Expedice Transylvania 2019, aneb jak (ne)prožít dovolenou v sedle Jawy.

Autor
Štítky

Targus mi poslal moc hezký cestopis s fůrou fotek. Text jsem připravil snadno, ale fotky se mi nezadařily. Omlouvám se Targusovi i čtenářům. V textu je několik míst, které fotky předpokládají... Prosím berte na to ohled. 

Zcela netradičně vkládám vysvětlivky hned na počátek textu:

  • slovo „expedice“ je v nadpisu proto, že většina čtenářů ho naprosto nesnáší a o žádnou expedici v pravém slova smyslu samozřejmě nejde,

  • fotky jídla jsou zařazeny do tohoto textu proto, aby čtenáři dostali zlost, že nebyli pozváni,

  • slovo „Jawa“ bylo zařazeno do textu, protože jsem byl poučen, že bez něj žádný motorkářský cesťák není motorkářským cesťákem, i když už na Jawách fakticky dnes už nikdo nejezdí,

  • tento cesťák byl sepsán nikoli proto, abych někomu přibližoval nové a nepoznané kraje, nýbrž výlučně za účelem mé zábavy, protože si rád dělám srandu ze sebe i ze všech okolo,

  • fotky byly zcela náhodně a neorganizovaně pořízeny tím nejblbějším a nejhnusnějším telefonem, jaký existuje. Důvod se čtenář dozví v samém závěru. Kdo na to nemá nervy, ať si rovnou naroluje konec,

  • jména rumunských lokalit píšu v české transkripci, páč to tak nikdo nedělá.

Výběr destinace

Jen co se letopočet překulil na cifru končící devítkou, můj potomek, přezdívaný Pinocchio, začal opět u sálajících kamen v dílně řešit, jak se jet na motorce někam zahřát. Proč zrovna Pinocchio, to se žádostivý čtenář dozví třeba zde: : https://cs.wikipedia.org/wiki/Pinocchio. Proč zrovna „jak“ a nikoli „kam“, čtenář pochopí, když do této rovnice dosadí skutečnost, že Pinocchio prostě ještě nemá řidičák, protože dělat noty na křápa, který dokáže jet s vypětím sil pětačtyřicet, je příliš hluboko pod jeho úroveň osobní, příliš vysoko nad jeho úroveň ekonomickou a letopočet v jeho rodném čísle mu ještě neumožnil udělat papíry aspoň na stodvácu.

Nicméně další výpravu jsme si slíbili již loni, bezprostředně po Beskydském masakru (naštěstí bez motorové pily), zde:

https://www.vidlakovykydy.cz/clanky/expedice-napric-beskydami-aneb-cestopis-trochu-jinak-1-cast

Nu a já chtěl synkovi dokázat, že slovo dělá chlapa!!!

Když jsem byl po třech týdnech dostatečně znaven šílenými návrhy Pinocchia, což byly variace na téma loňského bloudění moravskými hvozdy, vytáhl jsem z rukávu trumfové eso, které mne mělo katapultovat v mých představách a synových očích minimálně na piedestal nehynoucí slávy srovnatelné s kultem osobnosti nejmíň Stalina. Anebo radši Fidela Castra, na Kubě je tepleji.    

„Pojedem do zahraničí. Nehodlám se tady po republice motat, jak nemocný osel,“ pravil jsem tónem znuděného světáka, který byl úplně všude už dvakrát, a kde ještě nějakým záhadným omylem nebyl, tam se právě chystá. 

„Hodíme motky na vozík, všechny věci na táboření naložíme do kombíka a odjedeme na týden do rumunských hor.“ 

S těmito slovy jsem s hranou nedbalostí hodil z kapsy na ponk arch papíru s mapou severozápadu Rumunska a namalovanou trasou našeho prázdninového putování.

„Čeká nás Transylvánie.“ 

Synek na přechodnou dobu oněměl, protože tak zásadní popření mých představ a názorů na jedině správný, a tudíž jediný možný průběh naší motorkářské expedice nečekal ani v tom nejdivočejším snu.

Za deset minut jsem oněměl já. Po cvičném pokusu o usednutí do sedla své černé krásky jsem zjistil, že technický stav mé tělesné schránky rozhodně nesplňuje předpoklady k týdennímu rajtování po rumunských necestách na motorce, protože jsem v sedle trpěl jak zvíře mnohem dříve, než jsem se stačil rozpomenout, jak se vlastně na rodinném klenotu řadí jednička.

Výběr mužstva

Jelikož se technický stav mé tělesné schránky s ubíhajícími týdny vůbec nelepšil, přišla ke cti záložní varianta, což bylo povolání náhradníka na mé místo vrchního velitele dálkové expedice.

Po dvou měsících náročného třídění a pečlivého výběru uchazečů o tento post jsme zjistili, že ze všech možností a eventualit nám reálně zbyl pouze švára Jára, kterého fakt nemusím už jen proto, že vůbec nečte server Motorkáři CZ a nevede se mnou učené debaty o škodlivém vlivu používání chytrých telefonů a satelitních navigací na mozkové závity jejich uživatelů. 

S Járou prostě nikdy nikdo nepočítal ani na dovoz chleba z místní sámošky a do výběru byl původně zařazen jenom proto, že mu v garáži stojí motocykl značky Jawa. Nakonec jsem tedy se skřípajícími zuby dal souhlas a Pinocchio jej seznámil s našimi plány. Švára Jára hlasitě zajásal, neboť žádný živý organizmus v Evropě neprojevuje tolik životního elánu a entuziazmu jako on, když se naskytne možnost prchnout mimo území spadající do perimetru jeho manželky.

Jára ovšem kategoricky odmítl mou neúčast na výpravě, protože v jeho lebce se usídlila představa, že právě on je zrozen k vedení celé výpravy v počtu jednoho Pinocchia, zatímco já budu dělat technickou uzávěru expediční kolony. Což mělo v jeho představách znamenat, že budu takticky ze zadních pozic sbírat mrtvé a raněné, provádět za jízdy generální opravy jeho závodního stroje, vařit kávy a guláše, látat fusky a prát trencle, jakož i podávat vychlazené láhve s pivem, pokud možno již otevřené.

Výběr strojů

Další pohroma se na mne přiřítila při výběru strojů k této náročné „mision impossible“. 

Pinocchio šel jako jedině správný syn svého otce na krev a rozhodl se jako jedině správný český motorkář vyrazit do světa na Jawě 125/355, zvané Rosnička, která právě dospěla do parlamentem schváleného důchodového věku třiašedesáti let a šesti měsíců.

Se mnou to bylo podstatně horší. Těžce jsem rozdýchával, že má „Týnecká Lejdy in blek“ bude letos rezavět v garáži a já se budu mlátit za volantem Ceausescovy pomsty, takřka bezedného, avšak nevýslovně nepohodlného rumunského kombíka v holobytu, neboli bez jakékoli výbavy a kultury. 

Švára Jára ovšem celý expediční projekt zcela zabil prohlášením, že pojede na svém hnusném čínském skútru značky „Nou Nejm“, páč jeho třiapůla se nachází už čtvrtý rok ve stádiu dokončování renovace. Pinocchio do mne musel hučet celý týden, abych akci přece jen neodvolával, protože chlapi prý drží slovo a zejména on bude potřebovat nějakého příručního génia k opakovanému kříšení své stařičké kývačky. 

Zvažoval jsem možnost nějaké rychlé a hlavně bezbolestné transplantace genitálií, abych již nebyl mužem a nemusel držet dané slovo, ale na netu jsem zjistil, že na předělávku z chlapa na ženskou by mé skrovné úspory nestačily. 

Nakonec jsme se domluvili tak, že švára Jára už tentokrát doopravdy na svou motku „naběhne“ a renovaci dotáhne do finále před naším odjezdem. Pokud by se na něčem zasekl, jednoduše nám zavolá a my mu se vším pomůžeme.

První den

Odjezd! Konečně!!!

Všichni to znáte. Termín odjezdu se blíží, vy zuřivě vzpomínáte, na co všechno jste zapomněli, kontrolujete technický stav ocelových ořů, prohrabujete se zásobami jídla a pití, přepočítáváte počty svršků a spoďárů, přerovnáváte nářadí, třídíte dokola náhradní díly, marně dumáte, kam nenápadně nacpat náhradní motor značky Jawa, nemůžete samou nervozitou spát, budíte se, potíte se, drbete se, žena má rýpavé poznámky, v práci vám nadávají, že jste totální mimoň. Vše skončí, když nadejde den „D“.

Den „D“ nadešel, časové znamení v rádiu oznámilo pátou hodinu ranní a my číhali na přílet šváry Járy. Pinocchio z nudy pořád dokola leštil vyrezlé chromy výfuků své stodvacky, já po padesáté kontroloval funkci světel na přívěsu a švára nikde. Po půlhodině čekání jsme to psychicky nezvládli a frkli do jámy lvové, totiž k baráku, v němž drží nepřetržitou bojovou hlídku švagrová. Ta naštěstí ještě neopustila týlový zákop, tedy postel, takže na zápraží nás přivítaly jen tři kočky a Jára v trenkách. Olizoval marmeládu z housky a chtěl po nás, abychom zkusili najít jeho peklostroj. Trochu jsme se podivili, že má náladu se zabývat nějakou pitomou bojovou hrou, ale vzhledem ke stále ještě časné hodině (půl šesté ráno) jsme se švárou příliš nediskutovali. Zašli jsme rovnou do jeho garáže. V místě, kde stál předloni švárův motovrak, jsme našli – zcela nečekaně - švárův motovrak. Oproti dřívějšku byl ovšem vytuněný několika kily pavučin a prachu navíc. Nehnul na něm ani prstem. Opět…

Začal jsem zvažovat emigraci na některý z tichomořských atolů. 

Za čtvrt hodiny se dostavil švára s marmeládou po celé hubě a hrdě nám sdělil, že se rozhodl svou tříkuli nechat doma a jet přece jen na skútru, protože zpojízdnit tenhle vrak by dalo moc práce.

Po půlhodinové domovní prohlídce jsme skútr našli ve skladišti vyřazené techniky, které bylo kdysi zahradním altánem. Po další půlhodině se nám ho podařilo vyrvat ven a naložit. Uvažoval jsem, zda si nemám zavolat ještě z českého signálu rychlovku a nechat se odvézt do nějakého bezpečného blázince. Aspoň tak na pět let…     

Po slabší hodince práce v naší garáži, kde jsme se pokoušeli výměnou svíčky a akumulátoru probudit k životu Járův samohyb, který jsem překřtil na Rejžák, jsme vyrazili směrem k Drákulovu panství. 

Cesta do motorkářského ráje

Během cesty napříč Slovačí a Paprikovým královstvím se nestalo vůbec nic, protože trasu znám zpaměti ze služebních cest. Pinocchio usnul už po sedmi kilometrech a mně se podařilo vypnout uši, takže neustálé repetění Járy mne příliš nerušilo. K zachování příměří na palubě mi totiž postačilo pokyvovat jako že uznale hlavou a vyluzovat všelijaké divné zvuky, které by Jára mohl eventuálně považovat za souhlas či překvapení.

Průlet přechodem Ártand – Borš byl hladký až na krákorání jednoho rumunského poliše, který byl nezvratně přesvědčen, že z Rumunska chceme udělat smeťák a vezeme na černou skládku tři nepojízdné vraky. Tím nás všechny velice urazil – hlavně mou Dacii Logan, důvěrně zvanou Fanouš. Všechny stroje sice vypadaly, jakoby absolvovaly svou první cestu kolem světa již v polovině minulého století, ale my si byli zcela jisti jejich kvalitami. Pan policista se zdekoval teprve po nastartování Pinocchiova dvoutaktního oře, který okamžitě zadýmoval celý kontrolní prostor hraničního přechodu, takže kdo mohl, ten zdrhal.

Z Oradey jsme pokračovali po DN 76 na Baia Felix a Štei, odkud jsme odbočili na cestu DN 75. Zde již švára s Pinocchiem neodolali, a i když jsme zdaleka nebyli na místě určení, sundali za obcí Bojca (Baita) motky z vozíku a drápali se do šestnáctikilometrového kopce serpentinami vzhůru. A když už se vyhrabali na kopec, ani je nenapadlo, že by mohli zastavit. Mazali jak splašení z kopce dolů do Kympeni (Campeni). Marně jsem blikal, marně jsem troubil, marně jsem nutil chudáčka zděšeného Fanouše, zmlsaného středoevropským asfaltem ke zběsilému tempu na rumunské roletě. Takže to dopadlo přesně, jak jsem tušil, to jest špatně. Na kraji Kympeni po nás vystartovali ze svého obvyklého číhacího místa poliši. Sebrali nám všechny doklady, uzamkli se do policejního brka a začali je študovat. 

Přesně po osmi minutách přišel náčelník a pravil: „Frýdek Místek!“ 

Čuměli jsme na něj, jak tři čerstvě narozená telata. Z otevřených chlebáren nám odkapávaly sliny.

„Frýdek Místek,“ začal poliš po chvíli otravovat znova.

To už jsem nevydržel a přikročil k němu. Vydoloval jsem z prostoru nad svým krkem trosky znalostí rumunštiny a s pomocí rukou, nohou a občas i pusy jsem mu nenápadně sdělil, že kolonka, kterou nám předčítá z Járovy občanky, neobsahuje jméno a příjmení, nýbrž okres, v němž se narodil. Policajt se šel radit s kolegou a já polohlasem nadával klukům, jak si asi tak představují, že vybruslíme ze šlamastiky, že Pinocchio nemá řidičák, ani potřebné roky. Když jsem počtvrté vyjmenovával všechna sprostá slova, která znám, došel druhý rumunský poliš až k nám, podal mi kupku dokladů a řekl, ať jedem přes centrum pomalu, protože se tam koná klasický rumunský trh, což znamená množství lidí, aut, toulavých psů, dnes již nemnoho koňských povozů, kvanta plodin a předmětů místní produkce a prodejní pulty z mohutných fošen až do půli vozovky. 

Polkl jsem, svalil se za Fanoušův volant a poodjel jsem půl kilometru na benzínku. Tam jsem prohlídl vrácené doklady a zjistil jsem, že Pinocchio má řidičák. Po sdělení, že mu nedám najíst, dokud neřekne, jak se k němu dorval, mne synek poučil, že vyrobit řidičák při dnešní dostupnosti potřebné techniky je práce tak na půl hodinky v počítačové učebně kterékoli základní školy. Svalil jsem se podruhé. 

„Víš, jaký by to byl průser, kdyby je napadlo si ten řidičák prověřit?“ chroptěl jsem z posledních sil.

„A jak asi? Sám jsi říkal, že s českou databází propojení nejsou,“ hájil se synek. „A i kdyby mi doklady sebrali a poslali je do Čé eR, tak by se taky nic nestalo, páč ta občanka, kterou jsem mu podstrčil, je taky ze školy a data jsem samozřejmě změnil.“  

Svalil jsem se potřetí. Poznatek, že Pinocchio je zkušený a úspěšný padělatel eurodokladů, se mnou normálně flákl o zem. Nepomohla ani Járova slova uznání a pochvaly za profesionálně odvedenou práci.

Motorky šly bez milosti na vozík a vyrazili jsme dál po cestě DN 75 do cíle naší cesty, do podhorské vsi Lazuri, kde jsem při poslední služební cestě zamluvil opravdu levné ubytko, a to rovná tři eura za jednu noc pro celou výpravu. No neber to. 

Pointa celé naší expedice byla v tom, že za touto vsí končí veřejná komunikace a v celém horském masívu jménem Rošia Montana (Červená hora), který proslul nalezišti zlata už za dob vlády Říše Římské a v němž se dodnes doluje měděná ruda, je spousta slušných štěrkových silnic mezi jednotlivými nalezišti a důlními provozy a na ně je pro civily zákaz vjezdu a označení soukromého pozemku. Tudíž zde panuje relativní bezpečí před policajty a podobnými protivnými zjevy, kteří by mohli chtít znova vidět Pinocchiovu zdařilou grafickou variaci na téma český řidičák. 

Dojeli jsme asi kilometr nad vesnici Lazuri, kde mělo být podle plánku ubytko. Asi tak půl hodiny jsme ho zoufale hledali a pak jsme se z důvodu naprosté tmy odebrali chrápat do kupy sena, vědecky zvaného oboroh. 

Hodnocení
Zatím bez slepic

Komentáře

Trvalý odkaz

To je paráda!!!!
Doufám v pokračování!

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Mě motorka neoslovila, bo řvala. Já pojezdil všecky kopce na kole, ještě bez přehazovačky, na obyčejném arabovi. Až v nové době na moderním horském kole (1996) jsem projel Karelií do Rovaniemi.
Expedice s děckama je pěšky, ani jsme nebrali stan, jenom celtu, vercajk a vepřovku. To je pryč, všeci už jsou v robotě a makají.

Zatím bez slepic

In reply to by Ládik!!! (neověřeno)

Trvalý odkaz

dobré, nicméně z vlastní zkušenosti vím, že k němu člověk musí nějakým způsobem dojít, dospět.
A motorky teď plní několik funkcí naráz:
1/ starý dědek může vyhrabávat ze zbytků paměti střípky vzpomínek na dobu, kdy byl chytrý, mladý a krásný, a u nohou mu ležely všecky baby světa,
2/ navíc jako bonus může trávit čas s junirem, který by si o něj už jinak neopřel ani to vzpomínané kolo,
3/ a ještě navíc si může myslet, že juniora zajímají jím pronášená moudra,
4/ mladý se naučí držet šroubovák
Kolo přijde zpátky ke cti, až mladý definitivně vyfičí z hnízda. Tedy pokud na něj ještě budu schopen vylézt.

Rovaniemi je zosobnění nudy, nijak mě tato maxivesnice neoslovila. Ale možná, že kdybych tam musel došlapat, viděl bych to jinak. Dobrovolně přiznávám, že jsem si tam přivezl prdel v tahači.

Expedici s celtou jsem chtěl s dětmi podniknout taky, ale vyhlídka na kemp pod širákem je nijak neoslovila.

Zatím bez slepic

na výpravu s juniorem (tehdy cca 11) do Česnekového dolu 50.0882756N, 17.1982208E za účelem rýžování granátů. Nebylo ho kam postavit, rokle s potokem ... tak jsme wehrmachťáckou lopatkou narovnali štěrkovou naplaveninu mezi vodopády v potoku a bydleli jsme 20cm nad vodou ve hřmotu vody. To už byly mobily a velkou motorolu jsem vyměnil za moderní Nokii 5110. Nebyl na ní ani operátor, nic - ale dala se psát sms (domů, o naší poloze, bylo to na více nocí). Chtěl jsem juniorovi ukázat, jak mobil ve výšce chytne vlnu a odešle zprávu, tak jsem ho vyhodil co nejvýš jsem uměl. Pozděli jsme se dověděli, že žádná zpráva nepřišla. Nenašli jsme ani ty granáty, zato ručně kovanou rozetu, co sa zakutálela dávným dřevorubcům do potoka a nenašli ji. Měla 30 kilo a mám ji doma... Na jiné výpravě jsme postupovali i 4km denně, mezi stavěním přístřešků a vařením bufetu. I jeskyni s netopýry jsme našli, dost na skále ... mladý v noci čural a stříkalo mi to do obličeje, bo se bál, že šlápne do prázdna, jaká byla tma. A nikde ani noha. Nejvíc se vzpomíná na největší kraviny.

Zatím bez slepic

budou zítra.

Zatím bez slepic

v Rovaniemi jsem jenom mokl a žrali mě tam moskyti. Mám z tama "napapiiri dipolomi", pár fotek na kole a fotky ze skokanského můstku na hoře Ounasvaara, nejvyšší bod 220 m n.m.. Ale na zpáteční cestě byl Storforsen a tam tahač nedojede.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Elfové, kteří sem lezou obtěžovat a masochisticky čekají na denní příděl urážek, s nás občas ptají, co máme proti Pravdě a Lásce. Nu, oni se už předvedli:
Jan Pravda ještě za dob socialismu https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Pravda, a Václav Láska dnes senátor, bývalý policejní vyšetřovatel a předseda správní rady Transparency International. Jeho nápady jsou dostatečně hlásány médii Pravdy a Lásky, aby bylo vidět, že jsou zhusta blbé. Stačí vyhledat na internetu jeho jméno Lásky a vypadne škopek výkalů z mediálního průjmu. Venca láska je dostatečný mimoň, aby se mohl uplatnit leda ve Vatikánu. Nebo na Marsu.
Dokud bude tábor Pravdy a Lásky spojen především s Václavem Láskou, do té doby bude výraz pravdoláskař nadávkou.

Zatím bez slepic

Tož hledala jsem v hlubinách internetu onoho Václava Lásku a dostalo se mi odpovědi:
"...Letošní listopad je Asijským měsícem Wikipedie.
Připojte se do soutěže a vyhrajte pohlednici z Asie...."
Já su Vám ti tak ráda, že mám možnost s Láskou, Pravdou a čím vším ještě soutěžit o pohlednici z Asie
Ale jinak proti pravdoláskařům zajisté nic nemám, jen se snažím aby mne nestáhli k tomu svému a já nezačala
tak jak oni činí: lidmi pohrdat,.. ale zatím netuším,ve jménu čeho tak činí, abych se mohla naplno přidat..

Zatím bez slepic

No mě Wiki nahodila zcela přesně - Jan Pravda (4. února 1919 - ???[1]) byl český a československý politik Československé strany socialistické a poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění za normalizace. ...
Memáte ve vyhledávači "nějaké to kurvítko" ?! Tož hezký den ...

Zatím bez slepic

In reply to by Neználek (neověřeno)

Trvalý odkaz

asi jo, protože jsem se opomněla podepsat. Ale ono kazítko mám hlavně ve svých očích, které mne navedly na onu soutěž ...

Zatím bez slepic

Bývalého policejního vyšetřovatele najdete zde. https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_L%C3%A1ska_(advok%C3%A1t) Dostal pokutu 200 000 Kč od Advokátní komory za prohlášení o advokátní kanceláři Šachta & Partners, kteří na Lásku podali další stížnost kvůli jeho výroku, že ministr Miroslav Kalousek lže, a hrozilo mu i vyškrtnutí z advokátní komory a tím znemožnění výkonu profese. No a nyní je Láska s Kalouskem na stejné straně.

Zatím bez slepic

Podívala jsem se, ale to se nedá na té stránce vydržet, pod každým zamodřeným slovem na Vás jukají takové zjevy, že je mi opravdu nevolno a mezi ně se drát, to je o drát do oka. Leda že by člověk šel přes drát Láskovou cestičkou....

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Targusi, okamžitě jste mi připomněl synovce z manželčiny strany, jenž ještě než se stal otcem, absolvoval s pár kamarády, přáteli pojízdných dvoukolech mně známých pod přízviskem moped, obdobnou expedici ve stejné oblasti.
Kdo má rád podobné perly těch, kteří mistrně a se srandou zvládají slovo, nechť má dnešní zážitek z Vidlákova hnojiště dvojnásobný. Obdobný borec jako tady Targus, "řádí" na blozích MFD od časů, kdy byly tamní blogy považovány za žumpu žump. https://vetvicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=736001 Bombónek pro fandy fotbalu, kterak a proč dopadl poslední zápas české fotbalové reprezentace v kvalifikaci o EURO v Bulharsku 17. listopadu tak jak dopadl. Trenér Šilhavý avizoval po výhře nad Kosovem a postupem, že v Bulharsku budou kluci chtít vyhrát na počest 17. listopadu.

Zatím bez slepic

In reply to by Alex (neověřeno)

Trvalý odkaz

Větva umí,
snad proto,
že má tolik větviček
který se vzájemně podrži :-)

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Pane Targus.
Asi to Rumunsko není tak svázané různými omezeními,předpisy,jako třeba ČR.
Až se to tam více rozjede,takováto turistika,tak si na to došlápnou i tam.
Je to jen požitek z jízdy,jinak nemáte čas sledovat okolí,ale co vím od známého,po dvou hodinách jízdy v terénu,necítí ruce.

Zatím bez slepic

In reply to by zemedelec (neověřeno)

Trvalý odkaz

naprosto stejně, jako kterákoli jiná země EU, pane zemědělče. Akorát, že Rumuni na nějaké unijní předpisy prozatím doslova a do písmene serou.
Neboli když přišli eurosoudruzi z Bukurešti a chtěli začít zavádět na venkově nové móresy (venkov začíná za tabulí s nápisem Bucuresti, stejně jako v Praze), se zlou se potázali. Normálně tam tekla krev. V tomto punktu mají Rumuni poněkud výhodu, protože pro ně není problém ztratit se před úřady nejen v Rumunsku, nýbrž i v zahraničí u příbuzných a známých. Další výhodou je, že ještě stále asi 30% populace je schopno přežít z vlastní zemědělské činnosti, takže úřady je nějak moc neberou.
Ovšem i zde je to jen otázkou času.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Targus je pro kluka výtečný táta, smekám!

A nyní OFF:
Tak si zvolili eurosoudruzi z TOP místo šlechty o 15 hlasů pokrokářku.
Chce přetavit milion chvilek do hlasů (i mladých) ve volbách.
Hlavní její téma je asi EURO, protože jedině eurozóna tvoří dle ní pevnou hráz bezpečnosti a integrace....
Zatímco hrabě zase ví, kam půjdou prachy a považuje za hlavní témata TOP ochranu klimatu.
No a rád by připravil také důchodovou reformu..........

PS: Dobrý rozhovor s kardinálem Dukou na Primě...

Zatím bez slepic

In reply to by MAJKA (neověřeno)

Trvalý odkaz

MAJKA.
Je to jen chytrý tah,voliči spíš uslyší na ženskou,než na šlechtického pobudu i když to stejně bude řídit Kalousek.

Zatím bez slepic

In reply to by MAJKA (neověřeno)

Trvalý odkaz

Pekari se živí odpadky
brzy bude mít 2 podbradky
možná i štětiny jako má kníža,
nad TOPkou hloubí se tlaková níža.
Možná že přijmou taky Minářa
či jiného s hlasy lichvářa
třeba i Putnu docenta
ať mají nad 3 procenta.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Targus jede na motorce,
hory, doly objíždí, či projíždí
Cestou mnoho lidí potkává
snad ho žádný se synkem
z motorky nesundá.
Rovaniemi, kdysi jsem to jméno znala,
po mnoha letech se tu objevilo,
nevím proč,
nevím již co to je,
tak to zkusím najít
Jen tak, pro radost,
jako bych na motorce jela též.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

taky doufám v pokračování.

Zatím bez slepic

In reply to by Jitka (neověřeno)

Trvalý odkaz

mi kdykoli, když jsem otevřel dveře jeho kanceláře odpověděl na můj pozdrav:
"Musíš čekat."

Jmenoval se Hoferek a dělal vrchního skladníka v Kovoně Karviná.
Na dvoře pod okny jeho kanclu panoval neuvěřitelný bordel, v kanclu samozřejmě taky, a on se v tom všem orientoval pouze podle několika hrnečků s nedopitou kávou a odložených nedokouřených vajglů z cigaret značky Clea. Měřil metr šedesát, na nose brýle s kostěnými obroučkami a měl dlouhé zcela bílé vlasy s tzv. přehazovačkou až na ramena.
Sral mě neuvěřitelným způsobem a kdykoli slyším slovo Kovona, jedu kolem této fabriky, anebo vidím nedopitý puntíkovaný hrneček s kávou, vzpomenu si na něj.
Takže milá paní nebo slečno Jitko, - musíš čekat.
:-)

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Krásné vyprávění Targusi, dobře se to čte, okamžitě člověka vcucnete. Zasloužil byste vydat knihu.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Targus umí!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
( I když je nejkrásnější, nejchytřejší, nejmladší a tak dále)
Teď vážně.
Slintám závistí jak Targus zvládá umění vyjádřit myšlenku.

Zatím bez slepic

pouhá rutina podpořená několika délkovými metry přečtených tiskovin.
Pochopitelně v dětství a mládí. Dnes jsem ve stavu, že dřív než dočtu konec věty, zapomínám její začátek.

Zatím bez slepic

Mládí Targusovi ještě neskončilo, jinak by už nebyl mladý, krásný a chytrý.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

JE TO DAR!!!!!!!!!!!!!!!!

Zatím bez slepic

polovinu toho, co já, dívali byste se na to daleko střízlivěji.
V časech povinné školní docházky jsem čítával běžně nějakých 8 - 10 knih měsíčně. Číslovka 15 nebyla ničím výjimečným. To prostě musí zanechat trvalé následky.
Btw. taková perlička - když jsem před pár lety začínal psát, zjistil jsem, že používám přesně tentýž jazyk (slova), ve kterém jsem ty knížky četl. Moji mentoři mne tepali za to, že se vyjadřuji slovy, která už dnes nikdo nepoužívá a mnozí čtenáři ani neznají jejich význam. Při zpětném studiu svých textů jsem si dokonce všiml, že přebírám dokonce celé věty z knih, které jsem kdysi četl. Dalo mi to dost velkou práci, než jsem se toho aspoň trochu zbavil.
Takže jedný jistý "nadstandard", který jsem ochoten přiznat, je paměť na texty knih, které jsem přečetl kdysi dávno.

Zatím bez slepic

Tak tohle je pro mě ta "přidaná" hodnota.
Protože jako Čech jako "poleno" ( po meči pocházím z Francie, náš rod se ráčil vyskytnout zde až v r, 1805 a po přeslici z východu, přes Kapitána Moravy, biskupy Nitranské, Záhřebské, prostě, ako hovorila moja stará mama, první byl - stepní lupič -.) miluji Pana Wericha právě pro jeho češtinu!

Zatím bez slepic

Zajímavé, přišli předci s Napoleonem?

Zatím bez slepic

Tohle mám také, chvíli čtu Jiráska a mluvím staročesky :)

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Na "metrech" to nezáleží.
Já jsem kdysi dávno měl čtecí normu 600 str za den a noc, a je mi to v tomto ohledu houby platný.
Prostě, kdo má od Pánaboha, ten má a na koho Pán zapomněl, má smůlu.

Zatím bez slepic

multilingvním prostředím. Na někoho to má docela silný pozitivní vliv, na docela velkou část zasažené populace to má vliv takřka zhoubný ve smyslu fixace spisovné podoby užívaného jazyka.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Aby nám Targus nezpychnul a psal dál pro potěchu ducha čtenáře a snad i své persony.

Ono je to v Rumunsku s nařízeními v zem oblasti obdobné jako třeba ve Švajcu, .
Tam se také ukazují výstavní statky a pase se podle zvyku na tzv bloky z vysoka kálejí. Rozhodující je potřeba zvířat a možnosti pastvin..
To opravdu jen my jsme připosránci, protože dotacemi naše vidláky pražští všeználci drží pod krkem,

Zatím bez slepic

dovolím si poznámku - zpychnutí bych se nebála, protože on ví, že při zpychnutí bychom mu otloukli nějaký to slepičí vajíčko o hlavu. Našel by se v jeho zájmu zajisté i nějaký ten záprtek.
A k tomu zemědělství - přiznávám, jsem zmatena. Chtějí naši potentáti, aby zemědělci zřizovali jakési zelené pásy, bookoridory, že to bude bránit erozi, naletí tam motýli,... atd. atd.
A já jsem zmatena, protože na poli, které je z velké části spíše zahradou, osázenou vzrostlými stromy, pod nimi jetel, tráva a přesto se tam dostal a zatočil vzduch takovým způsobem, že slámu, která byla o kousek dál, vír vznesl do výšky, něco nechal kolem stromů, zbytek odnesl nejméně 50 m daleko přes silnici. Takže to, co po nás za dotace chtějí, není účinné, jak si představují,.....

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

aj, ten počítač, mám tam chyby. Nebo již špatně vidím a neopravuji, co bych měla....

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Jak se aplikují příkazy z Bruselu.
Kdysi dávno, nedávno tyhle "bejkárny" tvořila jedna holčina, co uměla English.
Byla na praxi na Aljašce a byla jediná na MZE kdo rozuměl úřední řeči Bruselských pánů.
Tak není divu, že staří mazáci si ji namazali na rohlík.
Nyní už na MZE není, byla odejita s nástupem přípravy nového programu zem dotací a myslíte, že se něco na přípravě našich nařízení něco změnilo? Doufat můžete, to není zakázáno.
Vidlák je zde prostě zvěř určená pro okrasu českých luhů a hájů.
Hoděj mu do zobáčku, on pánům zatrylkuje.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Targusi, Rumunsko mám docela zmáklé, čundrem a na lodích, od severu k jihu. Jen škoda, že už to asi nezopakuju.

Rumunsko je dodnes kromě Ruska evropská země, kde můžete 3 dny jít terénem a nepotkat člověka.

Zatím bez slepic

nikoho nepotkat, je povícero, ale to Rumunsko je asi opravdu nejbíž. A nám, gorolům z Beskyd, se zdá, že jsme zase doma.
Jinak nevidím důvod, proč v dnešní době někam necestovat. Pokud jste schopen se sám bez cizí dopomoci nasoukat do auta i z auta, nevidím problém. A na rumunské polany se necháte vyvézt nějakým gazdou s potahem, v horách koně ještě pořád jsou. Léky hodíte do cestovní lednice, pokud berete něco takového, co musí být uchováno ve tmě a v chladu, a je to. Sám jsem tak jezdil s injekcemi v lednici asi pět let, než mi tu hračku doktoři zase sebrali.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Kdysi dávno, a je to už fakt tak 40 let, jsme vyrazili s partou kámošů z VŠ do severního Rumunska do hor.
Pamatuju se, že jsem měla na zádech strašně těžký bágl a stoupání směrem k horám bylo na hranici mých sil, asi jsem neměla kondičku na takový výkon.
Museli jsme mít s sebou hodně dobré stany, protože na jedné náhorní plošině nás zastihl hustý déšť, který trval dva dny. Stany tak nějak vydržely, ale když chtěl jít někdo ven čurat, tak se nejprve musel ve stanu svléknout do naha a pak teprve vylézt, jinak by měl všechno oblečení okamžitě mokré. Ta nahota najednou byla naprosto přirozená součást přírody.
Cestou do hor jsme potkávali jen jednotlivá stavení nebo malinkaté vesničky, které neměly o civilizaci tam na západě ani ponětí. Domky byly dřevěné a krásně malované.
Nikdy nezapomenu na stáda koní prohánějících se po stráních. Nevím, jestli to byli divocí koně, vypadali tak šťastně a svobodně.

----------------------

Jaromír Nohavica

DIVOCÍ KONĚ

Já viděl divoké koně
běželi soumrakem
vzduch těžký byl a divně voněl
tabákem

Běželi běželi bez uzdy a sedla
krajinou řek a hor
sper to čert jaká touha je to vedla
za obzor

Snad vesmír nad vesmírem
snad lístek na věčnost
naše touho ještě neumírej
sil máme dost

V nozdrách slábne zápach klisen
na břehu jezera
milování je divoká píseň
večera

Stébla trávy sklání hlavu
staví se do šiku
král s dvořany přijíždí na popravu
zbojníků

Chtěl bych jak divoký kůň běžet běžet
nemyslet na návrat
s koňskými handlíři vyrazit dveře
to bych rád

Já viděl divoké koně

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

areté

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

dokážu i v Jeseníkách nebo Rychlebách. Tam není ani operátor.

Zatím bez slepic

V mém údolí Za horama také není signál. Tudíž krásné místo na Zeměkouli.

Zatím bez slepic