Kdo nemá rád psy - pohlednice z Rumunska

Autor
Štítky

Jak možná někteří z vás zaregistrovali, navštívil jsem služebně rumunskou Bystricu (Bistrita). A jak už hezkých pár let bývá u kamioňáků pravidlem, i zde platilo příslovečné „byl jsem všude a neviděl jsem nic“. Takže kdo se těší, že se dozví něco o pamětihodnostech, či o koloritu na místním trhu se vším, od dobytka přes palivové dřevo a domácí sýry až po koberce, bude šeredně zklamán. Pročež udělá lépe, pokud svůj počítač ihned vypne, neb je na to škoda proudu, jak s oblibou říkával jeden můj prapředek.

Na začátku města kruhák, na něm všechno, co je větší, než Dacia, vlevo v bok a kolem osmikilometrové řady fabrik hajdy na druhý konec města. Jelikož jsem tu nebyl poprvé, jel jsem po paměti. Zaručeně rumunskou továrnu na zaručeně rumunské baterie Rombat jsem našel na první pokus, akorát mě znechutil požadavek českého zákazníka na převážení nákladu na nedaleké silniční váze. Ulice existovala akorát na mapách strejdy Gůgla, jinak ani ťuk.

No nic, ráno moudřejší večera, říká staré přísloví. Já už jsem taky starý, ke spěchu není důvod, takže žádný stres, řekl jsem si v podvečer po marném hledání, a po spasení jedlých zbytků v lednici jsem se skulil do svého lehce zasmrádlého pelechu. Vstávat dva dny po sobě ve tři ráno už pro mě dávno není, jenže vykládejte to zákazníkům a blbcům, kteří neznají nic lepšího, než v dopravní špičce vlézt do své kraksny a vyrazit do … někam.

A skutečně, jen co v osm ráno (v devět rumunského času) přestalo bavit bábu z oddělení logistiky parkovat v zácpě a odhodlala se dojet do práce, daly se věci do pohybu. Vypila dva kelímky hnědé břečky z automatu, u toho dala tři cigára, s kolegyněmi prodrbala půlku města a pak slavnostně pustila služební noťas. Načež zjistila, že by nebylo špatné taky dnes naložit moje auto, když už jsem se dostavil, a to dokonce ve stanovené datum. V půl desáté mi s gestem královny ze Sáby mi sdělila, že můžu jet nakládat. Když jsem lehce naťukl téma převážení auta a nákladu, podívala se na mě jako na masového vraha, pak chytře zapatlala na svém kecafonu a ukázala mi nezvěstnou ulici.

V tu ránu jsem pochopil. Ulice ještě v reálu neexistovala, protože na jejím místě se rozkládal tzv. brownfield jako kráva. Na jeho okraji už stály nové haly, čirou náhodou s německými nápisy a zcela nečekaně produkující autosoučástky.

Btw. z toho je vidět, jak to má strejda Gůgl ošéfované. Jen si někdo něco usmyslí, v tu ránu to je na mapě. Akorát se soudruzi spletli asi tak o kilometr a já si den předtím zbytečně dopřál zábavnou projížďku kamionem po vilové čtvrti. Ale co je pár kilometrů po Bystrici třeba proti délce rovníku, anebo cestě ze Země na Měsíc, že ano…

Takže jsem v rámci zachování pevného zdraví pronesl třikrát za sebou kouzelné slovíčko označující nejstarší řemeslnici světa. Hezky jadrně a po ostravsku, neb tato zaklínací formule zaručeně upravuje do normálu nevhodná čísla na budíku měřícím krevní tlak.

Bába se zaptala, cože jsem to říkal. Mám podezření, že se na tento výraz chytala, ale nakecal jsem jí, že mám z toho radost, protože ježdění po rozmlácených fabrikách patří k mým oblíbeným kratochvílím.

Příjezd k funkční váze skutečně splnil mé očekávání. Nádherný slalom mezi kupami železobetonu, pod koly jámy jak na mamuta, na pozůstatcích původní Ceausescovy cesty neskutečné množství zohýbaných železných prutů z armovacích výztuh zbořených hal.  Hned jsem se vsadil sám se sebou, kolik mne čeká defektů. A rovnou o flašku Jaru, páč mi zrovna došel.

Na každé druhé kupě sutin stál víceúčelový bagr, zbytky sjízdných a schůdných prostorů zaplňovalo nářadí k bagrům – lžíce, drtičky betonu, bourací kladiva. Všude kolem rozlitý hydraulický olej, neskutečný kravál, oblaka prachu, smrad ze zaručeně ekologicky spalovaných odpadků, špína, bordel…, a sklápěčky odvážející kusy betonu odděleného od ocelových prutů…, a pár servisních dodávek se vším možným na korbách…, do toho občas domíchávač s betonem na novou halu…

… a v tom všem mašíroval dědek. Co mašíroval, sotva lezl. Podpíral se nějakým klackem, aby sebou neflákl. Auťáky všeho druhu jej těsně objížděly, troubily, řidiči na něj cosi pořvávali a já čekal, kdy se někomu svalí rovnou pod kola. Jelikož na váze právě stálo auto naložené železným šrotem – ano, byly to staré zkroucené armovací pruty ze zbourané haly, měl jsem čas sledovat plandajícího dědka a uzavírat sázky, který náklaďák ho sejme definitivně.

Ale vždycky se, pacholek jeden, nějak dovedně odpotácel, anebo ho včerejší pasák ovcí a dnešní pilot náklaďáku nějakým omylem objel. Po chvíli dědek zmizel v hale, do které se zdejší bouchači a bourači právě chystali pustit. Měnili nářadí na ramenech svých strojů typicky rumunského jména (Liebherr) a zdejší inžové šmatlali okolo zcela nevhodné haly a dělali všelijaké tajné značky sprejem. Asi proto, aby kluci pasáčtí věděli, odkud a kam mají bourat a následně postavit úplně stejnou betonovou šopu. Ovšem německou, která je pochopitelně mladší, krásnější a chytřejší, než ta stará – rumunská.

Dědek jako by se rozplynul, prostě nebyl. Chvíli jsem dokonce přemýšlel, jestli nemám halucinace, že ho vidím jenom já, ale vzhledem k časomíře a celotýdenní absenci lihových nápojů v mé lednici, jsem tak živou vidinu nakonec vyloučil.

Najel jsem na váhu, po desetiminutovém pokecu v plynulé rumunštině (váhařka) a zmateném kuňkání v prapodivné směsce rumunských, maďarských a anglických slov (moje maličkost) bába pochopila, že nejsem Mikuláš s košem dárků, nýbrž řidič auta, které má zřejmě proti všem zdejším zvyklostem naložit náklad a přijet se znovu zvážit. Dovedně jsem vycouval, odházel si šutry a železo asi tak na šesti arech, abych se měl kde otočit a vyfičel jsem nakládat.

Nakládka probíhala na zdejší poměry doslova excelentně. Já na korbě, pode mnou vozíčkář, šéfka skladu, šéf šéfky skladu a další tři povaleči, kteří se občas dokonce i zmohli na nějakou radu, které jsem nerozuměl, a kterou vozíčkář okázale ignoroval, aby nevyrobil nějakou škodu. Nafóloval jsem na svůj čtrnáctimetrový valníček dvaadvacet žoků o čtvercové základně jednoho metru čtverečního a výšce dvou a půl metru. Byly plné plastových otřepů a všelikého jiného ropného bordelu vzniklého při lisování plastových nádob pro zaručeně ekologické rumunské baterie.

Na minidvoreček, kde se celé divadlo odehrávalo, se pak seběhl asi tak další tucet zvědavců, kteří se pochechtávali a těšili se na druhé dějství spočívající ve vyvrácení, případně pádu oněch značně nestabilních žoků z auta na zem.

Pak čuměli jak telata na můj dosti neortodoxní systém upevňování břemen na ploše návěsu. Poté se nasejření vzdálili zpět na svá pracoviště, zatím co já se na třikrát otočil a vyrazil zpět navštívit roztomilou soudružku v boudičce u váhy.

Když jsem vykružoval na dvoře zasypaném kusy betonu a tunami hřebínkové oceli již třetí ladnou křivku, vzpomněl jsem si na dědka, co asi právě dělá, jestli třeba ještě žije, i když je přejetý, a tak všelijak podobně. A když jsem dojížděl do fronty aut čekajících na zvážení, vynořil se ze tmy v prostoru bývalých vrat. Berlu kamsi založil, zato táhl cosi divného v pravé ruce. Vypadalo to jak velký špinavý hadr. Nastartoval jsem futrál s čočkami do dálky, abych viděl aspoň tak, jako onen vlk s velkýma očima, který se živil pojídáním Červených Karkulek, a neviděl jsem nic. Pak jsem přišel na to, že čočky jsou jak dvě prasata, pročež jsem je lehce oprášil a ojel nejméně zasmrkaným kapesníkem. Zabralo to a já naráz viděl, že dědkovi se ten hadr v ruce nějak divně kolíbá. Zaostřil jsem ještě jednou a ejhle, byl to mrtvý pes. Zaostřil jsem potřetí, s údivem jsem hleděl na mrtvolu psa, která mávala ocasem. Pak mi došlo, že ten čokl bude zřejmě živý, zejména když v levé dědkově ruce visel psík úplně stejný, akorát o něco málo menší. Ten ale ohonem nemával.

S otevřenou hubou jsem hleděl na chlapíka, který byl evidentně na pokraji rumunské společnosti, protože podle vnějšího zjevu byl zřejmě důchodcem, ne-li rovnou zachovalým bezďákem, právě vypraným v Persilu. Zcela zblblý pohledem na psíky, které děda držel za kůži na krku, jsem vystoupil z kabiny a úplně debilně jsem se ho zeptal, jestli něco nepotřebuje. Samozřejmě, že mi nerozuměl, páč mluvil akorát rumunsky a něco málo hlavním světovým jazykem, totiž maďarštinou. Pak přidal ještě méně slovenštiny, takže přece jen došlo k jakési konverzaci, i když značně omezené, protože pejskům se moc nelíbila dědova gestikulace rukama.

Když bývalý ouřada zjistil, že přišla na bourací řadu i hala, kde tábořili zdejší toulaví psi, pranic nedbal na bušení hydraulických kladiv, mračna prachu a nadávky inženýrů i řidičů – včerejších pasáčků a vyrazil za svými přáteli. Nepřišli totiž k jeho domečku loudit snídani, jak tomu obvykle bylo, když je zrovna nepřejelo auto na frekventované silnici. V hale pak našel vraženého v nejtemnějším koutě jednoho psího dorostence spolu s odrostlejším štěnětem, jak se vystresovaně mačkají jeden k druhému a cpou čenichy do nejsmradlavějšího a netemnějšího kouta. Popadl je za kožichy a nečekaje na pád stěny, u které se psíci mačkali, mazal ven na světlo.

Stál jsem tam jak tvrdé „Y“ a nechával pomalu dozrát ve svém zpomaleném mozku myšlenku, že jakýsi opuštěný vdovec, který sotva chodí, je schopen riskovat úraz, ne-li rovnou život, pro dva zaručeně čistokrevné bystrické trhače, kříženečky německého ovčáka a nějakého potomka čtyřnohého přítele hraběte Dráculy.  A kladl jsem si otázku, jak silné pouto musí být mezi těmito vyděděnci zdejší společnosti, když se je děda vydal hledat do haly s praskajícími stěnami a prolamující se střechou, do níž už bušila obrovská hydraulická kladiva.

Ale pak jsem si vzpomněl na smečku čoklů sto dvacet kilometrů odsud, za vrátnicí fabriky v Sighetu Marmatiei, kde měla fenka provizorní budku a před ní se futrovalo z misek kupovaným mlékem asi šest štěňat.

A taky na pár odpočívadel, kde z ničeho nic zabrzdilo auto, vyšel chlapík či ženská s pytlem granulí a rozdali jej celý potulným kolegům těchto štěňat.

A samozřejmě na rumunské řidiče, kteří při zastávkách na parkovištích téměř vždy těmto vyděděncům ze společnosti lidí něco hodí.

A ještě se mi vybavil obrázek, jak postarší mámy jdoucí na šichtu do gumárenského podniku v Craiově za chůze tahaly z tašek a kabelek svačiny, lámaly je na kousky a krmily z ruky psy, kteří na ně čekali před bránou.

A najednou mi vhrkly slzy do očí. Ani nevím proč. Asi že foukl vítr a měl jsem je plné prachu, to bude ono. Určitě to nebylo tím, že aspoň ještě ti starší Rumuni nepotřebují projekty a neziskovky a psí útulky a milion dalších hovadin pro tyhle psy. Jednoduše s nimi žijí tak, jako kdysi. A přemýšlel jsem, proč to nejde třeba u nás. Proč tady v Mitteleurope musí být všechno předepsané a nalajnované a odsouhlasené, a proč to vlastně stejně vůbec nefunguje, jak vlastně prapůvodně fungovat mělo. Proč vlastně v Rumunsku psi někoho konečně pořádně nepokoušou, anebo rovnou nesežerou, aby mohly vláda a parlament pořádně zakročit a s těmi psisky zatočit. Proč…

Najel jsem na váhu a šel za tou kočkou do budky, která opisovala číslice z displeje na lístek, a nějak mi ani ten pozdrav nešel přes pysky, jak jsem měl stažený krk. Určitě to bylo tím prachem, co tam všude vířil.

Rumunská dvounohá kočka s poprsím velikosti č. 4 (ženské poprsí mne všude a za každých okolností zajímá) mi vydala lísteček, já zasípal „la revedere“ a vyfičel jsem na cestu k domovu.

A vůbec nevím, proč mě napadlo jedno souvětí, když jsem znovu skákal autem po staveništi směrem k normální silnici.

To souvětí s oblibou používal takový jeden místní týpek z městečka, ve kterém mám trvalý pobyt. Byl to ožralec a povaleč a vůbec člověk zcela nevhodný k budování světlých zítřků, ať už kdysi pro pány komunisty, anebo dnes pro pány kapitalisty. Protivný byl, jak dvě psí hovna za sebou. Ale se psy to uměl, to zase jo. A vždycky, když přišla na to řeč, opakoval:

„Kdo nemá rád psy, nemá rád ani lidi.“

A mně se najednou vůbec nechtělo domů – zpátky do Česka.

Hodnocení
Zatím bez slepic

Komentáře

Trvalý odkaz

Měl jsem zlatého retrívra Čendu. Na, že to byl zlatý retrívr, to byl dominantní pes s obranářskými sklony. Když byl na volno, nikoho a ničeho se nevšiml, zato když byl na vodítku a někdo ke mně natáhl ruku, byl problém. Jednou takhle sežral ruku mému bratrovi, když mi s ní něco ukazoval na čundru na mapě.
Nemusel jsem se o svou dceru když šla na nějakou večerní pochůzku s Čendou na vodítku. Holt všechno špatné, k něčemu dobré.

Do Rumunska jsme jezdili na čundry a na vodu. Tak mohu potvrdit, že tam běhá spousta psů, co jsou psi domácí jen a poloviční či čtvrtinový úvazek. To samé je to v Rusku. tam běhají podle Volhy smečky skorovlčáků, jezevčíkochrtů apod. Říkali jsme si: "To msuel být mejdan!"
Hašek by měl odtamtud svůj obchod se psy plnej extra kousků, samej Blabán.

Zatím bez slepic

Ještě jsem si vzpoměl na nedávný příběh kamarádky, myslím že to bylo z Albánie. Ráda fotí(umí to) a pro své fotografie vyhledává opuštěná zákoutí. To se jí stalo málem osudným, zaútočila na ní smečka takových miláčků nejspíše ani ne na poloviční úvazek. Nebýt jejího výrazného křiku při volání o pomoc, asi bych jí už nikdy neviděl. Přispěchali jí naštěstí na pomoc nějací LIDÉ. To je skutečnost. Není vše tak idylické jak popisuje Targus. Ano, jeho dnešní článek je pěkný a plný citu. Fajn, ale nelze vše zobecňovat a o lidech , kteří se bojí psů hovořit jako o mamlasích. Nejsou mamlasové, mamlasové jsou Ti jenž o nich takto smýšlí. Nsměju se nikomu kdo trpí jakoukolif fóbií a navíc ze zvířat, která jsou vybavena ostrým chrupem a se stiskem který dosahuje několika atmosfér.

Zatím bez slepic

In reply to by Hnidopich (neověřeno)

Trvalý odkaz

Oni ani ti rumunští psi nejsou žádná ořezávátka. Ti rumunští, co jsou u bačů na poloviční, či čtvrtinový úvazek, ctí jen dvě pravidla a sice, že nesmí sežrat baču a ovce. jinak je vše povoleno. Proto, když jsme se tam pohybovali, měli jsme pro jistotu v rukou hůl.

Ti psi se tam po horách pohybují ve smečkách a jako smečka se chovají. Tábořili jsme v Rumunsku pod hřebenem Piatra Craiului, vařili jsme si na ohníčku a přiběhli k nám tři psi a obšancovali náš tábor, každý z jiné strany a sledovali nás. Asi nechtěli primárně sežrat nás, spíš něco dostat či ukrást k žrádlu, ale kdyby byl větší hlad a byl tam člověk sám bez hole....

Zatím bez slepic

vám nic. Prostě jen čekali, co na ně zbyde. kdybyste jim něco hodili, dali by pokoj.
Anebo by otravovali ještě víc. To by se taky mohlo stát.
Pes na vás nikdy nepůjde jen proto, že má hlad. Tedy pes, který není vycvičený na to, aby útočil na člověka. A to polodivocí psi v Rumunsku, na rozdíl od těch českých hysterických čoklů, naštěstí nejsou.

Jinak je ještě velmi vhodné, pokud se chytáte do takových míst, obléci si něco, co měl u sebe jiný pes. Např. otřít svého psa bundou, kterou budete mít oblečenou. Tím cizího psa poněkud rozhodíte a znejistíte.

Zatím bez slepic

Bla bla bla... Pohádky ovčí babičky. Pes je šelma, a ve smečce samozřejmě loví, a pak klidně zaútočí i na člověka.

Zatím bez slepic

požírač odpadků a mršin. Na rozdíl od kočky.
To za prvé.
Za druhé by ty psy musel někdo naučit ve smečce lovit. To je umění, kterému se musí psí jedinec ve raném věku naučit. jinak to v praxi nezvládne.

Zatím bez slepic

Pes je jen pozmenej vlk a je to svou podstatou lovec. Poziraci odpadku a mrsin je vetsina selem, nejsou blby, je to bez rizika.

Psi zacnou lovit ve smecce, kdyz se nekde sejdou a ucit se budou jeden od druhyho. - Ono je to proste bavi. Staci se divat na lovici smecku, ono je to bavi, jako bude bavit mlady kluky strilet po vsem, co se hejbe, kdyz jim date jen luk a sipy, natoz vzduchovku a natoz flintu.

Zatím bez slepic

uloví kulové ho... s přehazovačkou, anonymní příteli.
Velké množství toulavých psů bez domova na to nemá fyzičku, protože nejsou závislí na tom, co uloví, nýbrž na tom, co najdou. Kromě toho opět velké množství má z lidí docela velký respekt Zejména, když vidí a cítí, že dvounožec není přátelsky naladěn. A naprostá většina rumunských čoklů bere do zaječích, když zjistí, že dvounožec má v ruce šutrák. Včetně těch tzv. ovčáckých.

Zatím bez slepic

Sestra kdysi učila v Liptovskej Tepličke, dědině na Slovensku, kde končí silnice a začínají svahy Nízkých Tater s pasoucími se ovcemi.. Když se tam začaly objevovat potrhané ovce a srny, všichni automaticky předpokládali, že přišli vlci (kteří přímo tam běžně sice nežijí, ale mohli přijít z větší vzdálenosti). Když to lesníci začali řešit, přišli na to, že tam loví smečka zdivočelých psů. Nebylo to v zimě, jak by se u vlků dalo očekávat, ale v době kdy zrály jahody a borůvky. Tak děti měly smůlu a nemohly chodit sbírat.

Zatím bez slepic

ve smečce?
Ovce je nejblbější tvor na světě. Šelma je v ohradě (v košoru) a i přes to, že např. medvěd strhne oplocení, stádo stojí a čumí, případně se přemístí do rohu ohrady, aby to měla šelma ještě lehčí.
A na srnu se pes nechytá v případě, že je zdravá a silná. Pokud to je kolouch, nebo je srna zpomalená nemocí či slabostí, to je pak jiná.
Jinak vlci a psi sice loví ve smečce, ale úplně jinak, než šelmy kočkovité.
Kočky se připlíží a čekají v záloze, zatímco druhý člen smečky žene stádo proti nim. Vlci a psi oběť štvou, dokud se nezastaví nebo nepadne vysílením, což nemají šanci, pokud neumějí hnát oběť dokolečka v kruhu a lovci se tak nemohou vystřídatv honbě a odpočinku.

Zatím bez slepic

In reply to by Hnidopich (neověřeno)

Trvalý odkaz

zcela běžně 14. Rekord měl můj vysloužilý belgičák, zmáčkl to na neuvěřitelných devatenáct.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

hned po půlnoci, jak Vaše dnešní povídka vyšla, jsem si chtěla jen tak proletět první odstavec, abych zjistila, o čem to je.
Ale rychle jsem se začetla a slupla ji celou. Opravdu povedené dílko!

Nicméně, ještě tu musím přidat jeden přívěsek k aktuálnímu tématu "Slonková versus Babiš". Je to rozhovor redaktorky TV Seznam s Jurečkou, Zaorálkem a Válkovou nato téma.
Ten rozhovor tu dávám hlavně kvůli Zaorálkovi, který se v poslední době překvapivě už po několikáté projevil na politika zcela nestandardně.
V tom rozhovoru vlastně vystupuje dnešní typický politik Jurečka, typická dnešní redaktorka (fialová Milka), pragmatická profesionální právnička Válková... no a Zaorálek je tam za muže z lidu.

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/babisova-vlada-v-ohrozeni-podrzi-ji-…

Zatím bez slepic

In reply to by Asfaltový holub (neověřeno)

Trvalý odkaz

Pokud se tvrzení Větvičky, Hájka a jiných (motiv atom) blíží pravdě a pokud Babiš stáhne ocas, tak je to pro nás ta nejhorší zpráva. Jednají s námi jako hadrem na podlahu, jako Hitler s Háchou.

Tady končí sranda.

Zatím bez slepic

In reply to by Maneca (neověřeno)

Trvalý odkaz

Maneco,
dnešní Právo otisklo exkluzivní, více než celostánkový rozhovor s Protopopovem, tzv."únoscem" Babiše jr., jeho asistentem a spolčníkem.
Vylíčení má hlavu a patu a celý dlouhý příběh je uvěřitelný.
Nakolik je stylizovaný je pochopitelně těžko z pohledu čtenáře ověřitelné.

Že se Babiš snaží udržet syna - schizofrenika mimo dosah českých vyšetřovatelů považuji za pravděpodobné: Že by vyšetřovatelé a psychiatři - byť by to byli relativně nezávislí odborníci - v dnešní situaci neodevzdali výsledek, který je od nich požadován, je docela možné, ale přinejmenším podvědomě by museli tušit, že se to může velmi negativně podepsat na jejich budoucí profesní kariéře.

Takže - doporučuji článek Protopopov. Babiše jr. jsem neunesl, staral jsem se o něj jako o bratra (Jan Rovenský, Radim Vaculík, Právo 15.listopadu 2018)

V témže čísle (str.6) je komentář Jana Kellera Napínavý seriál, jeko téměř vždy výborný.
Podotýkám, že Keller nepatřil a nepatří k Babišovým obdivovatelům. Hájí jej ze dvou důvodů - vyhrál volby a ostatní konkurenti jsou (často ve směrech, které u něj kritizují) horší než on.

Kellerův komentář pomíjí pochopitelně velmi pravděpodobné zahraniční souvislosti kampaně, ať už z EU nebo ze zámoří.

My můžeme jen hádat, zda česká patlamentní Hvězdná pěchota slouží jako plnotuční užiteční idioti, lehčí užiteční imbecilové - nebo vcelku přijatelí zcela lehce mentálně retardovaní užiteční debilové.
A kteří z nich příslušnost k pěchotě pouze hrají s nadějí, že v brzku vytáhnou maršálské hole ze svých tornister. Zapomínají, že kalousků není v tuzemsku zapotřebí mnoho a že jejich PQ (podrazácký kvocient) dosud není konkurenceschopný ani v eurounijním měřítku...čest pocheovským výjimkám.

Zatím bez slepic

Autoři videa jsou Slonková, Kubík jako novináři, pracují v Neovlivni.cz, které spolupracuje s Nadací OSF. Video natáčeli Vít Klusák a Filip Remunda (Český sen, Daliborek). Klusákovo matka Jana Klusáková (roč. 41) vystudovala ruštinu, češtinu, pracovala v ČS Rozhlase v Mikrofóru, v Ústřední půjčovně filmů, v 71. musela skončit, pak bojovala proti režimu, v 90. tlumočila V. Havlovi jeho první setkání s M. Gorbačovem v Kremlu. A to hlavní je, že v 1999 se stala první předsedkyní správní rady Nadace OSF Praha. Bývalou manželkou V. Klusáka (otec E. Viklický) je Kateřina Šedá, známá jako tzv. sociální architetka. Její díla jsou oceňována, ČT24 nám je ráda ukazuje, např. nastěhování lidí přes léto do Č. Krumlova.
"Nejlepší " vždy na té mediální honbě je, že ti honiči jsou placeni i státem, Babiš jim také peníze přiklepl, i když Kalousek se rovněž snažil, https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Tak-to-se-podrzte-Tolik-d…
Zde je např. analýza Nadace OSF o dezinformačních webech a reklamách na nich, http://osf.cz/wp-content/uploads/2017/08/reklama-na-konspiracnich-dezin… Oni se tím ani netají, že kdo jim nevyhovuje, toho zničí. Platí u nás ještě Ústava, právo? Naše vlády a politiky řídí neziskovky, tak bychom mohli rovnou volit je místo politických stran.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Ahoj všem.

Před cca 14 dny se mi při naháňce na černou zvěř podařilo ulovit kapitálního lišáka, odhadem cca 10kg. Po leči jej předávám místnímu hajnému, který je zároveň mysliveckým hospodářem. Hajnému se rozsvítily oči a povídá: To bude mít Číňan radost. Já na něj??????? Lesopes, povídá hajnej. Číňan dá za lesopes 500kč a ještě mi dá staženou kožku. Tomu říkám obchod. Doufám že mu můj lesopes chutnal.

Zatím bez slepic

In reply to by Trubač (neověřeno)

Trvalý odkaz

Bobiká ve variantě divočina...

Zatím bez slepic

In reply to by Trubač (neověřeno)

Trvalý odkaz

Řekl bych, že v čínské restauraci měli specialitu šéfkuchaře. Protože pokud to leze po zemi a není to tank, létá ve vzduchu a není to letadlo, plave v moři a není to ponorka, tak to Číňan sežere.

Zatím bez slepic

In reply to by Gerd (neověřeno)

Trvalý odkaz

Hlad člověka naučí...

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

…….Jestli je to vtip, tak hodně
ubohy, jestli je to skutečnost a tohle je ukázka naší současne mladé
"inteligence" tak teda Pánbůh s námi, to je konec!!!!!!!!!!Myslíte, že máme
my vidláci z venkova máme právo volit chytré lidi jako je ona ? Jolanka
Jirásková ! - mluvčí od "Pirátů" !Taková individua denně vymývají mozky
tisícům mladých lidí ! Opravdu záslužná práce !!! To si tutově vychutnáš. To
je nejzářivější ukázka absolutního debila, kterou jsem kdy v životě viděl. A
jak inteligentně žere klobásu. Určitě má nejméně dva doktoráty, né-li
víc.!! Ale zase na druhou stranu se najdou v Česku půl-mozci a dokonce je
jich docela hodně, kteří podobný xindl volí. Jinak by nebyli jedinci jako
Ivan Bartoš a jeho pirátští soudruzi v parlamentu ČR. A kdo asi prezidenta
zvolil? Ta bezpochyby "Inteligentní vzdělaná kráva" si vůbec neuvědomuje,
že všichni ti "nevzdělaní" vidláci makali a platili daně proto, aby ona a jí
podobný xindl mohl zadarmo studovat........JE TO NA ZVRACENÍ.!!!!Tohle
přeposílejte. Udělejte "inteligentní a vzdělané" Jolance J. zaslouženou
reklamu !!! (Citace doprovodného textu.)
https://www.email.cz/download/k/E8e2o9aITAezG5ILllXQRXUu08FzW9oheGMEEgj…

Zatím bez slepic

Mě taky nefachčí, někde jsem udělal chybu a zatím nevím kde.

Zatím bez slepic

Že jste nám dal video, které jste shlédl ve vašem otevřeném mailu. Když nám dáte ještě vaši mailovou adresu a heslo k vašemu mailu, tak nám to už fačit bude. :-)

Zatím bez slepic

In reply to by fotrák (neověřeno)

Trvalý odkaz

Hele, fotráku, a chápeš sakrasmus a ironii? Jolanka Jirásková tímto videem právě kritizuje to, že někdo podceňuje vidláky a lidi z vesnice.

To video je takový IQ test. Kdo ho vezme vážně, a myslí si, že Jolanka Jirásková to myslí vážně, ten má podprůměrnou inteligenci. A ti, co pochopí, že jsde o vtip, sakrasmus a ironii - ten má mozek a myšlení a inteligenci naprosto v pořádku.

Zatím bez slepic

Hele, Donalde, možný sarkasmus a ironii na toto téma z úst mluvčí Pirátů nepovažuji za test inteligence. A tipni si, Doníku, kolik těch mladých, vzdělaných, inteligentních a krásných vezme její slova za své. A díky za vysvětlení.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Toto video jsem viděl již před volbami, al netušil jsem, že je to od PIRÁTŮ.
Jak říkám, je to na zvláštní diagnózu. S těmi blázny se roztrhl pytel. Jen aby to
nebylo nakažlivé. V sobotu jich bude na ulicích povícero. Tak hlavně v Praze POZOR.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Napínavý seriál - přepis
(Opsal jsem ručně, bez OCR, za překlepy neručím. A.H.)

NAPÍNAVÝ SERIÁL

Od doby, kdy začalo volebních úspěchů dosahovat hnutí Ano, se změnil charakter české politické scény. Zásadní otázkou už není soupeření mezi pravicí a levicí ani střet mezi zastánci silného a slabého státu či diskuse mezi stoupenci veřejného sektoru a příznivci další a další privatizace.

Osou politiky se stal rozhodný boj mezi nepřáteli Andreje Babiše a těmi, kdo jsou ochotni jeho osobu a jeho hnutí v politice tolerovat.

S každým blížícím se výročím tento spor kulminuje, protože odpůrci Babiše se snaží využít emocí a sentimentů, které tato výročí s sebou přinášejí. V seriálu tak přibývají další a další díly, až se z něj stává pomalu nekonečný příběh.

Odpůri Babiše prezentují svůj boj proti němu jako úsilí o záchranu demokracie. Slabinou tohoto tvrzení je, že Ano dosahuje svých úspěchů ve volbách regulérně, aniž by zásady demokracie nerespektovalo či překračovalo.

Z čistě věcného hlediska se Andrej Babiš provinil pouze tím, že ubral ostatním politickým stranám téměř třetinu hlasů voličů, na které si až do vzniku Ano dělaly automatický nárok.

Některé tím připravil o možnost pokračovat ve starých všemocných koalicích, jiné posunul až nebezpečně blízko k hranici, posd kterou se z dříve lukrativní strany stává strana mimoparlamentní.

Člověk nemusí být zrovna fanouškem Andreje babiše, aby si povšiml slabin těch, kdo se ho snaží za každou cenu z politické scény odstranit. Nápadná je už třeba vstřícnost většiny z nich vůči jiným bohatým lidem, v jejichž "podnikání" by se přísslušné orgány mohly zajímat o sumy mnohonásobně vyšší, než byly dotace pro Čapí hnizdo.

Na zatím posledním díle seriálu je snad nejzajímavější to, že až na jeho samotném konci se dozvíme, co mohou čekat po příštích volbách strany , jako jsou ČSSD, KSČM, a Okamurova SPD. Právě ony dnes hrají nejméně o tolik jako Andrej Babiš.

(Jan Keller, Napínavý seriál, Právo 15. listopadu 2018)

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Budeme slavit 17. listopad.
Hlavním bodem programu bude lynč předsedy vlády, Předsedou vlády je na základě demokratických voleb, které vyhrál.
A jaký byl hlavní požadavek organizátorů sametové ? No přece svobodné volby !

Vidíte ? Už to neplatí ! Když není vítěz náš, nejsou svobodné volby k ničemu !

"Demokratům" se letošní oslavy opravdu povedou ! Budeme se smát nebo brečet ?

Zatím bez slepic

Presne.

Svobodne volby samozrejme ano, ale to neznamena, ze si kazdej muze volit jak ho napadne. To bychom tu demokracii nevybudovali nikdy.

Prvni republika trvala asi 20 let, socialismus asi 40. Kde my jsme po 30 letech....

Zatím bez slepic

Nebudu sprostý !

Zatím bez slepic

vy jste si začal.
Uděluji vám virtuálních pár facek. (Pár jsou dvě - zleva, zprava.) Nikoli proto, že bych vás neměl rád, nýbrž proto, že prozrazujete triky. TO SE NEDĚLÁ!!!
:-)

Zatím bez slepic

Jednoznačně navrhuji brečet.
Tím se nedá nic zkazit, to je nenapadnutelné.
Smát bych se si troufl tak maximálně ještě zítra do půlnoci, sedmnáctýho už to může být trestné.

Zatím bez slepic

Doporučuji zpívat si s Nohavicou Panoptikum lásek a hrůz
Na zahrádce vesmírných sfér
pěstujem pýchu
my rodičové budoucích ér
k pláči i k smíchu
kytarista brnká nám blues
Bachovy fúgy
v panoptikum lásek a hrůz
tančíme boogie

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Vývoj okolo současného pokusu o puč znovu ukazuje, jak důležité bylo, že se stal prezidentem Zeman nikoli Drahoš.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Targus v starej forme. Palec hore.

Zatím bez slepic