Kromě toho, že v Evropě jdou do kytek automobilky, jdou do kytek i ocelárny. Především ty, které přešly na hentu zelenou výrobu. To se dělá tak, že zkasírujete miliardy peněz z dotací na tavení železa pomocí vodíku, ono se to nepovede a tak to zavřete a „převedete výrobu“ do Indie, kde žádné grýndýly nejsou a nějaký kouř z vysoké pece tam nikoho ze židle nezvedne.

Vidlák zde nedávno nadhodil problém podivného úkazu ve věkové skladbě řidičů v zemědělství.

Tento problém má kořeny v době, kdy jsme zazvonili klíči v zastoupení pohádkového zvonce a namísto očekávaného konce pohádky, která se nám tenkrát vůbec nelíbila, nastal počátek rozkrádání, anebo ničení všeho, čeho jsme dosáhli nejen za čtyřicet let komunistické hrůzovlády, nýbrž i za dvacet let jedině správného demokratického budování první republiky a rovněž za předcházejícího třistaletého panování Habsburského rodu.

Omlouvám se Davidovi, že mu narušuji úvod jeho článku, ale mám pro čtenáře krátké oznámení. Vzhledem k přetrvávajícím problémům s elfem Sartrem jsem přidal do základního menu vidlákových sedm pravidel diskuse. Nebojte se, nikoho z diskutujících se to netýká až na jednu jedinou výjimku. Ale bude dobré, když se s tím seznámíte. 

Davide je to Vaše: 

Dnes budeme pokračovat ve včerejším tématu. V diskusi se nahromadilo dost otázek k vysvětlení a ledacos budu muset vidlácky dovysvětlit a uvést na pravou míru.

Albert Schweitzer byl viděno dnešníma očima určitý sluníčkář své doby, ale je třeba mu přiznat, že svou pomoc Africe dělal za své. Sám se chtěl stát doktorem v Africe, sám vystudoval medicínu, psal po večerech knihy, dělal varhanní koncerty a za peníze takto vydělané odjel do Afriky, která se  mu nakonec stala osudem. Knížky, které o tom napsal, stojí za to.