Včera mi přišel tento e-mail:
Zdravím, Vidláku,
docela mě zaujala věta o tom, že nákup hnojiva z Babišova impéria vyjde levněji, než rozmetání vlastního hnoje od vlastního dobytka. Btw. docela často ty jedy vozívám z fabrik blíže k polím. A moc mi to neštymuje s tím, co vidím např. v Rumunsku a v Polsku.
A rozhodně si myslím, že nejsem sám. Na druhou stranu nejsem zas tak velký blbec, abych věřil tomu, že český sedlák - pardon - farmář si ničí pole sám a DOBROVOLNĚ!
Otázka:
Nebylo by možno formou miničlánku pro blbce netknuté ekonomikou ČESKÉHO, potažmo ojropského zemědělského hospodářství obeznámit zájemce, v čem je zakopáno psisko plundrování zemědělské půdy tzv. hnojením pomocí pytlů NPK a obdobných sraček?
Dík, T.
A tímto článečkem odpovídám:
Začneme od konce... Dnešní zemědělství umí vypěstovat na hektaru deset tun pšenice. Aby tato pšenice mohla vyrůst a dát takový výnos, potřebuje hodně hodně hodně dusíku. Přírodně se tolik dusíku v půdě nevyskytuje, protože příroda je vyrobená spíše na nedostatek než na přebytek. Pokud ale nechceme jít s výnosy rapidně dolů, dodává se dusík do půdy zvenčí. A podobné je to i s ostatními základními prvky pro růst rostlin - draslíkem a fosforem. Ještě je zapotřebí trocha síry a pár stopových prvků.
Není žádná šance, aby se takové množství důežitých prvků dostalo do pole hnojem, kejdou nebo kompostem. Pokud se použije strikntě bilogociký materiál třeba z kravína nebo vepřína, nechá se tři roky uležet, pak se bude vhodně aplikovat a udělá se všechno správně, horko těžko se dostaneme na výnos kolem pěti tun z hektaru. Pokud nebudeme tedy hrát striktně na výnos, můžeme hnojit mrvou a fungovat. Každopádně hlásím, že tolik mrvy už nejméně sto let nemáme.
Krávy i prasata zblajznou jen část úrody, aby vyrobily dostatek hoven, zbytek sníme my a naše výkaly se od dob splachovacích záchodů na pole nedávají. Kromě toho jsou vždycky ztráty. Už minimálně sto let musíme chybějící látky do půdy dodávat zvenčí. V osmdesátých letech se hnojilo mrvou jednou za čtyři roky a v podstatě ty předchozí tři roky se dělalo tzv. zásobní hnojení, aby ten čtvrtý rok nějaký dusík v půdě zbyl a stačila ta mrva.
Pokud je běžné, že zemědělec vypěstuje deset tun z hektaru, tak to musí zvládnout každý, protože všichni prodávají úrodu stejné komoditní burze a pokud jeden vydělá z dvojnásobku výnosu 2x tolik, tak to znamená, že může lépe investovat a ten druhý s nižšími výnosy za chvíli zkrachuje a jeho byznys koupí ten, kdo pořádně hnojí a má výnosy. Pokud by chtěl někdo dělat obilí bio a bez průmyslových hnojiv, musí umět prodat 2x dráž. Jde to. Jsou lidi,kteří si to koupí, ale není jich zase tolik a ne každý kdo by chtěl, může dělat bio rostlinnou výrobu. Pokud jste ochotni zaplatit za chleba 60 Kč, snadno si najdete bio výrobce a pokud vás takových bude hodně, bude se na více polích hnojit jen mrvou.
A co je vlastně průmyslové hnojivo? Dusičnan amonný, případně močovina. Dusičnan amonný, případně jiné podobné dusičnany se těžily už před sto padesáti lety ve formě Chilského ledku a už pět set let je umíme vyrábět třeba ve formě Sanytru, což je dusičnan draselný, tedy ledek a hlavní složka střelného prachu. Močovina je součást moči živočichů. Pokaždé když jdete na záchod, pár gramů rozpuštěné močoviny odchází do přírody.
Obě tato základní hnojiva nejsou žádné jedy. V přírodě se vyskytují v podstatných množstvích a když někde zatnete krumpáč do skály, brzy narazíte na nějakou jejich žílu. Řeky každý rok odnesou do moře miliony tun tohoto materiálu a v mořské soli je toho rozpuštěno až hanba. Oproti minulosti se celá výroba liší v tom, že moderní chemie umí tyto látky vyrábět v podstatě z ropy a není nutné kvůli tomu plundrovat tichomořské ostrovy nebo chilské hory. Dusík je ve vzduchu a všechno ostatní k nám dodá ropovod Družba. Ročně se u nás spotřebuje zhruba půl milionu tun hnojiv. To je asi pět set plně naložených vlaků.
Problém těchto hnojiv není v jejich jedovatosti. Prostě na pole sypete nějaký druh jemně namletého šutru, který jste vyrobili uměle. Ale pesticidy, herbicidy a další agrochemie, to jsou jiné chuťovky. Ale vlastní hnojivo není nic hrozného. Problém je jinde. Jednak hnojivo se ne vždycky dobře a dokonale rozpustí a rostliny ho nezužitkují všechno. Stačí prudší déšť - jedna jarní bouřka a voda z půdy všechno hnojivo vyplaví a spláchne do řek. A zemědělec šup, nasype to tam znovu. Rostlina to nezužitkuje za den, ta to postupně užírá dva měsíce a mezitím se slušné procento dostane do přehrad, kde to pak živí sinice. A ryby jsou z toho také nadšené.
Dalším problémem je to, že hnojivo je v našich podmínkách levnější než hnůj. Mrva se musí skladovat, je těžká, na pole jí musí přijít víc, nerozmetá se tak přesně, musí se hned po rozmetání zaorat, protože jinak dusík uteče, musí na to být velká deponie, protože hnůj se musí odležet, ta deponie musí být izolovaná, aby to neprosakovalo do spodní vody a nepřišla kontrola z životního prostředí, zkrátka pohnojit hektar mrvou je asi dvojnásobně dražší než na něj nasypat dusičnan. Navíc živočišná výroba se nám pod konkurencí z lépe dotovaných zemí spíš hroutí než prosperuje a tak té mrvy je všeobecně málo.
Hnojivo nemusí nic. Jeho rozházení po poli jde rychle, traktor jede vlastně naprázdno, nepřehazuje hlínu pluhem, nikdo nemusí přemýšlet, aby nezapomněl orat, jeden člověk udělá denně opravdu hodně hektarů, zkrátka je to laciné.
Mrva ale měla důležitou funkci v půdě i bez dusíku a hnojení. Vracela do půdy živý organický materiál. Už před sto lety zemědělec dosypával chillský ledek aby měl výnos, ale mrva byla a do půdy se vracel humus. Dnes je půda vlastně mrtvá směs jílu a písku ve které není nic. Něco mezi pouští a blátem. Zemědělci to zase až tak moc nevadí, živiny sype uměle, půda je vyčerpaná a projevuje se to vlastně jen na tom, že stačí trochu výkyv v počasí a jsou problémy. V půdě není nic co by zadržovalo vodu, není tam nic co by tam drželo hmyz, nejsou žížaly, prostě mrtvo. Taková půda je jen sprostý materiál bez jakékoliv schopnosti nějakého přírodního procesu.
Co s tím? Jednoduše obnovit živočišnou výrobu... Aby se za cenu vepřového masa dalo nejen vepře chovat, zabíjet a procovat, ale aby zbyla procenta i na stavbu jímek na kejdu. Aby se domácí spotřeba vepřového pěstovala doma a stejně tak hovězí, kuřecí, mlíko a další živočišné produkty. Zkrátka aby mrva byla. Aby byla nejen předmětem pokut za špatné uložení, ale aby byla zaplacená už z té živočišné výroby. Pak už ji zemědělec na pole vždycky doveze a rozhodí. Ano, přisype k tomu i ten dusičnan, ale do půdy se vrátí život. Vrátí se tam bakterie, vrátí se tam schopnost překonávat nepříznivá období a spotřeba průmyslových hnojiv klesne tak o čtvrtinu.
A nebo stačí být připraveni platit za jídlo v bio kvalitě dvakrát až třikrát tolik. Kdo je ochoten koupit kilo plecka za tři stovky, bez problémů bude mít bio kvalitu. Kdo dá za rohlík deset korun, může tím dotovat zemědělci nižší výnos a tedy hnojení organickým materiálem. Ale dokud bude běžný konzument očekávat kilo svíčkové za dvě stovky a rohlík za dvě koruny, tak se těch pět set plně naložených vlaků na pole prostě vysypat musí.
Ostatně, kdo chce, může si u mě objednat bio prase. Vykrmím mu ho, udělám zabijačku, prasátko se ani nedotkne antibiotik, bude dlabat brambory a ne sóju, ale bude to stát nejméně deset tisíc korun za to prase. A nedokážu zaručit bez hormonů a podpůrných prostředků, zda bude mít sto nebo dvě stě kilo. Pak to totiž záleží na nátuře a osobních předpokladech toho prasete. Je někdo, kdo dá za padesát kilo masa takovou sumu? Stovka za kilo živé váhy... Ve vepříně bez problémů koupíte prase za 40 Kč živé váhy vč. DPH.