Země nikoho

Autor

Sedím u okna, mnu rukama vlažný radiátor, hledím do bílé nadílky za sklem.
Přemýšlím, kolikrát se ještě budu dívat tímto oknem na závoje padající bílé nadílky a zahřívat
si studené ruce…
No nic, vstávej, chlape, je třeba něco dělat, poroučím si. Vklouznu do vojenských kanad,
navleču přetěžký prošívaný kabát, na rameno zavěsím ruksak a vyrazím z domu.
Za hodinku mám město za sebou, pomalu stoupám lesem k nejbližšímu vrcholu Beskyd.
Padající sníh spolehlivě dusí všechny zvuky. Takřka neslyšně se brodím sněhovou přikrývkou
vzhůru po lesní cestě. Chůze ve sněhu vyčerpává. Bez ohledu na sněžení rozepínám kabát,
sundávám čepici. Chladivé vločky tají, studené čůrky stékají hluboko pod lopatky. Po dvou
třech minutách pokračuju ve výstupu na hřeben. Pomalu a pravidelně, pořád nahoru, raz a
dva.
Za dvě hodiny dorazím na rozcestí. Tady v sedle nesněží, ve sluneční záři můžu prohlížet
šedivou deku sněhových mraků zakrývajících město, na záda mi pouští svůj ledový dech
Žimny (Studený vrch). Vydýchám se a nesmyslně očistím turistické tabule od sněhového
poprašku. Do jara sem nepáchne ani noha. Po deseti minutách vyrazím dál k vrcholu. Čeká
mne prudké stoupání. Nohy ujíždějí na zledovatělém podkladu. Sundám batoh a vyndám z něj
sněžnice. Marně doluju v paměti, kdy jsem je měl naposledy na nohou. Ale stačí sto metrů a
napůl zapomenutá technika chůze se vrátí. Budou mě z toho bolet nohy, proto jsem se
pokoušel jít co nejdéle bez nich. Co se dá dělat, budeš to muset vydržet…, stejně nemáš co na
práci, tak si budeš kurýrovat hnáty, přesvědčuju sám sebe.
Za další hodinku překročím vrchol a zamířím do polského vnitrozemí. Cíl je na dohled. Ještě
přes cíp lesa a stojím před zděnou chalupou. Z komína se kouří, je to dobré, někdo bude
doma.
Zaklepu na okno, pak bez vyzvání vstoupím, jak se kdysi na vsi chodívalo k sousedům.
Udělám tři kroky tmavou chodbou k prvním dveřím vlevo, za nimi je kuchyně.
Jacek sedí u stolu, okrajuje ohromným nožem brambory. Vytáhne jeden z proutěného koše,
okraje ho, slupky pouští do hrnce mezi nohama, žlutou hroudu pak hodí do druhého hrnce
vedle sebe. Zvedne ke mně oči, bradou pokývne ke stolu, jako bychom se neviděli dvě
hodiny.
„Čest,“ procedím zmrzlými ústy. Usednu. Jacek je ještě víc šedivý a ještě víc sehnutý, než
posledně. A má na nose brýle. Dobrý Bože, kdy to bylo, co jsme se viděli naposledy? Deset
let? Patnáct? Roky letí jak stádo šílených koní…
Usednu ke stolu, položím batoh k židli, pak zase vstanu a přejdu ke kredenci, vytáhnu dva
skleněné deckové kalíšky na kořalku a jdu zpátky ke stolu.
„Dobře víš, že v pátek piju jen čistou vodu,“ řekne Jacek, aniž by mi věnoval jediný krátký
pohled.

„A jíš jen suchý chleba,“ dopovím za něj. „Celý život. Každý pátek.“
„Tak mě to učila babča,“ dokončí Jacek. „Byla zbožná!“
Vytáhnu z vnitřní kapsy kabátu láhev pálenky z dřínu a naplním kalíšky.
„Potřebuju se s tebou napít.“
„Jacek zvedne oči na tři sekundy od poslední brambory. Pak ji doškrábe, hrnec s brambory
postaví na sporák, slupky odnese i s prázdným košem na chodbu.
„Králíkům,“ pronese a sedne si naproti.
Přikývnu a posunu před něj jeden kalíšek. Zvedne jej dvěma prsty, pak ho schová celý do
dlaně, vstane a přejde k oknu. Hledí na okolní vrchy a úzké údolí vedoucí od jeho chalupy
kamsi k Milowce.
„Žena mi odešla,“ najednou řekne a převrátí do sebe kalíšek s alkoholem.
Neodpovídám. Co na to říct…
„Že prý tu už se mnou nebude, když nám děti odešly.“
Po dlouhé chvíli se namáhavě otočí od okna, přisedne zpět ke stolu. Proč jsi přišel, tážou se
jeho oči.
Naliju mu znova.
„Vanda zemřela.“
Jacek hledí do kalíšku, pak jej beze slova překlopí do krku, polkne.
„Kurva,“ zašeptá.
Sedíme bez pohnutí, civíme na flašku s dřínem, snažíme se spolu strávit tu zprávu.
Oba vidíme blonďatou krásku s nekonečnýma nohama, jiskrný pohled oříškově hnědých očí,
lehký úsměv na tváři, laskavé ruce přinášející úlevu zbitému tělu.
„Viděl jsem ji ještě před pár týdny, na nic si nestěžovala…,“ melu pantem, aby tu na nás
neřvalo ticho z každého kouta.
„Stavoval jsem se za ní do práce asi před třemi lety,“ rozbije hradbu mlčení Jacek. „A řekli
mi, že šla předčasně do důchodu a že se odstěhovala někam pryč!“
„Jen do vedlejší čtvrti, občas jsem ji vídával. Někdy se se mnou zastavila, prohodila pár slov.
Nikdy neřekla ani slovo, že by měla nějaký zdravotní problém.“
Zase oba mlčíme.
Mám zavřené oči, převaluju v krku někde nad mandlemi aroma dřínu a myslím na Vandu.

Myslím a její ruce, které vracely staženým a rozbolavělým svalům sílu a pružnost…
Myslím na její zvonivý hlas…
Myslím na nepřetržitou řadu ztrát, které říkáme život…
„Sežral ji rak, že jo…“ zachraptí Jacek.
Bez hlesu přikývnu.
„A nic mi nevzkázala,“ Jacek spíš konstatuje, než by se ptal. Nadechnu se k odpovědi, chci
mu znova říct, že jsem ani netušil, že Vanda…, Jacek vidí mou dechovou rozcvičku a mávne
rukou. Nic neříkej, vzkazuje jeho levá paže.
„Co Marcík?“ nahodí Jacek udici.
„Marcík? Ani nevím, člověče. Na pohřeb přijela…“
„Je taky někde v Tramtárii?“
„Nevím, snad v Praze…“
„Od nás všichni utíkají do zahraničí. Anglie, Německo, Spojené Státy, Austrálie…, a ti, co se
nehodí vůbec k ničemu, jdou aspoň do Varšavy…“
Sedíme bezmocně u stolu, hledíme na desku zbrázděnou rýhami a vystouplými letokruhy.
„Pomalu abych šel,“ sáhnu po batohu. Jacek ani nemá sílu, aby mne zdržoval. Až když se chci
otočit ve veřejích, stiskne mi rameno.
„Targusi, vzpomínáš, jak jsme se prvně potkali?“ zaskočí mne dotazem.
„Nemusím vzpomínat,“ hned odpovím, „šel jsem přes čáru pro chlast. Měl jsem se ženit a
chtěl jsem z polského lihu nadělat vařonku na celou svatbu. Tebe jsem našel zaklíněného pod
stromem, který jsi blbě položil. Je to, jako by to bylo včera a ne před pětatřiceti lety.“
„Víš, proč o tom mluvím? Dnes přemýšlím, jestli to vůbec bylo dobře, žes mě našel,“ řekne
Jacek .
Z očí mu tečou dvě slzy.
„A to tvrdíš, že jsi katolík, kokote,“ pokývám hlavou a lehce ho plácnu levou dlaní po přes
pravý líc. „Chceš ještě druhou? A pořádnou?“
„Víš, myslel jsem, že tady to,“ Jacek se rozmáchne pažemi kolem sebe - taktak se mi podaří
uhnout, „budu mít komu dát.“
Otočím se a vyjdu před zápraží. Pohodím před sebe sněžnice a začnu je šněrovat k nohám.
Pak se postavím: „Víš, Jacku, u nás to je stejné. Všude to je stejné. Můžeme jen čekat a
doufat. Doufat, že neumřeme dřív, než se našim dětem zasteskne po domově. Některé se
vracejí. Je jich málo, ale najdou se takové.“

Pokynu Jackovi na zápraží: „Jen co sleze sníh, přijedu, ano? Vezmu sebou kluka, hupsnem na
motorky a přes Baginiec jsme za půlhodinku tady. Ano?“
Jacek jen němě přikývne.
Otočím se a mažu zpátky domů. Čekají mne čtyři hodiny štrapáce v čerstvém sněhu,
vyšlapaná stopa je z valné části zafoukaná. Sejít do sedla pod vrcholem Žimneho, pak už bude
dobře. V lese nefouká a jde se po nově opravené lesní cestě.
Když obejdu vrchol, nevěřícně hledím na Jacka. Někudy mne oběhl na běžkách, je
zadýchaný, jak se mne snažil dostihnout.
„Targusi, řekni, je Marcík moje?“
„Ty myslíš Marcelu? Jako Vandinu dceru?“ ptám se jak pitomec.
„Znáš někoho jiného, komu jsme říkali Marcík?“
„Odkud bych to měl vědět, Jacku?“
„Jestli ti třeba něco Vanda neřekla…, když už věděla, že umře…“
Žaludek mi sevře ledová pěst.
„Já jsem s ní na konci nebyl, Jacku, já jsem byl stejně překvapený, jako ty. O tom, že zemřela,
jsem se dozvěděl v den pohřbu, když jsem přijel po dvou týdnech domů. Čestné slovo!“
Jacek svěsí ještě víc hlavu mezi ramena, polkne tak nahlas, že to slyším i přes hučení větru.
Pak ještě jednou, a ještě… Polyká snad všechny slzy světa…
Pak zvedne hlavu a vysmrká se. Po goralsku, bez kapesníku. Rukou zamáčkne levou nosní
dírku, pravou vyprázdní mohutným frknutím vedle sebe na zem, pak to udělá obráceně na
druhou stranu.
„Když nebyl, tak nebyl, co se dá dělat. Myslel jsem, že bych třeba nějak mohl Marcíkovi
pomoct. Finančně, nebo tak, víš? Když nikdy nepoznala tátu…“
„Pokud vím, Marcele se nedaří špatně. Nech být, Jacku, jakoby se stalo.“
„Víš, člověče, já mám takové výčitky…“
„Kašli na to, Jacku, na to už je pozdě. Vanda tu už není a život jde dál. Dívej se před sebe.
Určitě tu máš ještě nějaký úkol. Jinak bys tu už prostě nebyl! Zůstal bys pod tím stromem,
rozumíš? To Bůh chtěl, aby ses skrčil do dolíku a přežil to! Prostě ti dal výstrahu, abys
pochopil, že děláš něco zle, nic víc!“ hraju na strunu jeho víry a snažím se ho povzbudit těmi
nejblbějšími kecy, jaké jsem schopen po dvou deckách dřínovky vyplodit.
Jacek mne poprvé, co se známe, mlčky obejme. Pak mne plácne po rameni a křikne: „padej
domů, nebo zatmíš!“

Rozběhnu se dolů po svahu.
„Pomalu, nebo se přizabiješ!“ volá odkudsi shora Jacek. Nohy podjíždějí ve vrstvě prašanu na
ledových plotnách, řítím se dolů po klikaté stezce do sedla. Když tam dokloužu, dokoulím,
doskáču, doplazím, jsem úplně mokrý, sníh mám všude, i ve spoďárech.
Všechno dolů, vytřepat bílou nadílku, pak se rychle se obléknout a pomalu po cestě dolů.
Po půlhodině cesty do města se zastavím a hledím vpravo, dolů do údolí. Kousek pode mnou
je čtrnáct hektarů mého lesa. Hned po Velkém Listopadovém Hadráku jsem si ho vyžádal
zpět. Většinu smrků postupně vykácel, nasadil jsem jedle, buky modříny. Les není pro lidi
toužící po penězích a zbohatnutí. Z lesa bohatnou vnuci a pravnuci. Před očima se mi odkudsi
zjeví Jacek a Marcík…, kurva fix!
Zcela zavátá pěšina mne vede takřka po spádnici. Jestli jsem se doposud nerozplácl, teď už to
musí přijít. Konečně jsem dole. Klouzání po strmém svahu podobné spíš pádu jsem zabrzdil
pár centimetrů od balvanů v řečišti horského potoka.
„Kurva, tyž je cyp jak lampa,“ vydechnu komentář k dvěstěmetrové brázdě, kterou jsem
vyoral ve sněhu a ledu. Pár modřin, natržený kabát, boule na hlavě, ruce od krve. Zvednu se a
dojdu zbývajících pár kroků k seníku s krmelcem.
Ano, chtěl jsem dojít až sem, možná už je to naposledy. Před očima se mi znovu objeví
Vanda. Chodila sem, do mého lesa, do krmelce, který jsem tu skoro před třiceti lety postavil
s jedním hajným. Věděl jsem, že má klíč od seníku a chodí sem se svými amanty.
„Oh, Vando!“
„Bože!“

***

Znovu jsem s Vandou, s první ženou mého života, s milenkou od Boha.
Znovu jí přísahám, že budu už navěky jenom její.
Znovu jí slibuju, že pro ni udělám všechno, co si kdy vzpomene.
Znovu ji budím ze šílených nočních můr, kdy křičí, volá a prosí všechny okolo.
Znovu ji zaklínám, ať prozradí to děsivé tajemství, které ji nenechá spát.
Znovu a znovu ji vyslýchám, znovu se snažím zjistit, co ji nutí tak strašně křičet ze spaní.
Znovu se ze mne stává nevyspalý uzlíček nervů, znovu po ní hystericky řvu, ať táhne, kam
chce, hlavně, ať je to daleko ode mne.
Znovu vzpomínám na bláboly opilců ve všech městských putykách, na jejich chlubení, na
debilní, hnusné kecy, kdo všechno už Vandu měl a komu ještě nedala.

Znovu se mi vybavuje, jak jsem ji poprvé zahlédl u krmelce a pak jsem s úžasem sledoval,
Jacka, jak vchází za ní do seníku.
Znovu poslouchám její sténání a volání.
Znovu slyším sliby Jacka, že se rozvede, vystěhuje se z Polska, najde si práci, postaví jí velký
dům a založí s ní rodinu.
Jedinému Jackovi Vanda věřila, že si ji vezme. Do doby, než mu řekla, že je těhotná. Bigotní
Jacek by se nikdy nerozvedl. Slíbil jí peníze, spoustu peněz, pokud nebude dělat problémy.
Vanda problémy nedělala. Maličká Marcelka nikdy žádného tátu neměla. I po jejím narození
Vanda chodila dál do seníku.
Občas.
Zřídka.
A prý přestala křičet ze spaní.

***

Potkal jsem ji asi před deseti léty, pár měsíců poté, co mi to doktoři taky spočítali. Vyžbleptal
jsem jí všecko o rodině, o dětech, ale hlavně o sobě. Byl jsem tenkrát na placičku. Usmála se
na mě tím svým poloúsměvem a řekla:
„Ty tady budeš ještě dlouho, to já poznám. Poznám to, když si na někoho sáhnu.“
Přešla bez poznámek mé blekotání o strašném osudu, chytila mne za ruku: „Víš, proč se mnou
nikdy nechtěl žádný chlap zůstat? Protože mě ve snech pronásledovali všichni ti, kterým jsem
pomáhala v práci masážemi a rehabilitací. Všichni za mnou ve snech chodili a ptali se mě,
proč jim nechci prozradit, kdy umřou. Proto jsem ve spaní kdysi křičela, plakala a volala o
pomoc. Odešli, až když se mi narodila Marcela, můj maličký Marcík.“
Stál jsem tam tenkrát, jak tvrdé Y, čuměl jsem za Vandou, jak se pomalým krokem ode mne
vzdaluje a v hlavě mi vibrovala její poslední slova.
Bylo to datum její smrti.

***

Necelý měsíc před tímto datem jsem si na naše setkání vzpomněl a schválně jsem si udělal
procházku se svou fenkou kolem domku, v němž žila Vanda se svým druhem. Ocmrndával
jsem se tam snad dvě hodiny, než jsem na něj natrefil a zeptal se na Vandu. Podíval se na mne
tak zvláštně, hodnou dobu mlčel a pak řekl: „Vanda umírá na rakovinu. Říkala mi, že se jí o
tom kdysi zdávalo každou, každičkou noc, a proto si ji žádný chlap nikdy nechtěl vzít.“
V tu ránu jsem poznal, že dobře ví, koho všeho Vanda zaučovala. Bylo mi, jako by mě nakopl
do vajec.

***

Za Vandou jsem zašel hned další víkend, když jsem se vrátil s nákladem mandarinek z Řecka.
Jako správný šetřílek jsem jí vzal pytel ovoce z nákladu, který jsem vezl, a namlouval jsem si,
že jí čerstvé plody udělají dobře, a možná jí nějak pomůžou, třeba…
Vanda nic nechtěla. Řekl bych, že žila jen proto, aby mne naposledy viděla. Ve chvíli, kdy si
nás nikdo nevšímal, přitiskla se ke mně a vydechla mi do ucha: „Řekni Jackovi, že Marcík je
jeho!“ Pak mne poslala pryč a šla si lehnout.
***

Další týden byl pohřeb. Přijela i Marcela, mladší vydání Vandy. Jen vlasy měla tmavohnědé a
v nich první stříbřité nitky. Na karu – pohřební hostině - jsem si k ní nenápadně přisedl a
zeptal se, jakou má představu o vypořádání majetku po matce…
Nejdřív se na mě podívala, jako na profesionálního lupiče, pak jí mozek sepnul a odpálila mne
jak golfový míček. Vandin druh si hezky půjde tam, odkud přišel, to znamená ke své sestře a
ona dům prodá. I pozemky. I garáž. I všecko.
„Víš, Targusi, já to tu vlastně nenávidím,“ pravila lehce opilým hlasem. Řeknu ti, že v téhle
díře bych nechtěla strašit ani po smrti.“
„Snad nebude tak zle,“ snažil jsem se nějak zapůsobit, „vždyť je to tvůj…“
„Můj co?“ skočila mi do řeči. „Tady se mouchy otáčejí, chápeš? Konec! Konec světa!
Nikdy!“
Mlčel jsem. Co na to říct…
Snad jen, že Vanda zemřela osm dnů před datem, kterým předpověděla svou smrt.

***

Vytáhnu z batohu láhev a dolíznu zbytek dřínovice, zůstalo tam čtrnáct kapek.
Pomalu scházím k městu. Už se nemusím bát tmy, domů mne vedou vysoké mantinely sněhu
kolem cesty, poctivě vyhrabané, aby autobus vyjel až na konečnou.
Před domem mne čeká Jacek. Neptám se ho, co tu hledá a proč přišel. Víme to oba.
Vtáhnu ho přes protesty dovnitř, do tepla a sucha. Ať se Stará Jahoda třeba posere, no a co.
Nesnáší totiž, když někdo přijde a ona to neví předem.
Usadím Jacka za stůl, položím před něj hrnek s čajem a slivovicí a pustím na kompu prastarou
písničku.
„Zajímavá písnička. Jak se to jmenuje?“ ptá se Jacek.
„Senkiföldjén,“ odpovím.

„Co? To znamená co?“ znova se ptá Jacek, i když ví, co mu odpovím.
„Kraj nikogo,“ přeložím.
„ Nie przerwana seria strat, które nazywamy źyciem,“ doplní Jacek.

Komentáře

Trvalý odkaz

Sežeňte si nějakého vydavatele, jste strašně čtivý, to mi nebylo shůry dáno.
A děkuji, taky jsem znal takovou divoženku, jen jsem po ní ve snech křičel já sám.

Trvalý odkaz

Já bych Jackovi řekl, že Marcík je jeho.
Bylo to její vpodstatě poslední přání.
Jinak moc hezky napsané, až mrazí.
Také znám lidi kteří vidí co bude.

In reply to by Jan z Helvajzu (neověřeno)

Trvalý odkaz

Já taky Jane. Mluviti pravdu je dobré. Ale povídka dobrá a čtivá.

Trvalý odkaz

S šukačkou a navíc jako rozdávačnou na politický server u věřícího. Jak hluboko jsme klesli.

Ale jinak Targusi, doopravdy dobrý.

Jen mi není jasné, jak mohl bigotní katolík chodit šukat cizí ženskou a splodit s ní dítě. Tím začíná i ta současná politická pokleslost. Pevně věřím, že se alespoň trochu stydíte.

Trvalý odkaz

to sem dát:
“Pokud se z Afghánistánu stáhnou Američané, odejdeme také, říká Metnar” (idnes)... Tohle jsem nečekal, takovou kapitulantskou a zrádcovskou politiku. Má metnar alespoň politické učiliště s maturitou, obor politik - zrádce? U Kábulu jsme bojovali za Prahu a teď je Praha na ráně.

Ládiku,
hluboce se mýlíte!
Když si z vašich daní pravidelně nakoupíme dostatečné množství amerických (teď i francouzských a německých) zbraní, pošlou nás za Prahu bojovat zase někam jinam.
Globální glóbus je velký, americké národní zájmy ještě větší. (Americkým národním zájmem je i chov pražských hrdinů.)

Pro českého jatečního hrdinu se na globusu jamka vždycky najde!

Já bych ušetřil za cestování a šel rovnou na Prahu. Nevíte odkud půjdou? Já bych je čekal od Budějovic, ale oni to asi vezmou od Plzně.Nebo už jsou v Praze?

Trvalý odkaz

je borec, smrdí to člověčinou, poctivostí a pravdou a je to sepsané tak, že to mou hlavou běželo jako film při čtení rovnou.
Tleskám ve stoje, teda imaginárně, sedím na zadku a píšu....

K Ládíkovi 12:42

Tak Metnar vysvětlil i blbému, že není žádné spojenectví, ale je Amerika, ta si dělá co chce a pucflek ČR, co tam šíří demokracii a bojuje za Prahu s ní, protože máme přece ty závazky spojenecké, ani spojenecky NIC neví, neřekli to ani Metnarovi. Proto to jeho pokud...
Tak musíme počkat, zda se USA stáhne či ni a pak jako poslední asi voják ČR tam zhasne.
Tak snad při tom stahování ze "stabilizovaného" AFG nebudou další naší mrtví hrdinové.

Druhá věc je ten „Qído“:
https://www.novinky.cz/zahranicni/496866-guaido-schvali-pripadny-zasah-…

Už chápete, proč se sám uznaně kde kým jmenoval, no protože jako uznaná hlava státu Venezuela si jakože ofiko nyní pozve ty vojáky USA, aby mu tam sesadili Madura, rozšířili demokracii a kde by se našel ten smělec, co by se odvážil být proti.
Tak po vojenském zásahu i při něm už čekají Venezuelany jen samá pozitiva a světlé zítřky. Na kolaterální ztráty nehleďme.
Jistě to bude zásah povahy humanitární zase a ti stahovaní vojáci USA z AFG budou možná jen přetažení do Venezuely. A nebo to bude kreativně mezinárodní spojenecký zásah?
Vojsko musí přece neustále ostře trénovat, říkal to i náš nějaký důstojník…..

A s pozváním armád už taky zkušenosti máme, to je HNED. Tady opět kreativně vyrobili rovnou i toho zvoucího!

Nu alespoň vidíme, jak to bude probíhat u nás, když nebudeme poslušně spojenečtí, či spojenecky poslušní…..

Trvalý odkaz

„Ty tady budeš ještě dlouho, to já poznám. Poznám to, když si na někoho sáhnu.“

„Víš, proč se mnou nikdy nechtěl žádný chlap zůstat? Protože mě ve snech pronásledovali všichni ti, kterým jsem pomáhala v práci masážemi a rehabilitací. Všichni za mnou ve snech chodili a ptali se mě, proč jim nechci prozradit, kdy umřou. Proto jsem ve spaní kdysi křičela, plakala a volala o pomoc.....

---------------
Takhle to bylo skutečně nebo to je umělecká licence a trošku přibarvený, aby to bylo působivější jako příběh?

Kdysi říkával Jan Werich, že požadavkem (tehdejších ) nakladatelů je, aby autor psal tak, aby - kdyby náhodou přišel hroch, tomu taky rozuměl. Dodával, že hroch zatím sice nikdy nepřišel, ale co kdyby...

Doporučuji Targusovi, aby se v případě zájmu o překlad do jazyků afrických zemí v nichž se vyskytují hroši s důvěrou obrátil na Čmouda a požádal ho o spolupráci s uměleckou úpravou textu a doplnění poznámkového aparátu.

Trvalý odkaz

Co říci? Jo už vím, nepřekvapil jste mě Targusi. Píšete fakt pěkně. No bude to tím, že když je někdo ošklivý, zlý a šeredný, tak mu to Pánbůh vynahradí někde jinde. A teď přemýšlím kde to vynahradil mě? Ještě nejspíše musím počkat. Snad se dočkám.

Trvalý odkaz

Targusi, píšete v obrazech, podle toho by se dal točit film, běží to před očima.

Čtu "Bylo nás pět" od Poláčka. Šel jsem tuhle kolem své knihovny a oko mi padlo na tu malou ohmatanou knížečku. Již jsem jí čet několikrát, ale mám za to, že každá knížka ji jiná, když jí čtete ve 20ti, v 40ti, v 60ti. Tak proto.
Tentokrát z ní na mě z ní obzvlášť silně dýchlo, jak tomu člověku muselo být těžko, když takhle psal. Slavíci prý vždy zpívají nejkrásněji před smrtí.

Trvalý odkaz

A zajímalo by mě je li to vymyšlené nebo je to pravdivý příběh?

In reply to by Banny (neověřeno)

Trvalý odkaz

No měl by odpovědět Targus, ale zkusím to za něj. Je to příběh pravdivý. Jestli jsem se nespletl, tak je to tím, že hodně vím.

Trvalý odkaz

Vážený Targusi, dobrý den. Díky Vám, ale i Vidlákovi za odvahu sem pustit něco úplně jiného než normálně. Za odvahu vpustit na politicky názorový web obyčejnou hlubokou člověčinu. Díky za připomenutí, že každý lidský vztah, každá rodina a každé lidské společenství má svá hluboká údolí strastí a pochyb, stejně jako má občas i louky štěstí. Díky za připomenutí faktu, že každý z nás žije své vlastní běsy, se kterými si velmi často ani sami neumíme poradit a musíme je prostě přetrpět, když už se jich nemůžeme zbavit. A taky za pravdu, že mnohé naše kroky způsobují problémy generacím příštím, aniž jsme to chtěli. A to o to více, že jsme to původně vůbec nechtěli, a že na samém počátku mohla být dokonce láska... Ano a díky za připomenutí, že nejzákladnější myšlenka křesťanství, totiž odpuštění a přijetí odpuštění nám může pomocí více, než cokoli jiného. Neboť nejvíce bolí vědomí toho, že jsme někomu ublížili, chceme se mu omluvit a už to z různých důvodů prostě nejde...
Tedy - fakt díky. Příště až tady najdu Vaše příspěvky, uvidím jiného člověka. Nebo spíše správně - uvidím konkrétního člověka.

Přemýšlel jsem během dne, jak na Vaše intimní sdělení správně zareagovat, protože bylo až wagnerovské povahy. A pak jsem si uvědomil, že lidstvo (lidi) denně prožívá miliony podobných příběhů, a mnohé z nich jsou destilované do politických osudů národů. A Váš signál mi pomohl si po dlouhé době si uvědomit, že jestliže musíme velmi těžko řešit, jak už jsem výše napsal, běsy osobní, pak je jasné, že řešení běsů a zel společenských, na jejichž řešení se musíme shodnout(všichni) je skoro nemožné. A protože z Vidláka mám poslední dobou pocit, že tomu moc nevěří, i když se ještě nevzdal, a celkové společenské signály poslední dobou nejsou úplně dobré, zkoušel jsem najít něco pozitivního. Něco, co nám připomene, že ze všech trablů, ať už osobních nebo těch okolo nás se můžeme dostat, a že se tomu tak už dříve stalo. A protože nás velký Karel naučil, že historie je jedinou skutečnou vědou, sáhl jsem do ní. A dovoluji si Vám poslat jako poděkování za Váš (možná )osobní příběh citát - vzkaz. Vzkaz (velmi silný), který nám poslali po nejstrašlivějším období historie Evropy spisovatelé Jacques Bergier a Louis Pauwels ve svém fantaskním Jitru kouzelníků. Je dnes až příliš aktuální. Byl reakcí na dobu, kdy už se zdálo, že konec civilizace je blízko (v Sobiboru nebo Osvětimi už konec probíhal). A ať už je dnes doba jakákoli, ten citát je připomenutím faktu, že bylo hůř, a naši předci se s běsy vypořádat dovedli. Tak proč ne my dnes, když se dokážeme vyrovnat i s minulostí osobní, což je z našeho mikroskopického hlediska horší, než s tím, co se děje občas kolem nás. Hezký večer Vám i té, které říkáte Stará Jahoda. Díky člověče.

(Jitro kouzelníků, Druhá část - Několik let v absolutním jinde, Kapitola X)
"Chtěli změnit život a promísit ho se smrtí jiným způsobem. Připravovali příchod Neznámého Nadřazence. Měli magickou koncepci světa a člověka. Obětovali jí veškeru mládež své země a přinesli bohům v oběť oceán lidské krve. Učinili všechno, aby si usmířili Vůli Mocností. Nenáviděli moderní západní civilizaci, ať je měšťanská nebo dělnická, zde její fádní humanismus a tam zase její omezený materialismus. Měli zvítězit, protože byli nositeli ohně, který jejich nepřátelé, kapitalisté nebo marxisté, u sebe nechali už dávno pohasnout, neboť usnuli s myšlenkou všedního a omezeného osudu. Měli se stát pány na tisíciletí, neboť stáli na straně mágů, velkokněží a demiurgů... A teď najednou byli poraženi, rozdrceni, odsouzeni, pokořeni obyčejnými lidmi, žvýkači žvýkačky nebo pijáky vodky, lidmi bez nejmenšího posvátného vytržení, s omezenou vírou a s cíli zcela přízemními. A lidmi z povrchu světa, pozitivními, rozumnými, morálními, lidmi prostě lidskými. Milióny dobrých lidí dobré vůle zlomily Vůli rytířů jiskřivých temnot! Na východě ti těžkopádní mechanizátoři, na západě ti puritáni z bavlnky postavili v ohromném množství tanky, letadla, děla. A vlastnili atomovou bombu, oni, kteří nevěděli, co jsou to velké skryté energie!
A teď, jako když hlemýždi vylezou po dešti, vynořili se z deště olova soudci s okuláry, profesoři lidského práva a horizontální ctnosti, doktoři prostřednosti, barytoni Armády spásy, nosítkáři Červeného kříže, naivní křiklouni „zpívajících zítřků“ a přišli do Norimberka, aby udíleli lekce ze základů morálky pánům, bojujícím mnichům, kteří podepsali smlouvu s Vyššími mocnostmi, obětníkům, kteří četli v černém zrcadle, spojencům Schamballaha, dědicům grálu! A posílali je na šibenici a jednali s nimi jako se zločinci a zuřivými šílenci! Jednu věc nemohli pochopit obžalovaní z Norimberka a jejich vůdci, kteří spáchali sebevraždu, že totiž civilizace, která triumfovala, byla bezpečně civilizací duchovní, ohromným hnutím, které od Chicaga po Taškent strhává lidstvo k vyššímu určení.
Uvedli v pochybnost rozum a nahradili ho magií. Je skutečně pravda, že karteziánský rozum nepokrývá celek člověka, celek jeho poznání. Oni ho uvedli do spánku. Jenže spánek rozumu plodí příšery. A na povrchu zatím rozum, nikoli uspaný, ale naopak dohnaný do úzkých dospíval vyššími cestami tajemstvím ducha k záhadám energie, k všesvětovému souladu. Čím větší požadavky klade rozumovost, tím více fantastiky se objevuje a příšery zplozené spánkem rozumu jsou jen jeho černou karikaturou. Ale soudcové v Norimberku, ale mluvčí vítězné civilizace sami nevěděli, že tato válka byla válkou duchovní. Neuměli se podívat z dostatečné výše na svůj vlastní svět. Věřili jen, že dobro zvítězí nad zlem, a neviděli hloubku přemoženého zla a výši triumfujícího dobra. Němečtí a japonští váleční mystikové se pokládali za větší kouzelníky, než ve skutečnosti byli. Představitelé civilizace, kteří je porazili, nedospěli k vědomí vyššího magického smyslu, kterého nabyl jejich vlastní svět.
Mluvili o rozumu, o spravedlnosti, o svobodě, o úctě k životu atd. v rovině, která už nebyla rovinou oné druhé poloviny 20. století, kdy se poznání změnilo a kdy byl patrný přechod k jinému stavu lidského vědomí. Je pravda, že nacisté by museli zvítězit, kdyby moderní svět byl jen tím, čím je dosud v očích většiny z nás: prostým a čistým dědictvím materialistického a scientistického 19. století a měšťácké myšlenky, která pokládá Zemi za místo, jež lze zařídit tak, aby ho šlo lépe užívat. Jsou dva ďáblové. Ten, který mění božský řád v nepořádek, a ten, který proměňuje pořádek v pořádek jiný, nebožský. Černý řád měl zvítězit nad civilizací, o níž se domníval, že upadla na úroveň pouhých hmotných choutek zahalených pokryteckou morálkou. Ale ona nebyla jen tím. Nová tvář se objevila za martyria, které jí nacisté způsobili, jako tvář na roušce Veroničině. Od vzestupu inteligence v masách až po jadernou fyziku. Od psychologie vrcholků vědomí až po meziplanetární rakety probíhala jakási alchymie, rýsoval se příslib přeměny lidstva, vzestupu všeho živého. Nebylo to snad na první pohled patrno a polovičatí duchové litovali velmi dávných dob duchovní tradice a byli tak vlastně spjati s nepřítelem nejžhavějším vláknem své duše, když se ježili proti tomuto světu, kde rozeznávali jen narůstající mechaničnost. Ale ve stejné době mužové, jako například Teilhard de Chardin, měli lépe otevřené oči. Očima nejvyšší inteligence a očima lásky odhalují tutéž věc na různých rovinách. Rozlet národů k svobodě, zpěv důvěry mučedníků obsahovaly v zárodku tuto velikou archandělskou naději.
Naše civilizace, stejně špatně posuzovaná zvenčí mystiky zamilovanými do minulosti jako zvnitřku primitivními pokrokáři, měla být zachráněna. Diamant řeže sklo. Ale borazon, což je syntetický křišťál, řeže diamant. Struktura diamantu je uspořádanější než struktura skla. Nacisté mohli zvítězit. Ale probuzená inteligence může vytvářet za svého vzestupu obrazce čistšího rádu než ty, které září v temnotách. „Udeříš-li mě do tváře, nenastavím druhou tvář, nenapřáhnu také pěst, odpovím tvrdě.“ Bylo nutné, aby tato bitva mezi pány podzemí a malými dobráky na povrchu, mezi temnými mocnostmi a lidstvem na vzestupu skončila v Hirošimě jasným znamením Moci, o níž se nediskutuje." Konec citátu

Trvalý odkaz

nejen pěkný příběh, ale úžasně lidsky napsané. Prý "tupý, škaredý dědek" (Vaše slova, Targusi), v tom případě jste dnes omládl a zkrásněl. Chodím na diskuze už léta, (málokdy se zúčastňuji) a máloco už mě překvapí, ale Vám se to povedlo. Ne, že bych Vám ten Váš sarkasmus bezvýhradně věřila, spousta lidí citlivou duši schovává ... ale cením si odvahy to odkrýt. A k obsahu - ne nadarmo se říká, že neodolatelná může být skoro každá žena, ale nezapomenutelná je jen málokterá. Ale to vy chlapi určitě víte, co vám tu budu svým nesrozumitelným ženským jazykem vykládat :-). Díky.

Trvalý odkaz

Moc pěkné a dojemné. U takových příběhů si vzpomenu Ernesta Thompsona Setona. Ptali se jej, proč jeho příběhy končí prakticky vždy tragicky. odpověď byla, protože život divokých zvířat končí vždy tragicky. Nebo Sienkiewicze a jeho kozáky, kteří říkali: "Raz mať radila... " což má znamenat, jednou mě matka porodila a jednou mě smrtka skosí. Ale jen jednou.

Trvalý odkaz

Zrovna včera jsem si kladla otázku, jestli targus ještě píše. Píše. A stále líp,. Díky

Trvalý odkaz

potřebovala mne moje Marcík - totiž moje Karel - totiž moje dcera, takže jsem jí dnes šlechtil kvartýr.

Díky všem za to, že si to přečetli a nebyli líní cosi odepsat. Zpětná vazba je důležitá. Že se vám to povětšině líbilo, mne trochu udivuje, mně se to dnes nelíbí vůbec, nejraději bych to znova předělal, ale už je to venku.

Ládik!!!
Ano, děj se odehrává u Velkého Stožku, Žimne je část toho kopečka.

Ostatní, kteří se ptali na autenticitu.
Vanda je reálná postava, pochopitelně jiného jména, a opravdu jsem jí byl v těchto dnech na pohřbu. Měla Marcíka jiného jména a nebyla to procházka růžovou zahradou, svobodná matka před 40 lety - to nebyla žádná výhra. Byla postelová přebornice a opravdu nemohla docela dlouho najít chlapa, který by jí vyhovoval. Ano, předpověděla si dlouho dopředu docela přesně vlastní smrt - možná to byla profesionální zkušenost, to netuším. Ano, dělala na rehabilitaci, ano řekla mi, že jsem podivná hříčka přírody, že na mém místě by už byl každý metr pod zemí, tudíž je naděje, že tu ještě nějakou dobu budu prudit.
Ne, nikdy jsem s ní nespal, i když rukáv bych si v od ní žádném případě utrhnout nenechal. Ale v jejich očích jsem zřejmě neměl perspektivu.
Jacek existuje, má brejle, v pátky žere suchý chleba a chlastá vodu z potoka jen jeho ujec, on sám žere maximálně tak suchý salám. Žije o dvě vesnice dál, než jsem psal, Vandu nikdy neviděl, do kostela chodí každou neděli i se svou ženou a čtyřmi dětmi.
Vztah mezi Vandou a Jackem jsem "opsal" rovněž ze života, byl to románek jednoho příbuzného s mladou paní učitelkou se všemi podivnůstkami, které jsem popsal.

Takže úhrnem - co jsem při Vandině pohřbu přežvýkal a rozesral, to jsem po sobě způsobně zametl, uhňácal, protřepal, nemíchal a povídečka byla na světě. Vůbec mi to nešlo, psal jsem to dlouho a nejsem spokojen. Už jsem napsal lepší věci.

Toť v kostce vše, abyste věděli, jak se dělá "literatura na úrovni".
Ještě byl přípodotek na téma vydání - není zájem, dnes se asi takové věci nečtou.
Btw. z toho, co si občas vyberu od mladých autorů, se mi dělá někdy šoufl. Je to normálně trága a nechápu, že to někdo pustí do tisku, aniž by opravil aspoň ty nejzásadnější chyby, jak v pravopisu, tak ve stavbě příběhu. Ale asi to má prodejnost, takže pohoda.

Máte-li někdo ještě nějaké dotazy, zítra sem mrknu a případně odpovím.

Jen poznámka k těm mladým autorům. Vybírají je, vydávají a čtou podobní mladí autoři, proto ta tragická úroveň nevadí, oni si rozumí. Mladí autoři nepíší pro někoho tak starého, škaredého, nevzdělaného a neperspektivního, jako jsem já. :-) Pokud chcete vydávat knižně, zkuste nakladatelství MOBA, které se zaměřuje právě na autory českého jazyka. Na e-knihy je Martinus nebo databook.cz. A možná další, které neznám. :-)

jedné z dcer, která to taky svého času zkoušela někam protlačit. Pochopitelně neúspěšně.
A ano, máte pravdu, ti mladí, chytří a krásní vybírají k tisku to, čemu oni rozmějí, a co jim přijde dobré.
A šéfové se diví, že se toho moc neprodá, protože mladá generace jednoduše nečte, ani když je knížka dobrá.

Trvalý odkaz

CO se Vám na tom dneska nelíbí? Protože to Vaše vůbec Vám úplně nevěřím.
Jste chlap a o chlapech už trošku, něco málo vím.....
Pokud Vidlák dovolí, pak za sebe se přimlouvám, dávejte sem i ty horší i ty "lepší" věci sem tam, klidně i pravidelně. Je to příjemné, a já třeba se budu těšit.
A pro není důležité, co je pravda a co umělecká licence.
Líbíte se mi, líbíte........ráda Vás budu číst.

tu Zemi nikoho,
https://www.youtube.com/watch?v=8R08VWNq01Y
(samotná Senkiföldjén je od 6:26)
takže vám u toho zkusím sesmolit odpověď.

Proč se mi výše uvedený text dnes moc nelíbí.
1/ V povídce zaniká téma vylidňování venkova. To usuzuju podle zpětné vazby. Původní záměr byl jiný, jeden z dějových zvratů byl ten, že Targus chce ušetřit Jacka dalšího zklamání v tom, že Marcela by jeho potenciální dar ihned prodala. Úplně špatně, tento motiv by bylo potřeba vytáhnout, zvýraznit, dát mu větší prostor. Tedy přepracovat nejméně jednu pasáž, pokud budeme bazírovat na dodržení rozsahu (za to mě vždycky drbal Stejskal na ACZ).
2/ pokud se mi líbí něco, co jsem napsal krátce předtím, je to úplně blbě. To je moje zkušenost z narativního psaní. Pokud se vám podaří něco dopsat, dostaví se jistá euforie a pocit příjemné únavy, po čemž přichází normální kocovina, jako po užití drog nebo alkoholu. To je normální fyziologický proces.
Já jsem se naučil v této době znovu se přinutit přečíst svůj výtvor a udělat si rozbor, neboli česky obyčejnou opravu nejvíce do nebe volajících chyb. Slovosled, stylistika, výměna synonym, škrtání slov, vět odstavců, přepisování celých pasáží. Tímto procesem je člověk schopen posunout svůj výtvor o třídu výš.
Nic z toho jsem s tímto textem neudělal a je to na něm vidět. Bohužel nejsem Balzac, abych mohl pouštět texty bez oprav do světa.

To je asi tak vše k mému pocitu, že by to mohlo být mnohem lepší.

Pane Targus.
To vylidňování států mne víc zajímá.
Někdo tomu říká stěhování národů.
Proč se tolik vylidňuje BV.Ukrajina kde byla dobrá životní úroveň,dostatek potravy i vody.
I to Polsko,sice to nejsou miliony,ale tam to má pak dopad,od nás to je také dost,ale není to zničující pro ekonomiku.
Afrika,to je organizované stěhování,jasný záměr neznám.
Pro mne je viníkem nenažraný kapitalista,proto i to vylidňování venkova.

Pane zemědělče,
vylidňování je jen jeden z mnoha důsledků globalizace. Je to jako voda. Jak je jí někde přebytek, nateče tam, kde je nedostatek. Ovšem chápejme to ve smyslu přetlaku lidí. U bohatství je to jako lampa, můry se táhnou za světlem, tedy za koncentrací bohatství, aby si taky trochu uždíbly. Lidi prostě táhnou za lepším. To jde do bodu, kdy celá civilizace zkolabuje a provede se restart na základní hodnoty, kdy všichni začnou obdělávat pole, protože potravin je málo a nejsou k mání za žádné peníze. Což jsou všechny formy zhrouceného státu, válka, katastrofy. Ovšem do té doby zemědělci pískají kudlu. Pokud vezmeme případ z druhé světové, kdy zemědělci konečně něco vydělali, pak v 1953 přišla měnová reforma a vše jim zase sebrala. Zůstala jim jen ta dřina na polích.
Máte pravdu, viníkem globalizace a všech průvodních jevů je nenažraný kapitalista, který z obavy o svou existenci platí výpalné vybraným jedincům (ochranka, politici, ministři, poslanci, novináři) ve formě platu, příspěvků na kampaň, reklamou, atd., aby nemusel dát větší částku té mase chudších. Za globalizace ovšem ti nejbohatší našli prostředníky jako banky, penzijní a finanční fondy, které investují místo nich. Stát je nenechal padnout ve 2008 (nebo když už ne padnout, tak je měl stát převzít a viníky vyházet), proto pokračujeme stále dále v koncentraci bohatství do několika málo rukou. Ti menší dravci hledají snazší kořist, což je střední třída, která díky tlaku ze všech stran mizí jak sníh v Africe.

to téma 1) mi ve Vašem textu nezaniká, viděla jsem ho zřetelně,je toho tam možná víc, než by člověk dokázal popsat a ani se mi nechce. Dokonce velmi silně pro mne zazní i samota, a určitá opuštěnost, možná u každé z těch postav. Spousta lidí i dnes, ačkoliv je obklopena lidmi je zoufale osamocena ve smyslu hlubokého souznění s někým. Také hodnota rodný dům, rodná hrouda je tam otázkou. pohled další generace -co s tím když to nenese, prodat. Prodat se dá všechno a přitom člověk vymění za trošku peněz něco, co už NIKDY nelze získat. Ano, ženeme se všichni za lepším životem až to často přeženeme. Podvědomě každý z nás se cítí dobře v prosté jednoduché světnici u babičky u hrnku čaje a s láskou upečených buchet. Kde jsem byli a jsme všichni dost dobří jak jsme.....
Ke 2) se nevyjádřím, to má každý člověk nějak, je to jeho autentický vnitřní proces, já ten DAR nemám.
Prostě piště , klidně i opravujte, ale netrapte se, je to dobré, poctivě a zemité a mnohovrstevné i když se Vám to nezdá a i když každý v tom neobjeví třeba jen na první přečtení hned vše, co jste chtěl vyzvednou, není to nic plytkého.
A pro ty filmy, co to třeba spustí v hlavě, je to DAR, co nemá každý. Pište. Lidského v této době není nikdy dost.

Trvalý odkaz

Targusi , ani tento dodatek nemění nic na příběhu , je krásně napsán a jeho třeba jen třetinová pravdivost na tom nic nezmění . Je barvitý a podle mne použitelný jako filmový scénář. Ale dnes letí sitkomy - u kterých při jakkoli blbém vtipu smích komparzu navede diváka neomylně na to kdy se má zasmát. To jsme to dopracovali co . Inteligentní politická satira zdechla - asi na strachu, co kdyby byla nekorektní že? Co kdyby zesměšnovala EU - boha co ? W+V by byli dnes určitě ostrakizováni ne ? A co teprve Chaplin , kdo by si zahrával se zeměkoulí dnes ?
To jsem ale odbočil , za nádherný čtenářský zážitek děkuji V.

Trvalý odkaz

Ví to pětiletí.
Kasa nedoletí,
bude velké hoře
Atlantické moře
je delší, než dolet.
Tohle bude bolet.
Poletí ministr obrany
bo bureš je od rány.

Trvalý odkaz

dneska v noci, bez noblesy
čekám tu v Kábulu sám
nechal mě tu strýček Sam.
Kdy přiletí moje Casa?
Abdul z minaretu hlásá
že největší je Alláh;
cítím na lopatce kalach,
couvá ke mě Toyota,
za městem je Golgota.
Kolem kotníku mám drát.
Tohle město nemám rád.
Střílel jsem tu za Prahu,
teď mě táhnou do svahu.

Já mu děkuju už léta a skládám poklony pravidelně, akorát že u konkurence.
Už ho tím nudím.

A jeho dámský fanklub bez jeho veršů neusne.
A to je mezi nimi nemalé procento literárně zhýčkaných učitelek!

Ládik je reinkarnace slezského barda Petra Bezruče. Od svého minulého života se ovšem kvantitativně i kvalitativně podstatně vylepšil a názorově posunul doprava, takže jsem to díky své erudici poznal jenom já.

a nerozmazávám to, normálně to vyteče a smrdí. Někdy v tom chybí nit, bo vidím na mobilu 4 řádky. Ale zase kdybych to po sobě četl, pořád bych něco mazal nebo měnil a to by už mohlo být studené nebo tak rozmazané, že fuj.

Trvalý odkaz

Targusi,
není dnes problém nechat si knížku vydat, problém je pak náklad prodat.

Pokud chcete pár set výtisků a počítáte s tím, že nejenže nedostanete honorář, ale sám do toho vrazíte nějakou tu tisícovku, zajedete si do nakladatelství a odvezete si většinu nákladu domů, mohu se zeptat jednoho mladého šílence - nakladatele, tiskaře,knihvazače a příležitostného stánkového prodejce knih v jedné osobě, jestli a za jakých podmínek by knihu povídek vydal a vytiskl.
Nebo vám dát na něj kontakt (Vidlák má na mne mail)
*****

Další možností je e-kniha. Nevím jak teď, asi před dvěma lety stačilo vypláznout něco před tisícovku, určit si sám cenu, za které se to má prodávat a čekat, kdy vám na kontě přistane několik dalších desetikorun.
Nakladatel si pochopitelně z každého prodeje po internetu stažené knihy strhl provizi.
Někde jsem zabordelil odkaz, ale určitě není problém najít nějakého takového vydavatele pomocí vyhledávače.
Třeba má někdo zdejší konkrétní zkušenosti s tímto typem publikování.

Btw. zrovna dnes jsem měl zase poučovací záchvat a děckám i Staré Jahodě jsem při svačině naléval do hlav svá moudra, kde jsem použil stejnou myšlenku - že dnes není problém prakticky cokoli vyrobit, problém je to pak prodat.

A jsme u jádra věci. Tak velký debil ještě nejsem, abych si vydával knížky sám a sám si je pak četl. Kardinální problém - reklama, vpuštění do knižního byznysu mezi velké kluky. Pokud se tam nedostanete, je to přehlídka ztraceného času a vyhozených peněz. A obojího nemám aktuálně nazbyt.
Stran hledání vydavatele na rovinu napíšu, že jsem to po půl roce normálně vzdal. To jdu raději s klukem do dílny ladit nějakou jeho vraždu. Vražda je totálně vylítaná motorka a její ladění spočívá v tom, že se všichni tři (já, synek i motorka) tváříme,že ještě někdy pojede.
:-)

Přidat komentář

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.