Viděli jste, jak v USA v Kongresu grilovali bývalého hlavního amerického epidemiologa Anthonyho Fauciho? Bylo to dlouhé a sám Fauci prakticky nic neřekl, protože na radu svých právníků od začátku do konce odmítal vypovídat. Během celého slyšení zazněla spousta informací, které už sáhodlouze okomentovali ti, kteří se dobou covidovou zabývali a zabývají, já se k tomu nebudu vyjadřovat, protože jsem tehdy vše vnímal poněkud jinou optikou než dneska. Nebudu proto rozebírat medicínskou stránku případu, ale přesto bych rád na pár věcí upozornil.
Ten Fauci při slyšení vypadal, jak Babiš na tiskovce o Vrběticích.
Pamatuju si Fauciho tenkrát v roce 2020, kdy byl světovou celebritou číslo jedna. Generalisimus boje proti pandemii, která zabíjí naše babičky a dědečky (tenkrát nikdo neříkal, že mladým zabírají domy a berou jim budoucnost tím, že dostávají důchody). Byl to Žukov medicíny, který měl naprosto jasno, že očkování od Fajzru vše vyřeší. Od něho všichni opisovali ty kecy, že kdo je očkovaný, ten se nenakazí a také nikoho jiného nenakazí. On byl tvůrce koncepce, že vojenskofarmakologický komplex porazí čínský virus (financovaný americkými daňovými poplatníky), chce tomu jen trochu pomoct omezením svobod… protože za války se přece vždycky omezují svobody.
Fauci byl vrchní velitel jedné z největších válek v dějinách lidstva, která zasáhla značnou část planety a zavedla opatření, která tu naposled byla za Druhé světové.
Když jsem ho teď viděl, tak tu válku rozhodně nevyhrál. Když zvítězíte, máte plnou hruď medailí, lidé vás oslavují, dostává se vám poct, píší o vás knihy… Když prohrajete, dostane se vám Norimberského tribunálu. Fauci měl mnohem blíž k Norimberku než k vítězné přehlídce v Moskvě.
Nechci rozebírat jeho osobní motivace, ale i kdyby byly křišťálově čisté, zapletl se prostě se špatnými lidmi. Nejprve to byli liberálové, kteří potřebovali nějaký klacek na Trumpa. Pak to byli farmaceutičtí giganti, kteří vycítili příležitost, jaká se už nikdy nebude opakovat. A pak už z toho nešlo nijak vycouvat.
Stejný modus operandi se použil i u nás na Babiše. Mohl za všechno, za přitvrzování opatření i za rozvodlňování a samozřejmě i za chaos, za schodek rozpočtu, za to, že pomáhal zasaženým podnikatelům i za to, že jim pomáhal málo a že se u toho rozkrádaly peníze. Že se dostal k moci Fiala a jeho skvadra, tomu do značné míry pomohlo právě toto. Dobře si pamatuju, kolik lidí bylo rádo, že Andrej už není premiérem a těšili se na Fialu, že to bude lepší. Dokonce i ten Thomas Paukner to tak měl. O čtyři roky později všichni volili Babiše a tak se báli, aby náhodou Petidemolice nepokračovala, že mu naházeli rekordní počty hlasů.
Celá ta pandemie měla být triumf liberalismu a euroatlantických hodnot. Tam šly poprvé všechny masky dolů. Tam se poprvé ze všech novinářů opět stali propagandisté. Tam se omezovala práva i svobody, tam byli ve velkém nasazeni faktčekeři, kteří lhali od rána do večera, tam byli zapojeni majitelé sociálních sítí, aby zasahovali do algoritmů. Bez ohledu na to, jestli to celé někdo uměle vyvolal a nebo prostě jen využili příležitosti, pandemie měla zajistit vítězství transatlantických a evropských hodnot. Tehdy vznikla kniha Great Reset od Klause Švába. On se na ten nový svět, který budou řídit oni, tak těšil.
Dnes jsme o šest let dál a jak vidíte, Fauci není obdivovaný maršál vědy a lékařství, kterému stavějí sochy a uctívají ho na univerzitách. Je to unavený a zničený člověk, kterého popotahují po různých slyšeních a soudech. Není jednou z vůdčích osobností nového světa. Svou válku prohrál a ti, kteří ho tenkrát stavěli dopředu, ti se k němu teď raději nehlásí a jednou mu na jeho hranici ještě přiloží polínko. Na obranu Fauciho se nekonají žádné demonstrace. Nikdo se nezastává toho, který ve své době byl ochoten „převzít Veratwortung za celý národ“ (samozřejmě za velké peníze), zavelet k útoku na konzervativce a dočasně jim vyrvat z rukou Bílý dům.
Tehdy za Fauciho byli liberálové nejsilnější. Tehdy měli v rukou nejvíc moci, měli nástroje na omezování svobody projevu, měli nástroje na držení lidí doma i na vnucování poslušnosti pomocí nesmyslných opatření, o kterých všichni věděli, že jsou k ničemu. A to, co měla být jejich vítězná strategie – očkování – to se ukázalo jako katastrofa. Covid to nevyřešilo a (chcete-li) depopulaci to také nezařídilo.
Akorát se pak pustili do války proti Rusku a od té doby ztrácejí a ztrácejí. Ten Babiš, kterému nikdo kvůli covidu nemohl přijít na jméno, dnes požívá rekordní popularity. Jediný jeho soupeř je Petr Pavel. Celá ta jejich občanská společnost plná Minářů, Pánků, Rozoumků a Laurenčíkových je poněkud bezradná. Kupkové, Grolichové, ba i Kubové rovněž nejsou schopni vůbec ničeho. Ba i ten Rakušan ztichnul… od té doby, co po něm Paukner jde.
Obličej Anthonyho Fauciho je obličej světového liberalismu. Ano, mají ten velký farmabysnys. Ano, mají ty Strnady, Lukačoviče a Dobrovské. Ano, mají koordinovanou síť neziskovek, médií a vysokých státních postů. Ale posrali to. Sáhli si po Great resetu, ale nezvládli ho. Zvládli jen Fialu a Petra Pavla. Zvládli senilního Bidena, zvládli vyčerpat zásoby raket Patriot, vyhodit stamiliardy dolarů do zlatého hajzlu Timura Mindiče a dojebat definitivně Británii, Francii i Německo. Zvládli zničit evropskou energetiku i průmysl. Ale nijak se neupevnili.
To, co proti nám stojí, to už není ten sebevědomý Fauci, který má za zády nekonečné peníze od Fajzru a statisíce fejsbůkových influencerů, kteří mu odezírají ze rtů. Už to není mašinérie, proti které není obrany, která vás umlčí, vypne a zavře do vězení, protože šíříte poplašné zprávy. Je to unavený a zničený člověk, který svůj boj prohrál a má už jen poslední právo – nevypovídat.
Nevím, jestli Fauciho nakonec zavřou nebo ho osvobodí v plném rozsahu, ale myslím, že už je to vlastně jedno. Vítězství liberalismu se nekoná. Světovláda evropských a transatlantických hodnot nebude. Vítězí nad námi i údajně prohnilé Rusko a kozomrdi z Íránu. A to se ještě nezapojila Čína. Bohatě stačí Hutiové a nějaké neidentifikovatelné drony, které se trefují do amerických tankerů v Egyptě. I ten Zelenský, když odvolává své generály, kteří tak skvěle vítězí v ukrajinských ofenzívách, tak je neodvolává s poctami do zaslouženého vojenského důchodu, ale zbavuje se jich. A když v Polsku spadne prý ruská raketa, sám Tusk hned rychle dodává, že to nevypadá, že by Rusové útočili na Polsko.
__________________________________________________________________________________
Přátelé, pokud mě chcete podpořit, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Vaše podpora bude do poslední koruny využita pro projekt „Vidlákovny“ . Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy z nabídky. Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód.
Kdo preferuje jednoduché placení, nabízím možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g360
- Log in to post comments
Komentáře
Komentáře k Vidlákovu článku..
Fauciho...
.....asi nejvíce sere, že se neuchytilo očkování na nádražích. A tak to vypadalo nadějně. Tak snad někdy příště. Oveček je pořád dost a dost.
Covid
já bych ještě nejásal. S WHO asi vsichni podepsali novou smlouvu, ne? A stejně jako je pořád dost blbū, kteří budou volit Pavla, tak je podle mě ještě dost blbů, které oblbnete novým "covidem". Jak jsme se v posledních 4letech přesvědčili, vystrašit lidi čímkoliv není žádný problém.
Lidé příliš věří druhým, nikoliv sami sobě. Náboženstvi je toho celá staletí jasným důkazem.
Konec západní civilizace, část 2.
V červenci 2022 se v Hongkongu konalo fórum Jih-Jih o udržitelnosti. Právě tam přednesl americký ekonom profesor Michael Hudson asi hodinový příspěvek, který věnoval vývoji ekonomie v historii lidstva. Nyní na svých stránkách dal tento text k dispozici. Hodnotí tam trendy a důvody proč k nim došlo, takže odstup 4 let nic nemění na aktuálnosti textu. Hudson je jeden z mála ekonomů, který má kvalifikaci takový nadčasový text napsat. Byla by škoda Hudsonův text krátit, tak mi nezbylo než rozdělit ho do jednotlivých částí a dát je na VK postupně. Zde je druhá část.
Římské dědictví a finanční imperialismus Západu
Západní ekonomiky se od starověkých států Blízkého východu i od většiny asijských společností liší především jednou zásadní věcí. Neexistuje v nich mechanismus, který by pravidelně odpouštěl dluhy a obnovoval rovnováhu v celé ekonomice. Všechny západní státy totiž převzaly z římského práva zásadu, že dluh musí být za každou cenu splacen a že práva věřitele mají přednost před zájmy dlužníka. Pokud dlužník své závazky nesplní, je podle tohoto systému považováno za oprávněné, aby přišel o svůj majetek, který přejde do rukou věřitele.
Právě tento princip provází západní dějiny od starověkého Říma přes habsburské Španělsko a Britské impérium až po dnešní Spojené státy. Západní elity dlouhodobě bohatly tím, že získávaly půdu i příjmy zadlužených lidí. Zároveň se snažily přesunout daňové zatížení ze sebe na zaměstnance, řemeslníky, podnikatele a výrobní sektor. Výsledkem byla úsporná politika uvnitř země, slabší domácí hospodářství a rostoucí majetkové rozdíly.
Západní mocnosti stále častěji hledaly bohatství za svými hranicemi. Snažily se dobývat cizí území a získávat zdroje v zahraničí, aby nahradily to, co jejich vlastní ekonomiky už kvůli vysokému zadlužení a převaze věřitelů nedokázaly vytvořit.
Za první příklad můžeme vzít Španělsko v 16. století. To uloupilo z Nového světa obrovské množství stříbra a zlata, ale toto bohatství mu pouze prošlo rukama a bylo promrháno. Španělsko je z velké části spotřebovalo na vedení válek, splácení dluhů i dovoz luxusního zboží, zejména hedvábí, porcelánu a koření z Číny a dovoz průmyslového zboží z Nizozemí, Itálie a později z Anglie, protože domácí výroba zaostávala. Španělsko nabyté bohatství neproměnilo v produktivní investice. Zaostávající ekonomika postupně oslabila Španělsko natolik, že nedokázalo udržet pod svým vlivem Nizozemí, které si po dlouhém povstání vybojovalo nezávislost. V Nizozemská republika naopak vzkvétala, protože tam byla méně oligarchická společnost a jako věřitel získávala větší moc než Španělsko, které bylo dlužníkem.
Velká Británie prošla podobným vzestupem a pádem. Po první světové válce zůstala Velká Británie zatížena vysokými válečnými dluhy vůči svému bývalému koloniálnímu území – Spojeným státům. Ve snaze tyto dluhy splatit prosazovala doma úspornou politiku, která dopadala především na pracující obyvatele. Po druhé světové válce se britská měnová oblast dostala pod rozhodující vliv amerického dolaru. Stalo se tak díky vysokým dluhům vůči USA, část vznikla za války díky programu Lend-Lease (půjčka a pronájem) a dovršila to poválečná britská půjčka z roku 1946.
Privatizaci veřejné infrastruktury v Británii prosadila Margaret Thatcherová a pokračoval v tom Tony Blair. Veřejné služby, poskytované státem, jako bydlení, energetiku, vodárny, dopravu nebo zdravotnictví se změnily na soukromé podnikání zaměřené na zisk. Soukromí vlastníci se snaží maximalizovat výnosy, což vede ke zdražování služeb, které lidé nemohou přestat využívat. Rostoucí životní náklady pak zaměstnance nutí požadovat vyšší mzdy, aby si udrželi stejnou životní úroveň. Vyšší mzdy však současně zvyšují výrobní náklady podniků, zdražují výrobky a tím snižují schopnost cenově konkurovat zahraničním výrobcům. Výsledkem je přesun výroby do zemí s nižšími náklady a postupná deindustrializace ekonomiky.
Podobnou cestou se vydaly také Spojené státy. Rozsáhlé vojenské výdaje Spojených států v zahraničí po roce 1950 spolu s dalšími výdaji mimo území USA zaplavily svět stále větším množstvím dolarů. Zahraniční státy a jejich centrální banky začaly tyto dolary ve stále větší míře měnit za americké zlato, což vedlo k rychlému úbytku amerických zlatých rezerv. Spojené státy proto v roce 1971 ukončily směnitelnost dolaru za zlato. Paradoxně se však tato změna obrátila ve prospěch USA.
Vznikl totiž takzvaný dolarový standard, v němž dolar zůstal hlavní světovou rezervní měnou, přestože už nebyl krytý zlatem. To umožnilo Spojeným státům financovat svůj rozpočet i vojenskou přítomnost po celém světě mnohem snadněji než jiným zemím.
Po opuštění zlatého standardu navíc Spojené státy uzavřely se Saúdskou Arábií a dalšími zeměmi vyvážejícími ropu dohody, podle nichž se ropa prodávala převážně za dolary. Po prudkém zdražení ropy v letech 1973–1974 musely všechny státy světa držet dostatečné dolarové rezervy, aby mohly nakupovat ropu. Tyto takzvané petrodolary byly z velké části ukládány do amerických bank nebo investovány do amerických státních dluhopisů. Díky stálé světové poptávce po dolarech si Spojené státy mohly financovat své rozpočtové schodky vydáváním nových státních dluhopisů, aniž by čelily stejným omezením jako většina ostatních zemí. Tento systém byl jednou z hlavních opor americké ekonomické a geopolitické převahy.
Finanční kolonizace postsovětského prostoru v 90. letech prostřednictvím „šokové terapie“ privatizačních rozprodejů, následovaná přijetím Číny do Světové obchodní organizace v roce 2001, vycházela z přesvědčení, že se Čína podobně jako Jelcinovo Rusko postupně začlení do ekonomického systému ovládaného Spojenými státy. Americké firmy proto začaly ve velkém přesouvat výrobu do Asie v očekávání levnější pracovní síly, vyšších zisků a trvalé hospodářské převahy USA. Místo toho však Čína využila příliv zahraničních investic a technologií k vybudování vlastního průmyslu, zatímco Spojené státy postupně ztratily značnou část své výrobní základny a pracovních míst.
Když se pak Spojené státy pokusily upevnit své postavení zahájením nové studené války, dosáhly opačného výsledku. Rusko, Čína a řada dalších zemí začaly budovat vlastní obchodní a finanční vztahy mimo systém založený na americkém dolaru. Důsledkem je to, že Spojené státy i evropské země NATO čelí úsporným opatřením, rostoucím majetkovým rozdílům a stále vyššímu zadlužení domácností, podniků i států.
Je to teprve deset let, co senátor John McCain a prezident Barack Obama charakterizovali Rusko jako pouhou „čerpací stanici s atomovými bombami“. To by se nyní dalo stejně dobře říci o Spojených státech, které zakládají svou světovou ekonomickou moc na kontrole západního obchodu s ropou, zatímco jejich hlavní vývozní přebytky tvoří zemědělské plodiny a zbraně. Kombinace finančního zadlužování a privatizace učinila z Ameriky ekonomiku s vysokými náklady, která ztratila své dřívější průmyslové vedoucí postavení, podobně jako tomu bylo v případě Velké Británie. Spojené státy se nyní snaží žít hlavně z finančních zisků (úroky, zisky ze zahraničních investic a tvorba úvěrů centrální bankou za účelem nafouknutí kapitálových zisků) namísto vytváření bohatství vlastní prací a průmyslem. Jejich západní spojenci se snaží dělat totéž. Tento systém ovládaný USA eufemisticky nazývají „globalizací“, ale jedná se prostě o finanční formu kolonialismu – podpořenou obvyklou vojenskou hrozbou použití síly a skrytou „změnou režimu“, která má zabránit zemím ve vystoupení z tohoto systému.
Tento imperiální systém založený na USA a NATO se snaží zadlužit slabší země a donutit je, aby předaly kontrolu nad svou politikou Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance. Dodržování neoliberálních „rad“ těchto institucí namířených proti pracujícím vede k dluhové krizi, která nutí dlužnickou zemi k oslabení kurzu její měny. MMF je poté „zachrání“ před platební neschopností za „podmínky“, že prodají veřejný majetek a přesunou daňové břemeno z bohatých (zejména zahraničních investorů) na pracující.
Oligarchie a dluh jsou charakteristickými rysy západních ekonomik. Americké zahraniční vojenské výdaje a téměř neustálé války způsobily, že americké ministerstvo financí je hluboce zadluženo vůči zahraničním vládám a jejich centrálním bankám. Spojené státy tak kráčí stejnou cestou, kterou španělský imperialismus uvrhl habsburskou dynastii do dluhů vůči evropským bankéřům, a britská účast ve dvou světových válkách v naději na udržení své dominantní světové pozice ji uvrhla do dluhů a ukončila tím svoji dřívější průmyslovou převahu.
Rostoucí dluh ničí ekonomiky, pokud není využíván k financování nových kapitálových investic do výrobních prostředků. Většina západních úvěrů je dnes vytvářena za účelem nafukování cen akcií, dluhopisů a nemovitostí, nikoli k obnovení průmyslové kapacity. V důsledku tohoto přístupu „dluh bez výroby“ je domácí ekonomika USA zahlcena dluhem vůči vlastní finanční oligarchii. Navzdory tomu, že americká ekonomika těží z „bezplatného oběda“ v podobě neustálého navyšování svého oficiálního dluhu vůči zahraničním centrálním bankám – bez viditelné vyhlídky na splacení jak mezinárodního, tak domácího dluhu –, její zadlužení se nadále rozšiřuje a ekonomika se stává ještě více zadluženou. Amerika se polarizovala, přičemž extrémní bohatství se soustředilo na vrcholu, zatímco většina ekonomiky je hluboce zadlužena.
Odkaz na 1. část: https://www.vidlakovykydy.cz/clanky/julius-suman#comment-2207997
V případě přímé války v Evropě by Rusko nenamířilo první úder -
- na evropské země, ale na území Spojených států amerických (USA), uvedl bývalý šéf izraelské tajné služby „Nativ“ Jakov Kedmi.
V rozhovoru s moderátorem Vladimirem Trifonovem na YouTube kanálu „Pogled info“ Kedmi vysvětlil, že právě toto sdělení je základem ruské strategie odstrašování. Podle něj si Washington uvědomil, že nemůže zahájit konflikt proti Moskvě přes Evropu, a zároveň očekává, že americké území zůstane do války zapojeno...
- Kedmi připomněl, že ruský prezident Vladimir Putin po nástupu k moci našel zhroucenou ekonomiku, oslabenou armádu a zkorumpovaný státní aparát, zatímco zároveň sílil tlak ze Západu.
Rusko v té době nemělo dostatek peněz na masivní obnovu všech složek konvenční armády. Proto podle Kedmiho Putin většinu dostupných zdrojů ministerstva obrany nasměroval na vývoj strategických jaderných zbraní.
Cílem nebylo, aby Rusko postavilo více tanků, letadel a lodí než celé NATO, ale aby se vytvořila možnost přímého útoku na území USA a tím se americká strategie vedení války prostřednictvím evropských spojenců zneplatnila.
Kedmi tvrdí, že Rusko získalo oproti Americe výhodu ve strategických jaderných zbraních a vyslalo jasný signál: pokud v Evropě vypukne přímý vojenský konflikt, ruské rakety nepůjdou nejdříve do evropských hlavních měst, ale do amerických velitelských, vojenských a strategických center.
Takové prostředí podle jeho názoru změnilo washingtonské kalkuly. Amerika už nemůže vnímat válku v Evropě jako regionální konflikt, který by se vedl daleko od jejího území, lidí a populace.
Kedmi označil za Putinův největší strategický úspěch – politické a vojenské oddělení USA a Evropy. Podle jeho hodnocení tak Evropa zůstala bez jistoty, že americká armáda automaticky vstoupí do přímé války s Ruskem, zatímco poměr sil mezi evropskými zeměmi a Moskvou se pro Brusel mnohonásobně znevýhodnil.
(rp,prvnizpravy.cz,youtube,foto:arch.)