Záliby v Mississippi

V jednom z předchozích článků se pan Godot ptal: "A tak se Vás pro příště zeptám, jak tak lidé/amíci kolem vás čtou. Zda vůbec a pokud ano tak co a tak všelijak jinak. Zda se o knížkách baví, a zda mají třeba nějaké doma (mám pocit že moc ne, ale to je jen pocit). Pokud se Vám tohle téma nebude zamlouvat, tak se na ně vykašlete, nejde o život. Ale .... zajímalo by mě to, vzhledem k úpadku čtenářské kultury v naší/vaší kotlince." Otázka pana Godota se mi zamlouvala, jen jsem potřebovala trochu času, abych si trochu urovnala myšlenky, posbírala informace a udělala pár fotografií.

Když jsem tak probírala v paměti domácnosti, které jsme měli možnost navštívit, uvědomila jsem si, že skutečně, jen ve třech případech si vybavuju nadupanou knihovnu. Prvním reprezentantem je náš pastor. Z podstaty jeho povolání je jasné, že většina knih, pokud ne všechny, se týká teologie. Když jsem se pastora ptala, kterou knihu kromě Bible má rád, odpověděl, že Poutníkovu cestu (Pilgrim's Progress) od Johna Bunyana. Tématicky je hodně podobná "Labyrintu světa a ráji srdce" od Komenského. Někdy si pohrávám s heretickou myšlenkou, že Bunyan se Labyrintem inspiroval. Možné by to bylo - Labyrint světa je o nějakých padesát let starší. Dalším člověkem, o kterém vím, že má pořádnou knihovnu je starší našeho sboru. Tady musím udělat "úkrok stranou". Když se vracíme z nedělních bohoslužeb, míjíme louku, která po dlouhý čas byla prázdná až na opuštěný komín krbu. Kolikrát jsem si říkávala co se asi stalo s původním domem a jeho majiteli. No, a jedné neděle jsem nevěřila svým očím. Vedle opuštěného komína stál bílý dům. Nebyl to žádný mobile home ani bungalov, jaké můžete viděl v okolí. Byl vyšší, značně zanedbaný - okna měla poškozené tabulky, nátěr oprýskával... Během dalších neděl jsem měla možnost pozorovat postupné změny. Dům dostal novou střechu, okna se začala lesknout novými skly, zdi svítily novým bílým nátěrem, na jedné straně se objevily schody, na druhé veranda, ze které visely 3 vlajky... Jaké bylo moje překvapení, když jsem se dozvěděla, že dům je bývalým kostelíkem, a že jej koupil, na ono místo nechal přemístit a udělat z něj "trucovnu" starší našeho sboru. (Starší je člen rady starších - tj. lidí, odpovědných za směřování sboru). Když byly stavební práce dokončeny, onen pán pozval členy sboru na "kolaudaci". V přední části byla předsíň, ze které jste vstoupili do obytné místnosti s dvěma pohovkami postavenými proti sobě a s konferenčním stolkem mezi nimi, jejíž stěny byly odshora dolů zastavěny policemi s knížkami. Byly tam knížky z teologie, ekonomie, politologie. Neviděla jsem tam žádnou beletrii, ale neměla jsem moc času se dívat po knížkách, takže je možné, že jsem je buď přehlédla nebo že beletrie zůstala u nich doma (jeho domov je vzdálen nějakých 400 metrů). Třetí pán, o kterém vím že čte, mi připomíná přerostlého skřítka. Jeho paní ráda šije a vidím ho před očima, jak sedí v křesle zahloubán do četby, obklopen šicím strojem, stohy látek a kusy rozešitého díla. Jeho zájmem je historie 20. století a má o tom docela dobrý přehled. Je prima moct si o tom s někým povídat. A ano, ještě na jednoho čtenáře bych zapomněla - přesně podle rčení, že pod svícnem je největší tma - můj manžel Bill. Rád čte teologické knihy, ale nezůstává jen u toho. Knihy, které mu někdo doporučí (třeba manželka :)) si půjčuje v knihovně. Knihovní systém je tu téměř identický jako v Česku. Výpůjční doba jsou dva týdny, pak začínají posílat upomínky. A stejně jako v Česku, i tady existuje meziknihovní výpůjční služba. Ta je zpoplatněná. Myslím, že to dělá 2 dolary za knihu. Jak jste si už asi všimli, většina knih, které tu čtou, má náboženskou tématiku, což souvisí s celkovým nastavením společnosti (Jih USA se někdy nazývá Bible Belt (Biblický pás) a Mississippané rádi dodávají, že Mississippi je na tom pásu přezkou.).

Tady bych ráda udělala další úkrok stranou. Ben Carson je neurochirurg, který jako první na světě oddělil siamská dvojčata srostlá hlavičkami. V Trumpově vládě zastával funkci ministra bytové výstavby. (Proč mu nedali post ministra zdravotnictví, to je mi záhadou. Možná, že by tam někomu moc viděl na prsty.) Ale zpátky. Ben Carson ve svých memoárech vzpomíná, jak jeho matka, samoživitelka (vdávala se ve 13 letech), nakázala svým dvěma synům trávit čas po školním vyučování v knihovně, zatímco vydělávala na živobytí jako uklízečka. Jejím motivem nebylo ani tak vzdělávání kluků, jako spíš snaha držet je z dosahu průšvihů. Při večeři kluci museli hlásit, o čem četli. Myslím, že to je jeden z příkladů, jak knihovna a četba může změnit život člověka k lepšímu. Dva černošští kluci z neúplné rodiny, s matkou, která nedokončila ani základní vzdělání, se dokázali (minimálně zčásti i díky četbě) dostat až mezi elitu národa. Teď mě ale napadá - a máme dnes ještě kvalitní knihovny nebo už to taky jde do kopru?

Když porovnám zálibu ve čtení, musím po pravdě přiznat, že celkově Češi a Moravané a Slezané čtou víc. Neznám ve svém okolí nikoho, kdo by znal jména jako například Betty MacDonald, Robert Fulghum nebo Daniel Defoe... (Ale to asi nebude jen problém Mississippi. Kdysi jsem byla na kurzu pro učitele angličtiny. Jeden lektor se jmenoval Robinson a pocházel z Yorku. A věříte, že knihu o Robinsonovi Crusoe, námořníkovi z Yorku neznal?) Co se týká literatury, Mississippané jsou hrdí na své dva rodáky - jednak na Tennessee Williamse, autora Kočky na rozpálené plechové střeše, který se narodil v Columbusu, MS a jednak na Eudoru Welty, rodačku z Jacksonu, MS, autorku povídek, jejíž život a dílo jsou spojeny s Jihem. A ještě jednu autorku bych ráda zmínila. Kathryn Stockett, autorku knihy The Help (Služka), jejíž děj se odehrává v Jacksonu šedesátých let. Kniha byla rovněž zfilmována a v Česku přišla do kin pod názvem Černobílý svět. (Mezi námi děvčaty, knížka je lepší, asi jako většina knížek versus filmové zpracování. Kdybych ji nečetla, spoustu detailů proč se stalo to či ono bych ve filmu nepochopila.)

Čím se tedy Mississippané zabývají ve svém volném čase, když četba je víceméně okrajovou záležitostí?

Moje kamarádka Sally věnuje svůj volný čas práci pro charitu Helping Hands. Dva dny v týdnu pracuje na třídění a distribuci věcí a potravin potřebným lidem a pak si ještě bere domů věci, které vyžadují opravu. Co nespraví sama, o to požádá syna, který je technický génius. V poslední době jí několikrát navrhli, aby přijala funkci vedoucí. Neustále odmítá. Říká, že to nechce dělat za peníze. Tak jsem ji lámala, že přeci není nutné, aby si ty peníze nechávala, Že může peníze dávat na charitu podle svého uvážení. No, nevím. Byla by z ní dobrá vedoucí. Zná chod charity i lidi spojené s jejím fungováním.

Další kamarádka Anna Helen, profesí pedikérka, se věnuje práci sbormistryně v našem sboru. Znamená to pro ni přípravu doma, v neděli ráno v rámci bohoslužeb diriguje pěvecký sbor  a odpoledne vede dvouhodinovou zkoušku pěveckého sboru. Ve středu navečer pro změnu pracuje s dětmi sboru, učí je zpívat a aby toho snad neměla málo, komponuje sakrální hudbu. A to, prosím, má z domu do kostela 28 kilometrů. Vždycky, když si v duchu stěžuju, že se mi nikam nechce, že je to daleko, myšlenka na Annu Helen mi vždycky utne brblání. Jak si můžu stěžovat, když my to máme pouhých 10 km a jezdíme tam jen jednou týdně? 

Máme kamaráda, Normana, který má jako koníčka  pěstování základních plodin jako je kukuřice, fazole, rajčata. Pěstování plodin je však jeho koníčkem až v druhé řadě. Primární je pro něj práce s traktorem. Když sedí za volantem traktoru, je šťastný jako blecha. Má celý proces pěstování zmáknutý tak, že všechnu práci vykonává traktorem - orbu, setí, pletí, hnojení... Na každou operaci má jeden traktor, protože strašně nerad vyměňuje nástavce. Jediným slabým bodem jeho pěstování je sklizeň - tu se mu ještě nepodařilo zmechanizovat. Proto sklizeň dělá tak, že vypěstuje plodin víc a pak je nabídne výměnou za sběr - fifty - fifty. A je hrdý, že u nich na stole bývá oběd z toho, co ráno sklidil. Myslím, že by si s panem Vidlákem měli co říct. Zrovna včera byl u nás nařádkovat naše nové políčko. Přivezl si na to dva speciální nástavce - jeden - vlastní provenience - na dělání řádků a jeden, kterým ten první nástavec sundával za pomoci traktoru z valníku a zase jej po skončení práce nakládal. Jeho paní je jiného ražení. Zajímají ji výtvarné techniky a ruční práce. Chodí do spolku, kde se věnuje olejomalbě. Celý jejich dům je vyzdoben jejími obrazy. Pro mne namalovala českou krajinu podle fotografie - aby se mi tolik nestýskalo. Krajinka visí u nás doma a připomíná mi domov za Velkou louží. Dřív, když Norman ještě pracoval jako vzduchotechnik a býval často pryč i několik dní, vyráběla panenky. Od někoho dostala starožitné formy na výrobu hlavičky, rukou a nohou panenek a vyráběla je od začátku - od výroby porcelánových hlaviček, přes vycpané hadrové tělíčko až po zdobné šaty. Dodnes jich má celou prosklenou skříň.

Zatímco Norman se specializuje na rostlinnou výrobu (manželku nebavilo chytat uprchlé kozy), tak Jean a její manžel jsou skutečným ztělesněním Starého Donalda a jeho farmy. V klidu a harmonii se tam probíhají vedle sebe slepice, kachny, krůty, kočky, psi a v ohradách mají prasata, koně, kozy a osly. Co je potřeba zdůraznit je fakt, že to nedělají pro výdělek a jedou podle hesla "It is not food, it is a friend!" (To není jídlo, to je kamarád!). Zvířata mají jména a jsou na farmě na dožití. (Tedy jak to budou dělat do budoucna, až se jim ta havěť ještě víc rozmnoží, to nevím.)

Ruční a výtvarné práce jsou vůbec častými zálibami mississippských žen. Některé háčkují, jiné dělají tatting (to nemá nic společného s tetováním - je to technika výroby krajek za pomoci dlouhé jehly), ale nejvíc se jich věnuje patchworku. Sdružují se do klubů či cechů a společně se věnují každá svému projektu. Párkrát do roka se sejdou na celý víkend a kromě společně stráveného času si vyměňují i zkušenosti, nehledě na to, že při řeči práce líp ubývá pod rukou. Některé dámy už vyrobily patchworkovou přikrývku pro všechny své děti i vnoučata. Manželé tuto jejich aktivitu tolerují jako neškodnou úchylku a vědí, že zase manželky budou tolerovat, když se na pár dní vypaří na loveckou výpravu s kamarády. Na patchworku oceňuju, že původně vzniknul jako způsob jak využít buď odstřižky látek nebo lepší části již obnošeného šatstva. Moje babička by to komentovala slovy, že dřív holky musely umět udělat z prdu kuličku. Dnes je z toho hotové umění a používají se látky nové, které se rozstříhají. Existují i triky, jak nemuset samostatně sešívat malé kousky. Jednotlivé vzory mají i své názvy jako Irish chain (irský řetěz), flying geese (letící husy), drunkard's path (opilcova stezka), trip around the world (cesta kolem světa)... Mně osobně se nejvíc líbí vzor double wedding ring (dvojitý snubní prsten), což je vzor vzájemně propletených kruhů. Tahle technika ruční práce se chytla i v Česku a myslím, že české patchworkářky si v ničem s těmi mississippskými nezadají. Ráda sleduju na youtube videa o patchworku (někdy tomu říkají quilting) a česká videa každopádně snesou srovnání se zeměmi, kde patchwork vzniknul. Jenom pro ilustraci - americké video jak se dělá double wedding ring https://www.youtube.com/watch?v=CtzclxUZDu8&t=85s, a české video jak se dělá vzor card trick (karetní trik) https://www.youtube.com/watch?v=i1VPJHH8Hio

Mezi další oblíbené volnočasové aktivity patří lov, rybaření a projížďky na čtyřkolkách. Tyto aktivity si nechám na někdy později.

Na prvním snímku vidíte Normana, jak s Billem plánujou orbu na našem novém políčku. Na druhém obrázku je Normanova manželka - výtvarnice se svými panenkami a jedním ze svých obrazů. Na třetím obrázku sada snímků z Joaniny farmy. Na čtvrtém je maminka mojí kamarádky s jednou ze svých mnoha prošívaných dek. Zvláštností té deky, je, že každý blok dělala jiná patchworkářka. Měly společný projekt ze společného materiálu - každá udělala 12 stejných bloků a pak si je povyměňovaly a sešily. A poslední snímek ukazuje vykládanou rukojeť tága, což je práce našeho souseda - vášnivého hráče kulečníku. Nejen, že vyrábí rukojeti tág, ale nepřekvapivě je i vášnivým kulečníkářem. Několikrát se účastnil celonárodní soutěže v kulečníku a umístil se na jednom z předních míst.