Velká cesta tam a zase zpátky

Štítky

Po příští tři dny budete číst velmi zajímavý cestopis našeho čtenáře Jana z Helvajzu. Řekl bych víc, ale je to zbytečné, Jan nás vezme sebou sám. 

Úvod:

V roce 2013 a 2015 jsem měl to štěstí, podívat se jako turista na Sibiř a na jezero Bajkal. Je to především zásluha mé ženy Mariny, která se tam narodila. První návštěva byla krátká, několikadenní a ta druhá vice než měsíční. Cestopis je složen tak, že z první návštěvy jsem vzal tři dny a vložil je do té druhé, ze které jsem tři dny ubral.

Rusko patří mezi země, do kterých potřebujete vizum. Buď měsíční, turistické, nebo tříměsíční, tzv podnikatelské. O vizum si můžete zažádat na ruské ambasádě, nebo přes nějakou firmu, která se zprostředkováním víza zabývá.

Cestu jsme zvolili letecky a vlakem, chtěl jsem jet Transibiřskou magistrálou. Letenky z Prahy do Moskvy a zpět stojí klidně 20.000kč I vice. Pokud dlouho hledáte a kupujete půl roku předem, můžete je mít za 5.000,- Levnější bývají, když kvůli vytížení letů letíte přes nějaké místo, kde se to aerolinkám zrovna hodí. V našem případě Bělehrad. Nechá se letět z Prahy přes Moskvu až do Irkutska a zpět za 10.000,-  Transibiřská magistrála vás přijde tam a zpět (Moskva – Irkutsk – Moskva) na 10.000,- kč. Ruský rubl má dlouhodobě kurz 100 R za 33-35 Kč. Tedy ceny dělíte třema. Platy jsou v Rusku asi poloviční oproti našim, ceny většinou také, takže Rusové si finančně žijou asi jako my. Pro Čechy je v Rusku levněji, můžete si lecos přivést, musíte ale letět s aeroliniemi, které mají v ceně letenky kufr zdarma.

 

Den prvý.

Naši Velkou Cestu jsme začali ráno na jednom letišti u Prahy. Současný název není podstatný, ono se to teď často mění. Dneska se jmenuje nějak a zítra to bude zase jinak. V budoucnu nechť se o něm mluví jen jako o místu Velikého Letu.

Je všeobecně známo, že při skoku do dálky je potřeba se rozběhnout, na věci je potřeba se dívat s odstupem... Proto jsme cestu na východ zahájili cestou na jih. Vyrazili jsme tedy směr Praha - Bělehrad. Pak s náležitým odstupem teprve Bělehrad - Moskva.

Odlétáme z Ruzyňského letiště z Prahy letadlem ATR- turbovrtulové do Srbska, na letiště Nikola Tesly v Bělehradu.

Let probíhal dle očekávání. Prohlíželi jsme si oblačnost nad Evropou a určovali jsme, kde se právě nacházíme. Pro případ odchýlení od trasy, případně pro případ únosu letadla, jsme měli připravenu vlastní variantu. Letadlo uneseme sami  a poletíme po původně dohodnuté trase.

V Bělehradě máme do večera čas, a tak jedeme autobusem z letiště do centra.

Procházíme starým městem a prohlížíme si památky. Je 38 ve stínu, chůze po městě je úmorná. Na Bělehradu je sympatické, že má spoustu kašen s pitnou vodou a nebo alespoň fontánky na pití. Voda je docela dobrá.

Prohlídku památek zakončujeme pevností Kalemengdan, kde ve 14. stol. zastavili Srbové vpád Turků do Evropy. Pevnost leží na soutoku Sávy a Dunaje.

Na kraji pevnosti je vojenské muzeum, kde je technika od první světové války až téměř do současnosti.

Mariška má nohy od bot rozedřené do krve, dává si různě náplasti, ale moc to nepomáhá.

Na zpáteční cestě na autobus na letiště potkáváme několik domů, na kterých jsou vidět stopy po ,,humanitárním,, bombardování NATO. Zřejmě je nechali záměrně jako memento.

Na letišti čekáme na letadlo a se západem slunce arabové v odletové hale padají na kolena a mlátí hlavou o zem. Zvláštní pohled...

Noční let začíná nádherným pohledem na noční Bělehrad.

Letíme na sever, abychom se vyhnuli prostoru Ukrajiny.

Kocháme se pohledem na dvě vzdálené bouřky a blesky jsou vidět daleko i pod námi. Je to hezká podívaná takhle z dálky, proletět bouřkou by asi nebylo příjemné.

 

Den druhý:

S počínajícím svítáním se blížíme k Moskvě. Moskva ještě svítí, ale za hodinu již svítá, a tak je i světlo. Letíme nad ní skoro půl hodiny, velké město.

Přistáváme na letišti Šeremetěvo.

Z letiště nás veze Marišky syn Valera.

Jedeme do satelitního městečka Lobnja.

Lobnja je okraj Moskvy. Má asi 70.000 domorodců + mnoho gastarbajtrů.

Je od kraje Moskvy vzdálena asi 40-50 km, jezdí se příměstskými vlaky cca 25 min. Vlakové nádraží je nedaleko stanice metra. Vlaky jsou rychlé a čisté. Jmenují se Rex-expres a jezdí na čas.

Jezdí i obyčejné vlaky, které všude staví, jedou 40 min, jsou přeplněné lidmi. V obyčejném vlaku jezdí i lidi bez jízdenky a je vidět, jak jde průvodčí vagonem z jedné strany, oni prchají na druhou. Na zastávce pak prchají na ten konec vlaku, kde průvodčí už byl. Ve vlaku je veselo. Občas vejde do vagonu muzikant, zahraje jednu nebo dvě písničky, kdo chce, dá mu minci a jde dál. Nebo jsme zažili prodejce, který poprosil o pozornost a nabídl své drobné zboží, sem tam si někdo koupil, jednou i my. Nějakou drobnost do kuchyně. Nutno dodat, že se jednalo o zboží které zrovna v obchodě nebylo a cena byla velmi příznivá.

Lístek do vlaku slouží i jako vstupenka na nádraží. Bez ní se není možné na nádraží dostat. Prochází se napřed bezpečnostním rámem jako na letišti (kontrola zbrani a výbušnin) pak turniketem jako bývaly kdysi v Praze v metru, tam se strká jízdenka.

U všeho hlídkuje ostraha nebo milicioněr. Nebo několik milicioněrů…Stalo se mi jednou, že rám při mojem průchodu zazvonil. Milicionář se na mě podíval, zřejmě vyhodnotil, že jako běloch riziko nepředstavuju a šel jsem dál. Za chvíli jsme se pro něco vraceli a skupinka milicioněrů už legitimovala a kontrolovala nějaké hodně opálené občany.

Pod jezdícími schody, dole v metru je kukaň, kde sedí důchodkyně a bedlivě sleduje provoz, aby mohla při pádu cestujícího schody zastavit. Asi by bylo možné nainstalovat zastavovací tlačítka, jako máme v našem metru, ale paní by přišla o práci a podpora v nezaměstnanosti by možná vyšla podobně, jako minimální mzda.

Ubytovaní jsme u kamarádky Leny s manželem Grišou a synem Dimou. Ve stejném domě (12 pater panelák) bydlí o dva vchody dál Marišky syn Sergej s rodinou a dříve tam bydlela i Mariška.

Po poledni se jdeme podívat po centru města a pak dál za kamarádkou. Jdeme okolo starších paneláků, všude okolo je hodně zeleně, dětských hřišť a take něco, co bych nazval venkovními posilovnami. Občas je někde mezi paneláky ve stínu pod stormy prodejce ovoce a zeleniny. Kupujeme třešně.

Pak se zastavujeme na druhém konci Lobnje v čajovém domku u kamarádky Světly.

Večer je pro nás připravena hostina u Leny kde bydlíme. Příjemně si povídáme dlouho do noci.

 

Den třetí:

Několikrát jsme podnikli spanilou jízdu do Moskvy.

Moskva má asi 10 milionů lidi + gastarbajtři, což jsou většinou lidé z bývalých jižních států SSSR. Podle některých odhadů je jich v Moskvě už také skoro 10 milionů.

Moskevské metro je velké a krásné, bylo o něm už napsáno mnoho, takže jen stručně. Mimo špičku v něm jezdi asi tak 3x vice lidi než v Praze ve špičce. Stanice jsou dál od sebe a metro jezdí rychleji a v kratších intervalech. Přesto je stále plné. Pravda, nejezdili jsme v něm v noci. Domorodci, kterým se říká Moskviči, vypadají podobně jako jinde v Evropě. Domorodky také, snad nebudu obviněn z harašmentu, nevyváženě bych poznamenal – hezké ženské.

V Moskvě jsme se prošli centrem, vyfotili jsme se na Rudém náměstí, odpočívali jsme v parku s umělými potůčky. Navštívili jsme chrám Krista Spasitele. Pravda až napodruhé. Poprvé jsem měl krátké kalhoty a koukala mi kolena a ženkému doprovodu koukala z šatů ramena a neměly pokrývku hlavy. Hlídač u vchodu si se mnou moc pěkně popovídal o tom, jak měl motorku Jawa a stále na ní vzpomínal, ale nepustil nás.                                                                                         Chrám Krista Spasitele, byl po revoluci za Stalina zbourán a na jeho místě byl postavený obrovský bazén. V 90 letech byl znovu obnoven a rekonstruován do původního stavu. Moskvané, kteří měli doma kousky původního chrámu, nebo výzdoby je darovali, aby mohly být znovu včleněny do chrámu.

Na různá občerstvení jsme vyhledávali spíš v bočních uličkách malé restaurace a bufety. Vařili dobře. Vtipnou historku jsme zažili v jednom obchůdku, kde jsme se ve frontě na pokladnu bavili česky. Pak u pokladny Maryška mluvila rusky a platila. Paní prodavačka jí pochválila, jak mluví hezky rusky a bez přízvuku. Bodejť by ne, když se tam narodila.

 Dopoledne běháme po úřadech kvůli zdravotní pojistce, nakupujeme jídlo na cestu vlakem na Sibiř a dárky.

Jedeme Rexexpresem do Moskvy.

Odpoledne se u metra setkáváme s jednou klientkou, se kterou Mariška pracuje z Čech po skypu, sedíme v parku a Mariška s ní řeší co potřebuje. Zapoměl jsem v úvodu dodat, že Maryška má esotericky – psychologické vzdělání. Bohužel všichni klienti potom co se odstěhovala do Čech zůstali v Rusku ☹

Pak zase vlakem zpět do Lobnjě.

K večeru se před domem seznamujeme se synem Sergejem a jeho rodinou.

Vyměňujeme si třpytky na ryby a povídáme.

 

Den čtvrtý:

Dopoledne nás veze syn Valera do Moskvy na Jaroslavský vokzal, nádraží, ze kterého vyjíždíme transibiřskou magistrálou na Sibiř, do Irkutska.

Ve 12:30 vlak vyjíždí na cestu.

Pojedeme 5.200km na východ, časový posun je 5 hodin.

Den pátý až devátý:

Cesta pojezdem.

Na samotnou Sibiř jsme se z Moskvy přesunovali vlakem, Transsibiřskou magistrálou. Hodně jsem se na cestu těšil, a pořád jsem z okénka pozoroval krajinu. Cestu je potřeba plánovat předem, na poslední chvíli se lístky neseženou. Dráhy otevírají na každý vlak 2 měsíce předem předprodej jízdenek. Většinou je za týden vyprodáno. Vlaky jezdí v různých konfortních kategoriích. Buď kupé pro 4 osoby, nebo takzvaný plackart, kde jsou všichni společně. Vyzkoušeli jsme oboje.

Na stanici odkud vlak vyjížděl, jsme jeli autem.

Zakoupili jsme kupé, nedaleko (hned vedle) toalet, v předposledním vagonu. V kupé nejsou klasické sedačky, ale sedí se na docela pohodlných postelích, které jsou dvě dole a dvě nahoře. Protože kupé je čtyřmístné a my byli tři, očekávali jsme ještě, že si k nám přisedne nějaký domorod.

 A také přisedl. (v noci přilehl) Z Moskvy až do Jekatěrinburgu s námi cestoval opravdový domorodec. Byl sympatický zejména tím, že se v kupé skoro nezdržoval, asi byl v jídelním vagonu s kamarády. Cestoval za prací, jeho firma stavěla v Jekatěrinburgu na výstavě nějaké stánky. Jezdí stavět stánky i na veletrh do Brna.

Náš vagon má číslo 12, ale jsme 10. za lokomotivou :-)

Máme sedadla 1 a 2, tedy jsme kousek od průvodčí - konduktérky. Ty jsou dvě a střídají se ve službě po 12ti hodinách. Nabízí nám ke koupi různé suvenýry, kupujeme plyšáka.

Také nám dává dle potřeby horkou vodu, která je pro všechny po celou cestu zdarma.

Jíme kromě hotových jídel, které si vezeme s sebou, také pytlíkové polévky a pod.jídla, která si vezeme sebou. Popíjíme čaj a trochu kafe.

Fotíme z vlaku a natáčíme videa.

Ve vagonu s námi jedou mj. Slováci, mladí kluci, hostí mě večer vodkou a povídáme.

Cesta vlakem vesele ubíhala, krajina byla poněkud jednotvárná, samá rovina.

Od Moskvy až na Ural opravdu jen velmi mírně zvlněná placka, střídaly se lesíky s běrjozkami a osikami. Někde jen hájek, jinde celý les. Stromy celé, suché i ohořelé, nebo zbytky kmenů trčící k nebi již bez větví. Louky většinou podmáčené, někde tráva jinde rákos. Podmáčená byla i většina lesů. Co take chtít na rovině.

Jak jsme se blížili k Uralu, začal se les měnit, charakterem blíže k evropskému, tak jak jej známe od nás.Ural jsme přejížděli v jeho jižní části, před gorodem Jekatěrinburg. Očekávali jsme veliké pohoří, skály a soutěsky…

Skutečnost byla asi jako naše Šumava. Ural je již starý a kopce jsou řádně ohlodány zubem času. V jednu chvíli jsme jeli okolo nějaké říčky, asi jako Berounka i krajina byla podobná a oba břehy řeky byly posázeny hezkými chatami. Od malých až po skoro paláce. Kus cesty za Jekatěrinburgem je pár metrů od kolejí monolit, který je hranicí mezi Evropou a Azijí. 

Za Uralem se krajina vlnila již více, byla vidět obdělávaná pole i v lese se místy těžilo dřevo, viděli jsme u trati několik pil.

Nezvyklé pro nás bylo, že každý most hlídá voják se samopalem, nebo četa vojáků, záleží na tom, jak je řeka a most veliký. Transsibiřská magistrála je nejrychlejší spojení mezi evropskou částí Ruska a Sibiří.

Přejížděli jsme z větších řek Volhu, Ob, Jenisej, Kamu, Irtyš a Angaru.

Menších řek a říček mnogo.

Vlaky, které v protisměru jezdili, snad každých 5 minut, měly na naše poměry o hodně víc vagonů. Když jsem se nudil, počítal jsem vagony. Takový obyčejný nákladní vlak jich měl okolo 70. Potkali jsme i vlaky se 100 vagony a nejdelší (asi dva spojené) měl 168 vagonů.

Na stanicích kde jsme měli přestávky, bylo možné koupit občerstvení. Moroženoje, uzené ryby, chléb, sýry apod. Velmi chutné, velmi levné.Také různé suvenýry jako papachy na hlavu a různé jiné nesmysly.

V našem vlaku byl samozřejmě i jídelní vůz, ale měli jsme nakoupeno jídlo na celou cestu a tak jsme jej nenavštěvovali. V každém vagoně byla k dispozici horká voda, a tak lidé na cestu nakupují instatní jídla a čaje, kávu, které pak horkou vodou zalévají.

Spaní na sedačkách s dekami a polštářem se nechalo přežít. 

Okolo tratě byly různé vesničky. Domy většinou přízemní, nebo jednopatrové, Na střeše vlnitý, asi, eternit, ale nejčastěji plech. Pálených tašek málo. Domy většinou v dobrém stavu, opravené i nové, tu a tam bylo vidět, že už nikdo nebydlí, nebyla obdělaná zahrádka. Zahrádka se skleníkem, nebo alespoň foliákem je u každého domu. Myslím tím vesnice a nekonečné chatové kolonie u měst. Na každé zahradě jsou brambory. Někde byly venku vidět rajčata, dýně a cukety, zelí a už ani nevím co všechno.

Také s námi jedou Italové. Nějaký místní Rus jim cpe do hlavy, že v Irkutsku má každý doma dva medvědy a vysvětluje jim, jak si v Bajkalu snadno chytí rybu do rozštípnutého klacku. Představuju si jak lidi v Irkutsku mají v paneláku, nebo činžáku na balkoně 2 medvědy. :-)) 

Naproti nám v kupé jedou sympatičtí manželé, a pak je střídá babička s vnukem. Vychovala 4 svoje děti a ještě 5 adoptovaných. Dostala za to řád.

Každou chvíli je ucpaný záchod. Nesmí se do něj házet papír, na ten je vedle mísy košík.

Konduktérka nadává a všem opakovaně vysvětluje, že do záchodu se papír nehází. Vysvětluje to Rusky.

Myslím, že kdyby uměla Italsky, je po problému.

Po 4denni a 4 noční cestě, jsme přijeli do Irkutska. Vyzvedl nás švagr Oleg a kamarádka Táňa s autem a jeli jsme k Olegovi na chatu.

 

 

Hodnocení
Průměrný počet slepic: 4.7 (95 hlasů)

Komentáře

Trvalý odkaz

Hezký popis. Doufám, že na sympoziu budou fotky a videa.

Průměrný počet slepic: 5 (6 hlasů)

Můžu sebou něco vzít na flešku.

Průměrný počet slepic: 3.4 (8 hlasů)

In reply to by Robert (neověřeno)

Trvalý odkaz

Díky!

Průměrný počet slepic: 5 (1 hlas)
Trvalý odkaz

My jsme na tu cestu natěšení jak malé děti, ale zatím to nejde. A Vy si klidně pošlete cestopis zrovna o ní.
Já trpím!!!!

Tak se alespoň budu těšit na pokračování a snít...

Průměrný počet slepic: 4.4 (14 hlasů)
Trvalý odkaz

mi překazil plyšák. Stálo to letecky kolem 10000 na 14 dnů se Sportturistem.

Průměrný počet slepic: 4.1 (10 hlasů)
Trvalý odkaz

tak rozbombardované baráky v Beogradu určitě nejsou neopraveny kvůli tomu, aby něco připomínaly. Výstižný popis mentality a přístupu k životu a k řešení jakýchkoli problémů lze shrnout do dvou slov: salám, párky. Neboli pokud se netýká rozbouraný majeteček přímo jich, mají to na háku, u prdele, v 3,14-či.
Totální nezájem o souseda.
Ostatně u nás je to už stejné. Nedávno jsem natrefil v telce na pořad o zanedbaných památkách. S majiteli není schopen hnout vůbec nikdo. Ze všeho nejméně památkový úřad...
Vzpomněl jsem si na nedělní Žvanírnu Oty Černého, v níž vyřvával nejlepší ekonom planety a přilehlého vesmíru Mistr Kalousek, že stát je špatný hospodář...

Průměrný počet slepic: 4.4 (17 hlasů)

Mistr Kalousek samozřejmě při popisu špatného hospodaření státu vycházel ze svých přebohatých zkušeností náměstka ministra obrany a ministra financí. Když Kalousek zastupuje stát, je stát opravdu špatný hospodář.

Průměrný počet slepic: 4.8 (28 hlasů)

o přesunutí ženijního pluku z našeho městyse na břehu Labe do Bechyně, kterou sice protéká také řeka, ale vody je v ní po kolena. Tož vojska jezdí z Bechyně stále cvičit k nám na Labe.

Průměrný počet slepic: 4.9 (13 hlasů)
Trvalý odkaz

autem po M5 to je lepší.
Kdo z vás chce poznat něco více, volte cestu autem a denní porce max. 400 km. Spíš bych šel na 250 až 300.
A občas někde zůstat. když se vám tam líbí.
Byl jsem v Bratsku v devadesátkách. Vezl jsem tam spešl olej pro elektrárenské turbíny. Tenkrát to bylo něco neuvěřitelného, v Moskvě si Rusáci klepali na čelo, když jsem jim řekl, kam chci dojet a jakým kamionem tam jedu.
Pár úseků na M5 byly tzv. gruntovky, neboli bez asfaltového krytu. Když zapršelo, nejelo se. Případně se čekalo na auto s pohonem 6x6, které za úplatu přetáhlo všechny čekající "silničáky".
Byl to jiný svět. Svět, kde si ještě semo tamo chlapi pomáhali, protože občas šlo i o kejhák...
Teď už je asfalt až do Vladivostoku...
Už se tam asi nikdy nedostanu. Pokud se někdy dožiju důchodu, pojedu tam na motorce. Klidně tam i umřu...

Průměrný počet slepic: 4.9 (44 hlasů)

stan, spacák a repelent na komáry a můžeš jet.
Bez jakýchkoli problémů.
Vše ostatní jsou hovna, kterými obelháváš sám sebe, abys uvěřil jaký jsi ohromný borec bez zvednutí prdele.
Nejsi.
Borcem budeš, až tam zajedeš.

Průměrný počet slepic: 4.6 (18 hlasů)

In reply to by Ládik!!! (neověřeno)

Trvalý odkaz

https://sk.wikipedia.org/wiki/Chibiny_(r%C3%A1dioelektronick%C3%BD_boj)

nebo tyhle?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Chibiny

Z baráku to máš tři dny cesty autem. Furt rovnou za nosem. V neděli v šet ráno vyjedeš, v úterý po odpoledním kafi odbočíš doprava. Co bych ovšem nedoporučoval, je potulování bez průvodce. Byl tam kámoš a říkal, že deset metrů od hlavní cesty, jako bys nebyl. Nenajde tě nikdo.
Tedy v podstatě stejné, jako ve zbytku Ruska mimo městská sídliště.
Jinak tam dost často prší, všude je plno vody a kosa i v létě.

Průměrný počet slepic: 4.6 (11 hlasů)

In reply to by Ládik!!! (neověřeno)

Trvalý odkaz

V pohoří Chybiny se nachází Seidozero, říká se, že jsou tam zbytky po Hyperborejcích, zbytky kamenných staveb, cest a pod.
Například obří postava na skále https://ishvetsov.ru/cs/seidozero-marshruty-seidozero-taina-prirody-ili…
Také bych se tam rád podíval...

Průměrný počet slepic: 5 (10 hlasů)

In reply to by Jan z Helvajzu (neověřeno)

Trvalý odkaz

vše, co je nad Pitěrem, na mne působí, jak z jiného světa. Zážitek z pobytu určo stojí za tu štrapáci.
A jak jsem už psal výše, dnes není problém se tam dostat. Úplně stačí zacálovat měsíční vízum a jet. Z Šechistánu jste na místě za tři dny. Kvalita silnic během Putinovy "diktatury" šla podle svědectví všech cestovatelů nahoru neuvěřitelným tempem.
Jak už jsem psal výše, teprve za jeho éry se dotáhla do finále silnice spojující Vladivostok s Moskvou. Pokud se nechystáte na Magadan, nemusíte se obávat.

Průměrný počet slepic: 5 (10 hlasů)

Jeden repelent je málo. Komáři jsou tam vyhladovělí dlouhým čekáním a jeden repelent je zastaví jen na chvíli.

Průměrný počet slepic: 4.3 (7 hlasů)

In reply to by Gerd (neověřeno)

Trvalý odkaz

Proti komárům klobouk se síťkou ke krku.
Zkušenost kamarádů, vyrazili na Sibiř Trabantem.
Cca tak 25 let před tím politickým aktivistou se žlutými trabanty.

Průměrný počet slepic: 4.4 (10 hlasů)

je mým rajonem, od Lofot po Inari.

Průměrný počet slepic: 4 (9 hlasů)

In reply to by Ládik!!! (neověřeno)

Trvalý odkaz

Ládik!!!
Ládiku,přeji pevné zdraví i nervy.
Zajímalo by mě,jestli je i tam v těch mrazivých oblastech koronavirus.?

Průměrný počet slepic: 4.2 (5 hlasů)

In reply to by zemedelec (neověřeno)

Trvalý odkaz

dovolím si odpovědět za Ládika. Koronáč mají i tam nahoře. V celém kraji "Troms og Finnmark" (nejsevernější část Norska) uvádějí za celý rok 2020 celkem 930 nakažených / 5 zemřelých.

Zatím bez slepic

In reply to by Ládik!!! (neověřeno)

Trvalý odkaz

A mě by zajímalo, kolik lidí v Laponsku člověk za celou dobu pobytu tak potká. Švédové se chlubí tím, jak tráví dovolenou o samotě, kdy nepotkají ani človíčka. Vyhrávají ti, kdo jdou Laponskem. Prý měsíc nepotkají živou duši.

Průměrný počet slepic: 5 (3 hlasů)

In reply to by Gerd (neověřeno)

Trvalý odkaz

4 lidi denně. Ve volném terénu, třeba nad Abiskem, nikoho.

Průměrný počet slepic: 4 (4 hlasů)

Průměrný počet slepic: 5 (3 hlasů)

Ta cesta vedla těmi končinami, které popisuje Jan. Protože jsem viděl před časem to video, nyní jsem si lépe představil krajinu popisovanou v dnešním článku

Průměrný počet slepic: 5 (1 hlas)

silnicích a dálnicích. Z r. 2017, takže se od té doby asi moc nezměnilo.
Na Sibiři furt ještě na skutečně nebezpečných úsecích pendlují "buchanki" se zdravotní sestrou, životně důležitým vybavením, kamny, dekami a samovarem.
Takže by se to autem asi fakt dalo.

Průměrný počet slepic: 5 (3 hlasů)

popisujete, jsem v životě neviděl. Na M5 je dosti silný ruch, takže asi moc ne. Spíše lokální trasy. I když v ruském podání je lokální trať třeba přes 1 000 km dlouhá.
Jinak co jsem četl, první Češi, kteří projeli až do V-stoku po ose normálního osobáku, byli to kluci s MB 1000.

Průměrný počet slepic: 5 (1 hlas)
Trvalý odkaz

Kdoví, zdali se tam nebudeme nakonec na staré roky stěhovat. Začíná být Rusko posledním kusem světa, který je ještě normální. Přitažlivost se určitě zvýší poté, co Putin vyhlásil socialistickou 3-letku, kontrolovanou on-line, aby mu do toho různí byrokrati neházeli vidle. Když se podařilo Stalinovi dostat Rusko z doby dřevěné do kosmu, tak pozvednout o notný kus Rusko se Putinovi podaří jistě.

Průměrný počet slepic: 5 (33 hlasů)
Trvalý odkaz

Všem vespolek hodně štěstí a hlavně zdraví v tom příštím, a jednu zajímavost z archivu. Sama se divím že to ještě funguje a že to obnovují. Já pamatuji, když to začínalo, tak dobré hledání a nalézání... :-)
http://showmystreet.com/

Průměrný počet slepic: 4.2 (6 hlasů)
Trvalý odkaz

Vidlákovi a jeho rodině + nám vděčným uživatelům jeho dvorku pevné zdraví, pevné nervy (obojího hodně) a štěstí (tak akorát, na normální život).
A jak už tu včera myslím Ládik napsal a Havran doplnil, kéž by ten nový rok nebyl (o moc) horší předešlého.
Zdravím všechny!

Průměrný počet slepic: 5 (18 hlasů)
Trvalý odkaz

se k PF 2021

pokud možno bez PF ajcra

Průměrný počet slepic: 4.5 (10 hlasů)
Trvalý odkaz

na vojně stačil týden k tomu, aby se člověk zorientoval a udělal si bene.

Jelikož složení důstojnického sboru v počtu čtyř zmrdů naší roty vyznávalo víru, že nejlepší voják je voják s podmínečným trestem basy v ZOT, ti vojcli, kteří se "orientovali", šli na jiné posádky nejpozději do tří měsíců, protože se jejich život proměnil v peklíčko. Nekonečné víkendové rajony, osobní věci ve cvičném ženijním příkopě s olejem ve vodě, semo tamo deka, sešité prádlo v poskládaném stavu, občas natřené krémem na boty, neustále mokrá obuv, věčný problém s technikou, kterou měli na starosti, blablabla.
Bonzující soudruzi špagáti si sice vysloužili podporučíkovské hvězdy, ale za tu cenu, že se zamykali na cimře od 16:30 odpoledne do 7:50 ráno. Několikrát vytopená cimra zasypaná uhlím, občas exploze dělobuchu za dveřmi či pod oknem. Na cvičení byli zavření v autě a báli se jít vychcat.

Dva lampasáci ze čtyř pak šli před prokouše, třetí měl naštěstí pro něj známého doktora, který mu napsal dost dlouhou neschopenku na to, aby nějak přežil hromy a blesky, které jsme soudruhům zařídili těsně před odchodem do civilu.
Tož tak k té jedině správné orientaci.

Průměrný počet slepic: 4.4 (9 hlasů)

Jak způsob fungování, tak personální (povahové) složení.
Já tam byl jako špagát/ešus a hierarchie byla následující:
trochu bokem lampióni
supermazáci/mazáci
bažanti
mladí
špagáti
= "mazácká vojna".

První večerní nástup na rotě - na chodbě dvojřady ve žlutých pyžamech dle cimer, na konci 2x6 vykulených špagátů, kpt. Fodor spokojeně kontroluje vojáky, až dokráčí před špagáty:
"Čo sa na mňa tak drzo pozeráte??!! Ja vám tu zavediem absolventský saigon!!!"

A jak slíbil, tak i udělal.

Ale po nějakém čase, nutném pro zorientování se v lidech a systému, to byla v tomto konkrétní VÚ docela prdel.
Samozřejmě jen díky tomu, že jsme byli bojový útvar (PVOS) a že se nezadržitelně blížil konec naší činnosti v této organizaci.

Průměrný počet slepic: 4.6 (10 hlasů)

poměrně velkých kasárnách Plzeň - Slovany. Do některých částí jsme se vůbec nemohli dostat, měli uvnitř své brány a ostnáče 4 metry vysoko.
Takže jsme tam měli pouhé čtyři furťácké buzny a dělali jsme servis velitelství divize.
Což by nebylo tak špatné, kdyby se tam nenacházel na postu velitele roty zmrd, který se vyžíval v tom, co jsem popsal výše.
Pokud se člověk dostal z kasáren, bylo dobře. Byli i takoví, kteří strávili půl roku ve VVP. Tam byl klídek. Ale pohoda končila v momentě, kdy se zjevil velitel roty se svou svitou přisrávačů.
Můj první střet s plzeňskou realitou byl dosti příšerný.
Dostal jsem auto, ze kterého mi přes noc vykradli veškeré nářadí. Následně jsem měl jít na jízdu z centra Plzně do Boru u Tachova. Byl přísný zákaz výjezdu už z autoparku bez velitele vozu.
Velitele vozu z autoparku do centra města měl dělat špagát, který mi samozřejmě řekl, ať přivezu auto před barák, že on do autoparku nepůjde. Jelikož byl nevyšší šarží na baráku (6:30 ráno), pochopitelně jsem poslechl. V půli cesty dlouhé asi 400 metrů už čekala TAI. Když mě přitáhli na rotu, čekal tam vysmátý špagát, jakož i velení roty v kompletní sestavě. V 16:20 jsem si vyslechl v denním rozkaze sedmidenní basu s třicetidenním odkladem.
Udělali mne do pěti dnů od převelení, a to jen proto, že jsem přijel na útvar ve středu odpoledne.

Průměrný počet slepic: 5 (8 hlasů)

při míchání krve či krájení či mletí čehokoli či skrytí před očima ostatních v nějaké schovce, abychom nemuseli furt dřít jako koni.

Průměrný počet slepic: 5 (4 hlasů)

Nepsal jsem nic o zorientování za týden. Trvalo mi to půl roku, než jsem se zařídil. A jak jsem napsal, žili jsme v bývalém lágru pro politické vězně, dlouholeté vrahy a odsouzené esesáky. 850 m. n mořem. Prostředí nebylo poté, co skončil lágr, nijak upravené, i ty izolanty na plotech tam zůstaly, jen v plotě nebyla elektřina. Dokonce si troufám tvrdit, že jsme měli horší stravu než muklové, alespoň prvního půl roku. Dva roky po odchodu do civilu dostali 3 důstojníci prokurátora. Takže žádná procházka růžovou zahradou. Ale stále tvrdím, že každý měl vojnu, jakou si zařídil. Doplňuji, že jsem se nikdy nesnížil k bonzování, podlézání, případně spolupráci s kontráši.

Průměrný počet slepic: 3.7 (9 hlasů)

Citace
"... vojnu. jakou si ji udělá. Někdy to udělání sice chvíli trvalo, ale většinou šlo jen o dostatek..."

Takže zase hovna a kroucení k tomu.
Prostředím mě neohúrite. Na Slovači jsem byl v kasínu z první republiky, Slovany nebyly o nic lepší. Špína, bordel, humus, kam se člověk podíval.
Voda k mytí jednou denně na pět minut, pochopitelně studená. Když se za mnou před vánoci zastavila tetka po cestě do lázní a viděla moje ruce, rozplakala se.
Žrádlo na Slovači bylo v poho, protože kuchyň vařila i pro lampasáky.
V Plzni jsme dvakrát vymlátili celou kuchyňskou službu dřív, než stačil přijít deveťák. Potřetí věděl dopředu, že bude problém, tak se zavřel do příručáku, aby nás vymákl na místě. Skončil opařený v kotli s horkým čajem. Letěl tam hned za skladníkem a kuchařem.
Ploty do civilu neprůhledné, dva a půl metru vysoké, nahoře přidané metrové role ostnatého drátu.Čím mě to tu chcete krmit? Si myslíte, že jste byl na vojně jediný na světě?

Průměrný počet slepic: 4 (9 hlasů)

ono to ani nejde, neb Vy jste tu nejkrásnější, nejchytřejšía a nejzkušenější.
Po 2 leté zkušenosti s vojnou na konci šedesátek ale tvrdím, že kdo měl dostatečné IQ, vojnu si zařídil.
Problémy měli kverulanti, ti ale měli většinou IQ tykve.

Průměrný počet slepic: 3.7 (7 hlasů)

o 20 let později a jak se změnilo hodnocení lampasáků. Ten náš kripl se chlubil tím, že má největší procento mimořádných událostí, stejně jako trestaných vojáků, a je za to patřičně odměňován.
Neboli jste těžce mimo mísu.

Průměrný počet slepic: 4 (4 hlasů)
Trvalý odkaz

Všem zdejším čtenářům, autorů, majiteli dvorku a všem ostatním přeji šťastný nový rok 2021, hodně zdraví, lásky a peněz, abyste si koupili ten zbytek.

Průměrný počet slepic: 5 (14 hlasů)
Trvalý odkaz

Díky autorovi za pěkný a pravdiví článek.
V Rusku jsem nebyl a už se tam asi nepodívám,jen kdyby došlo k tomu nejhoršímu a jak píše pragmatik,najít kousek prostoru k žití.
Také bych znovu popřál do letošního roku všechno nejlepší,ale jak pozorujeme,je to rok od roku horší,nechce strašit,ale bude to zase o něco horší.Bohužel dění v USA,nedává záruku v lepší budoucnost.Proto,jak často píše i pan Vidlák,více se soustředit na sebe,rodinu,své možnosti

Průměrný počet slepic: 4.9 (12 hlasů)
Trvalý odkaz

a dík, že jsem mohl cestovat s ním. Mám dobrou představivost, tak jsem si to užil a těším se na pokračování.

Jsem na tom přesně jako zemědělec a protože jsem lenoch lenošivý, tak ho bez jeho svolení okopíruju:

"V Rusku jsem nebyl a už se tam asi nepodívám,jen kdyby došlo k tomu nejhoršímu a jak píše pragmatik,najít kousek prostoru k žití."

Průměrný počet slepic: 4.6 (12 hlasů)
Trvalý odkaz

Shodou okolností jste už třetí, který mi o Bajkalu vypráví a zatím to vypadá, že ani vy to nepojímáte jako varování. No, třeba se mi podaří dát dohromady nějakou skupinku a zaskáknout to tam omrknout. Zatím jsem jen zelený závistí. A další díly si nenechám ujít.

Průměrný počet slepic: 4.6 (11 hlasů)
Trvalý odkaz

Dámy a pánové díky, a ať se nám ten letošní líbí víc než minulý.
Jo, a nějaký ten cestopis i od Targuse by bodl!

Jenda z Helvajzu asi už neviděl Lenina, já jo, vosková figurína, v hlavě rozsvícená žárovka. Ale to bylo ještě v dobách, kdy se letělo érem s vrtulema, v obchodech jen zelí a chatka, na polích mezi Leningradem a Moskvou nesklizené obilí (koncem října), hodně srdečných lidí, vědomých si výsledku války, v restauracích mísy vařených raků za babku a na vodku se muselo čekat do pozdního odpoledne, až otevřou krepkije napitky. To bylo před tou olympiádou a před tím vejbuchem.

Průměrný počet slepic: 4.4 (7 hlasů)

Jo, a v zájezdu 6 mladých mužů a 33 mladých žen a děvčat.

Průměrný počet slepic: 4.3 (6 hlasů)

moje zážitky už nemají se současnou realitou vůbec nic společného.
To si můžete zrovna otevřít Pohádky Božky Němcové...
Můžu zvážit výpust žertovné příhody, která už ovšem kdysi šla na ACZ, tudíž to jsou "stare piečki" (piečki jsou křížaly).

Průměrný počet slepic: 5 (3 hlasů)

Já nechci současnou realitu, tý mám často plný zuby. Já se chci kochat!

Průměrný počet slepic: 5 (3 hlasů)