Veselé vánoce!

Autor
Štítky

Nevím, jak jsou na tom ostatní zdejší kydači, ale já jsem se stal na všecky svátky a oslavy během času úplně alergický.

Když jsem přišel loni do práce na svou poslední předslunovratovou šichtu, čekal jsem napjatě, co bude, protože poslední vánoce, které jsem slavil, jsa regulérním zaměstnancem, byly ode mne vzdáleny takřka na tři desítky let.

Jak jsem tajně doufal, povinné všeobecné veselí a pseudosrdečné gratulace mne naštěstí minuly. Doba se změnila a já jsem dával navíc svému okolí již předem najevo, že nejsem příznivcem jakýchkoli oslav a žranic a chlastaček a…, a…, a… 

Na svačinárnu zašel před začátkem odpolední směny pouze jeden z členů nižšího vedení. Sundal bagančata, opláchl si v umývadle nohy a vydrbal si kartáčkem zuby, aby neztrácel čas podobnými malichernostmi v mimopracovní době. Mezi tyto profylaktizující úkony vrazil jednu takřka holou větu, zatřepal mi pravou přední končetinou a tím to více méně skončilo. 

Nu proč ne, ve své podstatě je provedení individuální očisty v čase placeném zaměstnavatelem naprosto geniální nápad. Spočtěte si nějaké „baj laj fik“ dvě stovky a dvacet směn krát tři minuty. To je rovných jedenáct hodin života ročně, které máte zaplacené v průměru…, no neber to!!!

A tak kromě tohoto mistra – šichťáka mi popřál k vánocům pouze jeden spolupracovník, shodou okolností se projevující navenek autistickými příznaky, jemuž nikdo neřekne jinak, než Jašo auťák.

Jašo auťák totiž pronesl v deset večer u píchaček tajemnou formuli „BRUMLYBRUMLYVESELÉBRUMLY“ (přeloženo do češtiny – nějaké divné zvuky), jsa otočen k píchacímu budíku čelem, zády k lesu - totiž vlastně ke mně. Význam těchto zvuků jsem pouze zhruba odhadl. Zároveň s dvojitým pípnutím této škatule Jašo vykročil směrem z fabriky, aniž by mne uznal za hodna jediného pohledu.

Zcela zblblý osmihodinovým pobytem ve společném prostoru s tímto podivuhodným stvořením jsem nepřepnul svůj „mód“ (pro staromilce napíšu odborný termín „provozní režim“) do polohy normálního člověka a naprosto debilně a v duchu auťáckých myšlenkových stereotypů jsem se zeptal prchajících zad:

 „Co? Veselé? A proč?“

Auťák mi pochopitelně neodpověděl (kdo zná, tak ví) a svištěl dál po své nacvičené trase „na jednego kvaka“, což přeloženo do češtiny znamená „na jeden tuřín“. Tuřín je kořenová zelenina označující v tomto případě jedno pod míru načepované pivo v nádražním pohostinství. Každému, co jeho jest…

***

Na Jašovo neotřelé podání vánoční gratulace jsem si vzpomněl až na Štědrý den ráno. To se v kuchyni zčista jasna zjevila o čtvrt století mladší kopie mé manželky – Staré Jahody. Ano, byla to naše potomkyně, abych byl genderově vyvážený.  S nedbalou elegancí pohodila přesně do geometrického středu místnosti asi tak devět objemných předmětů, blížících se svými rozměry kuchyňským sporákům značky Mora, a zařvala, jak hladový lev: „Veselé vánoce!“

„Každý, kdo ví, jak jsem po ránu úžasný, bystrý, čerstvý a plný elánu, ihned odhadne, že jsem jí zeptal (opět debilně): „A proč veselé?“

„A proč jako ne – éé…“ opáčila Jahoda po generální opravě, tedy vlastně naše dcera, rodinnými příslušníky obvykle zvána Zajíc Karel.

Ano, proč vlastně ne…

„Proč by jako neměly být veselé, když už jsou šťastné?“ zeptal se mne namísto ranního pozdravu náš syn, domácky zvaný Pinocchio, vykuliv se ze svého nevětraného brlohu. 

„Tě vidím, Karle, cos mi přivezla, vole?“ navázal konverzaci se sestrou a plynule překonal devítibalíkovou překážkovou dráhu v kuchyni, aby vzápětí stejně plynule zakormidloval ke koupelně.

„A proč jsou podle tebe zrovna tyhle vánoce šťastné?“ zeptal jsem se synových zad.

„Neříkej jí vole!“ otočila se od kredence Stará Jahoda, vyrušená synovým vulgarizmem ze své obvyklé ranní činnosti, to jest vaření Opravdu Lahodné Kávy. Že je Káva Opravdu Lahodná, tvrdí pouze ona. Já tomuto vývaru z ponožek říkám socka, ovšem pouze v případě, že nejsem v palebném dosahu Jahody.

„No řekni mu taky něco!“ vyzvala mne paní domu k reakci na synkův slovník.

„Samozřejmě,“ připojil jsem se halasně k Jahodinu výchovnému působení, „správně bys měl Karla oslovovat, volice, anebo volyně.“

„To snad není pravda,“ povzdechla Jahoda a pevně sevřela oběma rukama kuchyňskou linku.

„Volyně je město,“ zareagovala Karel. „To by si někteří lidi mohli myslet, že není tak velký sprosťák, jako táta,“ vysvětlovala své matce - Jahodě.

„Chak ho dé,“ zahalekal Pinocchio z koupelny s pusou plnou pěny. Asi to mělo být – „tak to né“. Nachází se nyní ve velmi citlivém věku (puberta, jako kráva), tudíž si zakládá na tom, že je nejméně stejný sprosťák, jako jeho spoluautor – moje maličkost.

„Dvě hovna jednou ranou,“ pravil jsem. 

„Prase!“ zařvaly společně Jahoda s Karlem.

 „Na vánoce a od samého rána!“ vztekala se Jahoda.

„ Já nevím, co se vám furt nelíbí. Když se s vámi nebavím, je zle. Když něco řeknu, je to ještě horší,“ zaťal jsem sekyru do rodinné idylky.

„Vypij to kafe, sezobej léky a VYPADNI ke kompu, anebo do garáže,“ zavelela Jahoda. „ Sliboval jsi Karlovi, že jí vyměníš nějaký kulatý kloub, nebo jak se to jmenuje.“ 

„Je kulový a navíc čep. Nikoli kloub,“ opravil jsem důstojně Jahodu, „Hej, Karle, přivezlas to?“

„Neříkejte jí furt Karle!“ zaječela Jahoda.

„Né-éé,“ zabučel synek od misky s ovesnými vločkami, „ jsem to včera vyzvedl, Karel mě prosila, ať to koupím já, že nemá čas.“

„Jo. Vozit si prdel, to jo, ale něco pro to udělat…“ nedokončil jsem, protože ihned spustily přehradnou palbu dva vzteklé kulomety, totiž hlasy Jahody a Karla. Rezignoval jsem. Nasypal jsem hrst jedů z dlaně do pusy, zalil to lógrem z Opravdu Lahodné Socky a prchnul jsem před dům.

***

„Zajdeš za Bažisem a řekneš mu, že odpoledne potřebuju udělat na Karlovo křápu geometrii,“ zavelel jsem synkovi, jen co vystrčil nos ze dveří. 

„Ty chceš dělat o svátku? No to snad ne-éé!“ zamečel potomek po Karlově vzoru. 

„Svátek je až od setmění, marš!“ odvětil jsem co nejvlídněji. „Starý dědek aby furt jen makal jako šroub a holota si bude válet šunky u bedny s obrázkama! To by se vám líbilo, sebranko jedna!“

„A co moje nedodělané motorky?“ kvílel synek odkudsi zpoza mých zad. „To je taky práce! A navíc záslužná!“ zoufale lamentoval.

„Mám vypnuté uši!“ informoval jsem syna decentním řevem vůdce šimpanzí tlupy.

Toník, přezdívaný Bažis, občas též zvaný Kravička, je o něco mladší, než já, ale vypadá na devadesát. K jeho přednostem patří, že pokud nepracuje ve své autodílně, sedí doma na zadku a chlastá jen občas. A navíc většinou zvedá telefony, otevírá dveře i neohlášeným návštěvám a vůbec, je to fajn kámoš. 

Doufal jsem, že když synek vyřídí mou žádost osobně, zvědavý Bažis přikvačí na místo činu s nadějí, že se dostane ke vzorku mého kalvadosu, který je zaparkován ve skříňce s brusnými kotouči a lešticí pastou. Pak bych měl záruku, že by se má předsváteční činnost zredukovala na občasné naplnění štamprlí a chlastu chtivý Kravička by vše udělal úplně sám za mne.

Tentokrát se ovšem kamaráčoft nekonal, protože Bažis prostě nebyl k mání. Jelikož zmizel i pes, který vždy hlídal Kravičkovo království, klasifikoval jsem důvod jeho nepřítomnosti na něco podobného, jako je pád meteoritu, zemětřesení s následnou vlnou tsunami, či jinou fatální pohromou obdobného typu.

Pustil jsem se do výměny kulového čepu, abych vzápětí zjistil, že moje holčina si vesele jezdí po světě s povoleným horním uložením tlumiče, což u tohoto typu náprav není zrovna ideál. Po rozebrání vršku bylo jasno úplně. Z jednotlivých komponentů zbylo jen drobení.

„Kurva fix, já to věděl, že na štědrý den nemám nic dělat,“ začal jsem láteřit a dovedně metat klíči po dílně, takže Pinocchio se mohl jevit náhodnému pozorovateli, jako by pilně nacvičoval tanec, zvaný kazačok. Následovala série telefonátů, v nichž jsem různě požebrával o otevření skladů, prodejen, ba i nedalekého šrotiště. 

Po hodině ztraceného života se probudil můj tydlifón a poprvé v tento den zazvonil bez mého zuřivého patlání. Volal Kravička. Po vyslechnutí mých peripetií mi sdělil, že se opíjí s celou famílií, jakož i s hlídacím čoklem u příbuzných a nijak mi nepomůže. Než jsem stihl dokurvovat, vyslepičil mi, kde má schovány klíče od dílny. To když se v hospodě zrychtuje natolik, že by nevyšplhal do ložnice v prvním patře. A rovněž vyžvanil, který z početných vraků v jeho zahradě obsahuje díly potřebné pro opravu přední nápravy Karlova samohybu.

Provizorně jsem zpojízdnil dceřino auto a vyrazil šnečím tempem k Bažisově dílně. V půlce cesty mě Pinocchio upozornil, že se za námi plíží městští poliši a zapnul si bezpečnostní pás.

„Ať mi vylížou prdel!“ naštvaně jsem komentoval skutečnost, že soudruzi pustili fňuknu. 

„Pane řidiči, víte, proč jsme vás zastavili?“ zeptal se jeden z polišů, když jsem mu sdělil, že auto není moje a řidičák, ani občanku po Gorolistánu zásadně nevozím. „Padají vám z toho všelijaké kusy gumy a plastů,“ a významně si prohlížel velmi mírně, ba skoro neznatelně vykloubené přední kolo, zatímco druhý příslušník si podezíravě měřil Pinocchia, který se mu snažil vysvětlit, že majitelkou vozidla je Zajíc Karel, kterýžto je žena a k tomu jeho rodná sestra. Když se přesvědčil, že slečna, která po našem telefonátu připílila i s doklady, na slova „Karel“ či „zajíc“ opravdu slyší, odebral se na služebnu pěšky se slovy, že se potřebuje projít. 

Dojeli jsme k Bažisovi a já se začal pídit po klíči. Bylo to až trestuhodně lehké. Postačilo se lehce ohnout a hrábnout do hluboké spáry vyzdívky imitace studny, kterou si Kravička postavil před svým štokovcem. V životě nepochopím lidi, kteří mají potřebu před vlastním barákem vyrábět takové hovadiny, jak jsou bazénky, houpačky, altánky a imitace starých studní, zatímco v zadní zahradě mají namísto sádrových trpaslíčků padesát autovraků.

Vytáhl jsem svazek klíčů, odborně vnikl do Kravičkova království a pak už to začalo lítat. Bažisovo profi vybavení a dvoje šikovné ruce, to byla kýžená kombinace, která přinesla zásadní průlom do prozatím nepříliš vydařeného dne. 

Právě jsme dokončili seřízení geometrie a chystali se vyjet z dílny, když mne synek upozornil, že poliši jsou tu zas. Tentokrát ovšem státňáci. 

„Co zas otravujou?“ zeptal jsem se co nejhlasitěji, aby měli příslušníci jasno, co si myslím o Policii Čé eR.

„Došlo nám hlášení, že tady někdo neoprávněně vnikl do cizího objektu,“ začal nám meldovat ten starší a klidnější, protože méně aktivní. Ten mladší a protivnější začal ihned otravovat s doklady a prohrabovat kufr. Vzápětí jsme pochopili, že mladý Kravička si se sousedem v rámci vzájemné výpomoci vyrobili pro své velkochalupy poplašná zařízení, která si křížově přesměrovali na chytré mobily pro případ, že jedna rodina není doma a někdo třetí by chtěl bez pozvání navštívit její nemovitost. Což je chvályhodný nápad. Ovšem nikoli v případě, že mladý Kravička svůj nápad složitě vysvětloval fotrovi právě v okamžiku, kdy měl tento dvojku v žíle, a všecko spolehlivě zapomněl dřív, než si stihl nalít další štamprli. Nemluvě o proškolení cizího hlupáka, kde všude a co všechno je potřeba poťapat, aby byl poplach odvolán. Navíc se vloudila chybka do premisy, že soused vstane od kompu a štědrovečerních dobrot, aby se podíval, co se děje v sousedství, když může rovnou od cukroví volat sto padesát osm. 

Takže Targus s Pinochiem spustili otevřením vrat dílny alarm a nevypnuli ho, protože je ani nenapadlo, že něco takového může být v bývalé stodole namontováno. 

K pobavení celé ulice přijeli ještě měšťáci a složitě vysvětlovali svým kolegům ve zbrani, že zadržená špindíra bez dokladů není mafiánským velkozlodějem drahých aut, nýbrž trapnou místní figurkou, která jim porůznu zpestřuje čas ve službě. 

Po půlhodině řečnického cvičení se nechal přesvědčit i mladší příslušník, že nechystáme s Pinocchiem atentát na předsedu vlády a on může odjet škodit eurounijní vlasti někam jinam.

Což by bylo v cajku, kdyby aktivní soudruh nechtěl vidět místo, kde byly uloženy klíče od Bažisovy dílny. Nebudu to natahovat, prostě jsem zjistil, že ten blbec Bažis žádnou atrapu rustikální studny nestavěl. Nic nebylo pravějšího, než tato studna. Poznal jsem to tak, že do ní padaly Bažisovy klíče a příslušníkova svítilna úplně stejně dlouho. Šplíchlo to hezky společně.

Vzápětí jsem si mohl konečně pořvat po někom jiném, než po mé ženě. Synek mi ihned začal počítat sprostá slova, aby to naprášil Staré Jahodě, ale ztratil se při číslovce dvacet čtyři. Starší soudruh orgán se mi pokoušel vyhrožovat trestem za užívání nespisovných slov, ale pro jistotu toho nechal, když viděl, že se mi dělá kolem huby bílá pěna. Prozíravě se odklidil do služebního vozu a dychtivě pořizoval záznam palubní kamerou.

Můj dosti dlouhý monolog ukončily až modré blesky, metané majáky sanitky a hasičského vozu. To už nechápali ani soudruzi orgáni. Vzápětí prasklo, že to zařídil Pinocchio, protože viděl na mých rukou krev a nevěděl najisto, jestli neteče z některého příslušníka. A hlavně si jako jediný uchoval zbytky rozumu a vzal v úvahu, že by možná bylo dobré dostat utopené klíče ze studny ven. Pročež využil služeb nedávno dobudovaného integrovaného výjezdového centra v samém centru Gorolistánu a nemilosrdně povolal do akce všechny přítomné zachraňovače a výjezdníky.

Hasiči tedy vytáhli ze studny klíče a pan policista obřadně vylil z voděodolné svítilny asi půl litru vody. Mně byla ošetřena odřenina na kloubech pravé ruky, aby měli saniťáci taky čárku. Poté jsme všichni mohli odkvačit ke štědrovečerním stolům, protože se začínalo stmívat. 

Domů jsme dorazili v momentě, kdy byl cítit po celé dědině přepálený tuk a zuhelnatělá strouhanka. 

Z nedalekého kostela jsme slyšeli tichou varhanní hudbu, jak si slečna jeptiška přehrávala skladby, které měly zaznít na půlnoční mši. 

Asi se jí nechtělo pomáhat při prostírání sváteční tabule. 

Mně by se taky nechtělo...   

… začínalo drobounce sněžit...

… a namísto jasné Večernice, zvěstující v houstnoucím soumraku svátek zrození Krista Spasitele blikaly do mých očí stovky, až tisíce světélek vánoční výzdoby…

„No hlavně, že se mi všichni furt diví, když se zeptám, proč šťastné a veselé,“ brblal jsem si pod nos, když jsem se zmoženě štrachal ke štědrovečerní tabuli...

Tož všem, kdo o to aspoň trochu stojí:

Veselé vánoce...

Veselé vianoce...

Viešołych śviynt...

Wesołych świąt...

Fröhliche Weihnachten…

Boldog karácsony…

Craciun ferricit…

Merry christmas…

Cрећан Божић...

С Рождеством…

 

Hodnocení
Průměrný počet slepic: 4.7 (92 hlasů)

Komentáře

Trvalý odkaz

zdraví, klidné Vánoce a v novém roce buďte pozitivní a hlavně negativní !!

Průměrný počet slepic: 5 (9 hlasů)
Trvalý odkaz

Ještě sem vpašuju pro mně asi nejpěknější popis Štědrého večera.

" Když je štědrý večer, tak se dříve zavírá kvelb, a kdo si něco zapomněl, tak chodí zadem. O Štědrém večeru naši mluví jemným hlasem, jenom Mančínka brečí silným hlasem, ale ta brečí i ve svátek i ve všední den, jelikož z toho nemá rozum. Ale já se na ni skoro vůbec nic nezlobím, jelikož nejsem žádné malé dítě.
Náš tatínek, ať dostane co dostane, tak je se vším svolný a má děsnou radost. Letos jako jindy obdržel bačkory a pravil:
"To je ale překvapení, to se podívejme!" a políbil maminku.
Maminka obdržela vlněnou šálu a pravila:
"Vždyť to ani nemuselo být," a políbila tatínka.
Já jsem věděl, že dostanu rukavice s palcem a taky jsem je dostal, začež jsem musel musil poděkovat silným hlasem a v duchu jsem pravil:
"To jste se nepředali."

Takové věci člověk ze sebe dostane obvykle, když je mu hodně zle a hledá útočiště ve vzpomínkách ne dětství.

Průměrný počet slepic: 5 (10 hlasů)

Bylo nás pět?

Průměrný počet slepic: 4 (4 hlasů)

In reply to by berrnard (neověřeno)

Trvalý odkaz

Poláčkův styl v Bylo nás pět je nezaměnitelný.

Průměrný počet slepic: 5 (4 hlasů)

In reply to by Ziim (neověřeno)

Trvalý odkaz

Mám tu knížečku hodně ohmatanou, někdy ji beru z knihovny, a čtu si v ní. Je to vydání z roku 66. Je v ní vepsané věnování.

Vánoce 66, Ivě - táta

Nevím, o jakou Ivu šlo, z naší rodiny to není a ani nevím, jak se k nám do knihovny dostala. Ale ten táta musel mít tu Ivu hodně rád. Ta knížka je koncentrovaná láska.

Průměrný počet slepic: 5 (4 hlasů)

Milé děti, jak se vždycky Pepík těšíval na krásný Štědrý den! Nedostával sice žádné dárky od Ježíška, ale stromeček měl přece každé Vánoce. Byl ověšen řetězy, slepenými moukou z barevných papírových obalů z cikorie, několika kousky cukroví, a když se na něm rozsvítily svíčičky, rděla se červená jablíčka jako malovaná. Pepík se nemohl na tu krásu ani dost vynadívat. A přece všechno hned opustil, jakmile uslyšel slouhu na dolejší návsi vytrubovat krásnou koledu. Děti vydržely za ním chodit celý večer, od baráčku k baráčku, od statku ke statku, až zvony volaly na krásnou půlnoční mši.

S tím sněhulákem se Pepík Mikešovi smál až do Vánoc. Ale potom přestal, protože mu nastaly jiné starosti. Starý kolář Kudrna mu asi týden před Vánocemi na návsi povídal, že Mikeš si dal u něho udělat pěkné sáňky. Budou dlouhé a tak pohodlné, že si na ně mohou sednout tři kluci.

„Ty jistě chystá Mikeš pro mne jako dárek od Ježíška!“ pomyslil si Pepík a hned mu nastala starost, co dá Mikešovi pod stromeček. Cožpak Mikeš! Ten měl peněz dost, jak už víte, ve starém hrnku někde na půdě dobře uschovaném. Dostával dost peněz od pražských výletníků, kteří v létě kolem chodili a velice se divili, když je Mikeš zdvořile pozdravil. Ale lakomec Mikeš nebyl. Dal často Pepíkovi několik krejcarů, aby si koupil papír a barvičky k malování. Ale od Ježíška Pepík ještě nikdy nic nedostal, proto ho velice těšilo, že si na něj Mikeš vzpomněl.

Pepík dlouho přemýšlel, co dá Mikešovi k Ježíšku a co dá těm ostatním kamarádům, Pašíkovi a Bobešovi. Měl sice několik krejcarů ušetřených, ale za ty by toho pro tři kamarády mnoho nekoupil.

Dlouho nic moudrého nemohl vymyslit, až se konečně rozhodl, že jim dá všem třem dohromady udělat u koláře Kudrny koloběžku! Mikeš ji dostane pod stromeček, druhý den ji bude mít celý den ve svém chlívku Pašík jako vánoční dárek a třetí den Bobeš. Vozit se na ní prozatím nebudou, protože je všude plno sněhu, ale k tomu budou mít sáňky, které Pepíkovi dá k Ježíšku Mikeš. Dobře si to Pepík vymyslil: „V zimě budeme jezdit na sáňkách, v létě na koloběžce, a tak se budeme mít na čem vozit celý rok!“

Dal tedy u koláře udělat tu koloběžku. Ale těch několik krejcarů, co měl ušetřeno, nestačilo na zaplacení koloběžky, proto s kolářem Kudrnou udělali dobrý obchod: on udělá tu koloběžku a Pepík mu za ni pěkně namaluje jeho barák. A už měl po starosti!

Na Štědrý den přišel navštívit Pašíka kozel Bobeš. Měl na sobě starý slouhův burnus a kolem krku teplou šálu, aby nenastydl. Pašík se v chlívku myl a kartáčoval, a když ho Bobeš pochválil, že se dává na svátky do pořádku, odpověděl mu Pašík na vysvětlenou:

„I to já dělám kvůli Pepíkovi. On se dnes celý den postí a už je od toho až hrůz hubený. Ale zato prý uvidí v noci zlatá prasátka, jak běhají po stěně! A proto se dávám do pořádku, abych vypadal jako ta zlatá prasátka a abych se zítra Pepíkovi zase líbil.“

A tak konečně nastal ten dlouho očekávaný, krásný Štědrý večer! Hezký stromeček, vonící smrčím a pryskyřicí, stál už na stole, pevně zadělán do starého moždíře, aby se nepřevalil. Kolem dokola jej obepínaly řetězy z barevných papírů, na větvích viselo v řasnatých papírech zabalené cukroví a červená panenská jablíčka se rděla ve svěží zeleni. A nahoře svítila ze zlatého papíru vystřižená betlémská hvězda. Ani nevíte, milé děti, jakou měl Pepík z toho malého, skromně vyzdobeného stromečku ohromnou radost.

Když bylo po skrovné večeři, která se skládala z černé perníkové omáčky se švestkami, rozinkami a mandlemi a z „černého kuby“, kterého jistě každý dobře znáte (jsou to vařené krupky se sušenými houbami), rozsvítila babička na stromečku svíčičky a v tom zrovna začal slouha troubit u prvního stavení na trumpetu vánoční koledu.

Pepík poslal Mikeše, aby se podíval, u kterého stavení slouho troubí, a než se Mikeš vrátil, ležela na stole pod stromečkem zbrusu nová koloběžka. Vykulil na ni oči a ptal se babičky, jestli je to pro Pepíka dárek od Ježíška. Ale babička mu povídala:

„To nadělil Ježíšek tobě, Mikeši, že jsi takový hodný a poslušný. Pepík nedostal nic!“

Mikeš se usmál pod vousy a povídal:

„Děkuji za tu pěknou koloběžku!“

A přitom se nějak lišácky na Pepíka podíval. Potom mu pošeptal do ucha.

„Pojď se podívat, co tobě Ježíšek nadělil!“

Pepík byl zvědav, kam ho to Mikeš vede, a nechápal, proč ho táhne na zasněženou zahrádku. Ale hned to pochopil, když ho Mikeš přivedl k malé jablůňce, pod kterou ležely krásné sáňky.

„To je pro tebe dárek od Ježíška,“ povídal Mikeš, „a přeji ti, abys je ve zdraví roztrhal!“ (Tohle slýchával Mikeš od Pepíkova tatínka, když odevzdával zákazníkovi nové boty a přál mu, aby je ve zdraví roztrhal.)

Pepík Mikešovi srdečně poděkoval a hned si u té jablůňky ujednali, že si budou oba dárky navzájem půjčovat, aby jich v zimě i v létě hodně užili.

Potom se ptal Pepík Mikeše, proč ty sáňky dal na zahrádku pod jablůňku, a on nějak rozpačitě povídal:

„Nu, já jsem slyšel, že se dárky dávají pod stromeček, tak jsem ty sáňky zatáhl sem na zahrádku pod jablůňku. Já jsem ještě nikdy vánoční stromek neviděl, já jsem nevěděl, že se dárky dávají pod stromeček z lesa přinesený!“

Pepík kocourka pochválil, že to dobře provedl, a táhl sáňky do světnice, aby se Mikešovým dárkem pochlubil. Babička za to hodného kocourka pošimrala za ušima a řekla mu, že je nejhodnější kocourek z celých Hrusic.

Ale dlouho to ve světnici nevydrželi, protože už měli tisíc chutí sáňky vyzkoušet. Pepík se teple oblékl, Mikeš si také natáhl rukavice a chutě vyvlekli sáňky ze světnice ven. Pepík se chtěl také Pašíkovi se sáňkami pochlubit, ale ten tlustý brach už chrupal po dobré večeři jako dudek a o světě už dávno nic nevěděl.

Vytáhli tedy sáňky spojenými silami až na kopeček k Šobrovému statku. Tam se Pepík na ně posadil, Mikeš si vlezl za něj a frrr! - uý ujížděli jako střela kolem Ševcového baráku dolů po cestě až k potoku. Byla krásná, hvězdnatá štědrovečerní noc. V dálce, někde až na druhém konci vesnice, vytruboval slouha pod okénky sněhem zapadlých chaloupek. A za to z každé té chaloupky přinesli slouhovi nějaký dárek, který od dárců s uctivým poděkování vzal kozel Bobeš a pečlivě ho uložil do nůše. Byla to krásná, svatá noc vánoční...

Průměrný počet slepic: 5 (11 hlasů)
Trvalý odkaz

Taky jsem kdysi jedny dostal, ale ne, takové ty připrcatělé, pro mrňouse, ale pořádné, dlouhé, s tím beranem vepředu. Hned druhý den jsem si, když jsem to s nimi nakulil do toho plotu, vyrazil jeden zub, ale byl to mlíčňák a stejně se už kinklal, tak co, ale rychlejší sáňky nikdo neměl.
No nic, pro dnešek se loučím, za chvíli večeře, pak se vrhnout pod stromek (co to tam asi bude?) a pak jsme zváni k sousedce s Italem, tak prosvištíme mezinárodní jazyk.

Průměrný počet slepic: 3.7 (6 hlasů)
Trvalý odkaz

ještě jednou přeji všem krásné a požehnané Vánoce
a trochu více klidu v této neklidné době.
Vánoce mého dětství? Musela bych vzpomínat,
snad že modré lyže pro nás byly schované v rozkládacím gauči.
Převážnou část svého dospělého věku jsem se snažila udělat
hezké vánoce svým dětem a vnukům, ...

Průměrný počet slepic: 4 (5 hlasů)
Trvalý odkaz

Vakcinátor Babiš osobně očkuje... Muheeeee
https://youtu.be/ol3-TZo3BQs

Průměrný počet slepic: 3 (2 hlasů)

Lepší Babiš, než kdyby Vám to měl píchat Bartoš.

Bůh ví, co by Vám píchnul...

Průměrný počet slepic: 4 (8 hlasů)

Jak to počítám je to zatím sedum ku jedný. To znamená že ty, keří nebudou chtít to co vy, tak je donutíte, prostřednictvím předsedajícího nebo je zabijete. Morbidní? Ale nepomůže ti to, igdyž se budeš modlit ke chřesťianskému Ježíšovi. I to pomine. Sláva RAmchovi. Muheeee.

Průměrný počet slepic: 4 (1 hlas)
Trvalý odkaz

Mam 3 male deti ... vianoce su stastne, a vesele, a ubrecene, a ukricane, a trucovane, a unavne, a nas trojrocak sa dnes malem pokadil od nadsenia, ze 'su tam dalecky' .... no on je taky dalecek, ale este mu to prechadza ...
A vlani v praci to bolo tiez este stastne a vesele, som doniesla pre 12 chlapov medovnikovu chalupku, asi by teda nieco ostrejsieho ocenili viac, ale ani z chalupky neostala ani omrvinka ..
A vobec, az sa rozhodnete, vianoce budu stastne a vesele ... a az sa rozhodnete inak, budu mrzute a otravne ... nie je to vo vianociach, je to v hlave

Průměrný počet slepic: 5 (9 hlasů)
Trvalý odkaz

všem a snad bude Nový rok lepší, jinak díky panu Vidlákovi, že vydrží i diskuse jemu protivné a doufám, až kovid zhyne, že se vrátíme i tady k přátelskému klábosení jako dřív, i když bitky probíhaly, pánové se přeli o počtech vojsk v různých bitvách, o odborných problémech chemických nebo otázkách filosofických, ale vždycky to bylo jako mezi přáteli. Můj syn mi dal krásný dárek, zajistil natočení starých 8mm filmů, co se natáčely kdysi v rodině /a které jsem už neměla na čem přehrát/, na flešku a tak jsem se mohla potěšit a poplakat si s nejdražšími, kteří už tu se mnou nejsou. Hezké svátky všem.

Průměrný počet slepic: 5 (4 hlasů)
Trvalý odkaz

Jestli to bude někomu co patný nevím, ale doufám, že mou postštědronoční snahu snahu jste ocenili !!!

Průměrný počet slepic: 5 (4 hlasů)