Nedávno zde nahodil Vidlák článek o vínu. A krásně jste si tady pokecali. A mě se to dost líbilo. Když Maneca se pokusila zde nahodit něco z aktuálního dění, byla taktně upozorněna, ať si to nechá na zítřek.
Já vínu nikdy na chuť nepřišel, možná mi ho nikdy nikdo nepředstavil, takže jsem o hafo věcech, o kterých jste se zde bavili, neměl ani tucha. Ale celou diskusi jsem si se zájmem přečetl. A moc mě bavilo, že zde bylo, na jeden den, téma, kdy se nikdo nikomu nepokoušel skočit do vlasů, nebo mu vysvětlit, že je úplnej debil.
Jasně, to muší bejt, kurňa! Řešíme zde většinou záchranu lidstva, každý to vidí po svojom a támhleten blbeček tady mele nesmysly, tak mu to dám sežrat.
Ale což takhle si dát jednou za čas oraz a se svým dlouhodobým oponentem se na jeden den nehádat? Nebojte! Zítra to tomu blbečkovi zase můžete natřít.
A mě napadlo téma klukovských vzpomínek.
Proč? Jsem zjistil, že já nikdy nemusel řešit průsery, jako moji rodiče. Ne, že by dnes děti byly hodnější, ony fungují jinak. Mají mobily, mají kompy, ale na co budou jednou vzpomínat? Na to, jak u kompu v pc hře mnohokrát povraždily hordy hrdlořezů? Jak se svými kamarády byly každý někde jinde, ale pokecaly spolu a vyfotily si oběd?
Já je za toto neodsuzuji, jelikož vím, že kdyby mě bylo dnes „náct“, fungoval bych stejně. Mě je jich akorát líto za to, že nebudou mít jednou na co vzpomínat.
Já kdysi přišel ze školy, rodiče byli ještě v práci, tak jsem kopl tašku do kouta (úkoly počkaj) a vyrazil ven. Byli jsme tehdá parta 4 kámošů a prováděli hrozné hovadiny, ale já mám na co vzpomínat.
A vím, že na tomto webu je mnoho „sátiletých“, kteří musí mít též vzpomínky. Což se o ně podělit?
Hele, já netuším, jestli tuhle mojí blbinu zde Vidlák vůbec dá, ale proč si nezavzpomínat?
Tak jako návnadu dám dvě.
První:
Byli jsme parta a vyrůstali pod děčínským zámkem. Paráda! Skály, u kterých jsme věděli kde je jaký kořen na úchop, na zámku byla ruská posádka a oni občas vyhazovali bordel z okna a to jsme tam našli občas fůru pokladů. Kousek od nás Labe, tam jsme též mohli se realizovat, a hned za barákem nejfrekventovanější oblast Děčína, takže pokud jsme potřebovali svou činnost posunout do civilizace, nou problémos. Ovšem tuto idylku poněkud kazila znepřátelená parta z druhého dvora. No, dvora. Představte si Stínadla, dvůr obklopen baráky, jeden jediný průjezd tam nebyl, tam jste se mohli dostat akorát, pokud byste proklouzli vchodem domovním.
A pochopitelně lezli furt k nám, na naše území, což se nám nelíbilo. Dnes jim už celkem rozumím, oni měli dvůr, kam bylo ze všech bytů vidět, my skály pod zámkem, fotbalové hřišťátko, lano na stromě, tak se nám tam furt srali.
Jednoho kámoše táta přijel od příbuzných z jižní moravy a on mu vyčoudil flašku kořalky a přinesl jí. Tak, co se dá s takovou flaškou ve dvanácti udělat? Nebyli jsme kreténi, tak jsme v podvečer vyrazili nahoru k plotu pod zámkem a zkontaktovali pár ruských záklaďáků, že máme obchod. Pochopitelně, že jsme jim tu flašku nedali do ruky, to bychom jí už nikdy neviděli, ale ucmrndli jsme do víčka a „chceš“? Rus chtěl a nabídl nám jednu dýmovnici a pár ostrých do sapíku. Jsme snad blbci? Těch ostrých do sapíku už jsme pár měli, tím lustrováním těch skal pod nimi, ale ta dýmovnice nás zaujala. Jako správní obchodníci jsme navrhli cenu pět dýmovnic. Oni evidentně po té flašce prahli, ale dokázali splašit pouze tři. Tak jsme jim na to blahosklonně kývli a obchod proběhl.
O víkendu jsme se jedním nehlídaným vchodem proplížili do nepřátelského dvora, kde zrovna určitě kuli pikle na nás a tam ty dýmovnice odpálili. Musím uznat, že rusové se tehdá při výrobě dýmovnic příliš asi s ekologií moc nesrali, páč ten hustý a štiplavý kouř za chvílí naše nepřátele totálně odrovnal. Ale, jak to bylo v tom uzavřeném prostoru a byl víkend a léto a mnoho obyvatel v těch činžácích zrovna větralo, tak když najednou zjistíte, že ve vlastní kuchyni nedohlédnete od lednice ke stolu a u toho se vám dost blbě dýchá, rádi nebudete. Někteří z nich pak dost křičeli na naše rodiče, ti pak zase na nás, sem tam nějaká ta rána dorazila (tehdá se ty tělesné tresty zase až tak nebraly), pochopitelně obligátní zarach, takže týden nikam, ale stálo to za to!
Oni když partizáni provedli diverzní akci proti fašistickým Němcům, tak též počítali s odvetou. Ale dodnes mám obraz, jak se tam ti naši nepřátelé dusí. Jo, všechny ty persekuce po tom byly nepříjemné, ale stálo to za to!
Druhý:
Zase pod děčínským zámkem, zrovna tam něco vykopali, takže vytvořili dvě hluboké brázdy, nám tak odhadem 11 – 13 a najednou tři cigošky. Cca kolem 16-17. Tak my pochopitelně, co sem lezou, tohle je naše teritorium. Ony byly drzé, takže boj. Ony naskákaly do jednoho výkopu, my do druhého a řežba začala. Boj se odehrával tak, že jste na znepřátelený zákop házeli vše, co vám přišlo pod ruku. Kameny, klacky, prostě vše. U takovéhoto boje musíte pochopitelně počítat s tím, že nepřítel se kryje, takže je dobré sehnat těžší šutr a padáčkem ho pustit zlotřilci do zákopu. Ale mezi námi, většinou se tímto netrefíte.
Nakonec jsme zvítězili tím, že já vrhnul šutr směrem k nepřátelskému zákopu, aniž bych nepřítele viděl, ale v tom okamžiku jedna cigoška vykoukla. A dostala to přímo do čela. A zhasla. Zbylé dvě začaly řvát, že boj je ukončen a že jsme vyhráli a pak jí křísily. Ta jedna její kámoška jí potom odváděla domů, ať se tam dá dokupy. Je fakt, že jí musela celkem dost podpírat, páč jí ty nohy šly celkem štrekom. Ale ta třetí tam s námi zůstala a klábosili jsme.
Proč bychom neklábosili? Bylo po boji, my jsme vyhráli, ony uznaly svou porážku, tak zakafráme. A pak to přišlo. To, proč to zde píši. Tehdá neexistoval internet, ani pornočasopisy, my jsme s hochy to viděli pouze sem tam někde na celkem soft obrázcích, tak jsem se osmělil (zdejší dámy doufám prominou můj slovník) a zeptal se jí, jestli by nám neukázala píču.
A ona, že ukáže, ale prvně musíme ukázat my. My na to, to víš, my ukážem a ty ne. Jí evidentně nešlo o to, vidět ty naše žoužele, ve svých letech už asi viděla lepší kousky, ale šlo jí o princip. A nabídka to byla lákavá. Tak jsme se nakonec rozhodli, že ukážem. Akorát Milan se zasek, že neukáže a ona, že když neukážem všichni, tak ona taky ne. A my na něj, co blbne a on, že ona stejně neukáže. Tak my, víš co? Neukazuj, běž domů. Neukážeš, neuvidíš.
Jenomže, dovedete si představit, kdyby on neukázal, šel domů, ona pak ukázala a my tři viděli a Milan ne? Ten by se v hierarchii naší party propadl na samé dno. Ajaja! Ten by to schytával denně, že on neviděl a my jo. Tak taky ukázal. A musím uznat, že cigoška měla cit pro fer plej, vidím to dodnes, stáhla si ke kolenům rifle a pak kalhotky a cca 3-4 sekundy to takhle nechala.
A my jsme věděli, že už jsme dospělí a ti kreténi z vedlejšího dvora, che, ti se můžou možná koukat na obrázky, ale naše parta už viděla. My už jsme chlapí.
Tak toto jsou dvě historky z mého dětství. Ale mám jich ještě hafo.
Co máte vy?
- Log in to post comments
Komentáře
To jste mi připomněl můj první a současně
skoro poslední zážitek s rumem.
Bylo mi necelých šestnáct a poprvé v životě jsem směl být na Silvestra mimo domov. Jeli jsme do Jizerek na chalupu rodičů jednoho spolužáka ze SŠ. Společnost smíšená věkově i genderově, ale vše nevinné, protože akutní nedostatek místa v chalupě - 7 lidí na třech postelích sražených dohromady a jeden na klasickém divanu.
Holky chystaly baštu na večer a půlnoc a my vyrazili sáňkovat s rohačkami po pradědovi a dvěma "pekáči". Postupně jsme vylezli až do Vysokého a nějak se stalo, že nás vcucla hospoda naproti Hotelu Bartoníček. Dali jsme si colu a hodili řeč s místní omladinou. Jak šla řeč, objevily se před námi panáky rumu. S colou to bylo voňavé a chutné, tak jsem to vypil. Za chvíli další várka. A další. A další. Čas plynul a kolem desáté už jsem viděl dvakrát, měl velmi těžký jazyk a dojít na toaletu byl docela problém.
Pak jsem zdrhnul, protože mi začalo být zle. Ne od žaludku, ale rozhozené vidění a rovnováha mi vůbec nedělaly dobře; měl jsem asi docela i strach.
Cesta vedla z kopce, silnice liduprázdná a já si řekl, že popojedu na bobech. Jenže jak jsem si sedl, okamžitě jsem začal usínat. Takže jsem ty dva kiláky táhl "pekáč" za sebou a potácel se do chalupy. Dorazil jsem jako první a byl přivítán co ztracený syn. Holky se skvěle bavily i bez nás a já se mátožně snažil zaostřit na obrazovku TV; moc to nešlo.
Půlnoc a přípitek bowlí obohacenou opět rumem. Zvládl jsem jednu misku a pak se to stalo. Sníh byl naštěstí hluboký a milosrdně skryl všechno, co ze mne vyšlo. Řev, který jsem při tom vydával, musel být slyšet až v Semilech :o))))
Pak jsem se ještě chvíli máčel báječně chladivým sněhem, skoro polidštěn se vrátil do chalupy a padl za vlast.
Ráno bylo zcela strašlivé a většina Nového roku taky. Od té doby snesu rum jen v cukroví, krému a trochu v čaji. Zkusil jsem i velmi kvalitní rumy, ale podvědomí je neúprosné. Nepolknu ho.
Chyba! Alkohol, podávaný v malých dávkách...
.
Stoh
Pamatuju si, že když po žních u našeho buránkova zemědělci navršili stoh slámy, byl to pro nás vždycky svátek. Dalo se v něm skákat, lozit, vyhrabávat doupata a chodby, starší se v něm muchlovali s holkama atd... Jednou v noci stoh lehl popelem a důkladně se to vyšetřovalo. Policajti chodili po celé vesnici a ptali se. Babička se bála, že se to svede na mě. Naštěstí se tak nestalo a jak dopadlo vyšetřování nevím.
A skákání ze střechy přístěnku do závěje sněhu
shozeného ze střechy nic?
Zabořit se do závěje až po krk a pak se drásat ven a znovu na střechu. A když už byl sníh hodně upěchovaný, tak jsme za pomoci táty nebo dědy udělali v hromadě iglú.
Do stohu jsme nesměli a byl dost hlídaný, ale trošičku jsme lezli alespoň po jedné méně prudké straně. Až když ho postupně zaváželi, tak jak se zmenšoval, tak jsme si směli v přestávkách mezi traktory zablbnout.
Ale měli jsme vlastní stůžek sena, protože děda s babičkou měli kousek louky. Časem děda postavil takový seníček, kterému jsme říkali salaš. Tam se stůžek přemístil a v létě a na podzim jsme tam spali, dokud nezačala být moc velká zima. V zimě jsme pak seno nosili zvířátkům do lesa.
stoh
Jako malí haranti jsme ze stohů sjížděli po zadku dolů. Naštěstí jsme nikdy nenarazili na zapomenuté vidle :-)
přespolní běh
stoh se snížil o několik balíků.... nějaký vidlák nás pronásledoval přes kilometr ... zachránila nás mez na kraji mladého lesa, kde byla deka + on + ona .... dál už za námi neběžel ...
Jako, neběžel?
On se k nim připojil?
dětství
Já mám vzpomínek kopu, V zimě pár metrů od našeho domu tekl potok. Doma jsme nazuli brusle a po potoce jeli až na městský rybník. Tam jsme krasobruslily, kluci hráli hokej nebo jsme jen jezdili na bruslích, v módním oblečení tepláky a svetr, že jsme nezmrzli. Pokud byl led tak po škole každý den, o prázdninách furt. Léto jsme byli na koupáku od rána do večera. My holky co jsme chodily do cvičení, gymnastiky nebo jiného sportu jsme měli vstup celé léto zadara/jednou ročně jsme platili příspěvek 30Kčs/. Cvičení bylo jednou týdně ve čtvrtek, dobrovolná cvičitelka byly úžasná, chodily jsme si pro ni před cvičením domů. Jinak u nás se říkalo, že jdu lítat. To znamenalo: hrát vybíjenou, badminton, na schovku, jezdit na vlastnoručně sestrojené káře, jezdit na kole hlavně co nejšíleněji, dělat ohně a péct brambory,
pouštět draky, chodit do kina s partou nejraději na letní, protože jsme tak mohli být večer dlouho venku. To je jen něco málo, co jsem prožívala do svých 15ti let. Divím, že jsme to všichni přežili. Je fakt, že jsme se kamarádili z našeho konce skoro všichni, někdo víc a někdo míň a tak jsme také tak trochu dávali pozor, aby se nikomu z nás nic zlého nestalo, i když škrábance, modřiny a výjimečně zlomenina byla.
Teď jsem si vzpomněl, jak píšete
že jsme také chodili lítat nebo na lítačku! :-))
Když to čtu, tak si vzpomínám na víc a víc věcí :) ...
Stohy jak se píše nahoře, byly klasika. Už se na něj vyšplhat a dívat se z té výšky do dáli... Brali jsme si balíky, nosili je opodál a stavěli si vlastní domečky. V sedmé třídě jsme už zvládali nejen okna a úzký maskovaný vchod, zvící balíku, místo dveří, ale i klenutou střechu. Místnost však musela mít balíkové příčky, aby se zaklesla klenba. Pak jsme rozdělali balík slámy a udělali slámovou, měkkou a teplou, podlahu. Něco jsme rozhodili zvenčí, takže stavba vypadala zvenku jako kupka sena.
Taky jsme si někdy vzali balík, rozdělali ho a dělali oheň. Jednou jsme tak šli a litovali, že nemáme sirky a oheň nebude. Přišli jsme na pole a tam zrovna dohoříval oheň. Někdo tam byl a neuhasil to. Tak jsme tam strávili pěkné odpoledne! :)
Stalo se, že stoh shořel. Někdy pachatele chytli, většinou ne. My jsme v tom však nikdy nejeli.
Jednou jsme s Jožkou, bydlel několik let naproti, šli k potoku, že se budeme brodit. Jestli jsme už chodili do školky, tak to bylo prvním rokem. Tekl za domy, jen se muselo jít k proluce, kde byl parčík a přes vodu most. Jsme tam a vidíme, že v kopcích pršelo. Rychle tekoucí, kalný proud vody, se taktak držel v březích. Z brodění už nebude nic. Ale nechtěli jsme se jen tak vzdát. Strčil jsem tam nohu a štengroval Jožku. Ten šel ještě dál. Pak jsme tam měli obě nohy a posunovali se dál a dál. V botách i oblečení. Nevím už, kdo tam zahučel první. Je jasné, že druhý tam byl ihned taky. Byli jsme uprostřed potoka. Zde se široce rozléval a proud nebyl silný. Přišli jsme na to, že když se odrazíme nohama ode dna a máváme rukama, voda nás nese dolů. Pak je zapotřebí se znovu odrazit a pak znovu... A už jsme plavali s proudem dolů. Voda nám většinou sahala po bradu. Roztaženýma, mávajícíma rukama, jsme udržovali rovnováhu.
Ale místy, kde normálně byly tůně, nad hlavu. To jsme zavřeli oči a nadechli se a jak jsme ucítili pod nohama dno, vymrštili se vzhůru. Tak jsme pluli po proudu dál a dál. Občas jsme se pořádně napili. Taky jsme věděli, že TOHLE nezůstane bez následků doma. Tak ať ! Za tuhle chvíli to stojí! Smáli jsme jsme se a křičeli na sebe, jak blázni. Měli jsme radost z pohybu, jak plaveme, jak nás voda sama unáší. Ten pocit, že jsme už velcí, že jsme si ochočili vodu. Výzkumníci, samostatní, do toho kouzlo chvíle. Cítili jsme úžasné štěstí. Občas jsme se hodně napili. Když jsme pluli nad prohlubní nebo když nás na hladině překvapila zrádná vlna. Občas jsme měli co dělat. Ale nebáli jsme se. Potok jsme znali a věřili, že to zvládnem. Minuli jsme poslední domy a pluli dál a dál. Padlo něco o návratu, ale nebylo to jen tak, takovou cestu přerušit! Ještě chvíli, ještě chvíli. Znali jsme to tam. Tekl líně mezi poli až do další osady. Nakonec jsme potkali nějakého pána, co jel po polňačce u potoka na kole. Museli jsme, neradi, vylézt. Byli jsme asi kilometr a něco, pod naším bydlištěm. Pak nás odvedl domů, což bylo potupné. Trefili jsme přece sami. Matně si vzpomínám, že doma nebyli rádi. Naštěstí, škoda nebyla veliká. Boty i ostatní, bylo "na lítačku". Měl jsem možná zaracha, nesměl jsem jít s Joskou ven a nějaká výchovná taky padla. To si pamatuju jen matně. Zato cestu ve vlnách a ten úžasný pocit, si pamatuji, jako by to bylo včera! :-))
Později, 6 třída a víc, jsme často scházeli, kluci i holky, u rybníka. Na kolech, ale dalo se tam dojít přes pole, i pěšky. Chytali jsme ryby a klábosili. I s holkama, které se přijely koupat. Nebo jsme se jenom koupali. Většinou to bylo neplánované, takže bez plavek. Do vody jsme chodili odděleně, ale ve vodě jsme blbli už všichni společně.
Jednou k rybníku nějaký kamarád dotáhl Kozidecha. Jezdili jsme na něm střídavě po polňačkách. Jenže nám brzy došel benzín. Řešení se našlo. Na kraji rybníka měli rybáři motorky. Tak jsme si občas skočili načepovat. Ta naše potvora chlastala jak duha. Ten den zůstaly tři motorky úplně na suchu. Slyšel jsem, co se pak dělo a stálo to za to. Že to budou hlídat a tak. Ale od té doby jsme to nikdy nezopakovali. To jen tehdy, byla zrovna chvíle...
Vám jsem to prozradil jen proto, že je to už dávno promlčené!
😁😎🌈
v uvolněné atmosféře na kydech
jsem si vzpomněl na řadu historek. Jedna je speciální
Máma dala zavařovat meruňky v tom vám asi všem dobře známém zavařovacím hrnci, kde se doprostřed dával teploměr. Potřebovala skočit do samosky pro docházející krystal. Dva čerství teenageři dostali před jejím odchodem poučení, kdy vypnout plyn.
Chvíli nás bavilo sledovat teploměr, ale co čert nechtěl, zazvonil sousedovic Jura: "borci, dáme fusec, ne?!"
"Máme sice hlídat meruňky, ale máme ještě čtvrt hodiny, tak si chvilku tuknem a pak to vypneme"
Jak asi tušíte, na meruňky jsme si vzpomněli, až se na rohu ulice objevila máti, která již po hodině klábosení se sousedkou u samky usoudila, že vše důležité bylo řečeno a je čas jít domů. Tak rychle jsme ještě do prvního patra s bráchou nevylitli. Plyn jsme vypnulii a vydechli si. Poučeni z detektivek jsme ale chtěli zamest stopy, aby máti nepoznala ten časový skluz podle teploty kompotu a chybějící vyvařene vody. Základy fyziky jsme již měli za sebou a tak jeden z nás pronesl logicky naprosto správnou dedukcí:"brácha, dolej tam studenou, ale rychle, máti už je dole!"
Praktický nasledek tohoto úkonu nás překvapil. Ozvalo se šest tlumených výbuchů, a v zavařovacím hrnci rázem plaval meruňkovo gumičkovo skelný džem.
Poté co nás večer táta proliskal, zaslechli jsme jako malou satisfakci přes dveře zvýšený hlas otce:"srovnal jsem je, ale kdybys negdakala s tou drbnou, tak se to nestalo!"
jsem byl asi tak v 5 letech.
To jsem jezdil u nás na dvorku na praseti. Občas, ne každý podvečer, prase není osel.
Rozhodoval jsem tak o tom, kdo se na mou produkci smí koukat přímo ze zápraží...a kdo musí jít na mez, za plot (tam to bylo posrané od kur). Proto se takřka každý ke mně lísal.
Pak jsme prase nechali picnout řezníkem a snědli jsme ho.
Život je plný takových zvratů.
Pak jsem stoupnul v kurzu když nám z rajchu přivezli placuškové kovové pistole, dále čelenky atd. To bylo období vinettoužerectví. Babička totiž vzala k sobě (dyž nakonec na odsun nemusela) malé batole, od těch, co na odsun museli. Pár roků se o ně starala jako o vlastní. A tak tam byla vděčnost, to je jasné. Wehrmacht, newehrmacht.
Stříhaly se záclonám třásně a našívaly se na kalhoty, to snad taky znáte, ne ? Dost průser, když se člověk zapomněl dopředu zeptat....
Vzpominky
U babičky mě bratranci přesvědčili, že z půdy do kozího chlívku je bezvadná klouzačka. Byl to shoz na seno do dřevěných jesliček, připevněných na stěně.
Vůbec mi nepřišlo divné, že mám jet první. Skončila jsem v jesličkách na zemi a koza měla amok.
Babička klukům strašně vynadala, stačilo, aby byl ve skluzu hřebík a byla bych rozpáraná.
Další zážitek z kozího chlívku (koza už nebyla).
Bratranci mě tam zavřeli a dovnitř hodili zapálené knoty na vykuřování včelích úlů. Bylo to po obědě, na který babička dělala knedlíky s hruškami ovesnickami. Od té doby jsem se dlouho na ty knedlíky nemohla ani podívat.
Taky jsme na poli prakem stříleli myši, ale to mi jako městskému dítěti moc nešlo.
Spousta vzpomínek, ani jeden můj bratranec už není.
vosích hnízd v zemi....
...jsme skončili až po uši v " jezírku" s močůvkou. Bo radši smrad a svinstvo než opuchlé ksichty od žihadel.
By jeden nevěřil , jak jsou vosy inteligentní. Jednak mají více vchodů (a východů !!!) a jednak umějí pronásledovat daný cíl docela urputně a přesně.
Nebo přespolnímu ukázat jak se skáče po hlavě do vody (velmi zakalené ) a pak se chechtat , když skočil o půl metru vedle a tam bylo i o půl metru méně vody (nic nehrozilo, člověk skočil a zabořil se celou hlavou až po krk do měkkoučkého bahna).
Nebo vybrat hnízdo poštolek a pak ty nebožátka krmit a cvičit (pod dojmem filmu Kes). Dalo se, dvacet deka kližky do 7 korun, myš se střelila vzduchovkou (už v 7 letech mi při nabíjení docela pěkně štípla prostor mezi palcem a ukazovákem), nebo vrabec. Neskaj by byla ostuda v ekologickém tisku a mastná pokuta hrozící exekucí.
Lítat jsem ju ale nenaučil, jenom poskakovala. Jednoho špatného dne odhopskala až do lesa. Kdoví která kočka si pochutnala.
A co holčičí zážitky ?
Třeba Gaia, detaily vynechat.
Vosy jsou lišky podšité
Kam píchne jedna, letí celý roj. Feromony ;)
Vzpomínky na mládí a příslušné vylomeniny?
Tak ty mám velice košaté.
Např:
Sportovní výkon spočívající v jízdě v lžíci bagru E 2,5 a následném vysypání do vagonu LH na odlehčovacím řezu povrchového dolu. Jak jistě každý chápe, jakmile táta přijel ze šichty, odměna byla náležitě pruhovaná.
Další, tentokrát vědecký výkon spočíval ve skutku, kdy jsme dostali za odměnu pást statkový valachy.
Někoho napadla otázka, co to udělá když se koni strčí horkej brambor pod ocas. Tedy se otázka řešila praktickou zkouškou.
Od té doby vím , že každej kůň je totiž vůl a horkej brambor udělá svý.
( Vůl je proto, že v případě horkého bramboru, ocas nezvedne, ale přitiskne ho k zadku a prchá)
No, opět jsme byli pruhovaní jako zebry. Valaši se našli za tejden.
A jízda na praseti směr hnojiště, byla standart. Ovšem, odvázání bejků v bejkárně, to už bylo jiný kafe. Jeden divočák totiž převrátil supráka na bok i se správcem statku.
Pak šlajfky, bruslení, topení pod ledem a podobné zábavy.
Ovšem výkon byl, usazení mladšího brášky na ledovou kru a její vypuštění po proudu hasičské nádrže na potoce.
Pečení brambor, bělic na ohníčku byl standart. Co se týká nebezpečí tak ode mne osobně, byl největší výkon vyhrabání ostrých PL nábojů ráže 37 mm a jejich využití jako kuželek.
( Teprve nyní vím, že zapalovač byl jištěný pouhým dřevěným kolíčkem)
Pak po přestěhování do města to už byla nuda. Ty městský byli tak degenerovaní, že jako prak používali gumu z trenýrek.
Což s mým kaťanem, kvadratky gumy č. 8., jaksi nepasovalo. Tak, domluvená válka na Lesňáku skončila přeraženou čelistí, holt jsem nevěděl, že kluci z města požívají skobičky na rozdíl od mých matic č 12.
Tak jsem radši začal brzdit, a spíše se věnoval mému koliákovi Dingovi a lesu. Protože společenské problémy Dingo řešil nekompromisně.
Prostě město mě nebavilo.
Vybavuji si kusé vzpomínky
Někdy v mých 5 letech jsme s kamarády soutěžili u velké blátivé louže, kdo se nad tu louži nakloní nejdál. Zpočátku mi to moc nešlo. Ale pak jsem vyhrál. Jenže jsem to neustál a po delším balancování jsem tam zahučel. Krásný pocit vítězství mi doma pochopitelně zkazili vařečkou.
Potom asi v páté třídě jsme ve škole přišli na to, že polámaná pravítka, trojúhelníky a svitkové filmy docela pěkně a rychle hoří. A začali jsme je lámat ještě víc a vyrábět z nich rakety. Proužek pravítka se zabalil do staniolu, vpředu se udělala špička, vzadu se trochu spláclo, případně ohnulo, dalo se to na „odpalovací rampu“ (okraj lavice, sešitu, knihy) a konec se chvilku ohříval sirkou, dokud to nechytlo. Pak raketka za ohromného svistu vyrazila. Kdo se neuhnul, měl smůlu. Jednou měla smůlu naše učitelka, která zrovna otevřela dveře třídy a raketka jí prosvištěla kolem hlavy. Protože okamžitě pochopila „odkud fouká vítr“, stál jsem pak 10 minut v koutě s pravítkem na předpažených rukách.
To mně ale neodradilo, a pokračovali jsme v tom až do doby, kdy došel zápalný materiál (sem tam padlo za oběť i nepolámané pravítko, které někdo neopatrně nechal ladem). Byly i zajímavé okamžiky, kdy se raketka nezapálila, ale začala jen čoudit jako dýmovnice a létat většinou po zemi. Většinou se to nedalo zastavit, a pak jsme museli rychle do konce přestávky větrat. Naše zlaté časy skončily až s výrobou nehořlavých učebních pomůcek.
Poté jsme byli nuceni se vrátit ke klasickému házení houbou po třídě, střílení “bábrlat“ prakem a podobným vylomeninám.
A teď jsem slušný, starý pán, který rád vzpomíná na lumpárny svého mládí…
S tou louží jste mi něco připomněl
Uź se to ale netýká klukovských vzpomínek, ale vyprávěl mi kámoš, jak chtěli vyrazit s manželkou do divadla. A on si na sebe hodil kvádro, ale ženám to trvá déle, tak se nudil a zrovna mu něco před barákem kopali a obtočili kolem toho takové pásky, aby tam nějaký vůl nespad.
A on tam čučel, ale blbě viděl, tak překročil tu pásku, aby lépe viděl, utrhlo se to s ním, takže když jeho žena konečně vycházela načinčaná a připravená na tu společenskou událost, on kolem ní prošel totálně obalený bahnem.
Mládí
Mládí mé,se už nikdy nenavrátí...........
Co se mládí naučíš,
ve stáří jako bys našel!!!
Den železnice. Depo plné…
Den železnice. Depo plné lokomotiv (kdeže loňské sněhy jsou, teď by je spočítal na prstech), nejen dětem zářily oči, byli tam zjevně i jejich dědečkové, co něco pamatovali, někteří se pohybovali už velmi pomalu, někteří s holí. Ovšem co bylo překvapující jak obratně – nedá se říct vystoupili, ale vyskočili po schůdkách na lokomotivu. Prostě ten grif i po těch letech jim pořád zůstal.
U mne spíš: " Co se v mládí…
U mne spíš: " Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když utne".
Z těch dnešních vzpomínek
by byla nádherná knížka! Povinná četba pro dnešní mlaďochy, žánr sci-fi.
Jo, šlajfky... vlastně to byl úžasně praktický vynález.
Těch hodin venku s míčem, švihadlem, později s gumou - udejchaly by to vůbec dnešní děti?! I na kraji Prahy skoro žádné auto, ulice byly naše.
O vánočních a zimních prázdninách školník hadicí polil hříště u školy a vesele se bruslilo. Žádný plot, žádný dozor, ani stížnosti rodičů, když si někdo natloukl nebo se kluci porvali.
V zimě kluci hokej, holky "krasobruslily", jinak vybíjená, stopovaná. Všechno mělo svá pravidla, jejich dodržení / porušení jsme si vyřídili mezi sebou, bez dospělých.
Lézt na stromy bylo normální i pro holky a všichni věděli, že větve třešní se snadno zlomí.
Tak kdo by měl umět lépe
lézt na stromy, než veverka.
:-)
:-)
:-)
Lezení na stromy
A když už jsme se dostali k tomuto tématu, tak se musím pochlubit, jelikož u jednoho stromu se mi povedlo vylézt výš, než komukoli z part v našem věku.
Jasne, už se mi nepovedlo slézt, takže kámoši museli vyhledat starší chlapce, aby mě zase dostali dolů, ale můj výškový rekord nikdo zpochybnit nemůže.
Třešně
Třešní byly plné aleje, okraje lesíku, sady. Přesně jsme věděli, jaké a kde zrovna zrají. To pak byly kolektivní nájezdy a jako výsledek ožraný strom, "jak kdyby naň sedly kobylky".
Jo třešňovky....
to ještě před sklizní, někdy v červnu ale s prázdninami na dohled, jsme s krabičkami od sirek po navečer chodili do třešňovky chytat chrousty. A že jich tenkrát bylo, na každého se dostalo. Jsou ještě vůbec?
Babička s dědou v zimě topili pilinami a piliňácích. Nebudu vysvětlovat co bylo předpokládám, že znalí vědí.
To takhle s podzimem přijel na dvůr náklaďák z místní pily a vysypal obrovskou hromadu pilin pod dvířka na půdu, která byla nahoře ve štítu. Nad ně se přidělala kladka, k proutěnému koši se přivázal provaz a výtah na půdu byl na světě. Jelo se stylem 1+1. Nahoru střídavě koš s pilinami dolů dítě občas proloženo dítě nahoru a dolů skok z půdy rovnou do pilin dokud byla hromada dost vysoká. Jak jsme vypadali škoda mluvit a tu trpělivost dospělých s haranty a jejich zábavou už dneska taky skoro nechápu.
V zimě děda nacpával patrony do piliňáků na půdě a barákem se ozývalo duc,duc,duc. To byla věda, muselo se to dobře udusat. Bylo jich několik aby se mohly rychle měnit když vyhořely. To blaho když jsme přišly my děti promrzlí ze sáňkování nebo bruslení a rozesadily se kolem nich a pomalu roztávaly. Mráz za nehty to byl pěkněj prevít. Babička vařila čaj a občas přistčila lavór s teplou vodou když to zozmrzání nešlo jak mělo.
To bylo jak z Lady až na tu pec tu neměli jen sporák na uhlí a tam se zase v troubě sušily šišky pro husu. Ta byla v posadě a krmení bylo taky zajímavé sledovat. Babi měla cvik. Dnes by se z toho v Bruselu osypali.
místě v lese se dalo skákat
ze stromu na strom, ve výšce tak kolem 10 metrů. Jenže to člověk vážil tak pětinu toho co dnes. S tou dnešní bioamasou se nevyškrábu ani na třešňu, no ale ani někerá ta dnešní ubekaná děcka ne, strachu plné gatě nebo co.
Maximalně občas nějaký ten vyražený dech, zlomeninu nepamatuju.
Bruslit sme chodili v zimě tam , co sme tam v létě pytlačili (ale my třeba vysekávali v ledu v zimě ďury, aby ryby měly kyslík, takže nešlo o sprosté rabování) a koupali se. Ale na vzdálenější bagráč sme v zimě nechodili, tam prý byla hloubka až 20 metrů. Obalený zimním oblečením a na bruslích - to by se jednemu těžko asi lezlo z takové hlubky. Aji dvum, s hokejku k tomu..
Raz sme si vyrobili i ponorku - na ten bagráč. Ještě že se nám rozbila hned při transportu, kdoví co se mohlo všecko stát.
Nejhorší byla ta nedělní rána, musel sem do kostela. Zima nezima, horko nehorko. Na ranní (kolem 7.00 ???), na " malu" se jí říkalo. velká byla až někdy před 10.00. Tři kilometry pešom a potom v zimě nevytopenu šalinu tak asi dvacet minut. Pokud přijela. Potom kosa v kostele jak sviňa. A zas ta štreka dom. Snaď si to tam nahoře zapsali.
Naučil sem se ale předstírat různé nemoci, takže nebylo to každú nedělu. To si doufám nezapsali.
Pán je
z Líšně? Šalina, rybník, les
když jsme u těch zvířatek a stromů
kdo si pamatuje jednu z nejlepších přírodovědných knih pro mladé - Lesní noviny od Vitalije Biankiho?
Jasně! Aby ne.
Ono těch skvělých knih bylo hodně, ať už naučných nebo normální beletrie. Pamatujete KOD, "Knihy odvahy a dobrodružství"? Ransomovky s ilustracemi Kamila Lhotáka a spousta báječných dalších. Hltali jsme je tehdy všichni, kluci i holky. A byla to svým způsobem úžasná škola; co je správně a co zrada, jak to chodilo někdy dávno i nedávno, v Evropě i jinde.
Pamatuji
Měl ji bratranec.
Zde :o))
Pořád ji máme v knihovně a jestli se někdy dočkáme vnoučátka, tak ji dostane.
berrnarde, za to dnešní téma
si zasloužíte nejmíň celou drůbežárnu! Měl jste bezvadný nápad.
👍👍👍
Děkuji
Mě pouze napadlo, že bychom si zde jednou za čas mohli pouze lehce poklábosit.
A Vidlák dnes zase vraždil nějaké prase a potřeboval si od nás odfrknout.
Někomu se to třeba líbilo, někomu ne, ale co, zítra zase se zde budou řešit problémy lidstva.
souhlas
a dokonce to dnes nenalakalo žádného elfa, PaListu, homoSolaris či psouka.
Zatím 😀
😎
Řeknu to takhle. Lituju všechny blboně kerým jako největší odvaz z dětství zbyly zážitky z knížky Honzíkova cesta. U nás za činžákama v kopci byly zahrádky vedle lomu gde byla střelnice, ale bývaly tam zábavy. Tu střelnici odděloval lesík a svažitej pás trávy, něgdo by řekl cesta, ale smradi tam jezdili v zimě na saních, někeří na linu a ták.
U skvrny na tamní zahradní boudě sme v zimě pořádně zatopili, že sme mohli ve sněhu chodit v trenkách. To eště bejvávaly dvoumetrový závěje. V nejlepčím sme nacpali dlouhý igelitový pytle a jak sme byli, v trenkách sme sjížděli ten kopec. Takovej pytel se řídí tak, že mušíte hoblovat sníh nohama abyste nenapálili do plota zahrádky a při tem lítá spousta sněhu na rozpálený těla. Zkuste to něgdy. Muheeee
No a o té píče ti tady Berrnarde psát nebudu, prozradím ti jen tolik. Měli sme ji na stole. 😜
nebudu
nebudu vzpomínat jedotlivých lumpáren v dětství a jinošství ... ale dost jich bylo takových že by se dnes dostaly (být konány dnes a profláknuty) do televizních zpráv.
Což je ale i smutné. Co se dnes vše kriminalizovalo, udělaly se z toho ohromné prohřešky ... A děsicé je, že dnešní mladí nejen, že těchto lumpáren dělá daleko méně, ono je to ani nenapadne. Umělohmotná společnost nepoužitelných.
Shrnutí a blahopřání
pro všechny, kterým je mezi 45. až 85.lety. Podle dnešních pravidel a zákazů bychom my, děti narozené ve 40.,50.,60. letech, neměli vůbec šanci přežít.
Naše postýlky byly natřené barvou, která obsahovala olovo. Neměli jsme žádné pro děti bezpečné flaštičky na medicínu. Žádné pojistky na dveře a okna, a když jsme jeli na kole/koloběžce, neměli jsme helmy. Pili jsme obyčejnou vodu z hadice a ne z lahví. Jedli jsme chleba se sádlem, pili limonády s cukrem a nebyli jsme obézní, protože jsme pořád lítali někde venku. Z jedné flašky nás obvykle pilo několik, ale všichni jsme to ve zdraví přežili.
Dlouhé hodiny jsme se mořili a stavěli káry ze starých nepotřebných věcí, jezdili jsme z kopce, jen abychom pak přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu. Teprve po několika přistáních v pangejtu jsme ji přimontovali. Brzy ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme domů, teprve až se venku rozsvítily lampy. Rodiče si užili pěkné nervy, ale mobily neexistovaly, takže nebylo kam volat. Neměli jsme žádné Playstation, Nintendo eller X-box - vlastně ani televizi a hry, žádných 99 televizních kanálů, žádný surround-sound, chatrooms a internet.
Měli jsme kamarády, našli jsme si je sami a byli jsme pořád venku !! Spadli jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo kvůli těm úrazům nebyl žalován. Byly to úrazy a nikdo nenesl vinu - jen my! Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout. Našli jsme si hry s tenisáky, s klacky a i když nás druzí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko. Dokonce jsme jedli i trávu (hlavně šťovík).
Posledních 50 let bylo explozí nových nápadů…. my jsme měli „jen“ volnost a odpovědnost – naučili jsme se chovat a poradit si. Zažili jsme velké štěstí….mohli jsme žít jako děti.
Na dnešní děti
se ale za to zlobit nemůžete. Ony, i kdyby chtěli ven vyrazit za dobrodružstvím, nemají s kým, jelikož všichni jejich vrstevníci doma civí do mobilů.
Po mnoho a mnoho generací, ti starší, předávali své životní zkušenosti těm mladším. Dnes dědečkové a babičky, nerozumící novým technologiím, si nechávají poradit od svých vnuků a vnuček.
Jiná doba, poněkud ujetá. Nedávno jsem si koupil na zimu do lesa vyhřívané podkolenky a teprve pak zjistil, že se ovládají nějakou mobilní aplikací a ne tlačítkem. Tlačítko bych dal, ale na svém tlačítkovém a nedotykovém mobilu tu aplikaci na těch podkolenkách fakt nedám. Děcka to daj úplně v pohodě.
Ale co, tak si vezmu dvoje normální.
Já to nějak dám, otázka je , jestli oni, až se ocitnou v nějaké těžké životní situaci, u které jim žádná aplikace nepomůže, ke které by k jejímu vyřešení potřebovali nějaké životní zkušenosti, jestli to dají taky. A já se poněkud obávám, že s tím budou mít problém.
Ale třeba se pletu, kéž by.
Dobré ráno berrnarde,
Docela jste mne rozesmál, díky – vyhřívané podkolenky? To nejen neznám, ani jsem o tom neslyšela a přijde mi to komické :-). To jsou vyhřívané bateriemi?
Ne, na děti se zlobit nemůžeme, to jen ony můžou zlobit nás :-). Éto naše děélo!, to je neoddiskutovatelné, že jací lidé se z nich stanou, tomu jsme dali základ. Souhlasím s Vámi, dnešní mládež je osamělá oproti nám a to je prokletí dnešní technologické doby. Carlos to vystihl dobře „umělohmotná společnost“ .
Děti můžeme ovlivňovat do cca 20 let a pak možná od 60ti :-), kdy si možná (pozdě) vzpomenou, co jim bylo vtloukáno do hlavy a na co pro zaneprázdnění „žitím“ zapomněli. Obavy o jejich budoucnost si nechci připouštět, jen jim říkám, jaké si to udělají, takové to budou mít. Co měli dostat, dostali a nám občas nezbývá, než si nad nimi umýt ruce :-). I to je život. Hezký den.
Jako už starší kluci jsme…
Jako už starší kluci jsme chodili na Hostivařský chovný rybník na kapříky. Stoupli jsme si k hrázi, vytáhli pytlačky a lovili. Když jsme měli každý plnou tašku, všechno jsme zbalili a šli domů. Kolem chodili lidi na procházce a koukali na nás a usmívali se. Dnes by pravděpodobně první pablb, který by šel okolo vytáhl telefon a měšťáci by tam byli hned. Před tím jsem bydlel na jihu čech, už jako druháci, třeťáci jsme courali po kocích okolo, různě řádili, pekli buřty. Jednou jsem si ze stavebnice postavil větroně, dalo mi to dost práce, vylezl jsem na kopec, kde jsme pouštěli draky, hodil ho do vzduchu, větroň vyletěl daleko, nabral výšku, letěl nad lesem pod kopcem až jsem ho stratil z očí. Pak jsem postavil pár dalších, ale nikdy už neletěly tak pěkně.
Jo taky jsme si dělali…
Jo taky jsme si dělali dělíčka, to se vzal kovový plášť z čínského pera, dovnitř se nastrouhaly hlavičky sirek, udusaly a dopředu se nacpala kulka z malorážky (dloubali jsme je na střelnici, když jsme přelezli plot). Vzadu na tom kovovém obalu byla dírka, úplně jako na starém děle, ta se zakápla kapkou kanagonu a zapálila se. Chviku hořela a pak dělo vystřelilo. Asi tak po páté ráně se ten obal roztrhnul, měli jsme tenkrát vekou spotřebu sirek a čínských per. Nejlepší bylo postavit loď z tvrdého papíru (po nalakování chvíli papír vydržel), vepředu měla samozřejmě dělo, to jsme zapálili a pustili po řece - ta radost, když někde dole dělo vystřelilo.....
dva šrouby a matice
Doprostřed nastrouhat dostatečné množství těch konců sirek a pak s tím hodit o zeď. To byla, panečku, prda. Jednou mi takový odpálený šroub profičel těsně kolem hlavy. Nádherně letěl.
Jak to čtu, zase se mi vybavilo
Jak jsme dělali ohňostroje, co měnily barvu ohně, dýmovnice a ládovačky. Ty z poctivé železné trubky, scvaknuté ve svěráku a několikrát zahnuté a vyklepané kladívkem. Pak vyvrtat dírku a nasadit na pažbu. Zapalovali jsme to doutnákem a nabíjelo se to střelou z broků do vzduchovky. Prach jsme si udělali sami nebo jsme splašili od někoho plnou pixlu bezdýmého loveckého a smíchali to dohromady. Tohle rodiče neviděli rádi. Jsme to vždycky vyzkoušeli v dílně, ale i tak....
Zkoušeli jsme i ty obaly od náplně čínských per. V hliníku byla střelnice a kulek od malorážky nepočítaně. Taky jsem tam chodil střílet ve Svazarmu. Hlavně ze stoje, pak i z kleče i vleže. Z těch kulek byla i dobrá olůvka na ryby, když se to rozklepalo.
A díky, Hrochochode, za chytačku ryb. Jste první, kdo to vzpomněl. U nás jsme ryby chytali snad všichni...
Dozický klíč
S těmi šrouby a maticí jste mi připomněl něco podobného. Kdysi se používaly dozické klíče s otvorem. Na očko klíče jsme přivázali provázek, na druhý konec provázku hřebík s upilovanou špičkou. Do klíče se nastrouhaly hlavičky sirek, vložil se hřebík, a pomocí provázku se tím švihlo o zeď nebo zem. Taky to byla pěkná šlupka.
V naší době se také daly koupit patronky do poplašňáku (to nám sehnali starší kluci). Ty jsme pak dávali v Sokolovské ulici pod viaduktem na koleje v roztečích asi 3 metry. To jste měl vidět, jak tramvajáci, když na to najeli, točili klikou a řvali... A my za rohem řvali smíchy.
trubka se sklepaným koncem.
Tam se toho vešlo, aji suříku třeba, nejen síry.
Raz na hajzl přiletěla uča a zařvala : " Kdo z vás to byl!!"
Sme se teda my čtyři rázem vystrašeně otočili k ní, zrovna sme ale chcali do takového toho žlábku, jak to tam stékalo po zaizolovanej stěně dolů....
Bratrancovi to raz malem urvalo ruku.
I raketa se dala udělat, vyletěla několik metrů nahoru.
Neska to všecko kúpiš v pyrotechnice....nebo v modelářu. Aji ruku si kúpiš, kdyby na to přišlo.
Autíčka ze dřeva se dlabaly, normálně to po autodráze jezdilo , přes ty drátěné kartáčky přišrubované dole.
Neskaj maju RC, drony....
Plné řitě všeckeho.
Do 5 let sem měl jenom jednu vyraznější hračku, medvěda co při lehnutí si zabručel. Sem toto sháněl v moderním kapitalismu pro potomstvo. Mají, mají. Ale místo " Brum , brum" to dělá " Jingle bells , jingle bells".....
Na to jim seru, na takovu "poezii". Proč robit z volů ešče větší voly než sú....
sme dělali
z ruličky tvrdého papíra, oblepeného izolepú. Na stranách nalepené papírové stabilizátory. Dovnitř sme dali suché ubrúsky, napuštěné travexem. Jako tryska slúžil korkový špunt od vína s úzkú dírkú, vyvrtanú uprostřed. Zapalovali jsme to dútnákem. Letělo to navrch pěkných pár desítek metrú!
Vzpomínám na svůj první…
Vzpomínám na svůj první vědomě adrenalinový zážitek, jak mě, šestiletého na zimních prázdninách u babičky na Slovensku, starší bratranec, co mě měl na starosti, poprvé vyvedl mezi bandu a ta mě, prcka z města, vyhecovala k závodům na krách po místním rybníce za vesnicí, daleko od posledního baráku. Vyfasoval jsem klacek, bidlo, které ale uprostřed už nedosáhlo na dno, takže sem se propadl v umístění, zato zapadl mezi lumpiska. Kupodivu se ten den nikdo neutopil.
V létě zas chlapci z horného konca různými způsoby válčili s dolnany - armády se třeba sešikovaly naproti sobě na rozježděné polňačce mezi strništi, každý v ruce prut, na jehož špičku jste napíchli kouli jílu a bez milosti švihali do nepřátel. Moncly jen lítaly.
Jindy někdo ze starších sebral doma kus králičího pletiva, širokého tak akorát jako místní potok, a šlo se lovit pstruhy a raky. To byl taky panečku adrenalin - prchat před hajným. Anebo před farářem. Ti dva, hajný a farář, byli zosobněními mého klukovského děsu, díky jejich xichtům a oblečkům, a mojí představivosti, co by bylo, kdyby mě lapli.
Pstruzi každoročně -
jedna velká angína. Nejlepší byli pod mostky, v listopadu.