Expedice napříč Beskydami, aneb cestopis trochu jinak - 2. část

Autor
Štítky

Den třetí:

Setkání s minulostí

Po půlhodině jsem zjistil, že stan nikdo neotočil, ale že je časné ráno. Kde a kdy spal Pinocchio, dodnes netuším.

Další tajemná věc se odehrála, když jsem si pořádně protřel oči a mozek jsem přepnul na poslech s porozuměním. Z hlaholícího blbečka v montérkách se vyklubal nesmírně protivný pán v lesácké uniformě. Neustále nám předhazoval, že si dovolujem neoprávněně stanovat mimo vyhrazená tábořiště, že jsme porušili zákaz vjezdu do chráněné krajinné oblasti a mnoho dalších hrozných věcí. Když jsem se mu snažil nakecat, že jsme tady v práci, protože jsem do našich báglů rafinovaně nastrčil plastový kryt na lištu motorové pily, začal navíc ječet, že mu chceme ukrást všecko dřevo z jeho revíru.  

Přemýšlel jsem, jak se toho zeleného blbce zbavit, ale kromě vraždy mě nic smysluplného a hlavně stoprocentně účinného nenapadalo. A Mírov či Valdice nebyly zrovna na předních místech žebříčku destinací, které jsem hodlal vbrzku navštívit. K dovršení neštěstí tomu hňupovi Pinocchio sdělil, že ještě nemá řidičák a dokonce ani občanku, páč na to nemá roky, takže mu může políbit s pokutou prd** - tedy slušněji šos. S hajným to málem fláklo o zem.

Jelikož byl protivný jak psí lejno, podal jsem mu občanku. Chvíli na ni čuměl, jak tele na nová vrata, pak se mě zeptal:

„To je vaše občanka?“

„Pokud nerozdáváte tady v lese občanky jelenům, tak jiný vůl, kromě mě, tady není,“ nasejřeně jsem odfrknul. Vyhlídka na mastný flastr mě rozhodila natolik, že jsem ztrácel schopnost mluvit bez ironie a vulgarizmů.

„Jste chodil do školy s Puchýřem, ne? Náhodou…, co?“

Puchýř byla přezdívka mého lehce obézního spolužáka, kterého si nebylo možno nezapamatovat. Již v šesté třídě měl devadesát kilo a k obědu ve školní jídelně běžně sežral pětadvacet knedlíků se zelím.

„Ne, nene, já byl celou dobu pořád zdravý, žádné puchýře jsem neměl,“ blábolil jsem.

„Já jsem jeho mladší brácha. Jste mi říkali Peleco. Chodili jste ze školy k nám do hospody hrávat stolní fotbal. A já vám musel nosit od výčepu žluté limonády. A brácha vždycky prohrál a musel to za vás mámě zaplatit.“

„Éé, ehm, nějak si nevzpomínám,“ lhal jsem, jako když tiskne.

„A moje máma ti dávala jednou týdně takové gumové bonbóny,“ přešla beskydská atrapa Krakonoše na tykačku. „Každé pondělí pytlík gumových medvědů, abys s ním seděl v lavici, protože s ním nikdo nechtěl kamarádit.“

Pinocchio jen valil oči. Dál se to už ustát nedalo. Kdo ví, co všecko by na mě Peleco ještě napráskal.

„É, hehe…, už si vzpomínám, ano, ano. Pele…, ano, ano. Puchýř… Gumoví medvědi byla velká vzácnost, že? Hehe. Spolu jsme seděli…, celé čtyři roky…, na měšťance, jo. To byly časy,“ dělal jsem, že se rozpomínám na klukovská léta. „Byli jsme dobří, ehm, dobří kamarádi…“

„Dobří? Nabarvils mu v šesté třídě skoro celé ucho modrým fixem za to, že ti nedonesl příděl medvědů.“

„Éé, opravdu? To mi nějak vypadlo…“

„Máma mu to nemohla ničím sundat. Nakonec to umyla nějakým odbarvovačem, ale měl pak to ucho jeden velký puchýř.“

„Fakt?“ vmísil se Pinocchio. „Puchýř měl puchýř? No to mě po*er,“ řehtal se jak kůň.

Přemýšlel jsem, jak vysublimovat z Beskyd někam pryč, nejlépe na jižní pól.  

„Jo, jo, tvůj fotr byl kousek,“ nemínil skončit beskydský Krakonoš. „Představ si, že mi vhodil do předního kola pometlo, když jsem fičel z kopce na kole s nákupem ze sámošky. Hele, si představ, dvě mlíka, čtyři piva, deset rohlíků, máslo a půlka chleba, to všecko hezky v síťovce pode mnou a kolo na mých zádech,“ kasal se Peleco.

Já byl na infarkt, Pinocchio se smíchy plácal po stehnech a zelený mužík si užíval svých pět minut slávy.

Když se ti dva po hodině dořehtali, Peleco ke mně pokročil a podal mi občanku: „Neznáme se, nikdy jsme se neviděli a vy se teď sbalíte a zmiznete z mojeho revíru, jasné?“

„Éhujuhehe,“ blekotal jsem cosi, co mělo být poděkováním a omluvou za předešlé hříchy zároveň.

„A pozdravujte tam u nás doma,“ zamával nám z odjíždějícího tereňáku.

Nevěřícně jsem hleděl na státního zaměstnance, jenž nechal plavat objekt, ze kterého mohl vytřískat tučnou pokutu a tím si šplhnout u vrchnosti, a říkal jsem si, že asi na světě není až tak zle, jak se mi doteď zdálo. Přinejmenším tady v lesích, kousek nad Karolinkou.

Povzbuzen nečekaným úspěchem jsem zavelel k dalšímu odjezdu. Zde se projevila licoměrnost Pinocchia, který doma tvrdil, že je ochoten jet málem až do Alp, kdyby to šlo - a pár kiláků od máminy sukně začal vadnout. Naproti tomu já jsem nebyl ochoten slevit z plánované trasy ani metr. Už jen proto, abych si mohl nějak zpátky nahonit své ego, silně narušené příhodami uplynulých dvou dnů.

„Ještě se uvidí, kdo je tady ten pravý motorkář a zálesák a tramp a tak dále,“ brblal jsem si do přilby.

Ztraceni v pustině

Záhy jsem ovšem musel řešit další problém. Mnou tak vychvalované vojenské mapy mírně zradily a namísto plynulého průjezdu směrem na Střelnou jsme se dostali dvakrát po sobě na slepou cestu končící točnou tak silně zapráskanou vytěženým dřevem, že jsme museli motorky obracet ručně. Pinocchio započal repetit čím dále silněji a mně se to bloudění podvakrát zakončené posilovacími cviky už také zajídalo, zejména když jsem si pokaždé popálil nohy od výfuků. Nejdřív levou a pak pravou, obě kupodivu a zcela nečekaně ve stejné výšce. Nakonec jsem s těžkým srdcem odsouhlasil, aby potomek vytasil svůj patlací chytrofón a zkusil alespoň lokalizovat naši polohu, abychom se rychleji zorientovali. Synek tedy chytře zapatlal a zjistil, že na elektrických mapách je těch cest ještě méně, než na papírových. Nepomohl ani strejda Gůgl a přepnutí na letecký snímek. Nakonec jsme tedy oblbnuli jednoho houbaře, který zpočátku nedůvěřivě poslouchal naši bajku o zbloudivších dřevorubcích, podezřele dlouho hleděl na plastový kryt motorové pily a rozvěšené kanystříky na našich motkách, ale pak se rozpovídal a poradil, jak dál.

Náročná oprava

Jen co jsme se dostali na cestu, o které jsme se pouze domnívali, že je správná, Pinocchio zastavil se strohým oznámením, že on by sice rád dál, ale jeho čínský kříženeček si myslí pravý opak. Zajásal jsem. Konečně budu moci vybalit metrák nářadí, které s sebou táhnu, a zde, v hlubokých hvozdech, provedu generálku synkova křápu.

Mé nadšení poněkud opadlo, když jsem zjistil, že se jedná o takovou pitomost, jako je plynové lanko, ale nedal jsem to na sobě znát. Když jsem seznal, že musí dolů nádrž, byl jsem mírně znejistěn. Po sejmutí plechové nádhery mne přešel humor, protože na rámu mne čekal zmasakrovaný plastový mezikus, který spojoval tři lanka nutná ke správnému ovládání karburátoru. Rychle jsem vyjmenoval všechna sprostá slova, která se dala použít na pojmenování lanek, výrobce plastového mezikusu i autora tohoto zlepšováku. Pak jsem se pustil do úplné demontáže lanka, abych něco vymyslel, až si všechny zbytky a trosky hezky rozložím na zemi, jak jsem to četl v jednom zdejším opravárenském cestopisu.

Jen co jsem šáhl na karbec, začaly mi hned kolem uší létat kusy všelijakých umělých hmot, protože jsem mistr ze staré školy, kde ještě bylo všechno z poctivého železa, nebo aspoň z pitomého hliníku. Když to viděl Pinocchio, chytil se za hlavu a sebral mi rychle z rukou kladivo a šroubovák, aby zabránil dalším škodám. Bez velkého prohlížení a hodnocení aktuálního stavu si vyžádal dva metry izolepy, kterou zbastlil lanko tak, aby to aspoň trochu jelo. Sláva! Mně se ovšem pranic nelíbil nejen synkův opravárenský výkon, ale i jeho skelný pohled a malátnost. Když jsem mu sáhl na čelo, bylo mi jasné, že v lesní koupeli nad Uspolkou opravdu nastydnul. Jelikož tady sranda končila a nějaké větší zdravotní komplikace by nám doma zcela spolehlivě zatrhly další expediční pokusy, plynule jsem přešel na plán „B“.

Zvolil jsem sjezd k nejbližšímu civilizovanému místu do slovenské osady Dešná. Tam jsem vyplázl po dvouhodinovém smlouvání naprosto příšerných sedm éček za klukovo ubytko a mazal jsem dom pro auto a přívěs, abych byl schopen přemístit trosky naší výpravy na základnu.

Potupný návrat

Závěr expedice už byl jen postupně gradujícím fiaskem. Do garáže jsem sice proklouzl nepozorovaně a stejně tak se mi zadařilo i s autem a přívěsem, ale mamlas Pinocchio musel všechny detaily naší potupné prohry ihned nacpat do své ksichtové knížky, pročež se to naše paní domu, sledujíc synovy digitální počiny pod nickem „Dopočutia“, dozvěděla takřka v přímém přenosu, ani nemusela držet hlídku u garážových vrat.

Za čtyři a půl hodiny jsem byl zpátky v Dešné, naložil jsem klukovu motku a po poradě jsme se rozhodli přijet domů až další den za světla.

Den čtvrtý:

Vyspali jsme se s klukem na ubytku dorůžova a já se v noci jen tetelil, aby se mu nepřitížilo a on mohl předstírat po příjezdu domů aspoň polozdraví. Ráno jsem ovšem zjistil, že jsem se netetelil kvůli obavám o synovo zdraví, ale proto, že jsem od něj chytil virózu a mám sám horečku velkou jako kráva. Takže to spaní do růžova zrovna moc nevyšlo.

Následná cesta domů se spíše podobala přesunu polního lazaretu, než slavnostnímu příjezdu expedičních hrdinů z dalekých cest. Jak jsem dojel domů, to jsem nějak zapomínal už v průběhu cesty a po příjezdu jsem se překulil od volantu rovnou do postele, z níž mne nedostal ani šťavnatý vepřový řízek s domácím bramborovým salátem.

A to je neslavný konec naší veleexpedice napříč Beskydami.

***

Chytří čtenáři v diskuzi vždy kacerují autora, že nenapsal na závěr nějaké shrnutí, poučení a tak všelijak podobně.

Zde tedy pro zoufalce, kteří dočetli až sem, nepovinný závěr:

  • zjistili jsme, že naše vodě odolné telefony lze skvěle použít namísto jiných nepraktických a nespolehlivých nádob na uchovávání zásob vody. Výrobce neuvádím, protože bych tady prováděl nepovolenou reklamu.

  • zjistili jsme, že malé a chytré škatuličky, které měly ulehčit naši vzájemnou komunikaci na dálku, jsou sice prima nápad, ale jako takové stojí za ho*no a je na nich nutno provést ještě dlouhý a náročný vývoj.

  • zjistili jsme, že stran navigace a věd topografických máme co zlepšovat oba dva. Já i strejda Gůgl. O klukovi nemluvím, ten je již nenávratně ztracen.

  • zjistili jsme, že opravovat mohu již jen kovářské výrobky. Pokud se dostane do mých předních nohou cokoli, co není z oceli pevnostní třídy 12 a výše, je to odsouzeno k poměrně brutálnímu zániku.  

  • zjistili jsme, že i když spolu žijeme ve společné domácnosti, moc toho o sobě nevíme. Hlavně Pinocchio o mém mládí a já o jeho ksichtové knížce.

  • zjistili jsme oba, že s tím mladým / starým blbcem sice je umění vydržet déle, než deset minut, ale za rok chceme spolu jet zase. A je úplně jedno, kam to bude.   

Komentáře

Admirále,
mám dojem, že Mitrofanovo dílo pravidelně nesledujete.
Ne žebyste o něco přišel, to chraň pánbu!
Ale tento Mitrofanovův výpotek nijak nevybočuje z jeho dlouholeté produkce.

kdysi docela rozumný člověk.
Je otázka, jestli to dělá vědomě pro prachy, anebo je nějak postižen. Třeba něčím podobným, jako je ten Němec, co furt neví, jak se jmenujem...
A my ho pak chodíme různě hledat...
I to se stává...

Trvalý odkaz

Pane Targus.
Včera jsem nestíhal,tak jen něco přidám,říká Vám něco Slovenský motokrosoví reprezentant a také účastník na Dakaru?
Je to můj vzdálený příbuzný,takže se o dění v tomto sportu zajímám.

In reply to by zemedelec (neověřeno)

Trvalý odkaz

člověk, který jede Dakar na moto nikoli aby projel a dojel, nýbrž aby se umístil, je dvounožcem s amputovaným pudem sebezáchovy.
Motokrosu rozumím, tam je trať, kterou je potřeba nastudovat, a pak už "jenom" jet rychleji, než ostatní.
Jinak moje motorkaření bylo, jak se dnes říká, o životním postoji, asi. Něco v tom smyslu, co pronesl jistý Rus ve městě Kaluga: "Čechaslavákija - éto plzeňskoje pívo, jáva i Dí Párpl." A dnes to je trapná snaha vrátit se aspoň ve vzpomínkách do časů, kdy jsem byl chytrý, mladý a krásný nejen na klávesnici, a to i přes komenty mého syna ve stylu - tato, ty jezdiš jak magor. Čas nezastavíš ani přidáním plynu před zatáčkou.

Přidat komentář

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.