Když jsem přelouskal poprvé Gerdův výtvor z 26. 12. 2019

Urputný Mnichovský mýtus o rozbití čs armády Hitlerovými tanky,

 netušil jsem, jaká mela se kolem něj strhne. Především jsem totiž vůbec netušil, že nějaký takový mýtus existuje.

Nicméně jsem si dovolil do této debaty vstoupit a hrdě hlásat své názory utvořené nepříliš podrobným studiem ze dvou tří pramenů, doporučených vystudovaným vojenským historikem.

Druhý den 

Ubytování

Targus mi poslal moc hezký cestopis s fůrou fotek. Text jsem připravil snadno, ale fotky se mi nezadařily. Omlouvám se Targusovi i čtenářům. V textu je několik míst, které fotky předpokládají... Prosím berte na to ohled. 

Zcela netradičně vkládám vysvětlivky hned na počátek textu:

• slovo „expedice“ je v nadpisu proto, že většina čtenářů ho naprosto nesnáší a o žádnou expedici v pravém slova smyslu samozřejmě nejde,

Byla malá a drobná. Tak drobná, že připomínala malou myšku. Tiše vstoupila s náčiním, dveře za sebou zavřela patou a pustila se do práce. Když někoho vyrušila, tiše a nesrozumitelně se omlouvala. 

Říkali jí různě: kripl, nepodarek, brejlovec, ona, tamta. Nikdo se ani neobtěžoval zjistit, jak se jmenuje.

V návaznosti na svůj slib v debatě pod článkem Malý střípek pro budoucnost bych zdejší kydače rád seznámil se svým zážitkem v novém zaměstnání.

„Desééét!“ řve zeťák Jura jak na lesy a nahlas počítá, o kolik míst se jeho družstvo posune v rodinném kuželkovém klání. A jelikož to je dnes už jeho třetí desítka jedním hodem, získává i prémii vypsanou oslavencem, Jurovým pratchánem Vladkem. Servírka přitáhne ojíněnou maxiláhev šampaňského a skleničky. Ranec zkapalněné dobré nálady pro dychtivé zájemce.

Prakticky neustále jsme bombardováni zaručenými zprávami, jak dobře, ba blahobytně si žili naši předkové v období tzv. první republiky. Navíc jsme zásobováni žebříčky a grafy, které mají vysvětlovat tu jedině správnou pravdu starým, hloupým a škaredým pomatencům, pamatujícím si zkazky svých prarodičů o těžkém životě mezi světovými válkami. Kde je tedy pravda?

Vážným zájemcům o tuto tématiku mohu doporučit ke studiu mimo mnohé jiné i publikaci :

PRŮCHA, Václav a kol. Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992

S velkým zájmem jsem si přečetl Vidlákem líčenou story o elektronickém recepisu pořízeném v kompu moderního pána dochtora.

Soudného čtenáře jistě napadne otázka, proč asi tak se zájmem, když se jedná v tomto čase a místě o jev takořka samozřejmý, souhrnně nazývaný slovem digitalizace.

Vítr osudu mne v současné době zavál na pracoviště, z něhož jsem zbaběle prchnul před cca 35 lety.

Je to pro neznalé a prvodiváky (výraz "prvodivák" jsem vymyslel já, heč!) taková praktická ukázka inferna, aneb názorné školení, co čeká podle náboženských představ jedince, kteří mají pro Boha a Desatero jen slova pohrdání.

Sedím u okna, mnu rukama vlažný radiátor, hledím do bílé nadílky za sklem.
Přemýšlím, kolikrát se ještě budu dívat tímto oknem na závoje padající bílé nadílky a zahřívat
si studené ruce…
No nic, vstávej, chlape, je třeba něco dělat, poroučím si. Vklouznu do vojenských kanad,
navleču přetěžký prošívaný kabát, na rameno zavěsím ruksak a vyrazím z domu.
Za hodinku mám město za sebou, pomalu stoupám lesem k nejbližšímu vrcholu Beskyd.
Padající sníh spolehlivě dusí všechny zvuky. Takřka neslyšně se brodím sněhovou přikrývkou