A teď se podívej, co jsi udělal...

Autor

Jak dlouho už upozorňujeme, že jsme se stali kolonií Německa a Západu? Ilona Švihlíková o tom píše minimálně posledních deset let. Dlouhá léta upozorňujeme na koloniální podmínky při obchodování s elektřinou, kdy levně prodáváme vlastní energii na Lipskou burzu a draze ji nakupujeme zpátky. Nevíte, počítá se ještě s tím zestátněním ČEZu a nebo to už vláda potichu odpískala? Většina českého exportu jde přes Německo, kde zůstává přidaná hodnota a prodavačka v německé pobočce hytlermarketu má trojnásobný plat oproti české prodavačce, ale zboží je levnější v Německu, jak zjistil profesor Nutella, toho času blbec a premiér zároveň.

Dlouhá léta jsme varovali, že Němci jsou jen vlci v rouše beránčím. Že je zapotřebí mít se na pozoru před jejich medovými řečmi. Uváděli jsme příklady, kupříkladu s Minskými dohodami, které se neuzavíraly, aby byl mír, ale aby byl čas na vyzbrojení Ukrajiny. Já mám třeba spoustu osobní zkušeností s německými zemědělci, hospodařícími na našich polích, přičemž většina z nich drancuje tak, jak by si na své půdě nikdy nedovolili.

Přes to všechno se vztahy s Německem stále zlepšovaly. Dokonce tak moc, že máme nainstalovaného prezidenta, který by naši státnost nejraději zrušil a udělal z České republiky Dojče Hinterhof. Měli jsme politiky, kteří jezdili na sudetoněmecké sněmy do Bavorska, kde se lísali „,milým krajanům“ a nejspíš jim potichu slibovali restituce, majetky a odškodnění. Náš premiér se jezdil ohledně drahých energií radit s německým kancléřem, jehož politika to zdražení způsobila, ministr závětrných elektráren zase ve prospěch Německa ničil českou konkurenci… prostě excelentní spojenecké vztahy… pro Němce.

A teď najednou si jistý tlustoprd vzpomene, že se chce smiřovat. Za osmdesát let to nestihli. Všichni ostatní Němci jsou s námi tak usmíření, že jim tady už dávno všechno patří, ale tihle to nějak nedali. Asi proto, že jejich Landsmanšaft založili kovaní nácci z SS a ti jim tak zavedli takové stanovy a móresy, že se s nimi prostě usmířit nedalo. Oni si prostě nemohli Česko koupit, jako ostatní Dojčlandi, oni ho prostě poteřebují znovu dostat silou. Kancléřovi Češi zobou z ruky, Volkswagenu Češi zobou z ruky, jen Posseltovi zobou z ruky ti nejhorší čeští hajzlíci, že ho to stále neuspokojuje a je mu to málo. Potřebuje se usmířit ještě víc, i kdyby to mělo být pomocí klacku.

A tak se budou usmiřovat v Brně, ať se to Čechům líbí a nebo nelíbí.

Hele a najednou jsou exkluzívní vztahy mezi Českou republikou a Německem v tahu. Bavorský premiér (tedy německá druhá jakost) si přijede nahnat politické body proti svému kancléři, náš ministr zahraničí hlásí, že ani Landsmanšaft ani němečtí ministři si to smiřování u nás neužijí, český premiér považuje celou věc za krajně nešťastnou a vládní koalice bude ve Sněmovně schvalovat usnesení, že sjezd v Brně není dobrý nápad.

Do toho vznikají petice, do Brna se chystají demonstranti z celé země, ba i ze Slovenska, fejsbůk je plný připomínek, jak tady milí nácíčci před osmdesáti lety řádili, připomínají se Lidice, Ležáky, Kounicovy koleje… Stačilo čtrnáct dní a Suděťáci už nejsou okrajová část Němců a poslední zbytkoví nostalgici po Dolfim. Teď už Landsmanšaft pomalu splývá s Němci jako s národem. Němci jsou Landsmanšaft a Landsmanšaft jsou Němci jako takoví.

Mluvili o usmíření a místo toho se jim podařilo se opět odsmířit. Podařilo se jim rozedřít už skoro zahojené jizvy. Podařilo se jim připomenout, že volali: Heim ins Reich. Podařilo se jim ukázat, že začali jako spolek nácků a Henleinovců. Původně okrajový spor, který se týkal především Daniela Hermanna a dalších proněmeckých kolaborantů začíná přerůstat do skutečné roztržky mezi českým a německým státem.

Hele, já jsem vlastně rád. Protože jinak by si nás za pár let Němci opravdu komplet koupili. Ty skvělé vztahy znamenaly, že oni měli peníze a my holou řiť. Exkluzívní vztahy znamenaly, že se nikdo jejich vlivu u nás zase tak moc neobával, protože se ho to osobně vlastně netýkalo a platy ve Škodovce byly nadstandardní. Ty skvělé vztahy znamenaly, že tu každou chvíli vládnul nějaký Fiala s Rakušanem, co podepisovali migrační pakt. Skvělé vztahy znamenaly, že Zdechovský byl nejpracovitější německý europoslanec.

To všechno dokázal jeden Posselt s jedním obskurním spolkem rozvrátit. To, co jsme nedokázali vysvětlit národu za posledních deset let, to zvládl jeden vyžraný Adolfův pohrobek v jediném rozhovoru pro Respekt. Najednou všichni vidí, že jde o Benešovy dekrety a jde o majetky. Najednou všichni vidí, že jediní neusmíření Němci jsou ti, kteří nám pořád nemohou odpustit, že jsme je jako nácky, vrahy a kolaboranty vyhnali. Nemohou nám odpustit, že byli takové svině, že proti nim byla uplatněna kolektivní vina, kterou schválila Postupimská konference.

My jim odpustili už dávno. Pár let poté, co pěkně odtáhli tam, kam od roku 1933 chtěli, jsme jim odpustili a nic už jsme po nich nežádali. Ani reparace ne. Ale v nich to pořád sedí jako v koze. Je pořád sere, že tenkrát nevyhráli a je to v nich tak hluboko, že jim nestačí si tady všechno koupit. Oni to prostě potřebují obsadit.

Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá Berndte Posselte a čeští kolaboranti a udavači! Vyzývám, aby se součástí vlastenecké politiky stal znovu požadavek německých reparací. Česká republika o ně sice nepožádala, ale nikdy se jich de iure nevzdala. Jestli si k nám jezdí pohrobci nácků a chtějí nám nařídit usmíření, je na čase, aby součástí českých delegací do Německa byli politici, kteří budou žádat reparace. Je to sto bilionů korun.

Chtěli jsme to udělat: „co jsme si, to jsme si,“ ale panu Posseltovi to bylo málo. Tak vyžadujme po našich politických stranách, aby si reparace dali do programu, jinak je nebudeme volit. Platí to i pro hnutí ANO. Je nejvyšší čas, aby ty skvělé a exkluzívní vztahy s Němci byly poněkud přehodnoceny, protože jistý Marcus Soeder jede do Brna ať se nám to líbí nebo nelíbí. Prý pořád nejsme usmíření, říkají Sudeťáci… tak jim předejme složenku na sto bilionů a hned jak ji uhradí, můžeme si podat ruce. Doteď jsme jim posílali elektriku skoro zdarma a dělali jsme na jejich blahobyt. Je načase se přihlásit o to, co nám patří.

Česko- německá deklarace o přátelství jim nebyla dost dobrá, OK, tak začneme znovu od začátku tam, kde se to naposled posralo. U reparací!

A až se tam v Brně budou usmiřovat a poslouchat od Hollana a Koldinské, jak jsou vítaní, měli by zvenku slyšet, že nejsou. Měli by vědět, že se jim podařilo svoje naděje na restituce pohřbít a naopak že vytáhli z hrobu požadavky na reparace. Měli by po návratu domů Berndtovi Posseltovi říct: „A teď se podívej (ty debile), co jsi udělal!“

__________________________________________________________________________________

Přátelé, pokud mě chcete podpořit, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Vaše podpora bude do poslední koruny využita pro projekt „Vidlákovny“ . Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy z nabídky.  Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód.

Kdo preferuje jednoduché placení, nabízím možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g3600

Hodnocení
Průměrný počet slepic: 3.9 (7 hlasů)

Komentáře

Trvalý odkaz

   

Průměrný počet slepic: 5 (2 hlasů)
Trvalý odkaz

Pocházel z Kyšperka (dnes Letohradu) městečka v podhůří Orlických hor. Jeho otec, tedy můj děda, byl zaměstnán u státních drah. Jezdil na parní mašince jako topič. Právě v Kyšperku bylo větší lokomotivní depo, a jeho lokomotivy zajišťovaly provoz v poměrně velké oblasti východních Čech. Dráhy byly solidním zaměstnavatelem a nádražáci si tak mohli dovolit postavit čvrť několika desítek rodinných domků nedaleko nádraží. To bylo na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století. Bohužel následná krize tento slibný místní rozvoj ukončila.
V Kyšperku žili Češi, ale o pár kilometrů blíže k hranicím už začínaly Sudety. Tam většina vesnic měla německé osídlení a centrum německé oblasti bylo malé město Grulich (dnes Králiky). Přes Králiky vedla místní lokálka, která končila v Šilperku (po válce byl přejmenován na Štíty). Právě na této lokálce děda topil pod kotlem v malé, staré mašince co tahala 2-3 dřevěné vagóny. Z Kyšperka to bylo dost z ruky, tak si děda pronajal v domě na Šilperském náměstí jednu místnost a podle potřeby tam přebýval. 
Šilperk měl smíšené obyvatelstvo, pro Čechy tam byla postavena moderní česká škola, která nesla Masarykovo jméno. Vzniklo tam jakési české centrum v německé oblasti. Dokonce jako starosta byl v Šilperku zvolen Čech. 
Otec v té době chodil do obecné školy, tak se ke konci třicátých let ke svému tátovi nakvartýroval a chodil v Šilperku do té nové školy. Jenže idylka netrvala dlouho, v Sudetech se začala situace vyostřovat. Mezi německým obyvatelstvem začala získávat  popularitu Henleinova partaj. Právě Šilperk jako český ostrůvek v německé oblasti dráždil sudeťáky a německá menšina tam začala organizovat provokace. Různé pochody polovojenských útvarů v černých kraťasech a bílých punčochách za doprovodu píšťal, po kterých následovaly fanatické projevy, spojené se řvaním a vyhrožováním Čechům. Ale jak se napětí v pohraničí stupňovalo, začalo se k tomu přidávat i násilí. Vyvrcholilo to přepadením českého starosty a jeho veřejným lynčováním. Mlátili ho holemi a jeho úpění se rozléhalo po celém náměstí.
Už nebylo na co čekat, děda zajistil místo ve služebním vagónu a co nejrychleji se přestěhovali nazpátek do Kyšperka.
Nevím zda to starosta přežil, proto jsem vznesl dotaz na net, ale dostal jen neurčitou odpověď:
 
K události, kterou popisujete – ubití českého starosty či představitele české správy henleinovci (sudetoněmeckými ordnery) v roce 1938 – došlo v oblasti tehdejšího Šilperku (dnes Štíty na Šumpersku) v rámci vyhrocených národnostních střetů před a po podpisu Mnichovské dohody. Vzhledem k chaosu, který v září a říjnu 1938 v pohraničí (Sudetech) panoval, a k následnému útlumu vyšetřování těchto činů po okupaci, nejsou detaily o obětech k dispozici, často se vychází z regionální historiografie a vzpomínek. Oblast Šilperku (Štítů) byla po Mnichovu (1. října 1938) připojena k Německé říši, což provázelo násilí vůči českým obyvatelům, úředníkům a příslušníkům SOS (Stráže obrany státu). Historické prameny z dané oblasti (např. publikace Vítka Lucuka "Navzdory osudu: osudy lidí z Jesenicka, Šumperska a Zábřežska 1938-1989" vydaná ve Štítech (Veduta, 2024), nebo materiály VHÚ) zmiňují četné útoky henleinovců, při nichž byli Češi biti, mučeni a vražděni.
Průměrný počet slepic: 5 (3 hlasů)

No, Inzo, taky jsem ze Sudet, z malé vesničky – spíše už samoty, jen pár rodin různě promíchaných a jedna německá s dětmi starými jako jsem byla já plus s o něco málo staršími (jejich dcera v tom domě bydlí dodnes). Nemám nic tak tragického, jako jste popsal vy. A ty děti mě nejspíš chtěly naučit v němčině některá oblíbená slova, věty nebo jednu písničku, kterou jsem pak po dlouhých letech slyšela v dokumentu o válce a zpívaly ji děti. Jednou jsem tedy přišla za maminkou (ta uměla německy ze školy) a zeptala se jí, mami, co je to „majne líbe kome fike“… 👀

Průměrný počet slepic: 5 (2 hlasů)
Trvalý odkaz

To je to, oč tu běží. Mezi motivovaným a nemotivovaným výkonem je obrovský rozdíl, to známe ze sportu. Příklad jsme měli celkem nedávno, kvalifikace na MS ve fotbale. Byli jsme fotbalově lepší než soupeř? Ani náhodou, to je nutné si přiznat. Ale byli jsme víc motivovaní, šlo se až tak říkajíc „na krev“ a úspěch se dostavil. Proč o tom píšu.

Je dobré vědět, jaká je motivace soupeře nebo i jen souseda. Proč vlastně dělá to či ono, proč o některé věci usiluje a o některé ne. Právě ona motivace je to, co rozhodne o výsledku. Nu a jaká je motivace u toho mírově smířlivého a odpouštějícího NSDapodnebotaknějak srazu v městě Brünn.

Nevím jak kdo, ale obecně se traduje, že ústní paměť v rodině činí cca 3 – 4 generace, pokud tedy nejste šlechtic a nevtloukáte si jména předků od x-té generace od mládí do hlavy. Dnes vzhledem k rozšíření fotografie (nově v digi podobě) je to možná i trochu více, řekněme 100-150 let. Protože přece jen chcete vědět, co je to za člověka v důstojnické uniformě z první světové se sebevědomým výrazem a postojem. Ejhle, on je to dědeček, sice jste ho nepoznal, umřel dřív, než jste se narodil, ale je tu nějaké pouto. A ten na jiné fotce s tím černým pivem v ruce, taky v uniformě.  To nebylo pivo, ale našlehaný kafe. Jedna z mála vzpomínek, co jste dostal od druhého dědečka, kterého jste zažil. Mimochodem, o té první válce vůbec nemluvil, ty čtyři roky na frontě u dělostřelectva asi stačily. Trauma, které nechtěl oživovat.  

Takže první světová byl zásah, který se rodiny dotkl. Druhá světová? Ten žijící dědeček vzpomínal, jak pěstoval domácí tabák strašlivé kvality a jak na peřině měla moje máma ráno jinovatku od dechu, protože se netopilo. Jinak plus mínus nic. Táta totálně nasazen ve Vídni, bombardování, těžká podvýživa, stres. Střípky informací, opět o tom nechtěl mluvit.  Ale relativně jakž takž.

Jinými slovy, zatímco první světová se tady nás všech nějak dotkla (opravdu dost lidí i padlo), druhá světová šla kolem většiny lidí tak trochu „okolo“. Dopadla tvrdě na naše židovské spoluobčany, ale běžný člobrďa si žil relativně v klidu. Kolaborace je starý národní sport.

Nu a teď tu máme spolek, kdy dědeček (pradědeček) oddaně sloužil ve Wehrmachtu nebo dokonce u elektrikářů (měli ty dva blesky na přilbě, né?).  Po válce mu to bylo spočítáno i s úrokem a přišel i o barák a polnosti po předcích. Zcela zaslouženě, protože zlo spáchané bylo tak velké, že se jinak nedalo. Dokonce jsme o tom ani nerozhodli my, ale jednomyslně vítězné mocnosti (na to se zapomíná).

 Jenže tohle se dotklo všech těch odsunutých a je to v rodinné paměti. Ne to, že dědeček dal přes hubu Čechům ze sousedství a pak zastřelil (v lepším případě, v horším zlikvidoval vlastnoručně) pár „podlidí“ někde na východní frontě nebo i v zázemí. O tom určitě nemluvil. Ale všichni mluvili o tom, jak přišli o ten krásný domeček, o který se po generace starali a jak při odsunu dostali přes hubu nedej bože něco více.      

Takže motivace jak vyšitá, vůči tomu v podstatě relativně vlažný přístup většiny místních obyvatel. Tohle není gesto smíření, to je zkušební provokace.  Jestli hladce projde, tak pak se dodatečně nedivme.

Na druhou stranu, co by jeden chtěl v zemi, kde poslední opravdový hladomor, kdy lidé hladem umírali, byl v letech 1771-2.  Stačí plné koryto, vše ostatní je odbyto!...

Zatím bez slepic