Expedice Transylvania 2019 - druhý díl
Druhý den
Ubytování
-Tuctový stařík - dobrá, tak tedy osoba mužského pohlaví, která je věkově prarodičem.
-Hlupák, který dostal trochu rozumu, až když ho skrouhla nevyléčitelná nemoc.
-Bývalý tvrďák, který byl schopen rozchodit i zlomenou nohu a spát deset hodin týdně, a dnes ho likviduje obyčejná rýma (opravdu, to není kec), a brečí jak stará kurva při každé druhé písničce,nebo básničce, neřku-li filmu, protože má nervy úplně a natrvalo v hajzlu.
-Celý život vzteklý a neuvěřitelně protivný tvor, který dokáže nasrat a nastartovat proti sobě naprosto každého dvounožce, včetně lidoopů v zoologické.
-Mamlas s prý dosti velkou pamětí na věci a události, které mu nejsou v praktickém životě naprosto k ničemu a zcela postrádající elementární znalosti nutné pro přežití a průběžné společenské neznemožňování se v běžném současném životě.
- Mám dvě maturity, z vysoké jsem odešel ihned po poznatku, že mi pro život, který chci žít, nemůže nic přinést (éra zmírajícího socíku), a zejména, že nechci ztrácet svůj čas s tehdejším pedagogickým osazenstvem VŠ postižené mou přítomností.
Mojí první hračkou, kterou si pamatuju, by tzv. angličák, maličká kovová, a tudíž nerozbitná kopie obrovského náklaďáku - sklápěče, který se užívá v povrchových dolech. Celé dětství jsem se zajímal o auta, zejména o veterány a historii automobilek. Celý profesní život dělám v dopravě (nejen řidiče), projel jsem půlku Evropy a do nedávna jsem nejraději strkal nos tam, kde se střílelo (Jugoška, Rusko, Ukrajina).
Taky mám jednu šetřivou a plačtivou ženu, která to se mnou táhne už 30 let, a tři potomky, kteří nesou bohužel nejen její genetickou výbavu, takže o počet a intenzitu vzruchů v životě rodinném není nutno nějak zvláště pečovat (v mírné nadsázce co den, to průser).
Druhý den
Ubytování
Targus mi poslal moc hezký cestopis s fůrou fotek. Text jsem připravil snadno, ale fotky se mi nezadařily. Omlouvám se Targusovi i čtenářům. V textu je několik míst, které fotky předpokládají... Prosím berte na to ohled.
Zcela netradičně vkládám vysvětlivky hned na počátek textu:
slovo „expedice“ je v nadpisu proto, že většina čtenářů ho naprosto nesnáší a o žádnou expedici v pravém slova smyslu samozřejmě nejde,
Byla malá a drobná. Tak drobná, že připomínala malou myšku. Tiše vstoupila s náčiním, dveře za sebou zavřela patou a pustila se do práce. Když někoho vyrušila, tiše a nesrozumitelně se omlouvala.
Říkali jí různě: kripl, nepodarek, brejlovec, ona, tamta. Nikdo se ani neobtěžoval zjistit, jak se jmenuje.
V návaznosti na svůj slib v debatě pod článkem Malý střípek pro budoucnost bych zdejší kydače rád seznámil se svým zážitkem v novém zaměstnání.
„Desééét!“ řve zeťák Jura jak na lesy a nahlas počítá, o kolik míst se jeho družstvo posune v rodinném kuželkovém klání. A jelikož to je dnes už jeho třetí desítka jedním hodem, získává i prémii vypsanou oslavencem, Jurovým pratchánem Vladkem. Servírka přitáhne ojíněnou maxiláhev šampaňského a skleničky. Ranec zkapalněné dobré nálady pro dychtivé zájemce.
Prakticky neustále jsme bombardováni zaručenými zprávami, jak dobře, ba blahobytně si žili naši předkové v období tzv. první republiky. Navíc jsme zásobováni žebříčky a grafy, které mají vysvětlovat tu jedině správnou pravdu starým, hloupým a škaredým pomatencům, pamatujícím si zkazky svých prarodičů o těžkém životě mezi světovými válkami. Kde je tedy pravda?
Vážným zájemcům o tuto tématiku mohu doporučit ke studiu mimo mnohé jiné i publikaci :
PRŮCHA, Václav a kol. Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992
S velkým zájmem jsem si přečetl Vidlákem líčenou story o elektronickém recepisu pořízeném v kompu moderního pána dochtora.
Soudného čtenáře jistě napadne otázka, proč asi tak se zájmem, když se jedná v tomto čase a místě o jev takořka samozřejmý, souhrnně nazývaný slovem digitalizace.
Vítr osudu mne v současné době zavál na pracoviště, z něhož jsem zbaběle prchnul před cca 35 lety.
Je to pro neznalé a prvodiváky (výraz "prvodivák" jsem vymyslel já, heč!) taková praktická ukázka inferna, aneb názorné školení, co čeká podle náboženských představ jedince, kteří mají pro Boha a Desatero jen slova pohrdání.
Sedím u okna, mnu rukama vlažný radiátor, hledím do bílé nadílky za sklem.
Přemýšlím, kolikrát se ještě budu dívat tímto oknem na závoje padající bílé nadílky a zahřívat
si studené ruce…
No nic, vstávej, chlape, je třeba něco dělat, poroučím si. Vklouznu do vojenských kanad,
navleču přetěžký prošívaný kabát, na rameno zavěsím ruksak a vyrazím z domu.
Za hodinku mám město za sebou, pomalu stoupám lesem k nejbližšímu vrcholu Beskyd.
Padající sníh spolehlivě dusí všechny zvuky. Takřka neslyšně se brodím sněhovou přikrývkou
Jak možná někteří z vás zaregistrovali, navštívil jsem služebně rumunskou Bystricu (Bistrita). A jak už hezkých pár let bývá u kamioňáků pravidlem, i zde platilo příslovečné „byl jsem všude a neviděl jsem nic“. Takže kdo se těší, že se dozví něco o pamětihodnostech, či o koloritu na místním trhu se vším, od dobytka přes palivové dřevo a domácí sýry až po koberce, bude šeredně zklamán. Pročež udělá lépe, pokud svůj počítač ihned vypne, neb je na to škoda proudu, jak s oblibou říkával jeden můj prapředek.