Velká cesta tam a zase zpátky II

Štítky

Den desátý:

Ještě je trochu vidět, a tak koukáme na Angaru, teče 50m pod chatou. Angara má v těch místech průtok 1100m3, Labe v Mělníku 120m3.

Za dva roky co jsme tam nebyli Oleg udělal bazen a pergolu a dodělal dřevěnou dvoupatrovou chatu. Pergola je nasvícená, schody také.

Vítáme se s Olegovou ženou Olgou.

Čeká nás spousta jídla a pití.

Povídáme si dlouho do noci.

Oleg s Olgou bydlí od jara do podzimu na chatě, v zimě v Irkutsku v paneláku. Bydlíme v patře v jedné místnosti. V druhé má ložnici Oleg s Olgou. V přízemí je kuchyň, chodby a záchod s koupelnou.

Vaří se většinou venku, pod obrovskou pergolou je elektřina, plynový vařič i tekoucí voda a kuchyňská linka.

 

Den jedenáctý:

Den věnovaný odpočinku.

Zkouším prut na ryby, chytám pod chatou na břehu. Ryby neberou. Voda je čistá a to jsme po proudu kousek pod Irkutskem, asi kvalitní čistička vody. Je vidět do hloubky tak 3m. Dno se svažuje postupně a je z oblázků, občas velký kámen. Chytat se dá do 20m od břehu, tam teče voda pomalu, pak je pás chaluh. Za ním už je čisto, ale hodně velký proud. Občas v něm někdo chytá z ukotvené loďky. Zkouším troche brodit, ale vada je studená, až mě bere křeč do nohy. Červenec.

Zabydlujeme se v chatě, prohlížíme zahradu a divíme se, hlavně já, co a jak pěkně tu na Sibiři roste.

Zahrada je ve svahu a tak jako celý pravý břeh Angary orientovaná na jih.

Ve skleníku zrajou rajčata, papriky a okurky. Jsou pěkné a už dozrávají.

Na části pozemku jsou brambory.

U zdi roste víno, odrůda která ani na Sibiři nevymrzne.

Na části pozemku jsou ovocné stromky.

V betonových záhonech roste zelí, salát, mrkev, lilek, hrášek, rajčata, jahody, maliny, rybíz a ještě už nevím co.

Všechno je pěkně veliké.

Každý den se zalévá vodou z Angary.

Na jaře Oleg koupil 1.000kg substrátu do záhonů :-)

Koupeme se v bazénu, voda je na české poměry nic moc, ale sluníčko pálí, a tak nám to ani nepřijde.

Večer opět hostina pod pergolou.

 

Den dvanáctý:

Ráno mi Oleg dává klíče od auta, ukazuje co a jak, dává ověřené potvrzení, že auto mám legálně půjčené.

Je to Toyota Camry, automat.

Jedeme do města do bytu po rodičích přebrat věci a vzít si něco na památku.

Oleg naviguje kudy a já jedu. Koukám po okolí, abych až pojedeme sami nazabloudil a už jedu do křižovatky na červenou. Oleg říká ,,krásná!, já nic. Oleg znovu teď už volá ,,krásná!!!!", já koukám, že z leva i prava jedou auta a že asi něco není v pořádku?! Couvám z křižovatky a uvědomuji si, že ,,krásná", znamená česky "červená"!!!

Pak už dávám větší pozor a jedeme bez problémů.

Vedle bytu po rodičích je pošta, a tak se tam jdu přihlásit. Chybí mi nějaké papíry, vyzvedáváme si tiskopis a necháváme přihlášení na další den.

Vezeme Olega do práce, a pak se vracíme na chatu.

Chytám ryby, opět nic.

 

Den třináctý:

Ráno jedeme za Olegem do práce, a pak s ním na poštu přihlásit mě.

Na poště nám říkají, že úřednice která to umí (přihlášení) není v práci...

Jedeme tedy na jinou poštu. Tam nám úřednice, mladá Burjatka. říká, že mě nepřihlásí, protože se přihlašuje do 5ti dnů od vstupu do Ruska. Jak jsme se asi měli přihlásit, když jsme jeli vlakem ji nezajímá. Hádáme se a jiná úřednice, Ruska kamsi volá a pak říká, že když ukážeme jízdenky, tak nás přihlásí. Jízdenky Marina už vyhodila. Přemýšlíme, že si budeme muset opatřit elektronicky kopie :-(

Oleg navrhuje jet na jinou poštu.

Na další poště nám pro změnu říkají, že musíme dodat ještě cosi ofocené.

Ofocujeme co je třeba a bez problému mě přihlašují.

Uff.

Jedeme už jen s Mariškou do města, parkujeme na bezplatném parkovišti kousek od centra, u kruháče.

Potkáváme se s kamarádkou Táňou, jdeme se projít po městě, pozvala nás do restaurace Arbatský dvorik.

Pak nakupujeme různé potřebné věci.

Marina potřebuje boty. Asi ve třetím obchodě mají potřebnou velikost, boty jak na Popelku se shání blbě. Táňa oslovuje cizi paní, která nakupuje před námi, a ta nás nechá nakoupit na svoji slevovou kartu. Ušetřili jsme 500 rublů.

Pak ještě do obchodního centra - tržiště a nakupujeme jídlo na cestu na Olchon.

Vracíme se na chatu pozdě odpoledne.

S Mariškou chytáme ryby na břehu Angary. Opět neberou.

Prut je na plavanou s velkým splávkem jak na štiku, pod ním v metrové hloubce olovo a mezi tím uměké mušky. Stejně, jak vidím, chytají i rybáři z loděk.

Také nic nechytli.

Nicméně procházka po břehu je krásná.

K večeři opět vynikající ryby.


 

Den čtrnáctý:

Ráno dáváme věci do auta, Oleg nám říká, že s námi nepojede natankovat benzín a nakoupit, má nějaký jiný plán...

Nicméně nám polopaticky vysvětlí kudy pojedem, kde máme nakoupit, abychom pokud možno na Olchonu kde je draho kvůli turistům nic nekupovali.

Auto má samozřejmě navigaci, ale v ruštině, tak se spoléhám spíš na klasické mapy, které jsme zakoupili.

Vyjíždíme tedy sami k pumpě, napřed se musí zaplatit kolik chceme natankovat, teprve potom teče benzín do nádrže. 

Od pumpy asi 15km do obchoďáčku ve vesnici Chomutovo. Obchoďák je malý, ale mají tam všechno co potřebujeme. Sortiment je podobný jako v Čechách.

Jedeme dál. Autíčko jede dobře. Jak se blížíme k Olchonu přibývají krávy a koně u silnice, někdy i na silnici. V jednom případě jsme to dobrzdili jen tak, tak.

Kráva jedna!

 

U cesty stojí Dacan, tedy sloup ovázaný barevnými stuhami. Je to Burjatské obětní místo, kde všichni I turisté zastavují.

Dáváme Burjatským bohům trochu vína, drobné mince a stuhu z toaletního papíru. Jinou nemáme, protože jsme s tím nepočítali.

Na silnici končí po si 200km asfalt, ještě 30km a budeme u převozu na ostrov.

Ostrov Olchon je od pevniny oddělen průlivem Olchonská vrata.

Je to největší z ostrovů na jezeře Bajkal. Je asi 70 km dlouhý a až 15-20 km široký.

Je turisticky hojně navštěvovaný a ubytování je vhodné zajistit si Půl roku předem. 

Převoz zajišťuje trajekt, který jezdí každou hodinu – pro turisty.

Místní jezdí druhým trajektem, který jezdí každou půl hodinu.

Jedeme na ostrov záměrně v neděli, kdy jedou všichni z ostrova domů a doufáme v malou frontu na příjezdu. Někdy se stojí fronta i 5-6 hodin a déle...

Přijíždíme a fronta je sympaticky krátká, čekáme jen 1.45hod.

Než přijdeme na řadu, procházíme místní stánky se suvenýry. Jdeme na malý kopeček a necháváme se vyfotit sympatickým vousáčem. Ukázalo se, že je to Francouz.

Mariška dává prodavačce na sebe kontakt do Čech a dostává slevu 50 rublů na suvenýr.

Najíždím na trajekt, vejde se tam 18 aut a samozřejmě lidi.

Za trajekt se nic neplatí. Je to sympatické a podporuje to příjezd turistů.

Plavba na ostrov trvá asi 15-20 min., vyjíždíme na ostrov.

Na ostrově také není asfalt, silnice je ale bytelná, alespoň 15-20m široká. Je sjízdná celý rok.

Vedle silnice jsou paralelně vyježděné cesty v trávě, zem je hlinito-písčitá, na kopcích kamenitá až balvanitá. Hlavní cesta je sice pevná a široká, ale jízda je jako po kolejích (po pražcích).

Hodně aut proto jezdí po těch paralelních cestách.

Za každým autem se zvedají oblaka prachu, je to tak trochu jako v Africe na safari.

Po 35km přijíždíme do cíle, do vesnice Chužir. Je to centrum ostrova.

Ostrov Olchon je největší z ostrovů v jezeře Bajkal. Táhne se ve směru jihozápad-severovýchod. Měří asi 70km x 35. je z poloviny porostlý řidkou trávou a z poloviny převážně jehličnatými lesy, borovice a modřín. Z listnáčů osika a bříza. 

Ostrov je hodně členitý, proto je zde mnoho zálivů, mysů, pláží, skal a pohoří.

Jsou zde nádherné pláže, podobné těm v Chorvatsku, od písčitých, přes kamenité až k balvanům, nebo skálám až do more. Rusové totiž říkají Bajkalu more.

Fauna: nevyskytuji se zde komáři ani ovádi, klíšťata, či jiná havěť, která by se popásala na lidech.

Po ulicích volně běhají psi. Slepice mají lidé zavřené.

Krávy. Když chcete v Evropě chovat krávu, tak jí zavřete do chléva, nebo jí oplotíte pole. Na Sibiři, alespoň všude, kde jsme viděli, si musíte oplotit pole na obilí, popř. zahrádku, protože všude venku běhají krávy. Někde i koně. Nikam nepospíchají, auta jim dávají přednost.Spasou tu trochu trávy, která tu roste a pasou se samozřejmě i v lese.

Stále zde fouká vítr, jako u moře, v zimě je asi půl metru sněhu, ten ovšem vítr zase odfouká a ostrov je tak ochuzen o vláhu – na vegetaci je to znát.

Nevím, jak se pozná, komu krávy patří. Asi na zimu přijdou domů... Později jsem zjistil, že krávy chodí domů večer na dojení. Asi je tam čeká nějaká mňamka, aby se rády vracely. Tam kde jsou infikovaná klíšťata, zakousnou se do krávy a ta je pak také infikovaná. Nic si z toho nedělá a dává mírně infikované mléko. Místní mléko vypijí a jsou tak jakoby očkováni proti infikovaným klíšťatům. Alespoň mi to tvrdili.

 

Bajkal je v létě teplý 8-10st. V některých zálivech které jsou mělčí se může prohřívat k 15-20 st.

Ubytováváme se u paní Olgy, máme už půl roku předem zamluvenou chatičku pro dva, za 1.100rub/den, což je dobrá cena. V chatičce jsou dvě postele, stolek, věšák, koberečky a topení (přímotop na elektřinu). O 10m vedle je jídelna společná pro asi 8 chatek, s kuchyňkou, lednicí, rychlovarnou konvicí a vařičem. Pitná voda. Záchod je dvojdomek, z jedné strany burjatská díra a z druhé strany klasický suchý záchod.

Pod širým nebem pak voda na mytí a večer otevřený sprchový kout s teplou vodou.

Spokojenost, přiměřené.

Večer ještě stíháme procházku po břehu a je tma.

 

Den patnáctý:

Po snídani – palačinky, marmeláda, čaj od paní Olgy, která mimo pronajímání chatiček ještě v jedné budově provozuje něco co jsem nazval minirestaurací, dáváme věci do auta a vyrážíme směr Mys Choboj. Cesta je písčitá a hrbatá, místy se musíme vyhýbat kamenům, místy hlubokému písku, abychom nezapadli. Cesta vede přes několik údolí s pudkými sjezdy a výjezdy. Raději bych seděl v traktoru. 

Cesta se často rozděluje na několik a posléze zase spojuje. Je nutno vždy vybrat tu nejlépe sjízdnou. Někdy je vhodné zastavit a cesty si kus pěšky projít.

Přijíždíme k malému sportovnímu letišti, kde stojí 4-6ti místný Jak a dvoumístný ultalight. Letiště je travnaté, mírně zvlněné, pro malá letadla naprosto dostačující.

Jedeme dál, po 25 km od začátku cesty vjíždíme do borového lesa a o kus dál je na cestě závora a milicionář, který nás nepouští dál. Naše auto jako normální osobák by neprojelo písečnými dunami, které jsou dál na cestě. Dál mohou jen vyšší čtyřkolky a teréní auta.

Nicméně závora se nachází už v národním parku, jehož hranice jsme přejeli a tak musíme zaplatit mírný poplatek za vjezd, asi 100R.

Milicionář nám alespoň poradil, kde na zpáteční cestě můžeme sjet na hezkou pláž s teplejší vodou.

Sjíždíme tedy docela prudký kopec, cesta je docela hodně písčitá (snad vyjedeme i nahoru) a jsme na písečné pláží.

Mariška sedí na pláži u moře a já rybařím.

Měním třpytky, woblery, chodím po pobřeží sem a tam.... a nic. Ani rybička :-(

Na zpáteční cestě natáčíme hrající si sysliky a objevujeme několik krásných pláží, kam se možná ještě vrátíme.

Večeříme vynikající cuketu od Marišky a jdeme se ještě projít k moři.

V krámku kupujeme čerstvého, ještě teplého Omuľa (ryba, jako náš pstruh), jako desert.

V jídelně se se mnou bratří tři Rusové, kteří dnes dorazili na dovolenou. Jeden byl jako turista v Čechách. Popíjíme čuť, čuť vynikajícího čeveného vína z desetilitrových kanistrů.

 

Den šestnáctý:

Po snídani asi v 10hod vyjíždíme k Jezeru Hada. Jedná se o malebné jezero ve vnitrozemí, za horským hřebenem v údolí, kde je slaná voda s příměsí síry, bahno je léčivé.

Podle mapy víme kde asi jezero leží, ukazatele ale nikde nejsou.

Po asi 10-12km, kdy jedeme paralelně po cestách vedle hlavní cesty (po ní se jet nedá, je hrbatá, jízda jak po pražcích), uhýbáme někam vlevo do hor, odbočka asi naším směrem...

Toyota se statečně šplhá na jedničku, někdy dvojku polní a pak i lesní cestou někam stále vzhůru.

Vyhýbáme se kamenům, a pak už balvanům a bereme mezi kola půlmetrové díry.

Občas se cesta tradičně dělí na několik a my musíme vybrat tu správnou, nebo couvat zpět k rozcestí a zkusit jinou.

V jednom místě to už nejde ani jednou ze tří možných cest. K vrcholu pohoří už to nemůže být daleko. Prohlížím kudy bychom se prosmýkli na cestu, která vypadá jako přijatelná, ale je od nás oddělená lesem. Nakonec nacházím kousek lesa kde se štěstím (a proto, že někdo uřízl nedávno několik překážejících stromů – čerstvé pařezy) projíždíme borůvčím mezi stromy na jinou cestu.

Po ní můžeme pokračovad dál, ale zpátky to nepůjde, cesta je moc rozbitá. Ovazujeme tedy kolem stromu toaletní papír, abychom ,,zkratku,, na zpáteční cestě našli.

Za chvíli jsme na vrcholu, po asi 5-7 km cestě do kopce.

Cesta se láme dolů a je mírně lepší.

Po dalších pár km už je skoro rovina, jedeme údolím a přijíždíme k jezeru.

Je vyschlé.

Přesto krásné místo. Procházíme se po suchém bahně, které se mírně pohupuje. Někdo tam vykopal půl metrovou díru, je vidět trochu tekutého bahna.

Na břehu parkuje pár místních domorodců s turisty. Nechápavě kroutí hlavou, jak jsme se tam přes ty hory – s naším autem- dostali.

Chtěl jsem ještě pokračovat dál k Velkému moři směrem na jih, tam ale prý neprojedu a máme se raději vrátit, nebo tam někde vrak našeho auta zůstane a naše kosti budou v zimě ohlodávat vlci, kteří na ostrov v zimě přes led běhají.

Krátká porada – 50% z nás (já) demokraticky rozhoduje, že jedeme dále dokud to půjde.

Pokračujeme údolím po dobré cestě až přijíždíme ke sjezdu dolů lesem. Opět vybíráme ty správné cesty a odhaduji, jestli to půjde projet také v opačném směru, až se budeme vracet.

Pak jsou na cestě najednou 60ti cm výmoly a to několik za sebou. To už neprojedeme. Couvám asi 50m na místo, kde se můžeme otočit a zaparkovat tak, aby ostatní mohli projet.

Zbývajících 3,5km k moři jdeme pěšky.

U moře parkuje několik teréních aut a čtyřkolky.

Fotografujeme, zkoušíme jak je teplá voda a pozorujeme rybáře.

Pobřeží velkého moře je úchvatné. Strmé skály až skoro do vody, půl metrové vlny a příjemné sluníčko.

Vracíme se k autu a jedeme zpět. Zpátky to s opatrností jde lépe, už víme, kterou cestu si vybrat.

U značky z toaletního papíru opět projíždíme lesem a pokračujeme k hlavní silnici (cestě).

Přejíždíme hlavní a pokračujeme na sever k zálivu Chanchoj. Je to vlastně jezero, které je od moře odděleno písečnou kosou. Voda je zde teplejší.

Měli by se tu vyskytovat okouni a štiky.

Pár metrů od břehu začínají vodní řasy a tráva, a tak (protože loďku nemáme) nám nezbývá než chytat kousek od břehu. Pod kameny tu žijí chrostíci a na ně společnými silami chytáme asi 15 okounů.

Po návratu jsou k věčeři.

Po večeři jdeme na procházku po hlavní ulici k naší známé Leně, má obchůdek se suvenýry.

Povídáme, nakupujeme a domlouváme pro mě na pátek celodenní výlet (2.000,-rublů) s jejím manželem (Burjat) na Velké moře a chytání ryb ze člunu.

Už se těším do postele, mám z toho celodenního koukání po cestách oči na stopkách jako šnek.

 

Den sedmnáctý:

Ráno, po 10 hod. jdeme na procházku k mysu Burchan, Dračí skále. 

Dračí skála je posvátné místo, kde se vyskytuje silný proud zemské energie. Dříve tam byla jeskyně, kde bydlel šaman, nejváženější v širém kraji. Dle vyprávění, když jeli okolo jezdci na koních, ovazovali koňská kopyta hadry, aby šamana nerušili a neprovedl jim nějakou skopičinu. Když na ostrov přišla ,,civilizace” asi za cara, místní jeskyni zavalili, aby ji nemohl znesvětit žádný nepovolaný návštěvník.

Na skálu se nesmí chodit, ale zákaz je často porušován. Není dobré když se na skálu šplhá dívka, nebo mladá žena, mohla by jí postihnout neplodnost.

Po cestě zastavujeme v malém pravoslavném kostelíku, je otevřený, a tak se jdeme podívat i dovnitř.

Za kostelíkem je veliký skleník kde se daří, jak vidíme okénkem, rajčatům, paprikám a okurkám.

Po pobřeží přicházíme ke skále, asi dvě hodiny na ní posedíme a pomeditujeme a jdeme dál, zpátky na nákupní zonu, kde nakupujeme různé ,,podárky,,

Mariška vaří pozdní oběd.

Pak opět jedeme ,,safari,, k zálivu Chanchoj a chytáme ryby na zítřejší oběd.

Mezi chytáním popíjíme z termosky čaj a pojídáme vynikající salát a jiné dobroty.

Večer po návratu ještě kupujeme moroženoje.

 

Den osmnáctý:

Na dnešní den máme objednaný esoterický výlet s průvodkyní.

Po snídani odjíždíme jejím autem, jedou s námi ještě dva mladí manželé z Vladivostoku, kteří bydlí v chatičce kousek od nás.

Začínáme několik km za Chužirem. U písečných dun porostlých sem tam borovicemi se nachází 3 labyrinty.

Před několika lety je tam postavili mladí nadšenci z Petrohradu, podle zvyku starých Burjatských obyčejů. Labyrinty mají každý v půměru okolo 20ti metrů, jsou kulaté, podobné labyrintům v Čechách i jinde. Tři labyrinty jsou vedle sebe, jejich středy tvoří trojúhelník, mezi nimi roste skupinka borovic.

První labyrint je Podzemní, vytyčen je kameny.

Druhý Země, je vytýčen dřevem.

Třetí je Vzdušný a vytýčen je různými kousky látky na provázkách nad zemí.

Pod středem, kde rostou mladé borovice, je silný poud enegie.

Další zastávka na naší cestě je kousek za letištěm – Posvátné stromy.

Jedná se o řídký modřínovo – borovicový les, ve kterém se nacházejí posvátné stromy, některé jsou věkem defomované. Nejstašímu by mělo být 550 let.

Posvátné stromy plynule přechází do lesa, kterému se říká ,,Začarovaný les". Před několika lety tam pracovala skupina lidí, kteří si říkali Druidi. V lese ze dřeva a větví tvořili různé obrazce.

Pak pokračujeme dále do hor, kde je v borovém lese Budhistická svatyně.

Je to malý dřevěný srub, 2x2m, bez oken. Vevnitř je uklidňující energetické místo.

Okolo srubu jsou mezi stromy nataženy provazy, na nichž vlají látky s budhistickými nápisy.

Na zpáteční cestě se zastavujeme na malé pohoštění v lese pod stromy. Kousek od nás teče malinký potůček, který se o kus dál již strácí v písku – je sucho.

Popíjíme čaj a pojídáme cukroví. U zbytků potůčku jsem objevil zdivočelý, ale chutný rybíz. Paní nám k tomu vypráví, jak podle archeologických vykopávek otamtud (míněna oblast) před 15ti tisíciletími odešli přes Beringovu úžinu předci dnešních indiánů do Ameriky.

Po příjezdu zpátky do chatičky dáváme v 15hod pozdní oběd.

V 16 hod vyzvedáváme kamarádku Lenu u jejího obchodu a jedeme na výlet na 32km vzdálené Tykysové skály (hory). Jede s námi ještě její 10ti letý syn a mladá prodavačka.

Opět se statečně prodíráme spletí paralelních cest a na km 130 odbočujeme od hlavní silnice do prava. Šplháme se s autem do kopce, Lena nám ukazuje cestu. Těsně před vrcholem stoupání necháváme auto stát, na cestě jsou už příliš velké balvany.

V horách je nádherně.

Je to podobný typ krajiny jako v Jugoslávii, kde se natáčely indiánky o Vinetuovi. Pomalu čekám, kdy na mě z poza nějakého balvanu vykoukne.

Procházíme se, místy lezeme po skalách dvě hodiny, a pak se již blíží večer.

Necháváme Lenu s rodinou v horách, budou tam přenocovat ve spacákách a jedeme zpět do Chužiru.

Povečeříme, a pak ještě dobré moroženoje.

 

Den devatenáctý:

Před snídaní jdu kousek cesty k moři nalovit pod kameny chrostíky, jako návnadu na ryby.

Ráno po snídani odjíždíme na celodenní výlet. Mariška maršrutkou na mystický mys Choboj, já na celodenní rybalku na Bolšoje more s manželem Leny Slávou.

Sláva, bývalý lesník a Burjat, přijel UAZem pro 7 lidí, ale jedeme jen my dva.

Jedeme jinou cestou než jsme jeli v úterý s Mariškou. Za Chužirem hned vlevo.

Začátek cesty je dobrý. Pohodově mezi lesy a stepí, cesta jak pro osobák.

Pak se cesta začala zhoršovat, mnoho děr a výmolů, auto bylo občas nakloněno na bok tak, že jsem dokonce musel vyvažovat, jako na motorce se sajdkárou, abychom se nepřevrátili na bok a neskutáleli jsme se kamsi dolů do strže.

Cestou bylo asi 30 úseků, kde bychom s osobákem neprojeli.

Po cestě děláme jednu zastávku na louce, kde lovíme kuzněščiky - luční koníky, na které budeme chytat.

U moře dofukujeme gumový člun pro dva, vyndaváme z auta motor a jedeme podle pobřeží, asi 100-200m od břehu. Na připraveném místě má Sláva bójku s kotvou, ke které se poutáme.

Zjišťujeme, že kuzněščiky (koníky) jsme nechali v autě, tak jako záchranné vesty, několik km od nás. Vyndavám z ruksaku chrostíky, a tak nemusíme zpátky a začínáme chytat.

Vlny jsou 30cm, rybalka je příjemná. Občas popojíždíme podle pobřeží dál.

Vlny se zvětšují a malý člun na nich poskakuje, je to jízda jak na divokém koni.

Začínám přemýšlet, proč nemáme záchranné vesty. (Zapomněli jsme je spolu s koníky v autě...)

Začíná mě z toho houpání bolet žaludek. Vlny jsou metr nahoru, metr dolů...

Chytat se nedá, není přes vlny vidět na splávek.

Sláva přiráží loďku k pobřeží, to už máme tři chariuse (něco jako náš lipan), a začíná dělat oběd.

Rozděláváme mezi kameny oheň a v očouzené konvici vaříme vodu na čaj. Na kus syrového klacíku navlékáme za hubu Chariuse a dáváme ho těsně vedle plamene.

Sláva vytahuje z ruksaku zeleninu, sladkosti chleba a salám.

Z ryby se sloupne kůže, maso se trochu posolí a sní. Vnitřnosti zůstanou ve slupce s kostrou, necháváme je na břehu pro ptáky.

Pojídáme, popíjíme, mezitím se vlny tiší, a tak znovu vyplouváme na moře.

Chytáme ještě jednoho Chariuse.

Okolo nás se začínají v moři objevovat hlavy. Sladkovodní tuleň Něrpa. Vyskytuje se jenom v Bajkalu. Nejbližší je snad 50m od nás. Něrpa je celoročně hájený, ale protože se jeho populace přemnožila a dělá rybářům škody, uvažuje se o tom, že se povolí odstřel. Něrpa vykousává rybářům ryby ze sítí.

Ptám se Slávy, když se dříve Něrpa lovil, jak chutná a co se s ním dělá? Říká:

Kůže se vydělá, sádlo (ukazuje dlaň, kolik má sádla) se vyudí jako u prasete a maso prý chutná jako kuřecí. Přemýšlím, jak může vědět jak chutná, když je chráněný, asi z vyprávění předků :-))

Jedeme pomalu podle břehu zpátky, plašíme několikrát divoké kachny, které ulétají a káčata, která ještě nelétají, před námi prchají a hledají úkryt i pod vodou.

Přijíždíme zpět do kotviště a vytahujeme člun na břeh.

Jdeme si sednout na čaj a sušenky k hlídači kotviště a povídáme si s ním. 

Kus moře kde jsme lovili ryby má prudké skály, spadající až do vody. V místě kde se potkávají s vodou, vytvořil příboj malou rovinku 30-50m, po které se nechá chodit a pak sráz pokračuje do hloubky. Pár km od nás je nejhlubší místo Bajkalu, 1642m.

Zpátky od vody jedeme skoro stejnou cestou. V lese je spousta suchých stromů, hlavně borovic, také vývraty a zlomy. Povídám Slávovi: ,,To bys měl s sebou vozit pilu a dát vždy trochu dřeva do auta a šup domů."

Když jezdí skoro každý den, měl by topení na zimu.

Sláva vrtí hlavou, že to nejde, protože Olchon je přírodní park a on by dostal velký štráf (pokutu)

Tak tam to dřevo leží a hnije, nebo shoří, protože na Olchonu hoří každý rok (a v podstatě i okolo na Sibiři každý rok hoří). Kdyby se tam to dřevo neválelo, hořelo by méně a líp by se to hasilo.

Po celou dobu co jsme byli na Bajkalu a v okolí, bylo kouřmo od požárů.

Viditelnost byla 2-10km, protože vítr kouř po Sibiři rozfoukal.

Ptám se Slávy čím v zimě topí a on říká, že elektřinou.

Koukám na něj divně, ale on říká, že 1 kwh stojí 62 kopějek (asi 24 haléřů)

No proč by teda netopil.

Poprosili jsme paní Olgu u které jsme ubytovaní, zda by nám je připravila tak, jak jsme už viděli, že je dělala sousedům uzené. Na otevřené ohniště paní Olga pokládá plechovou krabici. Na dně je vrstva pilin, nad ní rošt, na který nevykuchané a posolené ryby pokládá. Krabici přiklápí víkem.

Za hodinu jsou ryby hotové, uzenopečené. Vynikající. Na talíři se sloupne kůže se šupinama, ryba se posolí a sní. Vnitřnosti zůstanou v kostře.

Večer k ohni který na dvoře hoří přicházejí dva místní pěvci s kytarou.

Hrají hezky, ale nic z toho neznám.

Pak si půjčuji kytaru a dávám několik českých.

 

Den dvacátý:

Dnes odjíždíme z Olchonu zpět.

Ráno v 8 hod vyjíždíme z Chužiru, abychom nečekali dlouhou frontu na trajekt.

Naposledy se díváme na pláže a na moře, na hory a cesty, po kterých jsme týden jezdili.

Ve frontě na trajekt jsme třetí auto, a tak se za 15 min můžeme nalodit. Za 20 min jsme na druhé straně Olchonských vrat. Na parkovišti si všímám, že levé přední kolo je měkčí, a tak ho dofukuju.

 

Opět 30 km bez asfaltu, a pak už to jde.

Blíží se děrevňa Bajandai, polovina cesty do Irkutska. Míjíme ceduli Kačug 120 km.

Je to sice na druhou stranu, než kam jedeme, ale navrhuju malou zajížďku (280 km), abychom se podívali v Kačugu na Lenu, druhou největší ruskou řeku.

Marišce se napřed moc nechce, ale souhlasí.

Cesta vede údolím, pár desítek km širokým a skoro rovně. Po cestě tradičně krávy, na jednom místě jich byla dokonce plná autobusová zastávka. Asi čekaly na bus.

(krávy často chodí na silnici, protože tam není tolik komárů jako v trávě, kde se pasou)

Na okraji Kačugu teče Lena ještě jako malá říčka  asi jako Berounka když se vlévá do Vltavy. Na severu, kde se vlévá do moře, má šířku už přes 10 km.Pokračujeme dále do města koupit něco k jídlu.

Pak přemlouvám Marišku jet ještě malý kousek dál, za Kačug, řeka je tam větší a lemují ji krásné červené skály.

Jedeme tedy dál a sjíždíme po silnici, kde zase není asfalt dolů k Leně.

Skály okolo jsou cihlově červené, velmi krásné.

Vyndavám prut na ryby a chytám symbolickou plotičku. Sláva!

Přijíždí k nám auto, jsou v něm tři rybáři. Povídáme o všem možném a doporučují nám popojet ještě o 5 km dále podle proudu řeky, jsou tam na skále prehistorické malby z doby kamenné.

Popojíždíme tedy dál. Opravdu na skalách jsou sice malby špatně vidět, ale jsou tam. Fotografujeme.

Ještě chvilku chytám ryby, ale nic už nechytím.

Vracíme se tedy zpátky do Irkutska na chatu.

Na autobusové zastávce už krávy nejsou, jen dvě telata. Asi jedou jinam a tak čekají na jiný autobus.

Na zpáteční cestě je dobře vidět jak hoří na několika místech lesy. Z lesa stoupají pásy dýmu a větřík je žene k Bajkalu. Fotíme, je to ale dost daleko.

Na daču přijíždíme okolo 20té hodiny, večeříme a povídáme si zážitky s Olegem a Olgou.

 

Den dvacátýprvý:

Celý den odpočíváme na chatě a pomáháme s drobnými pracemi.

Skypujeme s dětmi doma v Čechách.

 

Den dvacátýdruhý:

Po snídani jedeme autem do Irkutska, parkujeme už dobře na parkovišti u kruháče.

Mariška potřebuje do centra na matriku pro nějaké papíry, jedeme tam raději busem.

Kousek od matriky si prohlížíme dřevěné sídlo prvního gubernátora Irkutska a vedle v parku se fotím vedle tanku T 34.

Jedeme trolejbusem zpátky.

Pak procházíme různé obchůdky a vyhlížíme suvenýry domů.

Zkoumáme kvalitu a ceny chlebníku z březové kůry pro babičku.

Mariška už je tak hubená, že kupujeme pásek do kalhot aby jí nepadaly.

Potkáváme se s kamarádkou Táňou a zveme jí na oběd do restaurace Arbatský dvorik na pěší zoně.

Pak pokračujeme v nákupech. Kupujeme Marišce sportovní boty, staré se jí už rozpadly.

Nakonec jedny objevujeme. Ještě chvíli chodíme po městě, a pak jedeme zpátky domů na chatu.

Zaléváme zahrádku, večeříme...

 

 

Hodnocení
Průměrný počet slepic: 4.8 (73 hlasů)

Komentáře

Trvalý odkaz

Jak se stane, že Jan z Helvajzu „chytne na prut“ Maryšku od Angary? To se našincům běžně nestává, si tedy myslím.

Průměrný počet slepic: 3.6 (7 hlasů)

jeho. Třpytky možná použila taky. Kromě jiných ná-vnad. .-)

Průměrný počet slepic: 3.5 (12 hlasů)

In reply to by Maryška (neověřeno)

Trvalý odkaz

Návnady jsou mi celkem jasný i to, že se i nějaká mřenka dá na ně chytnout. Ale zaseknout třpytku až od té Angary? To je ten úctyhodný výkon, na který jsem se ptal! Aby mně bylo porozuměno, já za mlada zasekl třpytku maximálně tak „přes plot“!

Průměrný počet slepic: 2 (4 hlasů)

Nechal jsem se ulovit v Čechách, když zde byla jako turistka. Je to pohodlnější, než cestovat po světě a hledat.
A samozřejmě jsem mladší, krásnější, šikovnější ... než Targus, jenom to z vrozené skromnosti tajím.

Průměrný počet slepic: 4.6 (21 hlas)

In reply to by Jan z Helvajzu (neověřeno)

Trvalý odkaz

vás udělám šašlik.
Takhle teda ne! To jsme si nedomluvili!!!
Být chytřejší, než vaše bajkalská kopretina - prosím.
Ale prsit se nade mne, to teda musím zatrhnout ihned v zárodku!

Průměrný počet slepic: 3.9 (9 hlasů)

A bude to na kordy, na pistole, nebo jen na třpytky?
:-)

Průměrný počet slepic: 4.7 (7 hlasů)

In reply to by Jan z Helvajzu (neověřeno)

Trvalý odkaz

Takže Pražák :-)

Průměrný počet slepic: 3 (2 hlasů)

Nevěděl jsem o Targusovi, že je pra-žák..

Průměrný počet slepic: 4 (4 hlasů)

In reply to by Jan z Helvajzu (neověřeno)

Trvalý odkaz

eRKáčkovi.
Tak, jako dnes všichni Goroli prchají do Práglu, já jsem ihned po narození prchnul od Vltavy do Gorolistánu. Tenkrát tu byl výživnější smog a víc se tu sprosťačilo, což pro mne bylo podstatné.
Prágl mi dnes už opravdu nic neříká, tedy kromě toho, že se tam stále poměrně slušně orientuji. Skončilo to (slůvkem "to" nazvu třeba genius loci) s odchodem mých prarodičů.

Průměrný počet slepic: 4 (4 hlasů)

In reply to by Jan z Helvajzu (neověřeno)

Trvalý odkaz

Pražák. Vycházím z toho turismu. Naprostá většina inostrancov míří do Praglu. Myslím, že jste to stejně pochopil správně.

Průměrný počet slepic: 1 (1 hlas)

In reply to by Anonym (neověřeno)

Trvalý odkaz

Prahy, K Varů, Č Krumlova a někteří i na hrad Arca a z něj na Hrad Helvajz.

Průměrný počet slepic: 5 (2 hlasů)
Trvalý odkaz

nikdo nečte včerejší diskuse, odpovídám na reakce na můj včerejší post zde.
Laco: vaší maminky je mi líto, ale já za to nemohu. Naopak, myslím si, že lidi v rizikových skupinách by se měli chránit co nejvíc, ale proč obviňovat mě a mé přátele, že se chováme nezodpovědně? Rizikové skupiny jsou zakopány a chráněny a my jsme v první linii, kde, když se promoříme, pak při náhodném setkání s někým z rizikové skupiny už pro ně nebudeme nebezpeční. My jsme vlastně ti pionýři (ne ti s těmi rudými šátky, ti z těch westernů), kteří nasazují svůj život, aby ti další to měli lehčí.
Havrane, ubližovat opravdu nechci, jenom už po tom třičtvrtě roku skryt v zákopu, mě to přestalo bavit. A s tím kopáním do lidí? Už jsem zde byl nazván debilem, před pár dny označen za zmrda a projeďte schválně moje minulé posty, jestli jsem takto někdy zde kopnul do někoho já.
Alefe, který jste rozpoznal, že mé íkvé má výšku pokojové teploty. Nikdy jsem zde ze sebe nedělal Einsteina, od prvopočátku jsem se jasně presentoval, že jsem lopata. A to jako lopata mám akorát držet hubu a tu lopatu, nebo mohu zde vyjádřit svůj názor? Vzhledem k tomu, že ty moje výpotky vlastník těchto stránek zatím toleruje, tak se vyjádřit asi mohu. Tak to dělám i se svým íkvé. (Havrane, kdo do koho kopnul? Já do Alefa, nebo on do mě?)
K tomu covidu už se zde vyjadřovat dál nehodlám, už jsem se rozhodl, jak s tím žít. A každý ať se s ním vypořádá po svém.
Teď se hodlám věnovat zajímavému cestovatelskému článku a možná přidám pár historek ze svou dvou cest do Kazachstánu, kde jsem byl s cestovní kanceláří, která se jmenovala Československá lidová armáda.

Průměrný počet slepic: 4 (38 hlasů)

In reply to by berrnard (neověřeno)

Trvalý odkaz

psal, co vás napadne? Nevšiml jsem si, a myslím, že bych to nepřehlédl. Na druhou stranu, zkuste si uvědomit, že tím, co píšete, dáváte světu nějaké info o sobě. Svět na vás reaguje ne podle toho, jaký "ve skutečnosti" jste, nýbrž podle toho, jaký sebeobraz se vám podařilo vykreslit.
---
Tuhle znáte? To přijde policajt do práce, a když ostatní kolegové vybalí svačiny, sáhne do aktovky, vyndá balíček, ani se nepodívá dovnitř a rovnou ho vyhodí se slovy: "...zase chleba se sádlem..."

Když se to opakuje už třetí týden, osmělí se jeden z týmu a povídá: "Ty... nic mně do toho není, ale proč teda neřekneš svý starý, ať ti ke svačině nachystá něco jinýho?"

Načež berrnard opáčí: "... jaký mý starý, sakra? Svačinu si přece chystám sám!"

Průměrný počet slepic: 3.6 (21 hlas)

In reply to by berrnard (neověřeno)

Trvalý odkaz

PVOS ?

Průměrný počet slepic: 5 (3 hlasů)

In reply to by Godot (neověřeno)

Trvalý odkaz

jak vyšitý. Berrnard obsluha č. 3.

Průměrný počet slepic: 2 (4 hlasů)

In reply to by berrnard (neověřeno)

Trvalý odkaz

Neměl jsem a nemám tedy téměř žádný důvod berrnarde bránit vaši oslavu. Téměř!
Nelíbí se mi totiž napadání namísto uvádění věcných argumentů, hodnocení podle obrázku který si pisatel udělá ve své hlavě o druhém. Kdosi tady už napadal mnohokrát, vždy bezdůvodně, a nešlo o vyjádření názoru. Šlo o útok. Hrát jako dítě na jímavou strunu argumenty stylu jedna paní povídala se nevyplácí, nemůže se to vyplatit ani onomu včera píšícímu uživateli --- . Děkuji těm kdo to poznali, a bylo jich dost.
" ...už jsem se rozhodl, jak s tím žít. A každý ať se s ním vypořádá po svém. ", co chcete kdo víc než toto vysvětlení? Závist ustrašence věřícího čemukoli vůči odvážnému a rozhodnému není dobrým rádcem. (Laco, vy jste určitě před cca 14-ti dny nepřehlédl mé sdělení že na chatě jsme se ženou po mém, možná domnělém, test nebyl, covidu zůstali potřebnou dobu v izolaci, vy jste si prostě musel rýpnout do "zmrda" který vám ve všem nezobe z ruky. Přitom s vámi většinou souhlasím.).
Jsem na tom stejně jako bernard. Nikoho jsem nikdy neohrožoval, nebudu ohrožovat, jako občan budu dělat a dělám to co mě rodiče naučili, tedy být loajální ke svému národu, státu, byť s jeho příkazy někdy nesouhlasím, ale budu se bránit manipulaci z jeho strany. Bránit svým způsobem který nikoho neohrožuje.

Průměrný počet slepic: 3.9 (25 hlasů)

- často osobní útok - ke snášenlivosti k opačným názorům nabádám už dost dlouho a osobní útoky jsou mi z duše protivné. Ke kovidu se už nevyjadřuju dlouho -- nejsem chřipečkář ale ani panikář, co pořád sleduje počty mrtvých "s kovidem", vyvolávaná panika ze strany státu má jiné účely než chránit obyvatele, kdo říká skutečnosti o vakcínách někdy záhadně umírá, lékaři se bojí, že budou diskriminováni /a to ve všech "vyspělých zemích" - nevím, jestli je pravda, ale byl vyhozen lékař z Motolské nemocnice po zveřejňování údajů o stavu v nemocnici/. Taky jsem si ještě před časem říkala, proč by doktoři mlčeli, jestli stav opravdu není tak vážný, jak je nám předkládáno - a myslím, že důvodem je strach. Kdysi za komunismu a někdy to tady v debatě taky probleskne, převládal názor, že učitelé jsou všichni komouši, přesvědčení. Ale v našem stavu to bylo jako jinde - většina normálních, na režim kriticky se dívajících, pak část "u nich", legitimace jako knížka ke kariéře a výhodám /postup, odměny, nekritizovatelnost/ a jen pár lidí bylo přesvědčených. Kupodivu byli vždy nejnebezpečnější ti "u nich". A proč byl vytvářen obraz učitelů jako komoušů - protože se všichni báli, na rozdíl od jiných profesí tady stačila malá nevhodná poznámka, stačilo být viděn v kostele a už člověk letěl. Tak dnes se nedivím, že lékaři mlčí. Zase z italského tisku /je to ale alternativní blog, mainstreamové noviny to samozřejmě neotisknou/ vyjádření odbornice na vakcíny/, že kdo zpochybňuje nezávadnost a účinnost vakcín, je podrobován disciplinárnímu řízení. Připadá Vám to normální? A nebo se blížíme k pravdě my, kdo to vidíme jako řízený proces se zcela jinými než proklamovanými cíli? Přičemž nezpochybňuju, že onemocnění tímto virem může mít pro jednotlivce fatální následky. Tak jsem se zas neudržela, protože i tady, kdo řekne kritické slovo, je považován za naprostého zvrhlého necitu, což jistě není pravda. Někdy se propásne "dobrá příležitost mlčet" /slavný výrok Giscarda d´Estaign/, ale to se stává všem i při jiných příležitostech. Už budu zase dlouho o kovidu mlčet.

Průměrný počet slepic: 4.5 (20 hlasů)

odpověď o nesnášenlivosti nenapsal, ale já, blbá učitelka, která se neumí ani podepsat a chce ostatní poučovat - omlouvám se Petrpavlovi a všem

Průměrný počet slepic: 4.3 (11 hlasů)

Pravda, ale na první pohled mě ten příspěvěk mnou jakoby podepsaný vyděsil :-) . Ne jeho obsah, ten je ok, mám rád lidi kteří používají rozum.

Průměrný počet slepic: 5 (6 hlasů)

insegnante.
Já Vám rozumím.
Jste žena,dáma dost informována, takže si všechno berete víc k srdci a z toho pramení roztržitost a u mnohých až beznaděj,nemožnost něco změnit i proto,co si můžou politici dovolit.

Průměrný počet slepic: 5 (5 hlasů)

ta tříhodinová změna pohlaví mi přišla podezřelá 😁

Průměrný počet slepic: 4 (4 hlasů)

Ano, na dění kolem covidu mám stejný názor jako Vy.
K těm záhadným úmrtím: Brandy Vaughanová, zakladatelka webu o bezpečnosti vakcín, byla začátkem prosince nalezena mrtvá.
Pravdivost článku jsem neověřovala.
http://www.zvedavec.org/komentare/2020/12/8555-zakladatelka-webu-o-bezp…

Průměrný počet slepic: 5 (5 hlasů)

kecat do lebedy, neboli zasahovat do textu, který jste napsal, čistě formálně bych si dovolil požádat o odstavce. Neboli občas odskočit pomocí mačkátka "enter" na další řádek.
Vaše myšlenky zhmotněné v sérii temných bodů na bílém pozadí (tím myslím písmenka) by stala rázem mnohem přehlednějšími a čitelnějšími.
Zdaleka si totiž nemyslím, že veškeré vaše myšlenky a poznámky stojí za hovno. Nicméně blok písmen, který psaním vytvoříte, je pro můj styl "rychločtení" poněkud nepřehledný.
Jinak řečeno moje oči už prostě stojí za hovno a brejle na tohle nepomůžou.

Průměrný počet slepic: 4.1 (9 hlasů)

a dokonce jsem tak domýšlivý ( :-) ) že napíši, i když mi to nikdo nebude věřit, že jsem právě s tímto textem měl stejný problém o jakém píšete, ale jako na potvoru to zrovna vycházelo tak že poslední písmeno odstavce končilo na konci řádku. Já vím, stačilo vložit do textu jedno písmenko a bylo by vymalováno. Ale dělejte takové složité úpravy když vás honí prostata při cestě na wc a zpátky na lože.

Průměrný počet slepic: 4.3 (6 hlasů)

Vyserte se na odstavcování a jednoduše vynechejte řádek. Slepejši, jako já a další "nejmenovaní", vás pochválí.

Průměrný počet slepic: 5 (6 hlasů)

A

B

Ž

Určitě to bude lepší nejen pro slepejše, ale i pro zaslepené, ohluchlé, vztahovačné, zlobné, vystrašené, i pro mě - proč se mám rozčilovat?

Průměrný počet slepic: 4.3 (4 hlasů)

Virus je nástroj, stejně jako vyhrožování smrtí. Píšu to tady už dlouho. To skoro vždy zabere.
Snad zabere i tato diskuze a otevře oči těm, kteří chtějí vidět.

Průměrný počet slepic: 4.9 (9 hlasů)

ale já zase tak odvážný a rozhodný nejsem, je to trošku o něčem jiném.
Dám příklad ze života.
Už jsem to tady párkrát psal, že máme nové kotě, Růženku. Teď jí budou necelé tři měsíce, tak počítám, že na jaře půjde na kastraci a pak bude moci vyfičet ven. Nad barákem nám začíná les, ale pod ním je silnice. Na svátky jsme byli u švagrové, která chová britskou modrou s papírama. Je jí 10 let (kočce, ne švagrové) a nikdy nebyla venku. Jo, je v bezpečí domova, nic se jí tam nemůže stát. Když jsem švagrové sdělil, že Růženka bude lítat venku, zděsila se, že jí může třeba přejet auto. V tom má pravdu. To může.
Ale já, být tou kočkou, tak pokud bych dostal na výběr, prožít 5 let venku, kde bych mohl lovit myši a potkany, lézt po stromech, číhat na ptáčky a objevovat svět, nebo prožít 15 let někde v bezpečí, přežrán se válející, ale nikdy nepoznat to, na co občas koukám zavřeným oknem, tak bych si vybral tu první možnost.
Asi tak.

Průměrný počet slepic: 3.8 (23 hlasů)

Chápání druhého, empatiie, je to určitě.
Takových koček máme v chatové osadě tři až pět, jak kdy. Zatím od nich nepřišla žádná stížnost, ani přes zimu, jen jeden kocour je trochu naježený protože si ho jeho panička příliš přivlastňuje a drží ho hodně doma.

Průměrný počet slepic: 4.1 (8 hlasů)

jestli je vůbec život nechat se vykastrovat , být kočkou. Být sebou, nebral bych to. Jak to vidíte Vy, svobodymilný dřevorubče?

Průměrný počet slepic: 4.7 (3 hlasů)

In reply to by střelec (neověřeno)

Trvalý odkaz

že jsem měl nekastrované kočky a pak ta koťata prostě nikde neudáte, takže to jdete utopit. Je to sice takové mrňavé, slepé, ale nemáte z toho pak moc dobrý pocit, že jste tomu ten život vzal. Dle mého je lepší zamezit tomu, aby vůbec vznikl.
Kdysi jsme něco předělávali v koupelně a nebyla u vany ta dvířka, abyste se dostal k odpadu a moje těhotná kočka porodila pod tou vanou. Ale až na druhé straně a já to odtamtud nedokázal vyšťourat. Když pak vylezly, už na mě koukaly těmi svýma, jak mají malá koťata, modrýma očima, chlupatá klubíčka a já zjistil, že už je zabít nedokáži. Tak bych se podobné situace rád do budoucna vyvaroval.
Ale chápu váš dotaz, být vykastrovaný - děsná představa. Ale u koček, nevykastrovaný kocour, chodící ven, má velice malou životnost, jelikož přemýšlí koulema. Když je o toto připravíte, oni si ani neuvědomí, že by jim něco chybělo, jelikož to v dospělém věku nikdy neměli.
Takže teď položím dotaz já vám.
Mám nechat vykastrovat kočku, která si nikdy neuvědomí, že o něco přišla, nebo pak 2x ročně vraždit její koťata?

Průměrný počet slepic: 4.2 (5 hlasů)

In reply to by berrnard (neověřeno)

Trvalý odkaz

z dědiny a tím pádem to znám. Takže dotaz zase já: jak víte, že si ta kočka nikdy ...atd ?

Průměrný počet slepic: 3.7 (3 hlasů)

In reply to by střelec (neověřeno)

Trvalý odkaz

No, pokud nebude mít vaječníky a dělohu, tak ať si tam venku klíďo s okolními kocoury hraje na hippies, volná láska atd. Ale určitě mi doma neslehne.
Pokud ano, tak jí nechám zapsat do té knihy rekordů, protože to bude první kočka na světě, která to dokázala.
Akorát bych rád připoměl, že jste dal dotaz mě, aniž byste zodpověděl ten můj.

Průměrný počet slepic: 4 (4 hlasů)

Jak jsem už uvedl, pocházím z vesnice. Bezbolestná smrt mi připadá lepší než bezobsažný život, ne zrovna s nadšením jsem to udělal, víckrát. A Vaše odpověď už je daná : " Ale určitě mi doma neslehne."
Vy jste vykastrovaná kočka, že jste schopen tohle tvrdit?
Fakt jste etalon tolerance :-)

Průměrný počet slepic: 3.7 (3 hlasů)

In reply to by střelec (neověřeno)

Trvalý odkaz

Díky střelče, jsem si to slovo "etalon" vyhledal na gůglu a zase jsem o jeden stupeň chytřejší.
Ale etalon tolerance rozhodně nejsem a ani jsem to zde nikdy netvrdil.
Zastávám názor, že chlap by si měl vykolíkovat nějaký prostor, tam může být, do jisté míry, tolerantní, ale když to přežene, tak nastane anarchie.
Jó, blbněte si tady, ale vocamcaď pocamcaď. Je to můj dvorek! A moje pravidla! Nelíbí se vám to? Tak nashle...

Průměrný počet slepic: 2.6 (5 hlasů)

se Vám dobře zatloukají kolíky ! Sbohem...

Průměrný počet slepic: 5 (3 hlasů)

In reply to by berrnard (neověřeno)

Trvalý odkaz

Vy rozhodnete naprosto bez mrknutí oka co s kotětem, aby Vám 2x ročnně nepřivedla hrdá kočičí máma svý potomky a splnila svou geneticky danou povinnost. Jste natolik silná osobnost, že se nenecháte omezovat vládmními opatřeními, zamlada (?) dokonce ani o zákazu používání motorového vozidla pod vlivem alkoholu. Jak to jde dohromady ? Jste bůh, ďábel nebo jen měníte úhly pohledu?

Průměrný počet slepic: 4 (4 hlasů)

tomu ubohýmu kotěti neodeberete jeden základní smysl života - to je prý po pudu sebezáchovy pud rozmnožovací. Prej to v Londýně za 2.VW za náletů svištělo hůř jak u nás na diskošce. Jojo, láska ke zvířatům je všemocná :-)

Průměrný počet slepic: 4.2 (5 hlasů)

To všechno i ten kocour a pudy přece patří k životu.
Obávám se, že osud té anglické kočky nám připravují nástrojem zvaným PES. Možná, že i tu kastraci, vakcínou.

Průměrný počet slepic: 5 (5 hlasů)

Nemusíte nutně žít mezi lidmi. Máte poněkud větší možnosti sám o sobě rozhodovat než to kotě. Je to na Vás.

Průměrný počet slepic: 3.5 (6 hlasů)

In reply to by berrnard (neověřeno)

Trvalý odkaz

jo, občas kopnou i do Vás.

I já jsem znechucen tím, jak to naši nejlepší (Targusi, tentokrát nemyslím Vás) vedou, jsem unaven i reakcemi nás poddaných. Za sebe píšu, že stále nevím, co je koronáč zač, přesto (a možná právě proto), že kdekdo, vyzbrojen řadou titulů, prohlašuje, že on je jediný, kdo to ví. A myslím si, že cílem celé akce je využít koroňáka k tomu, odrbat nás na kost. Případné oběti viru jsou jen vedlejší (možná i plánované a žádoucí) ztráty.

Možná jsem byl nějak indisponován, když jsem včera zareagoval zrovna na Vás a to stylem malého dítěte vyděšeného hádkou rodičů.

PS: Tou "lopatou" jste mi připomněl, jak jsem chodil měsíc brigádničit na enháčko na noční šichty na válcovací trať.
Fungoval jsem na konci, kam dojížděly rozpálené profily, které se v plné rychlosti zarazily o ocelovou desku (protože jsme se dva manipulátoři pohybovali v prostoru, bylo třeba dávat pozor, aby mezi deskou a profilem nezůstala noha). Kleštinami jsme profil rychle popadli (už se řítil další kousek) a uložili stranou. Když bylo profilů dost, přivolali jsme jeřábnici, celou otep omotali řetězy a nechali odvést.
A když jsem tam nastoupil, chlapi mě označili za "kariéros" a sebe za "manuélos" a já poznal, že mě adoptovali.

Tím chci jen říct/napsat, že "manuélos" mi připadá mnohem lepší než hanlivá "lopata". A navíc to vypadá, že člověk zná cizí řeč.

Průměrný počet slepic: 4 (13 hlasů)

In reply to by Havran57 (neověřeno)

Trvalý odkaz

To řeknu chlapům v lese, že nejsme lopaty, ale "manuélos".
A máte pravdu, zní to podstatně lépe, ti budou rádi. Stavte se někdy na paňáka. My manuélos lakomí nejsme. A pokud by na vás někdo machroval, tak buďte v klidu, my, manuélos mu celkem rychle vysvětlíme, že jste náš kámoš a do našich kámošů se nikdo navážet nebude.

Průměrný počet slepic: 4 (10 hlasů)

In reply to by Havran57 (neověřeno)

Trvalý odkaz

vás nazvat svými kolegy, či dokonce přáteli (nejen proto, že jsme spolu nestrávili noc v posteli, jak je dnes zvykem).
Zklidněme vášně.
Vždyť jde o HOVNO!
O hovno jde vždy, když nejde o život.
A jestliže vám JDE o život, vyjměte z patlafónu, baterku, sklapněte noťas, nebo zmáčkněte myš na ikonce "Vypnout počítač" a jděte sekat dříví.
Anebo přehazovat uhlí.
Anebo kopat studnu.
Anebo házet hnůj.
Ale opravdový.

Průměrný počet slepic: 4.8 (15 hlasů)

Vykydal jsem hnůj, naštípal dřevo, narubal uhlí, vykopal studnu - samozřejmě jak jinak v moderní době než virtálně. Můžu zpátky?
Dokladuji zde :
https://www.youtube.com/watch?v=AYJDecwofsE
https://www.youtube.com/watch?v=sLJSt_tmAI0
https://www.youtube.com/watch?v=SWxjgvb4SMw
https://www.youtube.com/watch?v=Iuo1zsabKKI

Průměrný počet slepic: 4.3 (3 hlasů)

In reply to by berrnard (neověřeno)

Trvalý odkaz

Pane berrnarde, nás se asi nikdo nebude ptát.
Já jsem smířený s tím, že budu jezdit vpravo, bez alkoholu.
A vy?

….„Jakmile bude zřejmé, že očkovaní již nepředstavují hrozbu infekce, není z pohledu zákona důvod je omezovat v jejich ústavních právech .“ …..

…..„Očkovaným bude umožněno létat letadly a navštěvovat stadiony, ale mnoho odborníků se obává následků takového rozhodnutí.“…..

….„Je zajímavou otázkou, jaké přijdou změny politické. Je možné, že v mnoha zemích nastane určitý přesun těžiště od obrany zájmů jednotlivce k obraně zájmů společnosti.“….

….„Světlo na konci tunelu? Evropská unie nás nakonec ve vlastním zájmu donutí (nejspíš prostřednictvím účelově vázaných dotací) změnit náš laxní a alibistický přístup k vakcinaci a politikou cukru a biče nás dokope ke kolektivní imunitě. Podle mne to bude do konce roku 2021.“…..

https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/zpravy/welt-privilegia-pro-ockovane-l…

https://www.forum24.cz/profesor-jaroslav-flegr-slibil-novou-predpoved-t…

Průměrný počet slepic: 4.1 (9 hlasů)

Pane Josefe, též jezdím autem napravo. Jezdit nalevo mi nepřijde jako dobrý nápad, furt nějakej auťák proti vám. A jezdit bez alkoholu v krvi je samozřejmost. Kdysi, po vojně, jsme s kámošem, který se mnou dělal v lese, dost jezdili s alkoholem v krvi. Jó, člověk si pak připadá jako lepší řidič, nic není problém. Akorát jsme sem tam dorazili domů na prázdných gumách, bez blatníku a jednou dokonce bez pravých předních dveří. Dnes už radši nejsem takový frajer, ale domů jezdím se všemi blatníky.
Proti očkování nemám výhrady. Kdo se chce nechat napíchat, ať to udělá. Ale pokud by to někdo chtěl do mě zabodnout proti mé vůli, tak ať si připraví vakcínu na otřes mozku, páč to bude dost šumivka, co dostane mezi oči.
Politiku neovlivním, hlídám si svůj barák, abych zde se mohl já, moje rodina a moji nájemníci cítit v bezpečí.
A pardon, ale vaše odkazy jsem si nerozkliknul, jelikož v tom druhém se objevilo slovo "flegr". Někdo má alergii na lískové ořechy, někdo na něco jiného a já zjistil, že jí mám na tohoto apokalyptického vizionáře s tituly.

Průměrný počet slepic: 3.8 (12 hlasů)

V Anglii a některých zemích je to normální, oni se diví proč my jezdíme vpravo.
,,A jezdit bez alkoholu v krvi je samozřejmost".
Proč?
V některých zemích nemusím mít absolutní nulu alkoholu v krvi, zejména když je to není pravda, 0,2 až 0,3 promile může být přirozené.

Není to diskriminace pro lidi, kteří mají v popisu práce ochutnávky vína, kněze, atd.?

Jsou to celospolečenské dohody, a téměř všichni je dobrovolně dodržujeme.
Za nedodržování, jsou sankce.
Proč?

Průměrný počet slepic: 4.3 (6 hlasů)

emancipovaná blondýna ( čili rychlopalná slepice ), když ji chytnou při odbočování bez blinkru ? Co je komu do toho kam jedu !!!

Průměrný počet slepic: 5 (3 hlasů)

jsem na toto téma slyšel jeden dobrej.
Když potkáte blondýnu v autě, nebude pršet a ona zapne stěrače, s největší pravděpodobností bude odbočovat doprava.

Průměrný počet slepic: 3 (2 hlasů)

Přidat komentář

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.