Slovensko, díky!

Autor
Štítky

Mňo a máme tu další autorskou premiéru. Tentokrát se podíváme, jak se kydá u sousedů... Já jako Vidlák se moc často z chalupy nedostanu a o to raději mám povídání o cizině. Veverko, je to Vaše:

I. Ze Slovenska do Alp a zpět

Zamlada jsme jezdili do slovenských hor. Občas v zimě, ale hlavně v létě. Ty české nám byly jaksi malé, co do výšky i rozlohy. Do Alp to sice bylo přibližně stejně daleko jako na Slovensko, jenže přes hranici směrem na Západ (byť to bylo na jih) jsme nemohli.

Chodili jsme, dívali se a žasli. Roháče, Vysoké Tatry, Nízké Tatry. Malá Fatra, Velká Fatra. Nádherná krajina, horské hřebeny i doliny kam oko dohlédlo. Hektary lesů. Pestré voňavé louky (kolik ovcí a krav se na nich tehdy páslo, to už dnes nevím). Lidé milí, čeština nikomu nevadila. Socialismus tam jistě leccos napáchal, tím jsme se ale nezabývali.

Hory na Slovensku nám byly útočištěm, cítili jsme se v nich dobře.

S malými dětmi jsme se pak pár let drželi blíž a níž. Jen co trochu povyrostly, čas (železnou) oponou trhnul a my začali rejdit po Evropě. Včetně hor na severu, na západě i na jihu. Ale hlavně jsme konečně mohli DO ALP! Naše mapa Tyrolska je plná puntíků a kroužků, protože „tady jsme byli“.

Čas plynul a zachtělo se mu opět trhnout oponou. Přes ni se do Evropy valí její noví obyvatelé a my je nechceme potkávat. Alpy jsou pořád stejně blízko, i přes hranici směrem na Západ zatím ještě můžeme, jenže už nemáme chuť ji překračovat. Po čtyřiceti letech se tedy kruh uzavírá. Tatry, Malá Fatra, Velká Fatra. Úžasná krajina, hory, doliny a nekonečné lesy kam oko dohlédne. Louky jako ve Švýcarsku (to už dnes vím), jen oveček a krav se na nich pase málo. Lidé milí, čeština nikomu nevadí. Socialismus i kapitalismus tu leccos napáchaly, tím se ale nechceme zabývat.

Slovenské hory jsou nám útočištěm. Cítíme se v nich dobře a bezpečně, jsme mezi svými. Kéž by to tak zůstalo, Bruselu a jeho kvótám navzdory.

II. Mozaika dojmů

„POZOR! Nebezpečí setkání s medvědem!“ oznamují plastové tabulky podél horské štěrkové silničky. Následují pokyny, jak si v takové situaci počínat: vyhnout se očnímu kontaktu s chlupáčem, nečinit prudké pohyby, nekřičet. Přikrčit se a pokorně couvat do bezpečné vzdálenosti. Narazíme-li na medvídě, nesahat na ně, nepokoušet se ho „zachránit“. Cože?! Medvídě by nehladil ani s prominutím úplný vůl. I když - kdo ví, lidi dnes ztrácejí přirozené instinkty a povědomí o tom, jak to chodí v přírodě.

„DREVENICE RESORT“ (pár dřevěných chatek na stráni), „AQUAPARK TATRALANDIA“ (koupaliště se skluzavkami), „SYREX s.r.o.“ (nabízí úžasný sortiment sýrů i dalších výrobků z ovčího mléka, provozuje i báječnou hospodu typu koliba). Jsme holt všichni světoví, že. Přece se do globalizovaného tržního víru nevrhneme jako BAČA a.s. nebo SALAŠ s.r.o., no ne?

Vlkolínec, malebná vesnička schovaná v horách jen pár kilometrů od Ružomberka. Samé tradiční dřevěné chalupy, elektřina zavedena relativně nedávno. Žije tam několik stálých obyvatel, většina obydlí ale slouží jen o víkendech. Jsme trochu nesví - není to ani normální živá ves, ani skanzen, jen jakýsi hybrid. Cizí auta do vsi nesmějí, za parkování a tudíž za vstup do obce se platí. Návštěvníky sem lákají, ale současně je nabádají, aby zůstali na hlavní cestě a jednotlivé chalupy si moc zblízka neprohlíželi - rušili by soukromí obyvatel. Budiž, ale osobně bych dala přednost jednoznačnému vymezení.

Z otevřeného okna restaurace v Terchové duní správné lidovky. Chlapi z ŤAŽKÉ MUZIKY přišli zahrát kamarádovi k narozeninám. Terchovská muzika se rozhodnutím UNESCO stala v prosinci 2013 součástí nehmotného kulturního dědictví lidstva. K nejznámějším reprezentantům této zemité lidové hudby a zpěvu patří bratři Muchové, ŤAŽKÁ MUZIKA je jejich více než důstojným nástupcem; právě ona ostatně dámám a pánům z UNESCO na rozhodujícím zasedání zahrála a zazpívala. A proč „ŤAŽKÁ?“ No přece proto, že každý muzikant váží přes sto kilogramů.

Milé Slovensko, pozvedáme črpák a žinčicí Ti připíjíme na zdraví!

Komentáře

Trvalý odkaz

Mám to podobné, v 80.letech jsem jezdila na Slovensko velmi často - Tatry, Fatra, Javorník, Slovenské rudohoří. Říkávala jsem, že je to nejkrásnější kout Zeměkoule. Po rozdělení republik už jsem tam nebyla, nebyl čas. Teprve nedávno jsme se podívali do Nízkých i Vysokých Tater a byla jsem smutná z toho, kolik ubylo lesů, kolik holých plání přibylo, kolik pasoucích se stád zmizelo. Těšili jsme se na slovenskou horskou kulturu a setkávali jsme se s poangličtěnou Evropou. Dnes doma brečíme, jak nám Brusel chce ukrást naši slovanskou kulturu, ale my už jsme se z větší části vzdali sami. Ale myslím si, že je to problém každé stárnoucí generace, mezi kterou teď patřím, že marně hledá ztracené mládí a jeho svět. Svět je jiný, my jsme jiní a i ty Tatry jsou jiné. Díky, Veverko, za připomenutí.

Trvalý odkaz

Žádný strom neroste do nebe, pominul vliv sovětský, pomine i americký / globalizující / bruselský. Důležté je nezměnit etnické složení obyvatel, to by už byla změna nevratná

Trvalý odkaz

Přidat komentář

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.