Alef Nula

Autor má silně vyvinutou slabou vůli a soustavně si odpírá požitek z vítězství nad pokušením. Strašně rád píše, ale strašně nerad do šuplíku. Povahou samotář, sám sebe překvapil nedávným zjištěním, že ke psaní potřebuje obecenstvo. 

Autor je rovněž beznadějný čínomil a gramatický fašista. 

Sveřepě trvá na tom, že tahle země je naše. Že rodina je máma, táta a děti. Že návštěva má ctít zvyky domácího. Že je čas na druhé národní obrození. Jedním slovem – extrémista.

 

Články

Přineste někdo mop

Autor

Dneska to bude krátké, můj milý deníčku. Takové osobní. A když osobní, tedy nejdříve o sobě – ostatní přijdou na řadu pak.

Ne že by Miloš Zeman byl prezident úplně podle mého gusta. Na to je příliš velký socialista, a my, životní sólisté, tíhneme tak nějak z principu spíš k pravici, že. Ale i přes jistou levicovost nepostrádá náš současný pan prezident určité povahové rysy, pro které je mi sympatický. Nemůžu vyloučit, že jde o poruchy charakteru, které spolu do jisté míry sdílíme.

Skutečné evropské hodnoty

Autor
Štítky

Tak nám koronavirus nasadil roušky a strhnul masky. 

Čekal jsi to, můj milý deníčku? Přiznám se ti, že já jsem to tedy opravdu nečekal, nebo – alespoň ne tak brzy. Nenapadlo mne, že se něčeho takového dožiju. Mlčky jsem předpokládal, že Západ – západní kulturní okruh – bude tak nějak tiše vyhnívat a jednoho dne se zřítí sám do sebe, podobně tak, jak se do sebe zřítily ty tři americké věžáky, i když letadla narazila jen do dvou z nich.

Loď snů

Autor
Štítky

Tak co říkáš, můj milý deníčku? Už jsme se trochu zabydleli, žejo. – Není to špatný: webové rozhraní sice nic moc (to hodně přeháním – ve skutečnosti neexistuje), nemůžu se vracet k jednou publikovanému textu a pulírovat překlepy, ladit detaily, jemné významy a jinotaje, což já rád. Ale na druhou stranu to zase posiluje autorskou zodpovědnost, což je krok správným směrem. Je to prostě něco za něco, jako všude a vždycky. Každá mince má dvě strany. Ale co je pro nás hlavní: máme tu opravdickou a živou diskusi, ne ten mrtvolný europuch, jako třeba ... –  no, nechme to; čo bolo, bolo.

Můj milý deníčku

Autor

já se ti musím k něčemu přiznat. V mládí jsem strašně zhřešil.

Cože? Že mě trápí svědomí? Ale kdež, to buď v klidu. To mně opravdu žíly netrhá, na svědomí jsem za celý život narazil jen jednou, a to je úplně jiný příběh. Ten hřích, to jsem se prostě dopustil - snad z mladické nerozvážnosti - chyby, a je mi poněkud líto, když vidím, jak v zásadě tutéž chybu dělá dnes, s odstupem několika desítek let, někdo jiný. Ale co: to je život. Dneska už to můžu říkat; nijak jsem o to sice nestál, ale jednou to muselo přijít.