Loď snů

Autor
Štítky

Tak co říkáš, můj milý deníčku? Už jsme se trochu zabydleli, žejo. – Není to špatný: webové rozhraní sice nic moc (to hodně přeháním – ve skutečnosti neexistuje), nemůžu se vracet k jednou publikovanému textu a pulírovat překlepy, ladit detaily, jemné významy a jinotaje, což já rád. Ale na druhou stranu to zase posiluje autorskou zodpovědnost, což je krok správným směrem. Je to prostě něco za něco, jako všude a vždycky. Každá mince má dvě strany. Ale co je pro nás hlavní: máme tu opravdickou a živou diskusi, ne ten mrtvolný europuch, jako třeba ... –  no, nechme to; čo bolo, bolo.

Je to tady, pravda, trochu takový Klub nespokojených, pořád brblají, pořád na něco nadávají. – Ne, nic neříkej, jako bych tě slyšel: kdy jsem já naposledy někoho pochválil, no? Řekni jméno! Nepamatuješ si, že? Nic si z toho nedělej – ani já ne.

Ale dobře: politiku prozatím necháme být a zkusíme otočit minci na líc.

Mince totiž, můj milý deníčku, to je skvělá věc. S jistou dávkou abstrakce ji můžeme považovat za část plochy, která dvě strany. V symbolické rovině to představuje možnost volby, to je ohromná vymoženost – protože existují i plochy jednostranné, na nichž, milý deníčku, můžeš rejdit donekonečna – a pořád jsi tam, kde jsi byl i předtím; můžeš volit jako vůl, a žádná změna. Starý Möbius by mohl vyprávět, ó jé! 

A prosím tě, bez poznámek, že ti to něco připomíná. Ono totiž nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Mohl bys třeba jednostrannou plochu povýšit do 3D a utvořit těleso, do něhož lze kapalinu nalít, a nikdy ji už nevyleješ ven. Z takové láhve bych si nikdy nemohl nalít portské; z takové představy mne jímá hrůza. 

Takže já si teď z láhve (která má vnitřek a vnějšek) do sklenice (která rovněž má vnitřek a vnějšek) naleju vyvážené, zadumané portské, a upiju doušek: tawny, ročník 2011. Vynikající.

---ﬡ---

Kráčím kamenitou stezkou do strmého svahu. Z blankytu nade mnou, za nímž lze vytušit bezednou čerň nekonečna, oslepivě sálá slunce. V hlubokých roklích i ve stínu severních svahů leží loňský sníh, který nikdy zcela neroztaje. Mezi kameny, po nichž stoupám, tečou stružky ledové vody. Uprostřed výhně dnešního odpoledne se na tatranské magistrále setkávají léto a zima. Léto a zima se takhle intimně dotýkají málokdy, a dneska si to užívají. Nahlas to neřeknu, ale myslet na to můžu: ony se vášnivě milují, protože ta příležitost nepřichází často.

Kleč a suť, kameny a lišejník. V trsech trávy zasvítí květy, které neznám.

Jolana se zastaví a ohlédne:

„Tohle je mochna, a tady tohle,“ shýbne se až k zemi, ukazujíc mezi kamení, „tohle je dřípatka. Slovensky je to, myslím, soldanelka, ale nevím to jistě.“

Bože milý, jsi-li – říkám si v duchu s Karlem Havlíčkem – chraň duši mou, mám-li jakou.

Protože já nevidím mochnu, nevidím soldanelku, nevidím všechny ty lišejníky, které Jolana umí odříkat líp než já malou násobilku – já vidím jen Jolanu, a to je všechno, co je.

Jolana, stále sehnutá, prohlíží dřípatku karpatskou, a já, sehnutý nad Jolanou, snaživě vytvářím zdání, jak mě dřípatka-soldanelka zajímá. Jaké má okvětní lístky. Jolana má za tričkem taky pěkné okvětní lístky. Ze své pozice nad soldanelkou to velmi dobře vidím.

Když se Jolana zvedá, uhýbám jen málo, maličko, takže o mne Jolana zavadí. Letmý dotek, letmý úsměv. Jolana krásně voní: větrem, sluncem a Jolanou.

Stoupání střídá sestup a výhled do kraje. Tuhle trasu dobře znám, a tak můžu Jolaně pojmenovat, co vidí: štíty, doliny... pod námi se leskne malé pleso. Jolana stojí blízko mne, blíž, než by musela – tak blízko, že na mě dosáhnou její vlasy, vlající ve větru. Teď si jistě myslíš, můj milý deníčku, že Jolana má vlasy nejmíň po ramena, ale to je omyl. Má je mnohem, mnohem kratší.

„Až půjdeme kolem plesa, mohli bysme zastavit a sníst svačinu – co ty na to? Ať ji nepřinesem zpátky,“ povídám a Jolana přikývne. Přikývne a opře se o mne, jako by celý život nedělala nic jiného.

---ﬡ---

Portské, můj milý deníčku, to je vynález. Jestlipak víš, komu za vynález portského vína vděčíme? – ani to nezkoušej, to bys neuhodl. Vděčíme za něj stejnému fenoménu, který významnou měrou přispěl k zatím částečnému rozpadu Čtvrté říše, jíž se poněkud eufemisticky přezdívá Evropská unie. Oním činitelem, který mám na mysli, je odvěká anglicko-francouzská řevnivost.

Když se někdy v 17. století už kdoví po kolikáté mezi sebou rozhádaly Francie sladká a hrdý Albion, a hrdým Albioncům tím pádem vyschnul pramen dobrého pití, začali Angličané hledat jinde než ve Francii. Našli moji rádcové, našli; jenže to bylo krapet dál, a navíc po moři, až v Portugalsku. Naštěstí a bohužel, víno se cestou většinou zkazilo – a podle kyselých koňských obličejů soudě, vinného octa bylo v Albionu vždycky dost. To byl docela problém, až někoho napadla spásná a klíčová myšlenka: totiž konzervovat víno přídavkem pálenky a zvýšit obsah alkoholu na nějakých 19 – 21 %. Zárodek portského vína byl na světě.

Vidíš? Kdyby Evropská unie vznikla už v 17. stol. n.l., nikdy by nevzniklo portské a já bych zůstal do smrti abstinentem, protože jiné pití – kromě čaje ovšem, ale to je zcela jiný příběh – mně prostě nechutná. Není to dostatečně jasný a zcela postačující důkaz škodlivosti Evropské unie?

Já vím, deníčku. Zůstal jsem napůl cesty a proto mám latentní sklon stále si stěžovat a furt na něco brblat. Říká se, že lepší je umilovat se k smrti, než v domově důchodců vzpomínat na pracovní úspěchy. 

A ty se ptáš, co já? 

Jak vidíš, to první se mně nepovedlo. Ani na domov důchodců to zatím nevypadá, takže zbývají jen pracovní úspěchy a portské. – Ne, ne, já vím, ještě spoustu věcí mám, třeba tyhle tři oříšky.

Ale kruci, plácám... jednak je to portským, a pak taky tím, že Jolana byla trochu podobná Popelce. Ne úplně moc, jen trochu. Ale kdykoli vidím Popelku kráčet v přestrojení za myslivce hlubokým sněhem, vzpomenu si na Jolanu. Tak to prostě je.

---ﬡ---

Je to zvláštní: přesto, že pleso při sestupu vidět je docela dlouho, přesto, že kolem něj vede chodník jen o něco málo níž, než je kamenitá terasa obrostlá klečí, nikdy jsem u plesa nikoho nepotkal. Ani odpadky jsem tu nikdy neviděl, a ty já často sbírám. Nejednou jsem v Tatrách vyšel s prázdným batohem, abych se na chatu vrátil s plným. Tady to tak není. Nikdo sem nechodí.

Sedíme na kamenech, hladina se ani nehne.

„Voda je tak čistá,“ řekne Jolana, „že by se snad dala i pít.“

„To by se určitě dala, bez obav,“ povídám, „ale opatrně, je ledová.“

Jolana do vody namočí prst: „Ledová? Nezdá se...“

Kdybys mě v tu chvíli viděl, deníčku, jistě bys na mé tváři spatřil shovívavý úsměv: „Pět nebo deset centimetrů pod hladinou jistě ne, ale pak...!“

„Tak já to zkusím,“ praví Jolana, a já očekávám, že se nakloní nad hladinu a zanoří do vody paži až po loket. Jenže Jolana si rozvazuje boty, sundává tričko a kraťasy a na kámen u břehu vstoupí jen v kalhotkách. Ty kalhotky jsou bílé, obyčejné, bez krajek. 

Jolana okamžik postála na kameni, a pak – jinak se to opravdu říct nedá – rozvážně sundala i kalhotky, seskočila z kamene zpět a položila je ke svým věcem. „Ty nepůjdeš?“ řekla, a nakročila na kámen. 

Nikdy neříkej nikdy, můj milý deníčku. V dobách své největší plavecké slávy jsem byl nevývratně přesvědčen, že nejen že se nikdy nedám k otužilcům, ale že to ani nezkusím. A vidíš? Es kommt der tag a všechno se změní.

Jolana už byla v půlce a já jsem vsadil vše na jednu kartu: skok. Deníčku, nebudeš tomu věřit, ale ani Mark Spitz křížený s Shane Goldovou by mně v té chvíli nestačil. Kraulem jsem doplaval k Jolaně, pak  kotoulovka – obrat, a delfínem zpátky na břeh. Hu!

Jolana taky doplavala ke břehu a vystoupila na kámen. „Nemám ručník, musíme oschnout.“

V ten okamžik mě napadla geniální myšlenka, ten den už druhá. 

Ta první byla dát do batohu kromě svačiny i ručník, protože jsem věděl, že půdeme kolem plesa. 

Ta druhá geniální myšlenka byla přehodit Jolaně ručník přes ramena.

„Je dusno,“ řekl jsem a uvědomil si teplo, vystupující z Joaniny pleti. „Měli bysme jít – možná přijde bouřka.“

„Ať přijde,“ řekla Jolana a položila mi ruce kolem ramen.

---ﬡ---

Pichlavé slunce se posunulo k západu, stíny se o něco prodloužily a na obzoru se začaly materializovat zlověstné hradby mraků. Prodíráme jsme se klečí ke kamennému chodníku, když v tom Jolana řekne:

„Počkej...“ a shýbá se, sáhne mezi kamení, zvedá ze země minci: „...koruna!“

Otírá ji ubrouskem. „Páni... ta je stará! Jako já...!“ a pohodí korunou v dlani. 

Taky se dívám: „Někdo ji tu ztratil, neleží tu dlouho. – Tak vida, přece...“

„Co – přece...?“

„Přece jen sem někdo chodí. Ale málo, nikdy jsem tu nikoho nepotkal.“

Jolana zamyšleně: „Počkej chvilku,“ vrací se k plesu. Postojí na kameni jako předtím, tentokrát oblečená, korunu v dlani. Tu pak vyhodí, chytne, položí na hřbet druhé ruky. Dívám se na Jolanu a vidím, že něco nevyšlo, něco je špatně.

Jolana hodí korunu do tiché hladiny, která se za ní zavře. Potom se vrací ke mně: „Pojďme.“

Cestou do chaty jsme zmokli, jako kdybychom se koupali oblečení. Na zápraží chaty jsme vyždímali větrovky. Jolana patří k typu žen, které jsou krásné za všech okolností, a já jsem z ní nedokázal spustit oči: „Až se vrátíme z hor, přijedu za tebou...“!

„To tě nesmí ani napadnout,“ řekla Jolana a bylo vidět, že to myslí vážně.

---ﬡ---

Mince, můj milý deníčku, to je ztělesnění volby. Ale taky to může být fyzická manifestace náhody. Nebo osudové nápovědi. Napadlo tě to někdy? Tak třeba já bych si teď mohl hodit korunou – ani náhodou není tak krásná jako ta s dívkou, sázející lipovou ratolest – a když padne hlava, naleju si ještě jednou skleničku. Když padne orel, naleju si dvakrát půl. Za ty roky jsem to přivedl k dokonalosti, mám to vymyšlené, jak vidíš.

Jenže se mi nechce, tak si naleju rovnou – vyjde to nastejno. – No vida; a láhev je prázdná.

Přemýšlím, jak ti ten příběh dopovědět, když mi docházejí pohonné hmoty. Když dovolíš, uchýlím se k plagiátorství, pro jednou se svět nezboří:

Jsem si vědom, že každé pořádné vyprávění má skončit svatbou, můj milý deníčku, a jsem rád, že tě nemusím v tomto důležitém bodě zklamat.

Zhruba dva měsíce po mém návratu z hor jsem našel ve schránce dopis. Adresa byla nadepsána úhledným, drobným rukopisem, který jsem neznal.

Otevřel jsem obálku a vyňal tuhou kartičku, na níž bylo ozdobně vytištěno:

Jolana Nováková a Petr Skalský oznamují...

Nemělo smysl číst dál. Loď snů narazila na útes a klesla ke dnu. Mince, která tam na ni už čekala, měla na líci reliéf dívky, sázející lipovou ratolest, a na rubu rok Jolanina narození.

---ﬡ---

Hodnocení
Průměrný počet slepic: 4.3 (52 hlasů)

Komentáře

In reply to by Občan (neověřeno)

Trvalý odkaz

to budou, hádám, nějaké bajky z kategorie "Přání otcem myšlenky".

Jedna moje známá se pro zábavu učí polsky, budu-li mít příležitost, zeptám se, jestli něco neví.
Je ten Kaziměř Frackievič vůbec Polák? Možná se v polštině píše Skotům před jméno Mec. místo pořádného Mc. ...?
Takový Cassimier McFratskiyewitch...

Možná bych měl zase otevřít láhev a něco napsat.

Zatím bez slepic

Tahle úvaha je skvělá i bez flašky :o)))

Průměrný počet slepic: 5 (1 hlas)

In reply to by Občan (neověřeno)

Trvalý odkaz

Titul Mec. ( Mecenas ) je nejspíš advokát. právní poradce. A nebo také prostě Pan.
Ale že by si před jméno dal Pan. Kazimierz Frąckiewicz? To těžko.
https://cs.glosbe.com/pl/cs/mecenas

Zatím bez slepic

:o)

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Tak včera jsme měli 1398 případů (oficiálně) a děnní nárůst je každý den zhruba 1,1 x počet nový případů předešlého dne. Když si to promítneme do konce dubna, tak to vychází na konci dubna na celkem 62 tisíc případů a nějaké drobné (poslední dubnový den vychází denní nárůst na 5728 nových případů). Tedy půjde-li to takhle dál, za měsíc jsme v situaci jako ve Španělsku. Doufejme, že to nepůjde takhle dál. To se ostatně uvidí už 1. dubna, bude-li na Apríla denní nárůst 397 případů, jsme na této trajektorii a 22.4.2020 dojde ke kolapsu zdravotnictví (potřeba cca 3000 plicních ventilátorů). Věřím, že Prymula to umí spočítat lepší, když věští těch 8.500 maximálně 15.000 případů.

Průměrný počet slepic: 5 (5 hlasů)

Tak už teď nám to naskočilo na 260 a to kdo ví, jak bude "dnešek" vypadat zítra dopoledne. Pěkně nám to poskočilo. Abychom toho Apríla neměli už pozítří :( Více děr - více syslů, více hlav - více smyslů .... a více testů, více nakažených.

Průměrný počet slepic: 5 (1 hlas)

Zjistěte si trajektoriji rýmy nebo chřipky. Zvedat se to dá, záleží na objednávce. Gde, gdy, kolik. Něpanimaeš?

Průměrný počet slepic: 2 (2 hlasů)

Nechápu

Zatím bez slepic

ale za dnešek mají cca 9 950 zářezů.
Za tři týdny se dostali ze 100 případů takřka na hodnotu Itálie a zítra budou před ní.
Francie se zítra dostane před SANKCIONOVANÝ Írán. Nejspíš i v počtu mrtvých.

Ale máte pravdu v tom, že čím víc testů, tím víc nakažených.
Což ale znamená, že populace je breberou promořená mnohem víc, než "jsme doufali". A že spousta lidí je čistými bacilonosiči, aniž by u nich nemoc propukla.
Což patrně znamená, že brebera umí obelstít imunitní systém a ve spoustě lidí si jen tak vegetí a používá je jen jako dopravní prostředek. A to běžné chřipkové viry nedělají.

Trochu mi v této souvislosti vadí, že i Prymula chlácholí veřejnost tím, že promořenost není tak velká, jak nejspíš je. Ale je vědec, takže patrně dokud nemá jistotu, že něco je tak, jak to vypadá, neřekne to.
Jsem zvědav, k jakému výsledku dojdou na Litovelsku, kde uzavřený region pojali jako důležitý studijní materiál. To by mohlo v predikcích významně pomoci.

Průměrný počet slepic: 5 (2 hlasů)

Další, kdo dojíždí vedoucí peloton, jsou Turci.

Ještě před cca 2 týdny neměli ani jednoho koronaviristu a teď jedou jak fretky. Dnes přírůstek 561 případů a celkem už 59 mrtvých.
A to počítám, že do toho nepočítají nikoho z těch 3 mil. imigrantů, kteří nemají turecké občanství.

Je jen otázkou času, kdy se koronavirem nakazí ty desetitisíce agresivních nájezdníků podél hranic Řecka a Turecka a desetisíce islamistů dovezených Turky do Albánie.

Průměrný počet slepic: 5 (2 hlasů)

Uvidíme kolik bude příští úterý tedy na konci března. Prymula řekl, že když na konci března bude max. 8500, tak to bude dobré. A to je za 6 dnů. To by mohlo s trochou štěstí i vyjít.

Průměrný počet slepic: 4 (1 hlas)
Trvalý odkaz

a promítá se do ní spousta vlivů. Především návrat turistů ze světa.
A Prymula predikuje na základě očekávání "záběru"jednotlivých opatření. A na to potřebujeme asi měsíc, podle čínských zkušeností. Do té doby poleze křivka strmě vzhůru
Jen jedno chybí, léčba pozitivních. Vyzkoušené léky i jejich kombinace jsou.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

povídka mi sice připomněla něco z mládí, ale než jsem ji dočetl, už jsem zapomněl co. A proto pro ty, které to ještě neomrzelo, něco ke koronáčku-viráčku
https://www.kupredudominulosti.cz/pavel-cerny-jak-vazeni-shrnout-deni-p…
https://www.kupredudominulosti.cz/barta-miroslav-1d-zazivame-zasadni-pr…
https://www.kupredudominulosti.cz/madar-rastislav-2d-epidemie-zmeni-poh…

Průměrný počet slepic: 5 (2 hlasů)
Trvalý odkaz

Hodně mi to připomíná tohle, věřím, že znáte:
..."A nejsi-li na planinách sám, když jitro vyhrává na letní slunovrátek? Tím lépe, probudíš-li se vedle dívky se zářícíma očima a hebkým hříběcím chřípím. Možná, že právě ona ti za takového jitra rozžehne nad hlavou milostnou lampu, růžové světlo, které zazáří jen několikrát za život, někdy jen na vteřinu, někomu jednou, jinému nikdy, ale stojí za to trmácet se kvůli němu světem! Navždy si ho pamatuješ. vesmír tehdy vytahuje kotvu. nekonečná, vteřinová plavba. Mrazení v zádech, slzy štěstí. tiché zvonění v hlavě, šumění, vyzvánění, růžové světlo při zavřených víčkách. Úplnost, plnost všeho. Dotkneš se lehce dívky a přijde ta chvíle. Svět tone v růžovém světle. Loď blaženosti se houpá na slunečních vodách"...

Průměrný počet slepic: 5 (5 hlasů)

autorů - jak bych neznal. - Tady:

"...Je dobré začít hrát již v mládí. Ne v dětství, kdy bolí nohy a jedinou vzpomínkou na cesty je zmrzlinář, ale v mládí. V čase, kdy je duše otevřená a dychtivá. Svět jí prochází jako letní světlo kostelním oknem: barevně a jásavě. Trvale. Navždy. Duše je schopna okouzlení a kolena jsou ještě pružná. Tělo je kůň a duše jezdec a ve slunečním vichru nad nimi dosud neporazitelně vlaje korouhev lehkomyslnosti!"

Vy mně ale dáváte co proto :-)

Průměrný počet slepic: 5 (5 hlasů)

ale dobře; když jsme spolu začali hrát tuto hru, ještě chvíli můžeme pokračovat. Já budu riskovat, že prozradím víc, než je zdrávo; začnu oklikou.

Můj milovaný spisovatel je Štír. Toto znamení vyčnívá z řady ostatních tím, že v sobě nese symbol, stojící mimo zvěrokruh. Onen symbol je Orel (píšu velké O, abych zdůraznil, že jde o symbol; tučná kurzíva by slušela líp). Problém u Štíra může někdy být, že Orel nemůže přes krunýř ven a Štír dělá možné i nemožné, aby Orla osvobodil - a někdy zaplatí i životem. To, prosím, není nadsázka; měl jsem kamaráda přesně toho druhu a když se mu podařilo konečně vzlétnout, bylo mu teprve 36 let. Jsou i jiní Štíři, kteří Orla vypustí lehce a létají snadno; a můj názor je, že pan Nevrlý je jedním z nich. Jejich výhodou je, že mají přístup k vlastnostem obojího: štíří zaujatost detailem a smysl pro dokonalost, i orlí nadhled. Na Nevrlého psaní je to zřetelně vidět: on ve svých textech kráčí lehce po vrcholech travin, které tak miluje, a je při tom dokonalý. Jak to má v životě, nevím; Kralevic i Král jsou jeho úhel pohledu.

Já patřím k jinému znamení a štíří obojživelnost mi není dána. Vím, co bude za padesát, za sto let, ale nevím, co bude zítra; detaily mne zdržují, můj cíl je na obzoru, a ten, jak víme, stále uniká; stále je kam svištět. Stříbrný vítr je něco úplně jiného, než si myslel Šrámek. Takže - duše? Ano, je okouzlená: tajemstvím na obzoru. Kolena? Nestěžuju si. Sluneční vichr? Zde! - ale korouhev lehkomyslnosti tu už není, rozpadla se cestou.

Je to škoda? Snad ano, ale to je prostě světa běh, a pozor: lehkomyslnost není nezodpovědnost! Lehkomyslnost je opak těžkomyslnosti, a tu kdo by stál?

Idealisté - jak nás učili v hodinách ML, kterými musela projít celá moje geberace - říkají, že naše vědomí určuje naše bytí (materialisté to mají právě naopak).

Nepramení náhodou stáří právě ze ztráty lehkomyslnosti? Nepřichází ztráta pocestné paměti, jitřní radosti a pružných kolen až pak, jako důsledek předešlého?

Nevím. Kde je kralevic, kde je král? Nevím.

Průměrný počet slepic: 4.2 (5 hlasů)

Krásně jste vystihl rozdíl mezi kralevicem a králem a nekloužete po povrchu věcí.

Cestovní zprávu čarodějova učně znáte ?

Zatím bez slepic

dvě knížky. Karpatské hry - ta přišla první a zanechala nejhlubší stopu, a pak ještě jednu, dar od mé kvalitnější polovičky - a tady si na titul nemůžu vzpomenout, ostuda. Ale název, který Vy zmiňujete, to určitě nemá.

Zatím bez slepic

Podobně já. Jako první jsem narazil na Karpatské hry a ještě k tomu v době, kdy jsem se začínal stávat kralevicem. Prochodil jsem s nima půlku Rumunska, když je člověk umí číst, tak je to úžasný průvodce... Viz.: ..."Nejkrásnější Paríng jsem ale viděl na postranním hřebeni. Ztraceno v klečích a travách leží Pastýřské či Kamenité jezero. Okrouhlé, ve dne vlahé, po noci ledové. Nejkrásnější tábořiště Jižních Karpat. Cestou k němu projdeš bílými vápenci s rudými trávničkami, projdeš i lesklými zelenými skalami, které se tříští na nejkrásnější náhrdelníkové kameny"... To všechno včetně malého jezírka tam fakt je!

Postupně jsem přečetl skoro všechno, co Nevrlý napsal. Líbila se mi Nejkrásnější sbírka - poeticky popsané všechny národní parky a CHKO celého Československa. Famózní jsou Chvály Zadní země, kniha o současném NP České Švýcarsko. Nedalo mi a hledal jsem pak dlouho Nevrlého převis (Elio). Další skvělá kniha je Kniha o Jizerských horách. V různých nakladatelstvích vyšlo několik souborů povídek a kratších próz včetně jmenované Cestovní zprávy čarodějova učně. Nevrlý je plodný autor a stojí zato ho číst, vzpomínám si ještě na Zašlou chuť morušek a Pomníčky Jizerských hor...

Zatím bez slepic

Apuseni, vápence, krasové hory. Dravé řeky, ztracené mezi oblými kopci; ty kopce připomínají Fatru, ale jsou v dimenzích snad Krkonoš a rozlohy větší. Jeskyně, jimiž protéká řeka, kterou bys nepřebrodil, čistá jak křišťál, studená jak led. Skalní okna, vrhající do vodní tříště odrazem od stromů zvenčí zelené světlo. Závoje vodopádů, kterými někdy projít lze a někdy ne, ale v každém případě je to příležitost k osychání na slunci nebo uzení nad ohněm. Cesta kolikrát vede jen řečištěm. V řečišti kulaté balvany všech barev, zvíci osobního auta či malé chaty. Nekonečné nivy, porostlé květenou, kterou neznám. Prošel jsem ty hory podle mapy, kterou jsem neměl - jen jsem si ji pamatoval. Možná se mi Apuseni vrylo do paměti právě proto.

Krásné hory :-)

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Kočárníci neslezou ani gdyž zavedou spřežení blboňů do sraček. Začnou radit jak to vytáhnout aby byli v suchu. Blboňům zapřaženým ve sračkách za pár stovek miliard poradí, že se měli víc učit. Muheeeee

Průměrný počet slepic: 1 (1 hlas)
Trvalý odkaz

Před chvílí sem slyšel Vidláka v rádiu, že jak skončí korona mejdan, že ste už v NWO a Hlávka říkal, né né nééé. No tak co si vyberete blboni?

Průměrný počet slepic: 2 (2 hlasů)
Trvalý odkaz

Také jsme měl "tu svojí" z jezera. Také se pomyslně házelo mincí. Dopadlo to, jak to dopadlo.

Ještě že člověk nikdy neví, co ho čeká...

Na hory moc nejsem. Šplhali jsme se onehdy po rumunských horách, a moc mě to nevzalo.

Studenou vodu znám dobře. Eskymovat v dubnové Jizeře, osvěží.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Miroslav Bárta v rozhovoru mimo jiné říká:

Jsme v přímém přenosu svědky skokovité přerušované rovnováhy, kdy se ze dne na den společnost zásadně proměnila. A už se to pravděpodobně nikdy nevrátí do úplně stejného světa, jaký byl předtím.

Jak šel čas, tak se ukázalo – k mému obrovskému překvapení – že archeologie je výsostně politická věda, protože popisuje věci, které tady byly, jsou a budou, což znamená, jak je společnost uspořádaná, jakým způsobem funguje stát, jakým způsobem se společnost vyrovnává s osobními ambicemi, jak fungují elity, co to ty elity jsou, jaký význam hrají levné zdroje energie nebo naopak nedostatky energie pro vývoj civilizace, jak se ta nebo ona společnost vyrovnává se změnou přírodního prostředí… Všechno tady bylo – pokaždé to má samozřejmě jinou formu.

Došel jsem k tomu, že archeologie, jak ji vidím já, je strategická věda. Jako jediná je schopná popsat vývoj civilizací v dlouhých časových řadách.
Nikomu asi není víc líto, že jeho teorie fungují, než mně.

Říká se správně, je stále platné, že kdo se nepoučí z historie, je donucen si ji zopakovat.
Zažíváme v řádu dnů a týdnů velkou transformaci. Je otázka, kam to povede – a nikdo z nás nemá křišťálovou kouli, aby to viděl.

Tyto krize mají vždy nutně i regenerativní dopad, protože teď mají lidé mnohem více času přemýšlet o tom, jaký svět ještě před několika dny byl, mohou vidět, co stát v tom pozitivním smyslu poskytoval, co na přechodnou dobu teď není funkční. Na druhou stranu jsou vidět i nefunkční věci. Jeden za všechny budu jmenovat – systém veřejných nákupů. Ministr vnitra sám řekl, že „ten systém byl takový, že nám prakticky nedovolil nic koupit“.

Doufám, že ten čas k našemu přemýšlení je dostatečně dlouhý a intenzivní, abychom si uvědomili, že jsou i jiné hodnoty, než ekonomický profit za každou cenu. Abychom přemýšleli o tom, jestli opravdu chceme být závislí na okolním světě úplně ve všem. Samozřejmě že je naše planeta provázaná a nelze vytvářet izolované ostrůvky, ale opravdu chceme všechno dovážet z Číny? Opravdu chceme i většinu našich potravin, počínaje jablky a konče třeba sýry, dovážet? Nemohli bychom začít toho více vyrábět?

Mělo by se mnohem více a mnohem šířeji mluvit i o jiných hodnotách, než je jen ekonomický zisk.

Cena, kterou dnes platíme, je cenou za naši pýchu, za naše ignorantství, za naši zpupnost. Na druhou stranu vidíme obrovský restart lidství.

Měli bychom se velmi zamyslet, jaký svět chceme budovat, co chceme zachovat a co můžeme vyhodit oknem.

To, co v médiích zaznělo dobře, je fakt, že teď není čas na kritiku.

Možná dojde k regeneraci klasických politických stran.
Myslím si, že tady končí paradigma, že do všech úřadů se dosazují političtí nominanti.

Myslím, že až tohle odezní, projde Evropská unie velkou krizí a bude muset projít zásadní reformou.
EVROPSKÁ UNIE NAPROSTO SELHALA

Průměrný počet slepic: 4.2 (5 hlasů)

In reply to by AH kopíruje (neověřeno)

Trvalý odkaz

AH, to, co ten pán radí, jako že se poučit z dějů minulých, je stará knížecí rada. člověk v 99 případech ze sta nerozezná příchod stejné situace, hrozby, která tu už byla před 100, 150, 200, 1000 lety.

Ti, co rozpoznají starou hrozbu v nových kulisách, jsou marginální, nemají sílu zastavit rozjetý vagón.

Jako druh nemáme schopnost si předávat zkušenosti s i s osobním prožitkem, který je u toho to nejdůležitější. pro pochopení.

Jsme odsouzeni k zacyklení.

Průměrný počet slepic: 4.6 (9 hlasů)

No, myslím že tím poučením nemusí být nezně schopnost reagovat na blížící se (málo / ne)předvídatelný děj, ale upravit parametry, které zavinily či prohloubily katastrofu předchozí tak, aby ta známá katastrofa přijít nemohla. Aby se alespoň musela převléct do jiného kostýmu.

Uvedu příklad - Němci by se za WWII Amíkům i Britům nakonec i domluvili na příměří, ale po zkušenostech s WWI všichni věděli, že se musí dojít až do poslední německé vesnice, aby i ten nejtupější Němec poznal, že prohrál, nikoliv že byl zrazen.

A tak podobně. A tak dále.

Zatím bez slepic

ale nakonec i panu Bártovi.

Ale když nad svou poznámkou zamýšlím, vychází mně jako dost rozsáhlá - bude lepší udělat z toho článek.

Zatím bez slepic

Přidat komentář

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.