grog (Grog podle svého příznačného dlouhého kabátu) se proslavil svým tažením proti alkoholismu tehdy bujícím v britském námořnictvu. Námořníci tehdy fasovali z jakési rustikální zvyklosti pintu rumu denně, kterážto dávka jim spolehlivě zaručovala být každý den příjemně naložený v lihu. Admirál Veron - Grog v tomto stavu správně rozpoznal vážné ohrožení bojové schopnosti britského námořnictva. Protože mu leželo na srdci bezpečí královny a britského impéria a byl zároveň mužem činu, rozhodl se alarmující stav řešit. 

Příděl zrušit jednoduše nešlo, to by okamžitě následovala všeobecná vzpoura. Tak přišel s nápadem znechutit námořníkům pití jejich oblíbeného nápoje z povinného přídělu. Nařídil před vydáváním příděl rumu ředit teplou vodou a mnul si ruce, jak na problém vyzrál. Jak už to tak v životě chodí, celá věc dopadla jinak, než si Sir Vernon - Grog představoval. Námořníci nejenže nepřestali pít takto vodou znehodnocený rum, zprvu sice brblali, ale časem si nápoj velice oblíbili a nazvali ho jménem jeho původce, tedy grog. Postupem času se grog dostal z palub lodí do přístavních krčem nejen u břehu moří a oceánů a odtamtud  i do vnitrozemí a „slušných restaurací“.

 Sláva budiž tedy Siru admirálu Vernonovi -  Grogovi za objev po něm nazvaného velmi dobře pitelného nápoje. I když to pravděpodobně nebyl jeho záměr a on o podobnou slávu zřejmě vůbec nestál. Bude prostřednictvím nápoje a nyní i lodi nesoucí jeho jméno oslavován zřejmě do skonání věků. V tom tkví kouzlo a genialita objevů učiněných  mimoděk.

Co se týká posádky Admirála Groga mířící nyní v autobuse do ruského vnitrozemí, ta mimoděk nevznikla. Nebudu na tomto místě jmenovat, či popisovat jednotlivce. Spojím se pro tento okamžik pouze s charakteristikou skupiny a vysvětlením, jak to přišlo, že většinou opakovaně sedí v autobuse mířícím k nějakému evropskému toku, nebo vodní ploše.

Všichni, kteří se s námi vydali, jezdili a jezdí na vodu, nebo lezou po horách. Mají rádi zhovadilou zábavu a jsou rádi votlemený. Když náhodou nejsou votlemený delší dobu, zajdou si pro jistotu doktoru, aby jim to nedej Bože nezůstalo. Je mezi nimi dostatek muzikantů a všichni se rádi přidají, když se hraje a zpívá. 

Když jsem na podzim v roce 96 přišel na slezinu „Kamarádů staré řeky“ s nápadem sundat s půdy vor, na kterém se pořádaly bohatýrské jízdy po Berounce, upravit ho, opatřit ho motorem a vydat se s ním na Mazurská jezera, našel jsem poměrně rychle lidi, kteří vycítili příležitost být delší dobu votlemený a byli ochotní se angažovat na realizaci tohoto dostatečně zhovadilého nápadu. 

Na Mazury jsme jeli v září 97. Plavba přes jezera ukázala naši nezkušenost s plavbou s poměrně velkou lodí na velkých vodních plochách ale zároveň schopnost semknout se a přežít průsery, které nám naše nevědomost a příroda a přirozená zhovadilost připravily. 

Po návratu jsme si řekli, že ten nápad se skládací lodí je nosný a že se tak dá poměrně snadno si připravit na 14 dnů v roce spoustu zajímavých útrap, takže se řeklo, že příští rok zase někam s lodí pojedeme. Tak se nastavila tradice každoročních plaveb. Kolem věci se semklo jádro skalních, kteří jsou schopni a ochotni v průběhu celého roku opravovat a zlepšovat loď a systematicky vymýšlet nové haraburdí na překážení a nové, neotřelé útrapy.

 

K dohadování, co a jak je třeba udělat pro zdar příští plavby a vyhodnocení té minulé, se vyvinul postupem času „admirálský večírek“ a jeho strašnější forma „výjezdní admirálský večírek“. 

Admirálský večírek se koná v hospodě Eldorádo. Většinou se dohadujeme kam pojedeme jaké haraburdí nám na palubě ještě schází a jaké útrapy jsme ještě nezažili a co je třeba udělat, aby nás i tyto útrapy konečně potkaly. Jen výjimečně něco rozumného dohodneme a ráno si málokdy pamatujeme co. 

Výjezdní admirálský večírek má vícedenní charakter, koná se u někoho na chatě nebo ve volné přírodě a krom dohadování má deklarovaný důležitý bohulibý estetický či éterický cíl, který se většinou nepodaří naplnit. Z dohadování si jako obvykle nic nepamatujeme a vícedenní charakter způsobuje velkou míru opotřebování organismu. Rekonvalescence po prožitém „výjezdním admirálském večírku“ trvá týden až dva, podle vážnosti zranění.

Přesto se nám podařilo dohodnout a úspěšně připravit i velmi logisticky a organizačně náročné podniky: V roce 98 a 99 jsme byli na finských jezerech, pak v roce 2000 jeli Dunaj z Pasova do Budapešti a v roce 01 Labe z Radotína do Cosvigu.

Cestu na Volhu jsme plánovali již od roku 99. Tehdy jsme se vraceli z finských jezer přes Petrohrad. V Petrohradě jsme zažili veselý den potoulali se po putykách a vyhodnotili jsme Rusko jako vhodný cíl našich cest.

Od té doby jsme plánovali a sháněli informace. Společně s Nohou, jedním z hlavních ideologů a tvůrců všech plaveb jsme zabořili nosy do map. Jako nejprestižnějším cílem pro 14 denní plavbu Admirála Groga v Rusku se nám jevil úsek Volhy z Volgogradu do Astrachaně a volžskou deltou až do ústí Volhy do Kaspického moře. Sháněli jsme více či méně úspěšně kontakty, ale nikdy jsme celou věc nedotáhli do stádia, kdy bychom mohli s klidem říci „věc je připravena“ a že cestu přežijeme. Raději jsme po dva roky nasměrovali plavbu do jiných končin.

Zlom přišel, až když mi telefonoval náš kamarád Čenda, šéfkuchař z Admirála Groga:

„V sobotu se u mne Na Rozvědčíku náhodou stavěl Libor, kamarád z gymnázia. Neviděli jsme se 20 let a tak jsme probrali, co se dalo. Já se také pochlubil, že máme s kamarády takovou loď, se kterou jezdíme po světě. Ukázal jsem mu fotky, jemu se to líbilo a já se taky mezi řečí zmínil, že bychom rádi do Ruska, na Volhu, že už to dlouho chystáme. Jeho to hrozně zajímalo. Vylezlo z něj, že byl delší dobu v Rusku, v Moskvě, že tam studoval a má tam stále kamarády, poměrně vlivné lidi. No a řek, a vypadalo to věrohodně, že nám tu cestu na Volhu pomůže zařídit. Tady je na něj číslo, zavolej mu a domluv se s ním“. 

Nelenil jsem, zvedl telefon a domluvil si s Liborem schůzku. Pak už věci měli ten správný spád.

Libor si od začátku získal svým otevřeným a přátelským vystupováním a dostatečným pochopením pro zhovadilost naši důvěru. Učinili jsme mu nabídku, vyrazit do Ruska na Volhu s námi a  on naši nabídku přijal. 

Získali jsme tak do posádky nového člena, který s námi od té doby jezdí s takřka železnou pravidelností. Přinesl s sebou svoji téměř stále dobrou náladu a úsměv, schopnost řešit problémy a inteligenci. Té není na palubě nikdy dost. V součtu ji má posádka dozajista obrovskou, vysoko vyčnívajíc z průměru. A tak, aby příliš nečněla a nechtěl nám ji, nedej Bože, někdo zdanit, ji permanentně snižujeme chlastem. 

Umí vařit a této schopnosti, když má možnost, s láskou k prospěchu posádky využívá. Mluví výborně rusky, což ho předurčuje nám dělat v ruskojazyčných zemích hlavního vyjednavače tlumočníka tiskového mluvčího. To je velmi náročná funkce, kde při výběru adeptů provádíme po zkušenostech velmi přísný výběr.