-Tuctový stařík - dobrá, tak tedy osoba mužského pohlaví, která je věkově prarodičem.
-Hlupák, který dostal trochu rozumu, až když ho skrouhla nevyléčitelná nemoc.
-Bývalý tvrďák, který byl schopen rozchodit i zlomenou nohu a spát deset hodin týdně, a dnes ho likviduje obyčejná rýma (opravdu, to není kec), a brečí jak stará kurva při každé druhé písničce,nebo básničce, neřku-li filmu, protože má nervy úplně a natrvalo v hajzlu.
-Celý život vzteklý a neuvěřitelně protivný tvor, který dokáže nasrat a nastartovat proti sobě naprosto každého dvounožce, včetně lidoopů v zoologické.
-Mamlas s prý dosti velkou pamětí na věci a události, které mu nejsou v praktickém životě naprosto k ničemu a zcela postrádající elementární znalosti nutné pro přežití a průběžné společenské neznemožňování se v běžném současném životě.
- Mám dvě maturity, z vysoké jsem odešel ihned po poznatku, že mi pro život, který chci žít, nemůže nic přinést (éra zmírajícího socíku), a zejména, že nechci ztrácet svůj čas s tehdejším pedagogickým osazenstvem VŠ postižené mou přítomností.
Mojí první hračkou, kterou si pamatuju, by tzv. angličák, maličká kovová, a tudíž nerozbitná kopie obrovského náklaďáku - sklápěče, který se užívá v povrchových dolech. Celé dětství jsem se zajímal o auta, zejména o veterány a historii automobilek. Celý profesní život dělám v dopravě (nejen řidiče), projel jsem půlku Evropy a do nedávna jsem nejraději strkal nos tam, kde se střílelo (Jugoška, Rusko, Ukrajina).
Taky mám jednu šetřivou a plačtivou ženu, která to se mnou táhne už 30 let, a tři potomky, kteří nesou bohužel nejen její genetickou výbavu, takže o počet a intenzitu vzruchů v životě rodinném není nutno nějak zvláště pečovat (v mírné nadsázce co den, to průser).
V diskuzi pod článkem o Švejkovi padl akademický dotaz, proč se vlastně tvoří fronty před hraničními přechody do Polska.
Tedy ten dotaz nebyl zcela akademický, byl směřován na mou osobu. Nicméně rozhodl jsem se odpovědět touto formou, protože odpověď se rozhodně nevtěsná do jedné věty a navíc by zřejmě zanikla, neboť jsem na ni narazil s půldenním zpožděním.
Jak možná někteří ze čtenářů Kydů zaregistrovali, byl jsem loni nucen lehce změnit profesi. Zatímco jsem se několik dekád nepřetržitě válel v autě, nyní se válím pod auty. Výhodou je skutečnost, že už nemusím několikrát denně šplhat do výše tří metrů, nýbrž si lehnu do přízemí. To jest na zem a skoro rovnou tam, kde mne to napadne.
Tedy je pravdou, že mne vždy napadne místo asi tak o metr dál, než je potřebné, abych při tom mohl pracovat. Ale jako bonus za to polehávání dokonce beru peníze.
Tato poměrně lehká práce má ovšem několik nevýhod:
Když jsem přelouskal poprvé Gerdův výtvor z 26. 12. 2019
Urputný Mnichovský mýtus o rozbití čs armády Hitlerovými tanky,
netušil jsem, jaká mela se kolem něj strhne. Především jsem totiž vůbec netušil, že nějaký takový mýtus existuje.
Nicméně jsem si dovolil do této debaty vstoupit a hrdě hlásat své názory utvořené nepříliš podrobným studiem ze dvou tří pramenů, doporučených vystudovaným vojenským historikem.
Druhý den
Ubytování
Targus mi poslal moc hezký cestopis s fůrou fotek. Text jsem připravil snadno, ale fotky se mi nezadařily. Omlouvám se Targusovi i čtenářům. V textu je několik míst, které fotky předpokládají... Prosím berte na to ohled.
Zcela netradičně vkládám vysvětlivky hned na počátek textu:
slovo „expedice“ je v nadpisu proto, že většina čtenářů ho naprosto nesnáší a o žádnou expedici v pravém slova smyslu samozřejmě nejde,
Byla malá a drobná. Tak drobná, že připomínala malou myšku. Tiše vstoupila s náčiním, dveře za sebou zavřela patou a pustila se do práce. Když někoho vyrušila, tiše a nesrozumitelně se omlouvala.
Říkali jí různě: kripl, nepodarek, brejlovec, ona, tamta. Nikdo se ani neobtěžoval zjistit, jak se jmenuje.
V návaznosti na svůj slib v debatě pod článkem Malý střípek pro budoucnost bych zdejší kydače rád seznámil se svým zážitkem v novém zaměstnání.
„Desééét!“ řve zeťák Jura jak na lesy a nahlas počítá, o kolik míst se jeho družstvo posune v rodinném kuželkovém klání. A jelikož to je dnes už jeho třetí desítka jedním hodem, získává i prémii vypsanou oslavencem, Jurovým pratchánem Vladkem. Servírka přitáhne ojíněnou maxiláhev šampaňského a skleničky. Ranec zkapalněné dobré nálady pro dychtivé zájemce.
Prakticky neustále jsme bombardováni zaručenými zprávami, jak dobře, ba blahobytně si žili naši předkové v období tzv. první republiky. Navíc jsme zásobováni žebříčky a grafy, které mají vysvětlovat tu jedině správnou pravdu starým, hloupým a škaredým pomatencům, pamatujícím si zkazky svých prarodičů o těžkém životě mezi světovými válkami. Kde je tedy pravda?
Vážným zájemcům o tuto tématiku mohu doporučit ke studiu mimo mnohé jiné i publikaci :
PRŮCHA, Václav a kol. Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992
S velkým zájmem jsem si přečetl Vidlákem líčenou story o elektronickém recepisu pořízeném v kompu moderního pána dochtora.
Soudného čtenáře jistě napadne otázka, proč asi tak se zájmem, když se jedná v tomto čase a místě o jev takořka samozřejmý, souhrnně nazývaný slovem digitalizace.
