Expedice Transylvania 2019 - druhý díl

Autor
Štítky

Druhý den 

Ubytování

Říká se, že ráno je moudřejší večera. A skutečně. Šváru Járu napadlo, co by nenapadlo nikoho jiného. Prodral se hustým třímetrovým pralesem, který rostl na nenápadné odbočce z cesty do lomu a po padesáti metrech se dostal k bejváku, který nás měl týden hostit. Zpočátku jsme si z něj dělali srandu, pak jsem po něm i plivnul. Jára ale bohužel jako bývalý skaut vystopoval náš nový tábor zcela správně. Fotografie, kterou mi pan domácí poskytl se až na pár vzrostlých stromů a odpojenou elektriku shodovala s realitou. A já jsem pro změnu pochopil, proč stačilo pánovi, který dělal hlídače v dole, předem položit na stůl dvacet éček za náš týdenní pobyt. Pinocchio i Jára se podivovali, pročpak v takovém hezkém, byť zcela nezařízeném domku nikdo nebydlí. Já jsem neříkal nic, protože při odlehčování své tělesné schránky od přebytečných tekutin jsem zjistil, že čůrám docela malý kousek od našeho bejváku na chcíplého jezevce.

Po lehké snídani chlapi vyrazili na strojích do hor a já se začal zabydlovat. Nejdřív jsem zašel vynadat chlapovi, který mi tuhle tu chajdu pronajal, tudíž jsem pěškobusem mazal ke vstupní bráně do areálu dolu. Chlapa jsem samozřejmě nenašel, zato mi jeho pracovní kolega řekl, že chalupa je opravdu od příbuzných jeho spolupracovníka, ale že všichni odjeli pracovat někam do Francie a že jejich domky jsou prázdné a pracovní místa neobsazená, takže sice nadávám hezky, ale zcela nesprávnému člověku. Další chuťovka byla, když mi dotyčný sdělil, že pro pitnou vodu budu muset jezdit 6 km dolů do vesnice. Ihned jsem porozuměl zcepenělému jezevci za barákem.

Kulturní vložka   

Jelikož jsem kromě jiných skvělých vlastností nadán univerzální potřebou zdarma poučovat a vzdělávat všechny okolo, rozhodl jsem se, že letošní motočundr využiji k ukázkám svého hudebního umění, jakož i ke vtipné a veselé výuce přípravy lahodných tradičních jídel slezské kuchyně. Za tímto účelem jsem do Fanouše propašoval své hudební nástroje - zobcovou flétnu, foukací harmoniku a kytaru, dále zpěvníčky s trampskými písněmi a starobylý tlustý sešit s ručně zaznamenanými recepty na výrobu všelikých laskomin. Dodnes nechápu trapnou narážku šváry Járy, že se po prvním večeru přestal divit, proč vychcípala všecka zvířata v okolí. Neomluvil se mi ani po zkonzumování výrobku hodného michelinské hvězdy, originální rumunské čorby uvařené v kotlíku na otevřeném ohni. Naopak mne po příjezdu domů pomlouval mezi sousedy, že museli s Pinocchiem jezdit do vesnice platit zeleninu, kterou jsem tam údajně chodil pravidelně krást do vesnice. Přitom to nebyla žádná pravda, neboť jsem si bral zeleninu pouze ze zahrádek okolo domu našich domácích, kteří zbaběle prchli z Rumunska na prohnilý západ za ještě větším luxusem a blahobytem.

Jára se vůbec snažil kazit atmosféru našich pohodových večerů, protože nechtěl v rámci mé výuky zdarma ani škrábat brambory a krájet zeleninu na příští den, ani zpívat staré a osvědčené tábornické hity minulého tisíciletí, jako například „Temně hučí Niagara“ a „Kopni do tý bedny“. Naše spory nabyly dokonce takových rozměrů, že nahlas uvažoval o cestě domů po vlastní ose. Z toho důvodu jsem na něj nastražil past. Když večer nastartoval svůj spacák, odplížil jsem se mezi doposud živé jezevce a povolil jsem mu ventilek na předním kole. 

Třetí den

Přezouvací koncert

K mému údivu ráno nereklamoval defekt on, nýbrž Pinocchio. Asi jsem ho povolil málo. Ten ventilek. Jelikož jsem měl ten den vařit pouze lečo, s chutí jsem naložil synovu Rosničku na vozík, po návštěvě zahrádky pana domácího jsem zajel do spřátelené dílny v lomu a tam jsem se pustil do opravy za hlasitého poučování přihlížejících, jak správně sundávat a nandávat plášť na ráfek, aby se neprocvakla duše, zatímco Jára musel pod mým dozorem krájet v rohu dílny papriky a rajčata. On ovšem zejména držkoval nad kvalitou ostří mého tábornického nože domácí výroby až do doby, než si málem uřízl dva prsty naráz. Tato nehoda tak nabourala mou velmi křehkou psychickou rovnováhu, že jsem zcela novou duši bezpečně procvakl hned na první pokus a musel jsem kolo znova rozebrat a vyrobenou díru zalepit. Bezcharakterní Jára se smál, jak u silvestrovského pořadu a já se uklidňoval vybranými vulgarizmy v jazyce ruském, aby nikdo netušil, jaký jsem sprosťák. To už chtěl jet domů po ose i Pinocchio. Jelikož jsem měl v taškách už od časného rána čerstvou porci zeleninky z vesnických políček, řekl jsem jim velmi naštvaně, ať klidně jedou, že já si sním, co jsem si přivezl a pak budu možná přemýšlet o odjezdu. Chlapi se nabalili a vyrazili.

Záchranná akce 

První volal o pomoc Pinocchio, protože řádně neodkoukal mé uzlovací umění na loňském tripu po Beskydách a bagáž mu na motorce vydržela akorát ke značce označující konec území velkolomu, což bylo podle navigace v jeho chytrofonu přesně osm set padesát tři metry. Švára Jára nečekal na nic a na nikoho, mazal domů. Odhodlání odjet domů samostatně mu vydrželo do města Baia de Arieš, v němž při tankování zjistil, že jede přesně na opačnou stranu. Asi po hodině zuřivého patlání přišel na to, že mu chytrý telefon vypočetl cestu domů přes Rusko a nechtěl si to nechat rozmluvit.

Když se Jára odhodlal vyrazit zpět bez mobilního rádce, přidal se k chytrofonu i Rejžák a za nic na světě nechtěl zpět do západní civilizace. Jelikož nepomohla ani Járova oblíbená metoda resuscitace dodávkou benzínu pod svíčku pomocí injekční stříkačky, vyrazil jsem s Fanoušem a Pinocchiem na pomoc. Rejžáka jsme přivázali na vozík a Jára nás pozval za naši obětavost na oběd do místní hospody. Po obědě pro změnu začal stávkovat Fanouš. Při pokusu o start nejdříve výhrůžně zacvakal relátkem a pak už ani nemeknul. Když jsem ze zoufalství zvedl kapotu, z motoru se vyvalil smrad jak z jezeďácké silážní jámy. Jára byl ihned na koni, páč jsem ho po celou dobu oběda tepal za nulovou přípravu stroje na náročnou expedici a on mi teď zpod baterky vytáhl kus plesnivého masa a fakt dost velkou kost, která smrděla jak bolavá noha. Z Fanoušova motorového prostoru si prostě nějaká kuna udělala špajz. V tu chvíli jsem pochopil Járovy neurvalé poznámky o mých fuseklích a Pinocchiovy narážky na čistotu interiéru Fanouše, který přirovnal k bezďáckému brlohu.

 Chtělo se mi usednout a dlouho plakat, ale chytrý Pinocchio si všimnul, že máme jaksi moc kulatý a moc horký akumulátor. Věrolomný švára Jára vzápětí oslavil další triumf, neb první na akumulátoru přečetl, že je stejně starý jako Fanouš, neboli odporoučel se do věčných lovišť po dvanácti letech věrné služby. 

Veřejně potupen jsem sáhnul pro šrajtofli, abych zakoupil v nedalekém servisu novou baterku, načež jsem zjistil, že zůstala při překotném výjezdu kdesi na pralesní samotě ve velkolomu. Jára tleskal a nadšeně křepčil ruský lidový tanec, zvaný kazačok. Já jsem se – psychicky zcela zničen - zaobíral myšlenkou na prodej ledviny nebo jiného párového orgánu, když tu přikvačil Pinocchio s jinou baterií a během pěti minut Fanouše zpojízdnil. Na Járovy blbé otázky nereagoval a odpověděl mu až po zabublání motoru, abych jej při vyměňování baterky nerušil svým kázáním o morálce. Když se Fanoušova kola roztočila, hrdě nám sdělil, že baterku prostě čmajznul z nedaleko odstavené Dacie. Ihned jsem zastavil. Chtěl jsem z kufru vytáhnout tažné lano a uvázat na něm dvě smyčky na oběšení. Jednu pro mladého recidivistu Pinocchia a druhou pro sebe, jakožto totálně selhavšího rodiče. V rozrušení jsem ovšem zalomil v zámku pátých dveří klíček, jak jsem s ním neurvale točil na opačnou stranu. Zločinec Jára se mi posmíval, že mám mít ve Fanoušovi centrál. Smál se přesně do okamžiku, v němž zjistil, že se zlomeným klíčem Fanouš prostě fungovat nebude.   

Po půlhodině systematického vyjmenovávání všech sprostých slov v jazyce polském, která znám, jsem Pinocchia navedl, jak vyrvat z Fanoušova volantu spínací skříňku, přečůrat imobilizér a nastartovat. Recidivista Jára se mi posmíval, že nemám u sebe kromě peněženky ani brejle nablízko, tudíž mohu pouze mlít pantem – podle jeho mínění blbě. Machroval, že kdyby si mým nožem málem neušmiknul dva prsty, tak by nám teprve ukázal. Pracovní konverzaci otce a syna systematicky narušoval trapnými větami, jako např.: „Když tě všechno zradilo, vem si větší kladivo,“ nebo „Když to nejde silou, tak to půjde ještě větší silou“, a tak všelijak podobně. Posléze uraženě zmlknul po mé větě, že je velká škoda, že si neuřízl něco většího, třeba jazyk, anebo rovnou celou hlavu.

Fanouš ovšem přece jen na rozdíl od Rejžáka zařehtal a my odjeli do pronajaté haciendy. Tam jsem podrobil Rejžáka přísné kontrole, ale přišel jsem pouze na to, že nejen motocykly značky Jawa žijí svým vlastním životem. Když jsem se zcela vyčerpán a demoralizován vrátil do příbytku, seznal jsem, že zbývající členové naší expedice usnuli i bez večeře a kulturní vložky.

Čtvrtý den

Rejžákovo zmrtvýchvstání

Z blaženého bezvědomí mne čtvrtého dne kupodivu nevytrhla obvyklá bolest zad, nýbrž úděsný kravál. Vyskočil jsem a cestou k oknu jsem si vzpomněl, že jsem úplně zapomněl kulhat. Mrknu ven, a co nevidím. Pinocchio tam trénoval s Rejžákem smyky. Járu naštěstí tůrování jeho rudého krasavce nevzbudilo, tudíž jsem vycválal ven a serval nezbedného synáčka z čínské kozy se slovy, že dozajista nemá vyčištěné zuby. Na to mi synek odvětil, že skútřík chytil „sám od sebe“. Po jednom výchovném pohlavku přiznal, že se s ním pustil z kopce dolů a milý rákosník zabral  po šesti kilometrech jízdy se svahu těsně před dojezdem k hlavní silnici.

Zcela ohromen a ochromen jsem se štrachal chystat snídani a zabalit na odjezd. Protivný Jára, který se mezitím bohužel rovněž probral, mne ovšem málem shodil se schodů, jak pádil zkontrolovat svého malého komunistu, jestli na něm Pinocchio neodřel drahocenný lak. Pak zkušeně zakroutil plynovou rukojetí takovým způsobem, že motor málem vypochodoval ze svého plastového domečku a ryčel u toho jak stádo pomalu vražděných sviní. Na to prohlásil, že Rejžák i on jsou připraveni ke startu i bez snídaně, která se stejně nedá žrát, poněvadž podávám málo tatarky, ještě míň salámu a vůbec žádnou hořčici a kečup (chtěl jsem servírovat ovesnou kaši s krájenými švestkami a lískovými oříšky, slazenou pravým medem). A ponoukal Pinocchia, ať si pohne. Po včerejším odjížděcím extempore ti dva ani nevzdechli. 

Jen co usedl zvířený prach po jejich závodním startu, dovolil jsem si umýt nádobí a pustit se do přípravy oběda, skládající se z vyplenění všech jedlých zbytků ze zahrádky poblíž domku našich domácích v Lazuri a nákupu jakéhosi podivného masa od jejich souseda, který mne tam přistihl hned při první loupeži, totiž sklizni. Doufal jsem, že není z dalšího chcíplého jezevce.

Anabáze s nepromoky

Když jsem ukončil další ze série chemických pokusů, jejichž výsledkem měl být teoreticky jedlý oběd, zatáhlo se a začalo pršet. Utěšoval jsem se, že jsem do obou Šemíků dodal nepromokavé overaly a že chlapi snad příliš nenavlhnou. 

Nenavlhli. Ovšem ihned po příjezdu mi namísto díků oba vynadali, protože si umazali značková trička s obrázky, kus za pětikilo, kterými se bez mého vědomí vybavili na expedici. Na mou poznámku, že značková trička si na motočundr obleče pouze idiot a já že se oblékám výhradně do triček za dvacet ká čé ze sekáčového výprodeje, reagovali nevkusnými poznámkami o mém vkusu. 

 

Sebral jsem nepromoky a zamatlaná trika a jal se pátrat po příčině nasejřenosti obou pilotů. Jednorázové nepromoky jsem coby rozený šetřílek sebral v práci z popelnice, kam je házejí řidiči a automechanici po umytí špinavých aut. Jelikož je oblékají na špinavé montérky, overaly jsou většinou zamazány vazelínou a olejem i uvnitř. Chlapy jsem upozorňoval, že overaly je potřeba obrátit naruby a vyčistit, ale kdo by se takovými maličkostmi zabýval, zvlášť když je vytrubuje do světa jenom úplně trapný fotr (jenom úplně blbý švagr). 

Proto jsem popadl čisté hadry, litrovou flašku odmašťovače, kterou jsem si rovněž zapůjčil coby droboučký benefit od zaměstnavatele, a zapracoval na tom, aby špinavé fleky z triček zmizely. Dílo se zdařilo. S mastnými fleky ovšem zmizely i značky a obrázky. Když to po zkonzumování oběda uviděl Jára, málem ho trefil šlak. Jen lapal po dechu a do omrzení omílal zaklínací formuli „pětikilo v hajzlu“. Marně jsem mu domlouval, že ta trika asi tak moc kvalitní nebyla, když stačilo pár docela maličkých kapiček firemního jedu k jejich naprostému vybílení. Naproti tomu stoik Pinocchio uchopil takto upravený oděv, dlóóóůůůze a výýýznamně se na mne podíval a šel s ním mlčky omýt svou štětkolakovou stodvácu z nejhoršího bláta. 

Když nám slehlo po obědě, na nějž padly tři řádky brambor z rumunského políčka, dali jsme kafčo a přátelsky jsme se shodli na skutečnosti, že vypršela doba, kterou jsme schopni sdílet totožný prostor ve stejném čase, a je nezbytně nutné vyrazit domů. Sbalili jsme se – někteří z nás tento týden už potřetí – a přichystali jsme se na časný ranní odjezd.

 Pátý den

Návrat

Ráno jsme vyrazili klasicky o páté. Pinocchio sice zaujal ve spacáku pózu zcepenělého jezevce a nechtěl vylézt za nic na světě, ale když Jára nakopl před barákem jeho Jawku, v tu ránu vystřelil z pelechu jak ruská raketa z odpalovacího sila.

Chlapi si zase chtěli projet průsmyk, ale asi dvacet kiláků za Kympeni na začátku stoupání začalo pršet, takže na mé provokační kecy o posezení v suchu a teple Fanoušovy smraduprosté kabiny reagovali shodně – vznešeným mlčením. Průjezd přes rumunsko-maďarské hranice proběhl v klidu, až na blbce Járu, který hned za čárou začal prudit s tričkem, když viděl stánky s oblečením pochybného původu. Nakonec jsem zastavil a počkal, aby si mohl koupit náhradu za zničenou strakatinu. Hned se do toho navlíkl a začal se kasat, jaký je borec. To mu vydrželo až do oběda. Při návratu k autu z motorestu Eva ve slovenské obci Figa jsem ho upozornil, že má barevná záda. Nejdřív se mi vychechtal, pak mi vynadal, nakonec si tričko svlékl a zjistil, že jeho pot efektivně i efektně rozpustil barvy na triku, kteréžto mu stékaly po břiše i po zádech rovnou do trenek a dál už je to sprosté. Milý švára Jára se tedy mrknul do trenclí, potom „sa ale fčilek bohovsky nasráál“ a mrštil tričko do místního potůčku. Za tričkem následoval i nepromok. Přitom vůbec neřešil, že není jeho, nýbrž Pinocchiův a v jeho kapse je digi foťák za pět litrů, který jsem pořídil, abych měl pro cesťák „fotky na úrovni“. Už jsem pro něj ani nešel…

… a namísto brodění a lovení v nepříliš voňavé mokřině jsem stáhl z přívěsu důchodkyni Rosničku a těch zbývajících dvě stě šedesát kilometrů jsem dojel na ní. A nevadil mi ani upatlaný nepromok, ve kterém jsem jel většinu zbývající cesty…

Těšte se, už zbývá jen konečné resumé, neboli závěrečné zhodnocení a z něj vyplývající „poučení z krizového vývoje“ (starší z čtenářů vědí, která bije, ti mladší si to vygůglujou).

Závěr

Tak tedy co nám dal zážitek z této expedice. Zjistil jsem, že:

  • Pinocchio, jak praví klasik, roste pro šibenici, 

  • já jsem zcela neschopný fotr, jehož vliv na výchovu dítěte se limitně blíží nule,

  • chci-li se zbavit jakéhokoli předmětu, musím jej přemístit do kruhu o poloměru pěti metrů, v jehož středu se nachází švára Jára,

  • čínské skůtry jsou generálně vzato stejně záludné bestie, jako motocykly Jawa, k jejichž provozování je potřeba absolvovat rychlokurz astrologie a následně důsledně hlídat konjunkci Jupitera s Marsem,

  • opět jsem totálně vybuchl jako skvělý znalec dvoutaktní techniky a mistrovský opravář klasických strojů. Nikoli proto, že bych byl nějaký neumětel, nýbrž proto, že Pinocchiův zelený kafemlejnek se neráčil posr…, … ééé… pokazit ani jednou za celou expedici,

  • příště pojedem zase, ovšem za dvou podmínek:

1/ Pinocchio nebude dřepět v base za provozování manufaktury na výrobu amerických dolarů,

2/ švára Jára bude tou dobou škodit minimálně někde na Čukotce či Kamčatce, nejlépe pak v Ohňové zemi, páč ta je od nás nejdál.

Amen. 

Komentáře

Trvalý odkaz

Co má Targus proti jezevcům.
To je snad nějaká fobie, nebo co.
Já proti nim nic nemám.
Prvního v našem Vidlákově odprásknul mladej, ten prouhatej lupič chodil na káčata.
Tak jsme z něj, za trest, udělali gulášek.
Druhýho jsem v noře trošku pomuchlal traktorem, když jsem jel na duby, blbě na mě čuměl, bodet by ne, s rozmačkanou hlavou to není nic těžkýho, tak taky skončil v gulášku.
Já ty holomky prouhatý mám docela rád.
Jo a o prouhatý sousedy jsme tímhle masakrem nepřišli. před gulášovým koncem stačili vychovat mladý, akorát v našem Vidlákově holt už nechováme káčata.

Trvalý odkaz

Pane Targus.
Co se v mládí naučí,ve stáři,jako když najde.

Trvalý odkaz

Padla facka. Komentář, že není facka, jako facka. Na vše je nutno dívat se tak nějak třídně, že.
http://nonserviam.cz/ano-zfackovala-jsem-to-prase-ale-v-jeho-vlastnim-z…
Vypichuji:
" Zábavná je zmínka o prohlášení Koudelky z BIS Chvojkovice-Brod, ve kterém označuje Sputnik za „hlavního šiřitele ruské státní propagandy na našem území."
Ano. To bude ale asi především tím, že Sputnik jako ruská státní organizace JE samozřejmě šiřitelem ruské státní propagandy. Jakou jinou by měl proboha šířit, americkou? Za tím zjištěním musí být měsíce pátrání."

Flanderka byl ve srovnání s Koudelkou pátrač.

Trvalý odkaz

v počtu 14 600 ks, se topí u rumunského pobřeží. Byly určeny pro naše přátele v Saudské Arábii. 14600 živých ovcí mělo putovat do Džidy. Proč je chtěli živé a proč ne jenom maso? Že by? (že by byly panny?)

Karel Hvížďala několikrát uvedl, že o záměru učinit Havla čs. prezidentem slyšel poprvé v lednu 1989 od Pavla Tigrida.
Citát: „O tom, že by mohl být Václav Havel prezidentem, jsem se dozvěděl poprvé na počátku ledna roku 1989, kdy v mém bonnském domě zazvonil telefon. Ozval se Pavel Tigrid z Paříže a položil mně otázku: Co bys tomu říkal, kdyby byl Václav Havel prezidentem? Chvíli jsem mlčel, sednul jsem si na zem a pravil: To by bylo dobře, protože bychom se rozhodně my dva vrátili do Čech."
http://jazgym.cz/userfiles/files/Karel_Hvizdala_cz.pdf

Přidat komentář

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.