O církevním hospodaření

Autor
Štítky

Tímto článkem jsem před pěti roky debutoval na Kose. Jako insider v Českobrtarské církvi evangelické jsem se zamýšlel, jak asi dopadnou církevní restituce. Teď po pěti letech na tom nemusím změnit ani řádek. Tenkrát se ten článek jmenoval: 

 

Klidně jim ty peníze dejte...  

Není to tak dávno (myšleno padesátá léta), co tento stát vynakládal nemalé prostředky na potlačení vlivu církví. Každý okres měl svoje oddělení, které církevní činnost kontrolovalo, na každého faráře byl nasazen nejméně jeden profesionální detektiv a několik placených udavačů, každé setkání podléhalo státnímu souhlasu a udělat si bez předchozího ohlášení nějaký farní výlet s přespáním, neslo riziko policejní návštěvy. Členové farností a sborů, kteří vykonávali nějakou hospodářskou nebo výchovnou církevní funkci občas nacházeli v květináčích za oknem štěnice a běžný farník, cestující v neděli na  bohoslužby autem, byl sem tam zastaven a jeho auto podrobeno tak důkladné prohlídce, aby ten den už bohoslužby nestihl.  

Takhle se to dělalo. Kromě toho, že stát platil církvím duchovní, ještě si platil několikanásobně větší ansámbl, který duchovní hlídal. K tomu odměňoval rozsáhlou síť špiclů a využíval své složky k tomu, aby kostelní babičky neztrácely bdělost a ostražitost. Ve škole se vyučovalo důsledně jen vědecky, i já pamatuji, jak jsem byl transportován učitelem na stupínek a předveden jako hanba civilizace, protože moji rodiče mě nutí věřit v Boha.

Víte, co to muselo stát peněz? Člověk by čekal, že takové úsilí bezpečnostních složek i tajných služeb bude vynaloženo nejméně na organizaci, která padělá měnu, pašuje drogy a zásobuje se zbraněmi. Ta agenda, to úsilí… kvůli spolku, který tvrdí, že existuje Pánbíček.

 

Uběhlo pár let a ten stejný stát se stejným obyvatelstvem najednou otočil a chce církve naopak zásobit penězi. Na celkem 150 miliard (je to nakonec méně) se má prý vyšplhat sumička, která byla prý někdy kolem roku 1948, 1918, 1848 a 1781 ukradena chudinkám církvím. Sice to nikdo nedoložil žádným výpočtem, ale náš tatíček Kalousek to určitě spočítal dobře.

Je to samozřejmě sumička kulatá, která, ač rozpočítaná na třicet let bude někde asi chybět a tak se už houfují odpůrci této smlouvy. V parlamentu hřímá Jiří Paroubek, na náměstích zase Lenka Procházková a když je člověk slyší, má pocit, že se už už někde vynoří ti kovaní jezuité, co budou pálit na náměstích kniihy doprovázeni mušketýry s nasazenými bodáky.  Najednou jde z církví strach – dostane velké peníze, získá ekonomickou moc a s penězi bude mít i další a větší vliv na masy nevzdělaných chudáků. Otevřou se vrata arcibiskupského paláce a do ulic napochoduje rota chladných církevních ekonomů a podle vzoru „peníze dělají peníze“  budou rozmnožovat darované bohatství a dostávat lidi do závislosti.  Národ sedí u obrazovek a div se nechvěje hrůzou.

Můžete si za to sami lide český, protože nechodíte do kostela. Ruku na srdce, kolik z vás bylo v posledních dvou letech ve vašem obvodu na bohoslužbách? Kolik z vás má alespoň mlhavou představu, co to vlastně ti farníci v kostelích dělají? A pokud jste tam už zašli, kdo z vás alespoň napůl pochopil, co to tam ten farář vlastně plká? Kdybyste tam totiž zašli párkrát po sobě mimo vánoce, tak byste věděli, jak to s těmi penězi pro církev dopadne – blbě.

Posaďte se celkem kdekoliv do kostela a rozhlédněte se kolem. Průměrný věk farníků je někde kolem padesátky. Farář má sice teologické vzdělání, ale i když čerpá svoje kázání z dost geniální knihy, zpravidla jeho výklady nestojí za zlámanou grešli. Žádný Koniáš ani Martin Luther King – obyčejně semletý proslov o ničem, který nikomu nezvedne krevní tlak. Ani ti nejzasloužilejší církevníci si pak doma u nedělní husy nepovídají o tom, co farář říkal a zpravidla se jakémukoliv hovoru na téma církev a víra vyhýbají.

Faráři jsou sice vzdělaní a placení, ale jejich práce se naprosto míjí účinkem. I když má běžný sbor ještě nějaká děcka v lavicích, málokteré tam zůstane do pětadvacátého roku svého věku. Každých deset let po sčítání lidu se k církvím hlásí poloviční počet než před jednou dekádou. Poločas rozpadu církve je fakt ubohých deset let.

Doteď jim to nejde, nikoho neoslovují, jejich budovy jsou prázdné, že je musejí ve velkém prodávat, sice ještě umějí udělat efektní podívanou pro kamery podle mešního řádu ze třináctého století, ale ruku na srdce, kdo byste to chtěl vidět každou neděli? To tak jednou za dvacet let, když přijde papež, ale dvaapadesátkrát do roka? Staří umírají, mladí utíkají, kázání jsou nudná a nezajímavá. Dneska tak ještě přijdou lidi do kostela na koncert, to ještě táhne, ale ještě před padesáti lety táhlo farářské kázání víc než kultura. Dneska nic. Prakticky všechny církevní řády a pravidla byly vymyšleny za první republiky a dodnes nikdo ve vedení církve nevzal na vědomí, že Masaryk už nežije.  

 Tohle mají být ti nebezpeční? Doteď nedokázali zaujmout prakticky nikoho pod šedesát let a teď najednou dostanou prachy a ze dne na den se to naučí? Asi tak stejně, jako když vláda přidá učitelům, kteří doteď neuměli učit, ale budou mít na výplatní pásce o dva litry víc a najednou bude každý učitel Aristoteles. U církví je to asi stejné – doteď se neuměli starat ani o peníze, ani o budovy, ani o lidské duše, ale teď se sto padesáti miliardami už jim to půjde?

Víte na základě jakého doporučení přijala naše druhá největší církev svého hlavního ekonoma? Na základě křestního listu… Nikoho z církevního vedení nezajímala předchozí praxe, reference, doporučení, stačil jim doklad, že jmenovaný byl kdysi pokřtěn. On jim pak naprosto amatérsky ukradl deset milionů a když ho chytli, tak se ukázalo, že nemá ani vzdělání, ani kvalifikaci, ale tři čtvrtě roku to v ústřední církevní kanceláři nikdo nepoznal. Ne, tihle nám fakt nedokážou zamotat ani hlavy ani smýšlení.

Jediné, k čemu ty peníze církvím poslouží, bude možnost oddálit nějakou skutečnou reformu, která by tyto spolky převedla z první republiky do globalizace. Ještě dvacet let si nikdo v církvi nemusí dělat starosti. Ještě dvacet let bude možné tajtrlíkovat na kazatelně a prázdné lavice nebrat na vědomí.  Ještě dvacet let si církve budou moci hrát a tvrdit, že jsou něčím významné a přínosné pro tuto zemi.  Pak jim stát přestane platit.

Ty církve, které se teď zachovají rozpočtově odpovědně a všechny peníze si uloží, ty budou schopny z výnosů té státní sumy zaplatit polovinu platu čtvrtině současného počtu farářů. Vzhledem k tomu, že oproti dnešku budou mít jen čtvrtinu oveček, tak se poměrně brzy dočkáme farářů na úřadu práce. Většina normálních lidí má už tak hluboko do kapsy, že těžko zdvojnásobí svoji kostelní štědrost. Ale ani jedna církev nepočítá s tím, že by všechny peníze uložila. Už teď jsou v deficitu, už zpravidla mají problém zaplatit i topení.  

Za dvacet let se jednoho rána probudí církve z finančního mejdanu a zjistí, že mají finanční kocovinu – nemají peníze na nic. Pak začnou přemýšlet. Dokonce možná i něco vymyslí. Možná fakt přijdou na to, že měli už dávno chodit mezi bezdomovce, pomáhat svobodným matkám a zasazovat se za ty, kterým dneska jejich nejvyšší český šéf říká lůza.  Pak možná pomaličku, polehoučku začnou budovat nějakou církev, která bude životaschopnější. A začnou prakticky od nuly. Od Františka s Assisi.

Sto padesát státních miliard dá práci nějakým zedníkům a pokrývačům, aby neteklo do kostelů, zaplatí zdravotní a sociální za nějaké ty faráře a umožní farářským dětem ještě dostudovat. Jednu výhodu totiž církve mají – ty peníze zůstanou tady doma. Na Kajmanské ostrovy je neodkloní. Hospodařit ale neumějí, něco utratí, něco jim ukradnou, protočí se to v ekonomice a pak, až peníze dojdou, tak ve většině kostelů budou vietnamská skladiště a ty ostatní budou patřit obcím.

Kdyby ty peníze nedostaly církve, tak za ně Kalousek nakoupí předražené stíhačky, zkorumpuje pár kamarádů a pěkně nechá ty miliardy schovat na nějakém tajném švýcarském kontě. Když ty restituce projdou, třeba dostane medaili od štěpánovské KSČ.   Bolševik do boje proti prý neexistujícímu pánubohu nacpal za čtyřicet let existence o dost víc peněz a lidských životů  a bezvýsledně. Kalousek to zvládne za třicet let bez jediného konfidenta i STB. Za roční bakšiš ve výši asi 0,2% HDP.

Reklamy

Komentáře

Trvalý odkaz

Pane Vidlák.
Jste si jistý,že se po dvaceti letech nezmění zákon o financování cirkví?
Naprosto všechno špatně,ten majetek je věřících a ne několika mafiánů.
Osobně MK Herman prohlásil,že stát bude i nadále přispívat na cirkev,na opravy.
On to už někdo psal,cirkev si majetky ošetřila,hlásí se sudetáci a Čechům zůstanou akorát meze.
Ono to dosvětlují i migranti,který dostanou podíl,pokud to dovolíme a schválí vláda.

Trvalý odkaz

Moje pozorování - z venku coby "nesubstančního materialisty" ála Egon Bondy se týká římanů, tedy církve Římskokatolické a tedy nechci zevšeobecňovat - a čerpám ze svého blízkého příbuzenstva, ale jeví se mi, že se pomalu přeměňuje v zmenšující se uzavírající se komunitu nabývající podobu sekty jejíž členové se považují za něco lepšího neb na rozdíl od ostatních jsou osvícení, nevěřící hlavně trpí jakousi vadou a tím pádem nedorostli jejich výšin ze kterých na ně - zatím shovívavě - hledí.
Když jdu ke kořenům věci, tak současné zlo s migranty a muslimskými radikály pochází od zavelkoloužními puritánů, kteří se v Afganistanu neváhali spojit proti nevěřícím psům a navíc komunistům s tím nejhorším co se v islámu našlo. Pod praporem spásy.
Důsledky této otevřené Pandořiny skříňky vidíme všude kolem sebe.

Vidíte to zcela správně, ale zvenčí. Teď si zkuste v takovém prostředí vyrůst a být jím zdeformovaný. To se ten odstup získává zatraceně těžko. Na druhou stranu, pochopit podstatu pokory navzdory prostřetí může být dost dobrá životní zkušenost.

pět slepic. Tedy alespoň ode mne.
Brtníkova definice je naprosto přesná a vyčerpávající.
Sdílení víry a příslušnost ke komunitě jsou zárukou naprosté exkluzivity - tedy pochopitelně pouze v očích příslušníků stejné mafie - pardon - sekty - pardon - občanského sdružení - pardon - neziskovky - pardon - církvičky, zajišťující prebendy NEJEN v životě příštím.
Kua, brtník, nebydlíte tajně někde v mém sklepě, nebo tak něco?
A od koho jste ta písmenka ukradl? Nebo to výplod vaší mysli?

Skutečnost, že definujete zcela správně, potvrzuje mé stíhání státem za velmi podobnou definici počínání jistého sdružení definovaného na základě příslušnosti k národnosti.

Patřit k ezkluzivnímu spolku a dodat si tak punc vzájemné výjimečnosti je přirozená vlastnosti. Díky ní vznikají třeba hierarchie, toliko schopnější obstát v konkurenčním boji spíš než nějaká totální anarchie. Bohužel ale zrovna u křesťanství je to průšvih jak vrata, protože jakékoli elitaření, vyzdvihování se nad ostatní, to jsou velmi vážné hříchy. Tady aspoň vidíte, jak těžké je korigovat něco, co jde proti vlastní přirozenosti hříšného člověka a jak těžké je být opravdovým křesťanem. Pokušitel číhá na každém rohu:-)

Trvalý odkaz

Ty svobodné matky, to je ale taky dost archaický příklad. Dnešní svobodná matka je sebevědomá, emancipovaná, manžela nechce, otce dítěte patřičně pumpuje a je ve svém stavu veskrze spokojená. Kdyby to tak nechtěla, tak šla přirozeně na potrat. No a spokojení lidé hledají duchovní outěchy méně často, než lidé rozervaní, trpící... atd.

Trvalý odkaz

Vidláku, leccos, co jste napsal v dnešním článku neodpovídá mé osobní sedmdesátileté zkušenosti.
Bývalý režim jel po církvích? Určitě, jenom někdy to bylo v rámci sebeobrany před militantními kněžími i farníky. Ostatně režim I. republiky a katolická církev se neměly rády téměř celých 20 let a ta neláska se týkala i konfiskace církevního majetku. Jen se o tom v rámci idealizace První republiky cudně mlčí. Statisíce navrátilců z I. světové války jaksi vlivem prožitého už nenašly do kostelů cestu. A podobně tomu bylo po válce druhé.
Že byla potlačována výuka náboženství na školách? No jak kde a kdy. V průběhu své docházky na devítiletou školu v Bratislavě jsme mezi dalšími 29 spolužáky byli v padesátých letech spolu s jedním židovským spolužákem jediní dva, kteří nenavštěvovali dobrovolnou výuku náboženství. A tak tomu v Blavě bylo až do konce šedesátých let. Pro onoho židovského spolužáka byla výuka náboženství ve škole „jaksi neodborná“. Chodil na ni jinde. Takže jediný neznaboh v celé třídě jsem byl tehdy já. Záleželo na komunitě kolem školy, ne na režimu.
Později jsem si uvědomil, že neznalosti v této oblasti mi zatraceně scházejí a rychle jsem si je doplňoval. To, když jsem třeba řešil, co myslel da Vinci názvem obrazu Sv. Anna samotřetí. V druhé polovině šedesátých let jsem také viděl, jak se církev uzavírá před společností, místo aby třeba jako v Polsku šla s národem.
Tím vším chci na rozdíl od Vás Vidláku říct, že vina na současném stavu nebyla zdaleka jen na straně režimu, ale také na straně církví.
Nejdříve jsem také byl proti restitucím. Heslo, co bylo ukradeno musí být navráceno je z mého pohledu falešné, protože pomíjí právo Suveréna řídit věci státní podle svého uvážení, protože Suverén nese odpovědnost. Dnes, když se musulmané volně šíří po Evropě, jsem změnil názor. Pokud ty peníze pomohou křesťanství udržet, tož dejme je církvím. Z pohledu na roční státní rozpočet to jsou směšné částky.
Ano, církve jsou v krizi, správně jste popsal ten poločas rozpadu od jednoho sčítání lidu k druhému. Při tom příštím už ani v dotaznících otázka po víře nebude. Raději. Problém s poklesem víry v české populaci není izolovaný a probíhá téměř v celé Evropě. Hlavní příčinou bude fakt, že věřit jako František z Assisi znamená taky tak žít a to je hodně náročné. Jednodušší je si v dnešní době užívat.

Zkušenost je dána místem. Čím víc na východ, tím víc byla církev prorostlá do společnosti a komoušům se to špatně vykořeňovalo. Ovšem u nás, na západě, to šlo raz dva a perzekuce skutečně za chození do kostela byly, a to nejen v 50. letech. Perzekucema se rozumí pokaňhaný kádrový profil, nemožnost dosáhnout na vzdělání atd.

Od sedmdesátých let jsem žil už "u nás na západě". Dokonce v jednom z nejvíce proti církvím tvrdém okrese, protože tu sídlil biskup. Přesto lidé, i když do kostela chodili, mohli v sedmdesátých letech studovat. Spíš, než vyznání, byl problém rodič vyhozený v 69 z partaje. Spíš vadili "zrádci z vlastních řad", než ti, kteří dávali otevřeně najevo, že jsou katolíci. Ale je pravda, že tehdy šéfem firmy katolík být nemohl.
A je také pravda, že vedení církví se za minulého režimu nemohlo rozvíjet intelektuálně. S tím zápasí dosud.

Tak u nás konkrétně to nešlo. Existoval církevní index, a kdo na něm byl, měl prostě smůlu. Paradoxem byl fakt, že všichni moc věděli, kdo je ten donašeč a autor seznamu, přesto mu ciferník nikdo nerozbil...

nemám 70.
To, co popsal Vidlák, mi připadá, že jsem snad žil v jiné republice.
Pokud se budeme bavit o letech 70. a 80. nic takového, co popsal Vidlák, neexistovalo nikde tam, kde jsem se pohyboval. Tedy Praha a okolí, celá Morava a těšínské Slezsko.
Jediné, co prokazatelně existovalo v posledně jmenované oblasti, byl direktivně stanovený počet míst na středních školách, které MUSELY být obsazeny žáky jedné národnostní menšiny. Což pochopitelně přilévalo oheň do ohně soužití místních Poláků s ostatními národnostmi. Zejména pak v menších městech a na vesnicích, kde si všichni velmi dobře pamatovali, co dělali za války jejich sousedé.
Jinak docházení do kostela či na náboženskou výchovu celkem nikdo neřešil, stejně jako nevím o nikom, jehož děti byly tzv. "postiženy" nepřijetím na školu vyššího typu (ty, které se nedostaly, byly většinově blbé jak tágo) pro jeho politickou angažovanost na "nesprávné" straně, ať už v r. 68, či ještě dříve (léta 48 a 38).
Chodil jsem do školy s dětmi osmašedesátníků, osmačtyřicátníků, a dokonce i těch, kteří měli bláznivou ideu, že zvrátí kolo dějin ozbrojeným bojem, jako bratři Mašínovi. Naštěstí dotyčný pán nestihl nadělat takovou paseku, jako oni, takže po výpustu z basy se dotyčný pán oženil, jeho syn absolvoval ČVUT a zůstal v Praze, jeho dcera - moje spolužačka - učila na ZŠ mé děti a učí tam dodnes.

Tak u nás to bylo přesně takhle - MNV: "Takže váš syn by chtěl na školu (střední průmyslovku), do Prahy? A že ho tam už vzali? Tak to já se, kvůli vám a vašemu panbíčkářství, osobně postarám, aby tam nešel!" A nešel. Šel na učňák. Tam se ale dostal ze sféry přímého vlivu místního NV, díky čemuž ho ředitel učňáku protlačil jako talentovaného na tu průmku do Prahy o rok později.
Jak říkám, jiný kraj, jiný mrav. U nás se proti tomu pánbíčkářskému živlu bojovalo velice urputně.

by se měl srát MNV do přijetí dítka na SŠ. A pokud by se tak omylem stalo, postačilo vznést stížnost na tehdejší MŠ. Měl jsem tam na odboru kontroly zaměstnaného příbuzného, bývalého pražského barikádníka a přesvědčeného komouše. Takových podnětů (nepřijetí na školu) řešili desítky ročně a celkem nemilosrdně šlapali po těch, kteří se něčemu takovému propůjčili. Pokud to byl zaměstnanec ve školství, letěl na hodinu, anebo odkvačil šířit osvětu do vzdáleného pohraničí.
Určitě by taky pomohlo vyzvat soudruhy bratry, kteří zdatně pomáhali kolaborovat v Národní frontě. Ti byli s komouši jedna ruka a taky by uměli řádně zapáčit.
Myslím, že tenkrát úplně stačilo nebát se a ozvat se. Na rozdíl od dneška. Např. já jsem poslal na ministerstvo už potřetí stížnost na systémové porušování ZP a jedinou odpovědí je totální mlčení. Bodejť by ne, když fabrika je majetkem soudruhů z Vídně.

No to nevím, jak by se k tomu MŠ postavilo, kdyby se to tam vůbec dostalo, když soudruh pánbíčkář a kulak chtěl na školu, na kterou chtělo hodně méně nadaných soudruhů. Prej se to zkoušelo, ale odezva nulová. Má se za to, že to někdo cestou "zašantročil". On zase soudruh kryl soudruha, ne že ne.

soudruha do momentu, kdy mu nezačalo jít o vlastní koryto. A nebo o vlastní krk.
To je moje zkušenost napříč režimy.
A pak samozřejmě záleželo, kdo s kým, proti komu, jak a kdy.
Obecně platí, že čím více lidí se dozví o průseru, tím menší je pak ochota dělat něco "nad rámec" vybruslení ven bez velké úhony.
Záleží jen na "odolnosti" potížisty - pardon - stěžovatele.
Mohu-li podat vlastní zkušenost v osmdesátých letech, žádal jsem o studium při práci zcela bezvýsledně, páč mi debílek na osobním napsal do papírů, že podnik žádné odborníky nepotřebuje.
Vyšoustal jsem s ním tím způsobem, že jsem si vzal měsíc neplaceného volna a doporučení si sehnal u firmy, kde jsem si jako brigoš pracující na HPP v onom inkriminovaném kalendářním měsíci, orazil papír sám razítkem ve skladu.
Když debílek zjistil, že si chodím při práci do školy, začal dělat vlny. Takže jsem naběhl do kanclu, chytil ho za kravatu a sdělil mu s úsměvem, že moje študýrka nebude stát podnik ani halíř, ale on bude mít rozmlácený ciferník, jestli nezajede do nory.
Nakonec mi to studium opravdu nebylo k ničemu, ale to už je jiný příběh.

Trvalý odkaz

Ono to skutečně bylo jak kde a jak kdo, často za tím byly i osobní animozity - obecně byla nemožnost studovat pedagogické směry, ještě do jisté míry medicina - to obecně, tam se vyžadovala "vyrovnanost s náboženskou otázkou" ale v 80tých letech už to i taky měklo. Kdo na studium měl stejně většinou něco vystudoval.
Do funkce se dalo, byla ale nutná tzv společenská angažovanost, třeba i v ČSL ale i jinak v NF.

Trvalý odkaz

Ono to skutečně bylo jak kde a jak kdo, často za tím byly i osobní animozity - obecně byla nemožnost studovat pedagogické směry, ještě do jisté míry medicina - to obecně, tam se vyžadovala "vyrovnanost s náboženskou otázkou" ale v 80tých letech už to i taky měklo. Kdo na studium měl stejně většinou něco vystudoval.
Do funkce se dalo, byla ale nutná tzv společenská angažovanost, třeba i v ČSL ale i jinak v NF.

Trvalý odkaz

Osobně si myslím, že církevní restituce je zločin a další tunel na státní peníze. Jedna věc je údržba kulturních památek,která stojí fůru peněz, což by měl zajistit stát, druhá věc je provoz duchovní činnosti, ke které ty památky ani peníze zase až tolik potřeba nejsou - a ta by měla fungovat výhradně z příspěvků členů církve. V tom není rozdílu mezi církví a spolkem zahrádkářů, jak říkal už Klaus. Má-li mít církev nějaký další nárok na státní peníze, musí být nějak prokazatelný a tedy i kontrolovatelný přínos církve pro společnost. Za Kalouska byl obecně trend likvidovat sociální funkce státu a přesunout je na církevní instituce, protože se očekávalo, že ti věřící jako míň kradou. Tato politika měla ovšem jepičí život a církevní restituce jako zdroj peněz pro supl za sociální funkce státu zůstaly. Podle mě je úplně jedno, co bylo kdy komu ukradeno, podstatné je, jak to bude do budoucna a jestli se podaří vytvořit životaschopný způsob jako ufinancovat.

Přidat komentář

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.