-Tuctový stařík - dobrá, tak tedy osoba mužského pohlaví, která je věkově prarodičem.
-Hlupák, který dostal trochu rozumu, až když ho skrouhla nevyléčitelná nemoc.
-Bývalý tvrďák, který byl schopen rozchodit i zlomenou nohu a spát deset hodin týdně, a dnes ho likviduje obyčejná rýma (opravdu, to není kec), a brečí jak stará kurva při každé druhé písničce,nebo básničce, neřku-li filmu, protože má nervy úplně a natrvalo v hajzlu.
-Celý život vzteklý a neuvěřitelně protivný tvor, který dokáže nasrat a nastartovat proti sobě naprosto každého dvounožce, včetně lidoopů v zoologické.
-Mamlas s prý dosti velkou pamětí na věci a události, které mu nejsou v praktickém životě naprosto k ničemu a zcela postrádající elementární znalosti nutné pro přežití a průběžné společenské neznemožňování se v běžném současném životě.
- Mám dvě maturity, z vysoké jsem odešel ihned po poznatku, že mi pro život, který chci žít, nemůže nic přinést (éra zmírajícího socíku), a zejména, že nechci ztrácet svůj čas s tehdejším pedagogickým osazenstvem VŠ postižené mou přítomností.
Mojí první hračkou, kterou si pamatuju, by tzv. angličák, maličká kovová, a tudíž nerozbitná kopie obrovského náklaďáku - sklápěče, který se užívá v povrchových dolech. Celé dětství jsem se zajímal o auta, zejména o veterány a historii automobilek. Celý profesní život dělám v dopravě (nejen řidiče), projel jsem půlku Evropy a do nedávna jsem nejraději strkal nos tam, kde se střílelo (Jugoška, Rusko, Ukrajina).
Taky mám jednu šetřivou a plačtivou ženu, která to se mnou táhne už 30 let, a tři potomky, kteří nesou bohužel nejen její genetickou výbavu, takže o počet a intenzitu vzruchů v životě rodinném není nutno nějak zvláště pečovat (v mírné nadsázce co den, to průser).
.. aneb nic jsem neviděl a všecko jsem si vymyslel.
Byl jsem pracovně vyslán do jednoho - takového speciálního podniku.
Popravdě řečeno, on to výrobní podnik ani moc není. Je to spíše manufaktura. Kdosi znalý řemesla sestavil v jedné prázdné hale poloprovoz k produkci tzv. modifikátu.
Krátký válečný úvodník:
Na druhé ukrajinské dějství je všechno nachystané. Teď už jen počkat na závěrečný olympijský ceremoniál (to bude dneska) a může se začít.
Do slovanských kasáren v Plzni jsem přijel odpoledne a na ubikaci mne čekalo jedno překvapení za druhým. Z pohledu mladého vojáka jsem se zděsil, že budu i další půlrok služebně nejmladším, protože tato jednotka se doplňovala téměř výhradně přivelením půlročáků z jiných útvarů.
Rozhodl jsem se trochu šířeji reagovat na dotazy nicku Bezuchov textem, který bude určen ke zveřejnění na Kydech.
Z důvodu nepříliš vysoké atraktivity tohoto tématu pro kohokoli, kdo tzv. „vojnu“ neabsolvoval, přepisuji dva zaslané dotazy s prvotní a velmi krátkou reakcí. Případným čtenářům tak dám na výběr, zda se spokojit se zjištěním mého názoru v několika řádcích textu, anebo se začíst do této problematiky více.
Dotazy:
1. Především, slyšel jste někdy o smrtelných zraněních způsobených přímo šikanou?
Odpověď:
Krátký úvodník:
Tento týden si dám trochu voraz... Nahromadily se mi nějaké nevydané texty jiných autorů, které se hodí k volbám. To abyste ze všeho měli ještě více hlavu v pejru. Všem autorům jsem slíbil, že texty do voleb vyjdou, takže pokud si mám před uzavřením hlasovacích místností ještě škrtnout, musím to rychle pouštět. V dalších dnech budu dávat své texty jedině kdyby se stalo něco významného. Přednost budou mít ostatní.
Protivné pištění elektrobudíku mne zastihne na cestě ze studené sprchy. Nemohl jsem dospat. Ne že bych se na dnešní den těšil, ale v posteli to prostě dál nešlo, budil jsem se celou noc.
Vidlák zde nedávno nadhodil problém podivného úkazu ve věkové skladbě řidičů v zemědělství.
Tento problém má kořeny v době, kdy jsme zazvonili klíči v zastoupení pohádkového zvonce a namísto očekávaného konce pohádky, která se nám tenkrát vůbec nelíbila, nastal počátek rozkrádání, anebo ničení všeho, čeho jsme dosáhli nejen za čtyřicet let komunistické hrůzovlády, nýbrž i za dvacet let jedině správného demokratického budování první republiky a rovněž za předcházejícího třistaletého panování Habsburského rodu.
Když zde Vidlák pustil na sklo můj zážitek z poslední jízdy se starým, hloupým a nehezkým autem, stručně řečeno s křápem „ze staré doby“, netušil jsem, kolik se najde čtenářů, kteří se podiví či dokonce pohorší nad mou smělostí ponechat naloženou soupravu volně svištět bez jakéhokoli zásahu jen tak volně krajinou, vnímat pouze krásu probouzejícího se letního dne, těšit se z ranního „letu ke slunci“ (silnice z Varů ku Praze směřuje velmi zhruba na východ).
...aneb variace na nikoli renesanční téma…
Už jste někdy zastřelili koně?
Já nechtěl, bránil se, … ale musel.
Nebyli to koníci z masa, kostí, šlach a krve, zabalení v chlupaté kůži.
Byli železní, schováni pod zářivě bílou směsicí železa a plastu jménem Akrylonitrilbutadienstyrén, zkráceně ABS, ze kterého se dnes většinově lisují karosářské díly aut.
„Ták, a zas vo den blíž k civilu,“ zabouchl dveře náklaďáku otylý mladík, narvaný do maskáčů. Jeho tři štíhlejší kolegové ve stejném úboru už na něj čekali u brány vojenského autoparku a remcali, že je pomalý.
„Klídek, vole, co chcete? Abysme se eště potkali s gumama na baráku? Aby zas votravovali?“ bránil se tlouštík. „Než dojdem piánko na cimru, gumáci vodprejsknou dom a my se hezky v klídečku vyvalíme na bidla.“
