Velká cesta tam a zase zpátky IIÏ

Štítky

Den dvacátýtřetí:

Po snídani jedeme zase do Irkutska, trefujeme se přes celé město na silnici která vede po přehradě přes řeku Angaru. Za přeradou máme sraz s Táňou u obchodu s jídlem. Kupujeme něco na zub a vyrážíme do 90 km vzdálené Listvjanky, na břehu Bajkalu.

Asi 15 km před Listvjankou odbočujeme do lesa, je tam muzeum Talcy. Jedná se o skanzen, kam byly ze širokého okolí svezeny staré dřevostavby.

Jsou zde jednotlivé domky i celé hospodářské usedlosti, vodní mlýny na obilí, kostel, jurty, obraná věž s palisádou i obdoba indiánského típí, obloženého kůrou z osiky.

Po několika hodinách prohlídky pokračujeme dále k Bajkalu do Listvjanky.

Je to osada kde mají své dači rezidenti a bohatší lidé. Je tam také přístav a z Bajkalu u Listvjanky vytéká Angara.

Parkujeme, procházíme se po tržišti, fotíme parohatého soba, na kterém zde vozí lidi jako u nás na oslíkovi.

U muzea prohlížíme vystavenou miniponorku.

Čteme různé zajímavosti o Bajkalu. Bajkal se každý rok rozšiřuje o 2-3 cm. Je tam geologický zlom, kde se od sebe oddalují dvě pevninské desky. Největší hloubka 1642m pokračuje ještě cca 6 km bahna. Pokud by tam bahno nebylo, bude Bajkal skoro 8 km hluboký. 

Za pár milionů let z Bajkalu bude opravdové moře. Díky pohybu desek došlo v r. 1862 během zemětřesení k potopení 200 km2 země a vznikl záliv Proval. Lidé kteří tam bydleli stačili naskákat do loděk a zachránili se.

U stánku kupujeme ještě teplé uzené omuľy a sedáme si s nimi u břehu na lavičky u stolečků, pod malý altán.

Za chvíli přichází ženská a vybírá od nás 100 R za hodinu za altán. Loni se ještě neplatilo nic.

Dojídáme ryby a loudáme se po břehu. Táňa vidí známého kapitána lodě, a tak ještě přijímáme pozvání k prolídce lodi.

Táňa nám ukazuje molo, odkud vyplouvá loď se skleněným dnem, kde pracuje jako průvodce turistů.

Loď je momentálně v opravě.

Vracíme se zpátky na chatu, po cestě vysazujeme u přehrady Táňu.

Na chatě zaléváme zahrádku a večeříme.

 

Den dvacátýčtvrtý:

Po snídani jedeme pro Táňu do Irkutska.

Pak nás Táňa naviguje přes celé město na výpadovku na Čínu a Mongolsko.

Za městem máme sraz s Olegem, jdeme na hřbitov, kde jsou pohřbeni rodiče Marišky.

Pak pokračujeme v cestě serpentýnami přes hory k západnímu konci Bajkalu.

Docela je provoz, míjíme i jeden nabouraný kamion, kterému asi v prudkém klesání selhaly brzdy a leží převrácený na boku.

Po 80 km zastavujeme na odpočívadle s krásnou vyhlídkou na Bajkal a fotíme.

Na okraji Bajkalu odbočujeme do prava na Mongolsko.

Cesta vede širokým údolím, kdysi tudy tekla řeka Irkut, pak (před desítkami tisíc let...) ji horotvorné procesy přesměrovaly na sever. Teď se vlévá do Angary až v Irkutsku.

Po asi 30ti km se po pravé straně začínají objevovat vrcholky pohoří Sajan, a pak už celá stěna pohoří, která jakoby vystupovala, náhle z údolí do několika tisícimetrové výšky.

Pohoří Sajan je podobné jako v Evropě Alpy, jen mnohem rozsálejší a podstatně méně obydlené.

Našim cílem je lázeňská vesnička Aršan, která se nachází na úpatí hor, na okraji údolí.

Při vjezdu do autonomní burjatské oblasti nás staví loupežníci v khaki uniformě a žádají poplatek za vjezd do oblasti. Platíme za auto 200 rublů, já a Mariška jako penzisti nic a Táňa 100 rublů. Raději mlčím, abych neplatil ještě nějaký poplatek jako cizinec (možná).

Po dalších asi 40 km odbočujeme z hlavní do prava, k horám do Aršanu. Dáváme přednost stádu krav, kterým se moc nechce opustit silnici.

Necháváme je ať si pomalu jdou, netroubíme. Stává se, že krávy se troubením splaší a auto poškodí.

Před Aršanem na poli míjíme upoutaný horkovzdušný balon.

Přijíždíme do Aršanu a začínáme hledat ubytování. Máme z Irkutska 3 telefonní čísla, na která voláme. Ubytování se nechá sehnat i když člověk není předem očekáván.

Nakonec si vybíráme místo asi 20 min pěšky od centra. Ubytování je pěkné, evropský záchod, přes zahradu společná jídelna s kuchyňkou, vařičem, ledničkou. Spokojenost.

Majitel Česko zná, byl zde jako turista.

Po malé večeři se jdeme projít kousek za vesnici, kde je budhistická svatyně. Je to asi 45 min procházka lesem, po široké cestě i pro auta.

Svatyně je dřevěná stavba tak pro 30-50 lidí, na udržované louce. Svatyní vertikálně prostupuje proud energie v barvě 3 čakry.

Okolo svatyně je několik velkých budhistických modlitebních mlýnků.

Roztáčíme je, a pak tiše meditujeme pod korunami starých kedrů.

Kedr je druh borovice, podobný vejmutovce. Má v šiškách velká semena která se na Sibiři s oblibou pojídají (loupaná). Jsou velmi chutná a veliká půl cm.

Pomalu se vracíme zpátky, odbočujeme z cesty do lesa kde stojí stovky malých kamenných čortenů na ploše několika hektarů.

 

Vsuvka:

  1. Sajany

Sajany jsou nesmírně rozsáhlé pohoří. Většinou to tak bývá, že čím je pohoří nižší, tím je roztahané na větším území. Táhnou se od Kuzněcké pánve až po Bajkal. Západní Sajan nedosahuje ani třítisícových výšek. Zato Východní Sajan skládající se z více hřebenů, má již třítisícovek dostatek. Vysoká část Sajanu začíná právě někde v oblasti Piku Topografov (3 089 m), kterážto část zároveň představuje hlavní ledovcový uzel pohoří a oblast s nejlépe vyvinutým alpských charakterem kopců.

Dále na východ stojí za zmínku jen další vrchol Východního Sajanu - Munku Sasan (3 184 m) a Munku Sardyk (3 491 m), které jsou však jen solitéry bez výraznějšího zalednění. Munku Sasan se může pochlubit jediným ledovcem na severní straně hory a Munku Sardyk má ledovce dva - jeden ruský ze severu a jeden mongolský z jihu. Zato ze štítu Topografů stéká hned 8 ledovců najednou. Oblast mezi skalnatými hřebeny vyplňuje obrovská náhorní plošina ve výšce kolem 2 500 m, která je na rozloze 30 × 45 km pokryta jednou velkou bažinou. Množství komárů, které se zde líhne den co den je nepředstavitelné.

Pohoří je odvodňováno několika řekami, které z centrální části tečou do povodí Oky a z okolí Munku Sardyku pak do řeky Irkut, která se u Irkutska vlévá do Angary. Dolní části dolin jsou pokryty hustou modřínovo březovou tajgou, výše pak nastupují olšové keříčky a alpské louky. Sajany nabízejí mnoho přitažlivých míst k návštěvě, ale nevýhodou pohoří je jeho obrovská rozloha - zajímavá místa jsou pekelně daleko od sebe.

Aršan je v nadmořské výšce 900m.

Odpoledne bylo 28st ve stínu, ale na vrcholcích hor ležel sníh.

 

Den Dvacátýpátý:

Ráno se nám nepodařilo vyrazit v 8 hod jak jsem plánoval, ale až po snídani, tedy po 10 hod.

Jdeme na horskou tůru, na vodopády, popř. na vysokou horu, pik Lásky.

Stoupáme vzůru údolím řeky Kyngarga, přes tržnici a okolo termálních pramenů.

Pramenů je mnoho, míjíme jezírko (kaluž v lese), kde vyvěrá pramen na zlepšení zraku. K jezírku je položené na zemi prkno, aby lidi nemuseli stoupat do bahna.

 O kus dál ze zdi kouká několik trubek, ze kterých tečou další léčivé teplé až horké prameny. Být to v Evropě, stálo by tam něco jako Karlovy Vary. (Vysoko v horách jsou prameny, ze kterých by v Evropě byly druhé Lurdy. Cesta je tam ale tři dny pěšky vysokohorské tůry, nebo si zaplatit cestu vrtulníkem).

Za lázněmi cesta začíná prudce stoupat a mění se v cestičku. Značení žádné, ale cestička je vyšlapaná a spolu s námi jdou další lidé.

U cesty jsou I odpadkové koše a je vidět, že jsou asi pravidelně vybírané.

Přicházíme k budce, kde dva loupežníci vybírají výpalné za vstup k vodopádům. Je jich 14. Teda těch vodopádů. Strážci národního parku jsou jen dva.

Naštěstí máme papír od jejich kolegů, kteří nás oloupili při vjezdu do Burjatie, a tak nám platí i na vodopády.

Pár set metrů za budkou je malá plošina, ze které jdou dřevěné schůdky k prvnímu vodopádu.

Na plošině na nás loudí kedrové oříšky Burunduk, taková poloviční veverka. Vleze Marišce i na ruku. Pak na nataženou ruku přiletěl pro oříšky i malý ptáček. Asi jsou na krmení od lidí zvyklí. 

Sestupujeme po schodech dolů, odkud se ozývá hukot divoké řeky.

Dole už je asi 20 turistů, kteří přišli před námi.

Díváme se jak se řeka prodírá úzkou soutěskou a padá několik metrů mezi kameny, odkud bystře pospíchá dál do údolí. Řeka je široká v údolí asi dvacet, třicet metrů, ale tady v horách v některých úsecích se zužuje jen na pár metrů a velikou rychlostí burácí dolů do údolí. Přes řeku jde dřevěná lávka, je nová, starou vzala jarní voda. Bohužel vzala i další lávky dál proti proudu, ty zatím nikdo nepostavil a tak je přístupný jen první vodopád.

Nabíráme vodu z řeky do flašky a pijeme, a pak ještě několikrát, kdekoli z řeky. Problémy žádné. Voda je jen trochu zakalená od rozdrcené žuly.

Cesta podle řeky, dle místních lidí je dál neprůchodná, zřítil se kus skály i s cestou.

Ještě tedy chvíli užíváme pohled na vodopád a rozhodujeme se, že vyšplháme alespoň na pik Lásky. Kdo se na něj vyšplhá, bude mít lásku na celý život. Jedná se o horský štít, 2222m nad mořem, který jsme z vesnice viděli. Zdálo se, že to nebude daleko, stačí jít jen pořád do kopce.

Vybíráme cestičku, která je alespoň trochu vyšlapaná a stoupáme a stoupáme vzhůru.

Stoupání je jako něco mezi schodama a žebříkem.

V nadmořské výšce 1200m, se nám moc dobře do kopce nedýchá...

Po půl hodině vidíme, že jsme vystoupali na kopec, ze kterého jde cesta dolů...

Pak je další kopec, větší, a pak ještě několik. Za nimi v dálce je pik Lásky (alespoň si to myslíme).

Zkrátka tůra na několik dní.

Protože sliby se mají plnit a my si předsevzali, že na pik Lásky vylezeme, beru trochu vody a křtím kopec, na kterém jsme, na Nový pik Lásky. Ufff.

Protože tímto máme splněno a pod námi v údolí stále hučí řeka, zahajujeme sestup sutí a kamenným polem dolů. I zde je cesta trochu vyšlapaná.

U řeky vidíme skupinku geodetů, kteří tam cosi proměřují.

Přes řeku leží poražený strom, přes který se nechá řeka přejít.

Geodeti tvrdí, že podle řeky se nechá jít jen kousek nahoru a dolů, dál to nejde.

Jdeme se tedy podívat proti proudu kam až dojdeme.

Došli jsme asi 300m, pak řeka zahýbá do prava a na naší straně je skála až do vody.

Statečně se svlékám do trenek a s klackem jako s holí jdu brodit podle skály proti proudu.

Voda je tam jen po kolena, tak snad to půjde.

Po pár metrech se ukazuje, že voda sice je jen po kolena, ale je tak ledová, že rychle vylézám na balvan na sluníčko, abych se trochu ohřál.

Takovým to způsobem zdolávám na pětkrát asi 40m. Pak už je voda po pás a do té tedy rozodně nevlezu.

Nicméně už vidím jak to vypadá za zatáčkou. Je tam asi 200m rovinka, a pak řeka zase zatáčí do leva.

Ze zatáčky ale mám krásný výhled na protější svah, ze kterého padá asi stometrovým kaskádovitým vodopádem potok, přítok řeky. Alespoň jej fotím.

Zas zpátky do vody a přerušovaně zpět.

Vracíme se po proudu k místu s geodety a potkáváme několik lidí.

Tvrdí, že jdou cestou podle řeky od prvního vodopádu. Cesta je prý špatná, hlavne v jednom místě, ale nějak prošli.

Při vyhlídce na to, jak budeme na zpátek slejzat tu horu přes kterou jsme přišli, se rozhodujeme, že to podle řeky zkusíme také.

Pouštíme se tedy podle řeky po proudu dolů, občas nějaké lidi potkáváme, ale moc jich není.

Cesta se chvíli prodírá mlázím, chvíli kličkujeme a přelézáme obrovské balvany a skály.

Řeka stále krásně hučí a občas padá několikametrovými vodopády.

Terén docela obtížný, hodilo by se lano...

Táňa se svěřuje, že má závrať z výšek!

Pak přicházíme na ono místo, kde má být po sesuvu cesta neprůchodná.

No neprůchodná je, ale nikoli neprůlezná. S roztaženýma rukama jak pavouk lezeme po skále a hledáme výstupky, za které bychom se zachytili. Naštěstí ten nejhorší úsek měl jen 15m. Pod námi 20ti metrový sráz, a pak kameny a balvany.

Po zdárném přelézaní je to k prvnímu vodopádu už jen asi 100m.

Tam ještě fotíme nad vodopádem duhu.

Místní lidé nám říkají, že včera tam někde odkud jsme přišli, spadli tři lidi do vody.

No...

Dva vytáhli – mrtvé, třetí se nenašel...

Vracíme se zpátky do vesnice, večeříme.

Po večeři se vracíme na trh a nakupujeme dárky a několik kg vzácnýc léčivých vysokohorských bylinek. Vezeme je kamarádce do Moskvy, prodá je ve svojí čajovně, v Moskvě jsou asi 20x dražší než v Aršanu.

 

Den dvacátýšestý:

Ráno po snídani balíme věci a jedeme dál. Zastavujeme se ještě kousek od trhu, přecházíme lanový most a nabíráme minerální vodu do lahví jako dárek do Irkutska.

Jedeme od hor do údolí, nad polem opět visí horkovzdušný balon. Odbočujeme k němu a ptáme se zakolik vozí. Balon je na laně, do 50m 500R, do 100m 1.000R a do 150m 1.500R. Pro jednoho.

Směju se, že jsou drahý a jedeme dál.

Najíždíme na hlavní cestu od Bajkalu a míříme dál směrem na Mongolsko.

Až tam nejedem, ale vrcholky na druhé straně údolí už jsou v Mongolsku.

Po 20ti km zastavujeme u termálních lázní.

Koupeme se v hnědé kalné vodě v bazénu. Voda má 38st.

Ze sprchy teče ještě víc horká, sirnatá, zase z jiného pramene.

O kus dál staví další bazen, na další pramen.

Lázně leží na břehu řeky Irkut, kde se někteří lidé koupou.

Po poledni se vracíme zpět k Bajkalu, do Sludljanky.

Kdybychom jeli na druhou stranu, tak po 100km je přechod do Mongolska.

Jedeme tedy údolím podle řeky Irkut a kocháme se ještě pohledem na hory po levé straně nad řekou.

Když se silnice přibližuje k řece, zastavujeme na malý piknik.

Máme sebou horkou vodu, a tak holky dělají čaj a nějaké jídlo a já zatím chytám ryby...

Chytil jsem dva jelce, najedli jsme se a jedeme dál k Bajkalu.

Tam najíždíme na silnici, která vede podél břehu směrem do Číny.

Druhá vesnice je Sludljanka. Táňa nás naviguje k domku, kde budeme spát.

Je malý, dřevěný, s malovanými okenicemi, klasika z předminulého století.

Bydlí v něm rodiče bývalého manžela Táni.

Valentin je bývalý lesník a jeho žena bývalá učitelka angličtiny ve škole.

Už jsou oba v důchodu.

S Valentinem jedu v 17hod na ryby, na omuľa, což je tradiční ryba Bajkalu.

Do náklaďáčku, na korbu, kde je nafukovací člun, dáváme pruty, jídlo na piknik a Marišku s Táňou a jedeme na pobřeží.

Mariška s Táňou připraví na břehu jídlo a čaj na ohni a my budeme chytat.

Dofukujeme člun, dáváme motor a oblékáme záchranné vesty.

Jedeme několik set metrů od břehu, je tam stabilní hloubka okolo 10ti m.

Chytáme ve společnosti ještě asi 15ti dalších loděk.

Valentin mi připravil prut s návazci na 5 umělých mušek. Nahazuji a pomalu přitahuji. 

Chytil jsem omuľa, ani nevím jak. Prostě tam najednou byl.

Dofukujeme ucházející člun (pak ještě 4x).

Se třemi omuľy jedeme za šera ke břehu a uklízíme člun na korbu náklaďáčku. 

Opékáme na ohni buřty, brambory a popíjíme horký čaj.

Pak se vracíme do domku, kde spíme.

Táňa spí o ulici dál u mámy v paneláku.

 

Den dvacátýsedmý:

Ráno jdeme na procházku po Sludljance a navštěvujeme muzeum minerálů.

Jdeme okolo řeky Sljudjanky. Pár km před Bajkalem, do kterého se vlévá, se její část noří pod zem. Je to v důsledku zemětřesení před několika lety. Každý rok je v okolí bajkalu a v Bajkalu samém mnoho zemětřesení, nekdy I silnějších. Viděl jsem I video male tsunami, lámající ledy.

Loučíme se v domečku a jedem přes hory do Irkutska.

Tam nás Táňa nás zve k sobě domů, bydlí v hezkém moderním paneláku v útulném bytě společně s dcerou.

Má chovnou stanici s kočkami. Jsou to británský s vyměněným genem, tudíž bílé namísto černých.

Z jednoho vrhu má ještě dvě šestitýdenní a od druhé kočky pět týdenních.

Po jídle pokračujeme domů na chatu, už se tam těšíme.

Na chatě je na návštěvě Olegův kamarád Sergej se ženou.

Předáváme dárky z Aršanu, minerální vody a povídáme jak jsme se na výletu měli.

 

Den dvacátýosmý:

Dopoledne odpočíváme a povídáme o cestách.

Po obědě přijíždí dvě sestry Olgy, jedna s manželem Slávou.

Pojídáme, popíjíme a diskutujeme o všem možném.

Po 17té hodině jdeme se Slávou na ryby.

Sláva je zkušený rybář, a tak se těším, že mi ukáže jak na ryby v Angaře.

Sláva nechytá na mokré nebo suché mušky, pod velkým splávkem, tak jako všichni ostatní, ale na malinký splávek a živého moučného červa.

V podstatě stejně, jako se chytá v Čechách. Za chvíli má plotici.

Jdu si do chaty pro prut s malým splávkem a za dvě chvíle chytám tři plotice.

Kdybych od začátku chytal jak jsem zvyklý z domova a ne jako místní, mohl jsem toho nachytat víc.

 

Den dvacátýdevátý:

Ráno po snídani jdu k Angaře na ryby.

Teď už to jde dobře, chytám několik plotiček a okouna. Toho dávám Olegovi do malého jezírka na chatu.

Po obědě jedeme přes Irkutsko k Bajkalu do Listvjanky.

Čeká na nás Táňa, už opravili loď se skleněným dnem, kde dělá odbornou průvodkyni.

Jedeme do Listvjanky už po několikáté, a tak tam trefíme i sami dobře.

Parkujeme a jdeme k molu, kde loď kotví. Je zatím prázdná, čeká se na kapitána, který jel dodávkou na smluvené místo pro turisty, kteří lodí pojedou.

Táňa nás bere na palubu a provádí po lodi. Zkouším si místo kapitána a točení kolem od kormidla.

Je to jednoduché, jde mi to.

Přijíždí kapitán s turisty a tak pomalu vyplouváme.

Přesunujeme se do podpalubí, kde jsou ve dnu po obou stran kýlu skleněná okna asi 60x90cm a těmi je krásně vidět čistou vodou na dno. Viditelnost je tak 40m hluboko. 

Vidíme skalnaté podloží, jednotlivé kameny a balvany, hodně žuly a křemene. Občas mineme utrženou rybářskou síť nebo pneumatiku.

Ryby jenom občas a malé, ostatní před lodí uprchnou.

Loď jede asi 5km rychlostí a tak se dno hezky sleduje.

Celou cestu jedeme v několikametrové hloubce.

Na upozornění od Táni vylézáme na palubu, proplouváme okolo místa, kde z Bajkalu vytéká Angara.

Ční tam uprostřed řeky veliký kámen. Podle pověsti stařec Bajkal měl dceru Angaru, která mu utíkala za mladíkem Jenisejem. Aby jí v útěku zabránil, hodil za ní skálu, která teď kouká kousek od nás z vody.

Evidentně se mu to nezdařilo, neboť Angara běží za Jenisejem dál a nebrání jí v tom ani přehrada hydroelektrárny na kraji Irkutska.

Scházíme opět do podpalubí a díváme se, jak pod námi ubíhá dno.

Po hodině plavby přistáváme u břehu. Děkujeme Táně za svezení a zážitek.

Jedeme zase zpátky na chatu na věčeři a spát.

 

Den třicátý:

Ráno jdu opět na ryby a chytám zase několik plotiček.

Pak jedeme do Irkutska na nákupy, musíme nakoupit na zítřejší oslavu narozenin Marišky a také ještě nějaké dárky – odjezd už se blíží.

Mariška za jeden nákup dostává dárek – malou perlu. Musíme ji vyzvednout v jedné nákupní zoně a tak jdeme a hledáme ten správný obchod. Po půlhodině se podařilo a máme přívěšek s perličkou.

Potkáváme se s Mariny kamarádkou ze školy, také Marinou.

Sedíme na kafi v kavárně s výledem na Babra, sochu Sibiřského vyhynulého tygra.

Povídáme o všem možném, Marina 2 říká jak její muž létá paraglaiding. Hned je mi sympatický.

K večeru se vracíme s nákupy domů na chatu a jdu ještě dokud je vidět na ryby.

 

Den třicátyprvý:

Dnes má Mariška narozeniny. Je jí opět 25 pryč.

Od rána vaří a smaží a peče.

Zajíždíme do Irkutska pro Táňu, kterou jsme na oslavu pozvali.

Táňa také pomáhá s přípravou.

Okolo 17hod se z práce vrací Oleg a Olga a oslava může začít.

Slavíme až do noci, odskakuji si jen na chvíli k řece, chytit slavnostní narozeninovou plotičku.

 

Ke Bajkalu jsme se ještě jednou vrátili na celodenní výlet.

Ráno jsme nastoupili v Irkutsku do specialního turistického vlaku, který nás po dvou hodinách odvezl k jezeru. Jeli jsme zalesněným údolím podél nějaké říčky a všudypřítomných krav. V každém vagonu byla velká obrazovka, do které šel obraz z kamery umístěné u mašinfíry, takže jsme měli výhled jako on.

Pak sešup několika tunely k jezeru. Do Bajkalu přitéká 336 řek, říček a potůčků, v době sucha jen 285. Z jezera Bajkal vytéká již jen jedna řeka, veletok, známý jako řeka Angara.

Podle jezera pak vlak projížděl asi 40ti km rychlostí, aby bylo dost času na kochání, s častými zastávkami na prohlídku přírody a památek.

Trať projektovali Italové a pracovaly na ní různé národy. Tato část se stavěla ještě za cara. Vede po břehu jezera, s mnoha tunely a mosty přes potoky a potůčky. Při stavbě trati, docházelo i k neštěstím a obětem na životech. U jednoho tunelu nám vyprávěli jak předák a vrchní inženýr stavby, Ital hodně pil a když se tunel, který byl ražen ze dvou směrů proti sobě blížil ke spojení, měl strach, že se nestrefil a tunel se nepotká. Tak se v opilosti oběsil. Tunel se ale potkal s odchylkou 20 cm, ale to mu už bylo …. 

Ve vodě jsme několikrát viděli sladkovodního tuleně – Něrpu.

Ve vagonu s námi cestovala tlupa korejských turistů a několik Rusů. Ti seděli v kupé naproti nám. Byli přátelští. Jeden byl z Irkutska a dva za ním přijeli na návštěvu. Protože cesta okolo jezera trvala celý den, představili se a na seznámení vytáhli lahev vodky. Manželka nepije, já skoro také ne, ale odmítnout by bylo neslušné. Řekl jsem tak jen trochu a naučil se nové slovo. Trochu se řekne čuť, čuť. Tak jsme si dali tedy čuť, čuť pár cm do kalíšků. A pak ještě asi čtyřicetkrát, oni totiž ty flašky měli dvě. V polovině cesty, ve stanici Polovinnaja nás čekal oběd. Místní lidé už na nás čekali, je to pro ně vítaná příležitost k přivýdělku. K obědu jsme měli polévku a vareniky s masem. Chutné. Pak dále vlakem. Viděli jsme další tunely a viadukty, po některých jsme i projížděli, jiné se už nepoužívají. Vlak skončil ve stanici Port Baikal. Tam vytéká z Bajkalu Angara. Tam končí koleje. Původně měla trať pokračovat dále mostem přes Angaru a podél pobřeží. V zimě se někdy pokládaly koleje na led a jezdilo se přes Bajkal. V létě se speciální lodí vlak převážel na druhou stranu. Pak ale byla vybrána varianta s tratí kolem jižního pobřeží a tak tato trať zůstala slepá. Nastupujeme na loď, která nás přeplaví na druhý břeh Angary. Tam na nás čeká autobus a po hodině a půl jsme zpět v Irkutsku.

Moc vydařený výlet.

 


 

Den třicátýdruhý až čtvrtý:

Brzy ráno vstáváme a Oleg nás veze na nádraží.

Vlak odjíždí v 6:50 Irkutského času.

Loučíme se s Olegem a Táňou a nasedáme do vlaku.

Jedeme plackartem, máme sedadla 1 a 2 nad sebou.

Hned za námi je samovar s horkou vodou.

Je konec srpna, krajina se začíná vybarvovat, sibiřský podzim je tu. První sníh padá většinou v říjnu.

Některá pole jsou sklizená a zoraná, jinde je ještě obilí a balíky slámy, nebo sena na poli. Sklizeň je zde později než u nás doma.

Lidé na zahrádkách u domů sklízí brambory.

Také se u domů vrší čerstvé hromady dřeva, hlavně bříza.

Na nádražích havrani vyndavají z košů odpadky, a pak v nich hledají zbytky.

Brzy ráno vidím z okna na kraji lesa srnku.

Poslední noc s námi nocuje nějaký Armén. Napřed se dlouho hrabe v mobilu aby vyměnil SIM kartu, pak mu chodí každou chvilku SMS a nepříjemně to pípá, takže se nedá spát dlouho do noci.

Ráno v 6:00 moskevského času přijíždíme na nádraží v Moskvě.

Valera nám pomáhá s kufry a veze nás opět do Lobnje, kde bydlíme opět u kamarádky Leny.

Ta je ale s mužem na dovolené u moře, doma je jen syn Dyma, ale ten chodí přes den do práce.

Skypujeme chvíli s dcerou v Čechách, pak dáváme PC Valerovi na vyčištění a přeinstalaci.

Jedeme městskou do centra, lístek stojí 40R, v Irkutsku stál 17R.

Jedeme do čajového domku, navštívit kamarádku Galu a vezeme jí z Aršanu horské bylinky.

Srdečně se vítáme, popíjíme kávu, povídáme si a kupujeme čaj pro kamaráda do Čech.

Na zpáteční cestě ještě trochu nakupujeme.

Večer nese Mariška dárky do bytu k synovi Sergejovi.

 

Den třicátýpátý:

Ráno v 7:30 jdeme s dětmi do školy.

Je to v Rusku velká sláva, první školní den.

Všichni jsou svátečně oblečení a nosí do školy kytky.

Pak se vracíme, už bez dětí domů.

Odpoledne jedeme s dětmi a snachou Ksjušou do Lobnji na výstaviště, podívat se na trhy.

Z trhů se přesunujeme do herny pro děti.

Děti si koupí přednabitou kartu, a pak obchází různé atrakce kde hrají hry.

Pak ještě jdeme všichni na malé občerstvení a zmrzlinu do restaurace.

Po cestě domů jsou děti unavené a malá Katjuška usíná.

 

Den třicátýšestý:

Na letiště nás veze opět syn Valera.

Odlétáme v 11hod moskevského času.

Bojingem odlétáme do Srbska, kde máme asi 6hod času.

Jet do města se na tu dobu nevyplatí, a tak Mariška odpočívá s kufry v letištní hale a já jdu na prohlídku leteckého muzea kousek od letiště.

Jsou tam letadla od začátku létání až téměř po současnost.

Zajímavostí jsou sestřelené stroje NATO z doby její agrese proti Srbsku.

Místní lidé jsou na tyto exponáty hrdí.

Vracím se na letiště a po několika hodinách letíme v podvečer letadlem ATR do Prahy.

Přistáváme už za tmy.

Na letišti nás vyzvedává dcera a jedeme domů.

 

Konec.

Pokračování snad někdy příště.

Hodnocení
Průměrný počet slepic: 4.6 (80 hlasů)

Komentáře

Trvalý odkaz

autorovi hezky poděkuji za sepsání zážitků z dovči u Bajkalu a přilehlého okolí.
Sice si za to koupí úplné hovno, ale co naplat...
Jinak znovu zopakuji výzvu. Kdo má slinu na toulání, ať nečeká, bo ceny se zvedají každý rok a na celém světě platí věta:
"Peníze kazí charakter."
Tudíž čím dříve pojedete, tím víc ušetříte...
A je jedno kam, vždyť přece cesta je cíl, neboli - napíšu to češtěji - cílem je putování samotné...

Průměrný počet slepic: 4.8 (23 hlasů)

Cílem je putování samotné, napsal Targus. Podle toho by se dalo usoudit, že je Japonec, ale ti nevydrží vypít ani achtlík. Zato jsou posedlí hledáním wa, kdy cíl samotný není důležitý, zato cesta k němu! Takže v Gorolistánu žije zenový mistr. :-)

Průměrný počet slepic: 3.8 (4 hlasů)
Trvalý odkaz

nádhera, nedalo se přestat......

Průměrný počet slepic: 4.5 (11 hlasů)
Trvalý odkaz

na Kavkaze, ledovec Alibekbaši, kde jsme za vůdcem Magomědem přeskakovali ledovcové trhliny bez maček a bez jištění, dolů 100m modrá díra s oblým okrajem...
Teď pojedu tak do....
Díky za autentičnost.

Průměrný počet slepic: 4.4 (18 hlasů)
Trvalý odkaz

Ani Občan, ani Zemědělec, ani elf na šichtě... to je neděle nebo co?

Průměrný počet slepic: 4 (13 hlasů)

Ládik!!!
Dobré nedělní ráno přeji.
V noci se má spát a ve dne dělat,pokud se to poruší,trpí tělo i duše.
Já říkám manželce,že jsem její sluníčko,slunce vychází a já také z postele,slunce zachází a já také,někdo říká,že spí ze slepicemi.
Drží mne to od mládí,práce začínala ráno krmením dobytka a končila také tak,jen když se sekala tráva,tak se stávalo ještě za tmi,když byla hodina cesty pěšky na louku.
Jinak co popisuje Jan z Helvajzu,sám si to ani neumím představit,takže velké poděkování.Trochu sem prošel Vysoké Tatry,Malou Fatru,ale to se nedá přirovnat k tomu popisu.

Průměrný počet slepic: 5 (17 hlasů)

takže se musím ukáznit. Od zítřka začíná škola a znovu distančně. Což znamená pečlivou přípravu a maximální pozornost. Plus opět přerovnat stůl a udělat z něj "školu" :o)

Průměrný počet slepic: 5 (11 hlasů)
Trvalý odkaz

Hezké počtení. V příštím životě si asi vezmu nějakou "Bajkalku".

Průměrný počet slepic: 4.9 (13 hlasů)
Trvalý odkaz

cesta! Vydala by na knížku; jeden díl příroda, druhý díl lidi - už jen všechno to povídání ať už s cizími nebo se známými a příbuznými Vaší ženy muselo být mimořádně zajímavé.
A klobouk dolů před výkony penzistů ve skalách a v ledové vodě! :-)

Průměrný počet slepic: 4.8 (21 hlas)

nejradši na čas nastěhovala a jenom poslouchala - pokud by se Vám tedy chtělo vyprávět - hlavně o lidech. Jak žijí, co si myslí. A především o těch nejběžnějších každodenních a praktických záležitostech a situacích. Díky původu paní Mariny jste viděl a slyšel to, co jinak cizince nutně mine.

Za ten cestovatelský výkon a všechny tři články Vám patří hejno krásných vypasených spokojených superslepic, zobajících na zahradě cokoli podle svého výběru. 🙂

Průměrný počet slepic: 4.8 (23 hlasů)

Můžeme se na sympoziu domluvit.
Přijedete, sednete si s Marinou na zahrádku a při odplevelování můžete povídat :-)

Průměrný počet slepic: 5 (2 hlasů)

In reply to by Jan z Helvajzu (neověřeno)

Trvalý odkaz

propracovaný systém péče o záhonky a jejich okolí :-)

Průměrný počet slepic: 5 (2 hlasů)
Trvalý odkaz

Člověče, vy jste dobrodruh!

Průměrný počet slepic: 5 (18 hlasů)
Trvalý odkaz

Děkuji moc autorovi za jeho krásné povídání z míst, kam se (asi) nikdy nedostanu.
Jen malá otázka : a kdy jste (autore) odpočíval? Program byl nabitý.

Průměrný počet slepic: 5 (10 hlasů)

den taxálem a večer se najedl.
Co s tím?
Jo, pardon, koupil si zcela nepraktickou bílou beranici...
V Čečně je po válce už dost dlouho a taťka Puťka uplácí místní navzájem se střílející mafie petrorublíkama. Co se dalo, to spravili, co se nedalo, to zbourali a nahradili něčím novým.
Úplně stejně to udělali s lidmi. Spravit , anebo vyměnit.
Nikde není problém.
Prozatím...

Do Kosova se taky jezdí úplně normálně. Thaci udělal špinavou práci nastal čas ho odepsat, celý Kosmet je pro "tůristy" v poho.
Stejný scénář, akorát s opačným znaménkem...
Jak říkají Rusové - vsjo ravnó...

Průměrný počet slepic: 4.1 (9 hlasů)

reportáží z míst,kam se běžný člověk běžně nedostane? Třeba i taxíkem, protože jiná možnost prostě není.

Průměrný počet slepic: 2.8 (6 hlasů)

dobrou pojistku...
Na všecko...

A teď bych se rád dozvěděl, jako máte představu o zabudování tohoto motoru do Igorova
Bordelu Mezi Wraty

https://cs.wikipedia.org/wiki/Klimov_RD-33

Pokud se podíváte dolů na odkaz, průměr motoru je zhruba 1 metr, dělka je čtyřnásobná k průměru.

O startu v garáži fakt nebudem diskutovat...

Průměrný počet slepic: 1.3 (3 hlasů)

Možná je třeba toho projít více na YT. Pokud jsem rozuměl, jednalo se o jet startér motoru. V jiných dílech má motor z vrtulníku, tryskový motor vlastní konstrukce,bicykl na tryskový pohon. V každém případě zlaté ruce a chytrá hlava.

Průměrný počet slepic: 4.7 (7 hlasů)

In reply to by B52 (neověřeno)

Trvalý odkaz

podle velikosti fakt pomocná jednotka, startér nebo pohon generátoru. Ale podle startování v garáži je ten borec regulérní magor.

Průměrný počet slepic: 5 (2 hlasů)

In reply to by střelec (neověřeno)

Trvalý odkaz

Zásadní otázka je, zda tato úprava splňuje evropskou emisní normu EURO 7!

Průměrný počet slepic: 5 (7 hlasů)

start motoru MiGu-23 / 21 ví na 100% že JOOOOO! Kdo viděl stát bedny v kalužích paliva, ví že JOOOO! Kdo krmil Kamaz nebo Tatru elerixem, ví , že to jelo úplně stejně jak na trafoolej...

Průměrný počet slepic: 5 (1 hlas)

In reply to by střelec (neověřeno)

Trvalý odkaz

který se montoval do Mig-25 (i do jiných letadel ale jiné modely.)
Základní princip tohoto startéru spočívá v tom, že roztáčí hřídel samotného motoru, aby v motoru vznikl potřebný minimální tah, který dovolí spuštění velkého motoru.
Případně též může vyrábět elektrickou energii jako generátor, anebo roztáčí kompresory, které pak roztočí již zmíněnou hřídel a lopatky turbín, blablabla.
Tudíž má tento bazmek naprosto mizerný výkon, který by byl dost obtížně zpřevodovatelný na klasický pohon pomocí kol z důvodu obrovského rozdílu otáček. Bez potřebného počtu otáček z něj totiž ten výkon prostě nedostanete!!!
Takže znovu.
Pokud byste ho chtěli naroubovat namísto klasického motoru, narazíte na problém s odvodem ohně z výfuku (1500 °C) a převodem rotačního pohybu motoru na kola.
To, co vidíte na YT prostě nemůže fungovat déle, než několik desítek, ale spíše jednotek sekund z důvodu obrovského tepelného záření.
Plechový dekl, lakovaná kapota a sklo dvacet čísel od výfuku fakt ne-éééé.

Zatím bez slepic

U nás se Bordelu Mezi Wraty říká Budu Mít Velké Výdaje!

Průměrný počet slepic: 3.7 (3 hlasů)
Trvalý odkaz

No přece v noci :-)
Doma někdy odpočívám, tedy medituji hodinku po obědě, ale Sibiř mě nějak nabíjela energií, že se mi ani moc odpočívat nechtělo.

Průměrný počet slepic: 5 (8 hlasů)

In reply to by Jan z Helvajzu (neověřeno)

Trvalý odkaz

Nebylo to spíš přehozeným časovým pásmem? Tělo si podle vnitřního budíku stále myslelo, že je den dle středoevropského času.

Průměrný počet slepic: 4 (4 hlasů)

In reply to by Gerd (neověřeno)

Trvalý odkaz

Nevím, ty skoro 4 dny cestování z Moskvy transsibiřskou do Irkutska mi ty časový pásma nějak porovnalo, takže mi ten posun ani žádnej nepřišel.

Průměrný počet slepic: 5 (5 hlasů)
Trvalý odkaz

Loupežníci :-) :-)

Zvláště v době, kdy jsem tam pohyboval, na konci Jelcinovi a začátku Putinovi, byl loupežník každý v uniformě. Stát je neplatil a tak stáli u cest a loupili.

Zatavili nás, nakoukli do autobusu.
"Jeli jste moc rychle. Dáte nám 100 amerikánských rublů"
nebo
"Nemáte bumážku XY. Nemůžete jet dál. Ááá… (podal jsem 100 dolarů) Vsjó v parádke. Dasvidáňja!"
Někdy, když byla v autobuse "veselá nálada" to vypadalo, že na ty lapky vyrazíme a rozvěsíme je podle cesty po stromech, jak u nás bylo ve středověku zvykem.

Průměrný počet slepic: 5 (8 hlasů)

3 DEm v rublech, dle aktuálního kurzu, 5 DEM, když mi došly rublíky a když bylo všecko úplně v prdeli, tak 10 DEM. Jinak bych byl cu grunt dřív, než bych dojel do Moskvy.
Nu a když byl poliš debil, nechal jsem mu řidičák a jel jsem pryč. Stejně neměl v autě benál,aby mě složitě honil.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

za polárním kruhem v létě. Ztráta povědomí o čase dělá divy. Zmizí nejen pocit hodin, ale i pocit dnů v týdnu. Zůstane potřeba jíst a potřeba spánku nebo potřeba tepla a sucha, ostatní starosti jsou pryč. Chce to jen dobré nohy, ramena zvyklá na 20kg v báglu a žádný hotel a exotika se tomu nevyrovná.

Průměrný počet slepic: 3.9 (10 hlasů)

jinak člověk nepochopí. Přála bych ten zážitek všem. Slunce, které o půlnoci jen udělá oblouček nad obzorem a vrací se nahoru. "Bílé" noci, kdy je člověku líto jít spát, protože je světlo. Ale nějak jiné než ve dne.
Nikdy jsem nepochopila Nory ze severu, kteří si stěžují na polární noc, když v létě mají noci bez tmy. Navíc s výjimkou těch úplně nejsevernějších míst mají ve dne pár hodin světla i v zimě. Často je náš listopad horší a deprimuje víc než jejich mørketid, polární noc.

Průměrný počet slepic: 4.3 (6 hlasů)

Mám kamarádku, která havarovala s oktávkou přímo a přesně na polárním kruhu ve Finsku. Dodnes se s tím vytahuje, že to každý nedokáže. Teď chápu - bylo jí to vlastně fuk...… :-).

P.S.: Pak šli i s dětmi tundrou asi čtyři dny pěšky podle vašeho návodu. Podle mě - magoři :-)

Průměrný počet slepic: 3.8 (4 hlasů)

a pořád by viděli na cestu. Pili by z jezer a potoků, jídlo nejspíš ze zásob; asi málokdo z našinců by si cestou něco ulovil.
Pamatuju si nocleh u jezera Inari ve Finsku; přišli jsme s ešusem do restaurace, u níž jsme tábořili, a pokorně požádali o vodu. Nechápavý pohled a doporučení: "Vždyť si přece naberte z jezera!"

Průměrný počet slepic: 4.4 (8 hlasů)

Takové spousty pitné vody jsou kromě finských jezer snad jen na Bajkalu. Nejseverněji jsem byl v Kuopiu, odtud jsme pluli přes Varkaus do Savonliny a ještě kousek. Velká nádhera. Z vody je Finskou krásné na kvadrát. Dlouhé večery mají něco do sebe.

Průměrný počet slepic: 5 (3 hlasů)

mám celou na kole, kolem ruské hranice, Finskem. I tu Savonlinu a Kerimeki, až do Oulanky a Rovaniemi. Denně 150-200km.

Průměrný počet slepic: 4.3 (6 hlasů)

Ta ztráta povědomí o čase spolu s kouzelnou přírodou, to musí být něco!

Průměrný počet slepic: 3.4 (5 hlasů)

In reply to by Pernikářka1961 (neověřeno)

Trvalý odkaz

Ládik ví. Asi i Admirál a Občan.

Průměrný počet slepic: 4 (4 hlasů)

Chytlo mě to v pokročilejším dětství a už mě to nepustilo. Jen jsem si časem vybral několik kousků severu, které mě doslova pohltily, zatímco ty ostatní mě "jenom" přitahují.
A k tomu jsem Vodnář a od útlého dětství miluji sníh. Pročež jsme na starý kolena zakotvili v Polabí :o)))

Průměrný počet slepic: 5 (2 hlasů)
Trvalý odkaz

Podle toho třídílného popisu to dělá dojem, jako když to Rusko je zemí obrovského budoucího potenciálu, zatím nevyužitého.
Ještě by nebylo na škodu napsat, co si o současném Rusku myslí místní. Abychom tyto informace mohli porovnat se svědectvími Míry Karase.

Průměrný počet slepic: 5 (13 hlasů)

ano je zemí budoucího potenciálu. Zvlášť když si uvědomíme, že s oteplením se obrovské plochy stávají přístupnější a zemědělsky využitelnější.
Osídlenost je řídká, Rusko by uživilo mnohem víc lidí.
Na druhou stranu musí dávat dost peněz na zbrojení. Pokud by nedávalo, zaniklo by.
20% obyvatel vyznává islám, ale problémy s nimi zatím nejsou.
Na Sibiři myslím časem za 20-30 let bude problém s Čínou.
Míru Karase a zprávy v TV nesleduji.
Co si místní myslí těžko říct.
V rusku je kapitalismus, jako u nás.
Problémy tedy mají podobné.
Téměř jsem tam neviděl žebráky ani bezdomovce. Lidi víc drží spolu.
Opravdu nevím, co bych psal. Ta atmosféra s místními lidmi se musí prožít.

Průměrný počet slepic: 5 (12 hlasů)
Trvalý odkaz

Vkládám několik videí z netu o Krugobajkalce:
https://www.youtube.com/watch?v=kebPatMcWfI
https://www.youtube.com/watch?v=1ZrnP3Tt6yk
https://www.youtube.com/watch?v=R86PCgMLn68
škoda, že už nejezdí retro pára naposledy jela myslím v r 2013.
Někteří lidé Krugobajkalku nejezdí vlakem, ale jdou několik dní trekem.
Až se budete dívat na ty skály nad tratí, představte si, že okolo Bajkalu je každý rok mnoho malých a pár velkých zemětřesení. V prosinci tam bylo jestli se nepletu 6,7 stupně Richtr. stupnice.

Průměrný počet slepic: 4 (4 hlasů)

Přidat komentář

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.