Nedělní chandra zchátralého Casanovy

Autor
Štítky

„Desééét!“ řve zeťák Jura jak na lesy a nahlas počítá, o kolik míst se jeho družstvo posune v rodinném kuželkovém klání. A jelikož to je dnes už jeho třetí desítka jedním hodem, získává i prémii vypsanou oslavencem, Jurovým pratchánem Vladkem. Servírka přitáhne ojíněnou maxiláhev šampaňského a skleničky. Ranec zkapalněné dobré nálady pro dychtivé zájemce.

Vyjdu na terasu zalitou žhavými louči odpoledního slunce. Teplé počasí si dalo letos načas a snaží se nám to vynahradit. Na jejím konci, kde rozprostírá svůj stín rozložitý javor, sedí bratranec Ivoš a zapaluje si jednu cigaretu za druhou. Mlčky přisednu.

„Co tě sere, že tak hulíš?“ zahájím konverzaci nad popelníkem přetékajícím nedopalky a vzápětí bych si nejradši nafackoval. Od doby, kdy Ivoše obrali společníci o podíl ve firmě i ostatní majetek, je už ve čtvrtém zaměstnání. Prožil bolestný rozvod, zemřeli jeho rodiče, zahynul mu syn, dcera zakotvila kdesi na druhém konci světa, v lokalitě, jejíž jméno nedokážu ani vyslovit.

„Bowling tě nebere, jak se zdá,“ rychle přehazuju veksl, než se stačí nadechnout k odpovědi.

Ivoš jen pokrčí rameny a zatáhne z vajglu.

Oba cítíme, že cesta mezi námi je nadobro zasypaná. 

Už nikdy… 

Oba se bojíme promluvit o čemkoli, abychom nějak nezasáhli toho druhého. Dva kamarády na život a na smrt rozdělil život tak drsným způsobem, že nejsou schopni vydržet u jednoho stolu, natož se spolu normálně bavit. 

Ivoš kvapně zamáčkne nedokouřený vajgl v popelníku a cosi zabrblá o pivu, načež uteče z terasy do výčepu.

Bez nálady vyjdu z rekreačního střediska, v němž se dnešní rodinná žranice koná. Po třiceti krocích se otočím a hledím na kdysi honosnou budovu postavenou v socprc stylu zlými komunisty za odborářské peníze. 

Už nikdy…

Když jsem přišel domlouvat dnešní trachtaci, vedoucí mi suše oznámil, že po letní sezóně zavírá. Ohromeně jsem na něj vyvalil bulvy, zalapal po dechu a poslouchal o EET, nedostatku lidí ochotných dělat na brigádní smlouvu, o rostoucích nákladech, blablabla…

Prostě už nikdy…

Cvaknu čudlíkem na klíči a svalím se za volant své naleštěné piksly.

Po deseti minutách jízdy autem jsem doma, sváteční dres letí na hromadu použitého šatstva (ano, jsem bordelář). Jdu provětrat motorku a vyčistit hlavu. Neseděl jsem na ní skoro rok a pod dnešním bezmračným nebem se mne zmocňuje těžký absťák.

Vítr ve vlasech a pocit svobody - tak to už fakt ne. Jednak už jaksi nejsou k mání vlasy, jednak je u nás radarů více, než bylo bulharských partyzánů v kdysi populárním seriálu „Na vseki kilometar“ (Na každom kilometri). Takže hezky pomalu, „na kochačku“, prohlížet si za jízdy rakovinné novotvary paneláků naležato. Nově postavené domky s trávníky vymydlenými až ke kořínkům, přehlídku nablýskaných plechovek na kolech. Projet se jen tak po nových asfaltkách v místech, kde ještě před pár lety byly rozbité polňačky, po nichž hopsaly jezeďácké Zetory, případně přecházela stáda krav či ovcí z jedné pastviny na druhou. Nezastavěné družstevní lány jsou zarostlé v lepším případě trávou, v horším se podobají zapleveleným skládkám odpadu všeho druhu. 

Trávu v zahradách a pozůstatcích sadů kosí kosou ze setrvačnosti snad už jen zbytky ze zbytků důchodců předstírajících elán a zdraví. Koho budou tím senem krmit, netuším. U žádné chalupy nevidím, ani necítím hnůj, i když u těch starších ještě stojí stodoly a zděné chlévy. Zato je všude menší či větší bazén. A dnes, o víkendové neděli, i grily, sudové pivo s chladicími agregáty, trampolíny, houpačky, nekonečné lány pergol a altánů s překrmenými a přechlastanými…, áále nic…

Kolik let ještě zbývá, než budeme muset říci „už nikdy“? Deset? Pět? Tři?

Nesen vlnou nostalgie zamířím posledním nevyasfaltovaným úsekem mezi poli zarostlými plevelem na polosamotu za největším třídním vyvrhelem. Mimochodem dodnes nevím, proč jsem byl číslem dvě podle mínění pedagogického sboru já. 

Jasně, že bývalá týmová jednička nebyla doma, stejně jako troják i čtyřka. Kdo by taky hnil v tomhle letním počasí doma? 

Škoda, kdy zas budu mít čas a odvahu pokusit se je najít?

Letmý pohled na budíky mého peklostroje mě dostává zpět do reality. Je třeba se vrátit na žranici. Pětačtyřicet kilometrů a hodinka relaxu na trojkových silničkách musí dnes stačit. 

Zamířím k řadovému obydlí svého dvoukolového miláčka. Ani nestihnu před vraty družstevní garáže vypnout motor a žene se ke mně Sudivoj. Jmenuje se Milan a Sudivojem se stal proto, že před sebou nosí namísto slušivého pivního mozolu pořádný sud. Pročež vypadá, jak těhotná a k tomu navíc přežraná kráva. No nic, nikdo není dokonalý. Milan, totiž Sudivoj zbytečně nahlas melduje, že ho chtěl někdo vykrást. Jelikož se jedná o třetí garáž od mého motorkového království, zavětřím, rádoby kontrolovaně upadnu ze svého Šemíka na zem a kulhám omrknout škodu na vratech. Není to tak zlé, kdosi načal pajcrem ocelový kryt bytelného visacího zámku a buď to záhy vzdal, anebo byl vyrušen.

Přinesu flexu a švajsku, a za patnáct, dvacet minut ti to spravím,“ informuju brebentícího Pandrholu.  Ten zadrmolí něco mezi Otčenášem a eposem o Gilgamešovi, aby se vzápětí vynořil ze svého brlohu s igelitkou plnou zmrazených kusů rybího masa.

„To jsou tresky z Norska,“ hlásá a cpe mi pytel do auta. Podle toho, s jakou vehemencí koná bohulibé dílo, bych řekl, že má minimálně dvojku v žíle. Jako obvykle. Vyrvu ho i s pytlem ven a třikrát za sebou mu zopakuju, že pokud mi bude chtít věnovat nějakou mraženou náhradu za spotřebovaný materiál a ztracený čas, tak až po práci, protože je třicet nad nulou. Podle mžourání jeho oteklých očiček upravuji údaj o jeho opojení na dvě a půl, možná i na trojku. Sudivoj je cvičen a má i potřebnou hmotnost, aby bez problémů rozchodil zkonzumovaný litr kořalky. Je živoucím důkazem zdejší krajové průpovídky, že litr šnapsu pro dva lidi je tak akorát, když jeden z nich nepije.

Když Michal Tučný v goralské verzi pobere, co mu říkám, zběsile vyrazí do své nory, totiž garáže, aby se vzápětí vynořil s pikslou a zahradnickou lopatkou, načež mi s náležitými decibely a žduchanci vysvětluje, že musí bezpodmínečně vykouzlit z trávy větší počet rousnic, či cokoli podobného, na co by mohl pro mne chytit rybu pod blízkým splavem. Skutečností, že nemá rybářský lístek, se nijak zvlášť nezabývá s poukazem na to, že stejně všechny zdejší rybáře zná a zejména na každého něco ví.

Povzdechnu, vytasím ze skříně pajcr, úhlovou brusku, dvě kladiva, svářečku s příslušenstvím a hodlám se pustit do opravy garážových vrat. Jelikož mi Trautenberk nehodil před garáž zapojený prodlužovák, nachystám se duševně na výpravu do jeho sluje. Nachystat se je opravdu potřeba. V garáži panuje neuvěřitelný bordel a zničující smrad. Sudivoj zde totiž běžně provádí rozborku a tepelnou úpravu zabitých zvířat, počínaje upytlačenými rybami, přes veškeré myslitelné pernatce, až po doma vykrmené ovce, kozy a prasata. Do toho takřka pravidelná grilovačka s pivem a cigáry. A kromě občasného zametení jsou všechny pozůstatky pochopitelně zaparkovány v neuvěřitelné změti nábytku, nádobí, krabic, košů a oblečení bez jakéhokoli úklidu, protože Sudivoj o sobě tvrdí, že je vzdělán a hrdě mi před časem hlásil, že nikde není psáno, že by se božská Hygieia nějak extra moc myla a šamponovala, tudíž že spojení zdraví s čistotou je jen obyčejná pověra. 

Nadechnu se jak před ponorem za účelem vyplenění Velkého korálového útesu. Vstoupím do nory a nic neudělám, protože zásuvka je beznadějně zavalena skříní, plným mrazákem, nefunkčním vysavačem, basou piv a horou rybářských prutů. Půl sekundy před prasknutím plic našmátrám vypínač světla, cvaknu a vyfičím za kyslíkem. Když se vrátím s hrudníkem do plna napumpovaným čerstvým vzduchem, zůstanu nevěřícně na prahu vrat.

Na gauči sedí u rozsvícené stolní lampy paní v mém věku, to jest padesát kdysi dávno. Rozpuštěné vlasy až někam k pasu, slušivá blůzka, sukně po kolena, v ruce knížku.

„Mi…, Miládko, jsi to …, jsi …?“

Usměje se. Pořád stejně, jako kdysi. 

„Ahoj, pár let jsme se neviděli, což?“ 

Hledím na vílu, po které jsem kdysi marně toužil, naprázdno polykám, zápasím sám se sebou.

Do sluje opět vtrhne Gargantua a začne nás halasně seznamovat. Vůbec nevnímá naše výkřiky, že se známe od dětství. Na to popadne jednu z udic a vyrazí ke splavu.

Párkrát zapáčím tyčí a bouchnu kladivem, pak odbrousím ze dveří pochroumanou petlici. „Když to znáš, je to brnkačka,“ machruju před přihlížející Miládkou. Vyšla na denní světlo, prohlížím si její vlasy, postavu. Za těch skoro čtyřicet let, co jsem ji neviděl, přibrala tak pět kilo a vlasy si ještě pořád nemusí barvit.

„Jak žiješ? Povídej, přeháněj,“ dorážím na ni. 

„Co bys chtěl slyšet? Není o čem mluvit,“ zpraží mne s nahořklým úsměvem. „Život je pryč. Děti už vyletěly z rodinného hnízda, hned na to jsem se rozvedla a rodina mne vzápětí vyšoupla z baráku. No a s Milanem jsme si tak nějak zbyli. Tak jsem teď tady. Skoro už půl roku,“ znovu se usměje a já hledím ohromeně na prázdná místa v jejích ústech, kde obvykle bývají přední zuby. Všimne si mého pohledu. „Teď už je dobře,“ rychle dodá.

„Já …, já jsem …,“

„Já vím,“ znova se na mne usměje. „Žijeme přece v jednom městě.“

Pomocí dvou kladiv rovnám za studena pomačkaný kus železa do původního tvaru, Miládka přihlíží a mlčí.

„Jak ses…“ dodám si odvahy a zeptám se, ale můj dotaz přehluší ječení. Otočím se, za námi rozkročená Milanova máma, tlustější než on, v ruce hůl.

„Zase je tady s tou kurvou! Co jsem ti říkala, že máš udělat? Jak to, že zas chytáš ryby? Máš se starat o mě! A ne se tahat s kurvami! Už před půlhodinou jsi mi měl píchnout inzulín!“ nepříčetně vřeští klokotavým falzetem. 

Milan pohodí prut, několika skoky se dostane z koryta řeky na břeh, obejme matku kolem ramen a táhne ji domů.

„Ať odsud ta kurva vypadne!“ vříská pořád dokola stará paní a potácí se podpírána Milanem k nedalekým bytovkám.

„Tohle bylo jako co?“ žbleptnu, když se Baloun Martin s matkou ztratí v průjezdu mezi garážemi.

„Musíme se o ni starat, sotva chodí po bytě,“ vysvětluje Miládka. 

„To jsem viděl, jak sem sotva naběhla,“ odseknu. „Nebýt mě, přetáhla tě tou holí, o kterou se jakože opírala.“

Přes Miládčin obličej přeběhne záchvěv bolesti a žalu, zkřiví ji na okamžik ústa, do koutků očí vytlačí dvě slzy.

„No to snad ne! Ona tě fakt mlátí? Je ten Sudivoj normální?“

„Cože? Kdo?“

„Ále, nic. Nevšímej si mě,“ snažím se kopat do autu. „Myslím Milana, spletl jsem se,“ blekotám.

„Aha. Když mám po noční a Milan je v práci, spím tady. Stará paní mne samotnou u sebe nesnese. Leda když něco nutně potřebuje, jinak ne.“

„Takže ty pěkně nachystáš bufet, utřeš jí prdel, šlehneš jí inzulín a můžeš zas jít zaparkovat pod most. Tak to je ideál, to ti řeknu. To bych fakt chtěl žít! Bezva život,“ pořvávám na Miládku. 

Vztekle seberu vyklepaný kus železa a jdu ho přiměřit na vrata. Bude to v pořádku, podařilo se mi ho obstojně srovnat na první pokus. Když otevřu druhou polovinu vrat, abych aspoň trochu vyvětral, zůstanou mi oči viset na regálu u stěny. Tři metry dlouhá sestava polic sahá až ke stropu a je k prasknutí napěchována knížkami. Stojím a hledím na knížky. Kdysi jsem je přečetl skoro všechny. Spousta pohádek, Tři mušketýři, snad celá edice Knihy odvahy a dobrodružství, Balzac, Remarque, Salinger, Márquez, Bulgakov, Jirásek…

„A tohle je zas co?“ vytlačím ze sebe dotaz. „Takovou knihovnu tady Su… Milan nikdy neměl!“

To je pár mých knížek, které mi zbyly, když jsem se odstěhovala z domu,“ vysvětluje má bývalá Venuše.

„É, tam ta vrchní police plná knížek v té jako by starobylé červené vazbě…“

„To jsou knížky, které jsem si kupovala v dárkovém vydání,“ nadšeně vysvětluje ojetá víla. „To byla taková edice, je to samozřejmě jenom napodobenina kůže, ale to zlaté písmo drží dobře, neloupe se to,“ přejde Miládka k regálu, čte jednotlivé tituly a hrdě na ně ukazuje prstem. „Chtěla jsem mít doma něco zvláštního.“

„A ten kousek s nápisem Sonety, který je ležmo?“

Miládka pohlédne ke stropu: „Myslíš tohle?“ vytáhne se na špičky a sundá z řady knížek jednu, která na nich ležela. To je Shakespeare, to mám moc ráda. V tom si čtu docela často.“

Asi po půlminutě si uvědomím, že civím na Miládku s otevřenou chlebárnou a každým okamžikem mi vyteče na bradu slina. Rychle zavřu pusu a polknu.  

Bába dělá na tři šichty v sýrárně, noční směny dospává na fotelu v garáži, ve volnu poskakuje kolem sklerotické jedubaby, která ji zásadně nazývá kurvou.  A volný čas tráví čtením středověkých veršů. 

„Ty hajzle!“ vyruší mne kdosi z tupého civění na usmívající se Miládku. Sudivoj – Milan se vrátil z lovu, mrskne do garážového bince prut a odkudsi vykouzlí kus železa. Nápadně se to podobá dvouhlavňové pistoli. Zacloumá s tím, pak namíří kamsi k druhému břehu řeky a ozvou se dvě rány. Doposud ledově klidná Miládka se rozběhne k břehu řeky.

„Šimone!“ volá Miládka, zatímco několik potetovaných chlapíků na protějším břehu míří do houští a Sudivoj se snaží co nejrychleji nabít kvér dalšími patronami. Naštěstí má prsty zpomalené chlastem, takže partička stihne bezpečně vklouznout do stínů lesa. 

„Tam byl můj Šimon, ne? Viděla jsem dobře,“ přesvědčuje sama sebe Miládka, zatímco Trautenberk pobíhá po břehu a mává pistolí domácí výroby.

„Já tomu zkurvysynovi ukážu,“ huláká, páčí šroubovákem z komory zaseknutou nábojnici, kope vztekle do košíku s houbami. „To on mi chtěl vybílit garáž,“ strčí mi zbraň pod nos. „Chtěl šlohnout tohle a chlast. A žrádlo v mrazáku, to je úplně jasné!“

„Šimonku, synáčku!“ zakvílí takřka zvířecky Miládka na břehu řeky. Chvíli to vypadá, že hupsne pod jez.

„ Hajzl je to!“ oboří se Milan na Miládku, popadne ji za paži a táhne ji do své smradlavé díry.  „A dluží mi čtyři sta litrů, tím je řečeno vše,“ končí Milan debatu s Miládkou dřív, než vůbec mohla začít. „Co vidí, to ukrade, sežere, anebo vychlastá s těmi svými kumpány. Se na ně podívej! Jeden basman vedle druhého!“ pokračuje Milan, něžně si pohladí odulý teřich a vytáhne z garážové lednice pivo. 

„Musím se zchladit. Takový amor jsem už dlouho nedostal, to ti řeknu.“

„Cože? Amor? Snad jsi chtěl říct amok, ne?“ začnu se doptávat.

„Amor, amok, to máš jedno, hlavně, že mi rozumíš!“ opáčí Trautenberg a dlouze nahlas  říhne.

„ Tohle mám na vydry,“ pokračuje v řečnické etudě. „Udělal to za války děda, když chodil pro paš na Slovensko. To víš, tenkrát, když tě lapli, jsi to měl spočítané. Nejdřív Gestapo, pak Osvětim a šup do pece. Němci se s tím nesrali. Takže si udělal tenhle dvouraňák. Oni chodili na hlídky vždycky ve dvou, tak aby je sejmul oba naráz.“

No, ze dvou, tří metrů bys snad mohl něco trefit, ale na delší vzdálenost, to teda nevím,“ pochybuju o kvalitách samo domo střelné zbraně.

„ Už se mi podařilo jednu bestii sejmout a jednu vyplašit. Možná i něco schytala, mazala do lesa jak střelená. Hehehe,“ sám se směje svému vtipu. „Tenhle revír je můj a nikdo mi tu nebude pytlačit! Ani vydry, ani Miládčin kluk.“

Potlačím chuť zavést debatu na téma ilegálního držení střelné zbraně. Debaty s opilcem nevedou nikdy nikam. Mlčky uklidím nářadí, schovám motorku.  

 Sudivoj s Miládkou mi nacpou do auta dva pytle proviantu, pak zavřou garáž a jdou zkontrolovat zuřivou matku. 

Já mažu domů. Vyšlapu schody do patra, narvu darované zmrazené maliny a ryby do mrazáku, svléknu se ve své trucovně z motorkářského do trenek a zmuchlané sváteční hadry přenesu do obýváku. Tam se postavím přesně uprostřed místnosti a při oblékání čumím do zdi. Vlastně ani ne do zdi, ale na obraz. Je namalovaný v barokním stylu a v přízračném šerosvitu z něj na mne hledí panenka Maria s novorozenětem v náručí. Mám ten obraz už spoustu let, přivezl jsem si ho z vojny jako dar. Žena na ten obraz vždycky žárlila, bylo těžké jí vysvětlit, proč zrovna já, starý pohan si ho chci pěstovat hned vedle televize.

Když se dostavím na žranici, zjišťuji, že si mé nepřítomnosti vlastně nikdo nevšiml. Přemýšlím, jestli je to dobře nebo špatně. Všichni jsou ještě o něco veselejší, ještě o něco více přejedenější, ještě o něco více přechlastanější. Chtějí se jen objímat, zpívat, tančit, užívat krásného dne.

„Vypadáš, jako bys potkal nějaké strašidlo,“ ozve se mi za zády. Polekaně se otočím. To jsem si mohl myslet – Stará Jahoda. 

Moje stíhačka. 

Moje berlička. 

Můj halogen. 

Podpírá mě a svítí mi na cestu životem už třicet let. 

Hovno!

Nemilosrdně mě táhne ve vleku za sebou. Přesně tak, jako lesotraktor rve z lesa poražený kmen. Bez zrychlení či zpomalení, na redukovanou rychlost, křovím, kopřivami, ostřicí, přes strže, potoky, stále vpřed. Bez ní bych tu už dávno nebyl.

„Ani ne,“ odpovím jí. „Vlastně jo. Viděl jsem Titanic.“

„Cože? Tys něco pil?“

„Ne. Proč? Ty myslíš, že lodě odsouzené ke zkáze jsou jen na moři?“

„Já to nechápu,“ řeší Jahoda. „Jaké moře a jaké lodě? Jsi říkal, že ti to tu jde na nervy a jdeš se projet na motorce, nebo ne?“

„Máš pravdu. 

„Tak co ten Titanic?“

„No že na něm hráli úplně stejně, jako se hraje tady, kotě moje,“ vysvětluju a hledím do vybledlé modři Jahodiných zmatených očí.

„Tady i všude okolo. Všude, kudy jsem dnes jel, se zpívalo a slavilo. Jak na Titanicu. Až na…, áá… nic.

„Jak nic? Cos ještě viděl? Nějaký ledovec před přídí?“ přistupuje Jahoda na mou hru s metaforou.

„Kašli na to, jen tak plácám. Ale viděl jsem Miládku. Víš, kterou. Jak jsi mi říkala, že když se potkáte, vždycky se na mě vyptává… Žije se Sudivojem – teda s Milanem…“

„A tys to nevěděl? Tys to zapomněl! Vždyť jsem ti to říkala! Vím to od kamarádky tety mojí spolužačky, kterou jsem potkala…,“spustí Jahoda vysvětlovací kulometnou palbu, ve které se beznadějně ztratím hned po první dávce. Ratatatata…, poslušen pudu sebezáchovy vypínám uši…

***

Ten památeční obraz, který visí v obýváku, namaloval cikán. 

Samozřejmě, že se jmenoval Déžo, jak jinak. Byl ženatý, měl jedno malé cikáně a chtěl z vojny domů za svou Eržikou co nejčastěji. Lampasáci mu dávali opušťáky, když jim namaloval nějaký hezký obrázek podle jejich přání. Portréty podle fotek, krajinky, rodné domy rodičů, zvířata, cokoliv, co si kdo objednal.

Samozřejmě, že Déžo neuměl malovat. Řešil to tak, že na přichystané plátno promítl obrázek ze zpětného projektoru a jednoduše jej vybarvil olejovými barvami.

Samozřejmě, že mu zakázky od lampasáků nestačily, takže utíkal za Eržou, jak se dalo. A lampasáci odpočítali deset hodin od Déžova zmizení, aby stihl dojet vlakem domů a pomilovat se s Eržikou. Byli uznalí. Pak poslali eskortu do jeho rodné vsi, do domu jeho rodičů, do pokojíčku v podkroví, v němž s Eržou a cikánětem žili, aby nebohého pseudomalíře přivezla zpátky do kasáren.

Samozřejmě, že pak dostal Déžo týden basy za nedovolené opuštění posádky. Musel pak dvanáct hodin denně kopat základy na stavbu nových dílen v autoparku a spal na tvrdé pryčně stlučené z prken, zabalen v tenoučkém spacáku, pod hlavou namísto polštáře smotané trenýrky a ponožky. Ostatní oblečení a boty musely být na chodbě ve výklenku vedle dveří bez kliky.

Samozřejmě, že s neuvěřitelnou umanutostí utíkal za Eržou znova a znova, i když věděl, že ho za každý jeden útěk čeká čtyřiaosmdesát hodin galejí s lopatou v ruce v jílovité půdě. 

Samozřejmě, že když byl zase jednou v lapáku, přijela za ním Erža s celou rodinou, aby mu ukázala jejich právě narozené druhé dítě.

Samozřejmě, že jsem byl takový blbec a namísto toho, abych s ostře nabitým samopalem v ruce hlídal basmana Déža při kopání základů, dovolil jsem, aby v zablácených montérkách přelezl kasárenský plot a objal Eržu, přivítal se s rodinou, pochoval si v náručí svého maličkého synka.

Samozřejmě, že nás někdo naprášil. Štěstí Déža a Eržiky netrvalo ani pět minut. Najednou u nich zastavil vojenský UAZ s dozorčím útvaru, zatímco mne zhaftl velitel stráže a já šel rovnou do basy k Déžovi. Déžo dostal navíc tři dny, já oko, neboli jednadvacet za porušení povinností ve strážní službě. Což je na vojně průser jako kráva.

Když jsem po třech týdnech vylezl z basy, Déžo se mi vyhýbal, jak jen mohl. Přišel za mnou až za necelé tři měsíce. To jsem byl převelen zpět k mateřskému útvaru a balil jsem si věci. Nemluvil, jen se díval, jak cpu náhradní prádlo do velké polní, jak na sebe věším všechny ty bágly, jak bez lítosti a sentimentu vycházím z kanceláře velitele roty s cestovním rozkazem v ruce.

Ostýchavě ke mně přistoupil a napřáhl ke mně ruku s roličkou zabalenou do novinového papíru. 

„To…, to mi moje Eržika pověděla…,“ motal nesouvisle se šíleným paprikášským akcentem, „ode mne a od ní…, to máš za…“

Zavrčel jsem na něj jak pes. 

Nezavrčel.

Normálně jsem ho poslal do prdele.

Zápis o trestu ve vojenské knížce znamenal tři týdny života v mundůru navíc. Nejdřív jsem mu chtěl hodit ten černobílý váleček pod nohy, pak jsem jej bez jediného slova díků zastrčil na prsa do konga – vojenského kabátu s maskovacím vzorem. 

Obešel jsem Déža bez poděkování a bez rozloučení…

Ten obraz jsem vybalil až za týden, když jsem se zabydlel na další vojenské štaci. Obraz byl nezvykle velký, na výšku měl skoro metr. A Déžo si s ním dal opravdu práci. Spoustu práce. Kromě toho že obraz opravdu precizně obkreslil, namaloval Madoně obličej podle jiné předlohy. Chvíli jsem na něj užasle hleděl, pak jsem začal prohrabávat své osobní věci. Po chvíli jsem ji našel. Pečlivě schovanou fotografii na maturitní tablo, kterou jsem zvedl asi rok předtím zpod sedadla autobusu. Vypadla Miládce z tašky, když z ní vytahovala učebnici. Byla to podepsaná fotografie Miládky.

Dodnes nevím, jak se k té fotce Déžo dostal. Měl jsem ji zamčenu v plechové skříni spolu s výstrojí a dalšími osobními věcmi a klíče jsem nedával z ruky.

Dodnes nevím, jestli ta vypadlá fotka byla náhoda, nebo něco jiného…

Dodnes jsem nenašel odvahu jít za ní a zeptat se jí, jestli tenkrát něco neztratila…

 

Hodnocení
Zatím bez slepic

Komentáře

odstavcem.
Doposud jsem nepoznal, kde je chyba. Jestli v tom, že jsem toho prožil za tisíc jiných, "obyčejných" životů, anebo věkem, či snad špatnou letorou...
Možná to je pouhá příprava na plynulý přechod k pobytu v dřevěném spacáku...

Zatím bez slepic

Jo, kdysi jsem díky tomu, co mne potkávalo, také psala cosi o andělech smrti,...
A proč se nevzdáváme? No, dokud to není nutné, tak vstáváme a jdeme dál a dál. Až to nepůjde, tak také půjdeme,
Někteří snad i s vírou v reinkarnaci, to znamená, že živí ze života přece jen vyvázneme a jednou se s těmi, kteří odešli dříve, se třeba znova setkáme,... brrr, je to proti zdravému rozumu, ale zkušenost setkání je zkušenost setkání....

Zatím bez slepic

Kdysi jsem četla něco ve smyslu, že některým lidem nadělil pánbůh štědře sílu i zdravý rozum.
To jsou v jistém smyslu ti šťastní. Ti ostatní se bojí, naříkají, stěžují si, nebo jednoduše od věcí utíkají. A chodí k těm silným a odlehčují si u nich od svých břemen, svého trápení, domnělých i skutečných křivd, protože jsou přesvědčení, že ti druzí unesou téměř všechno, protože vždycky vstali. Za všechno se platí, toto je cena za sílu a zdravý rozum.

Zatím bez slepic

Anděli smrti,
ještě nepřišel Tvůj čas.
A Vy mladíku,
pokud nemíníte jinak,
vezměte svůj kříž,
pořiďte si lopatu
a jděte kopat na hřbitov,...
Ale andělé smrti,
Vás nepřijmou,
oni ví, ještě není čas,
aby Vás odváděli
na druhý břeh,
....atd....

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Já se od první chvíle pral s tím, že jsem nevěděl, jestli jsou popisované děje reálné nebo jsou prostě cinknuty vaší literární fantazií jako tomu bylo třeba v zimní povídce o přechodu přes kopce do Polska za mnoho let neviděným kámošem. Mě prostě baví reálné události a směs reálna s fantazií sice může být třeba "literárně zajímavější", ale nedá se z toho poznat co je reál a co smyšlínka a to mě fakt nebaví.

Co se mi naopak fakt velmi líbilo byla téměř absence přehánění. Přehánění (a nejen v literární podobě) mě fakt poslední týdny naprosto přestává bavit a dát od něj dát ruce pryč úplně asi stojí za to. Oproti výletu na jawách se synem kde jsem na podle mě nelibé přehánění v komentáři upozorňoval, je toto skutečně parádní počin Targusi.

Taky jsem nevěděl co je slovo chandra (a byl jsem línej vyhledat) a tak mě trochu zarazil ten konec, že to nemá žádné rozuzlení, úsvit apod. Poučen z diskuze a dohledáním co že to slovo znamená musím říci, že to k nadpisu sedí dobře. Možná příště když nebudu vědět už něco z nadpisu tak rovnou vyhledám :-).

Též mě zarazilo tolik synonym pro Sudivoje, říkal jsem si jestli vám došla slovní zásoba nebo byste byl schopen jich vymyslet vícero. Očividně píšete že jste jich ještě dost seškrtal :-). Na mě to však asi od pátého synonyma působilo dost znechucujícně, neboť každé další synonymum mělo tendence si strhávat pozornost již jen na sebe resp. na onu jedinou postavu a odsunovat do ignorace vlastně vše ostatní.
Podle mě by byla akorát tři synonyma - Sudivoj, Milan (pro jakousi tu špetku rozmrzelé lidskosti či nezvládnuté průserovosti), a třeba Trautumberk při vykreslování represivních částí charakteru.

Abych tak nějak uzavřel kruh ohledně literárního stylu, vrátím se k začátku. Kdyby v úvodu byla upozorňující věta (jako bývá někdy ve filmech) alá "podle skutečných událostí" a k tomu drobný komentář jaký jste použil ve vysvětlení, přišlo by mi to super. Např. tedy:
"Napsáno podle skutečných událostí tak jak jsem prožil. Po spoustě let jsem mnohem více v kontaku se svým okolím (momentálně prostě nebydlím od pondělka do soboty v kabině kamionu a v neděli pod ním) a jsem zděšen."

--------------------------
Co se týká vydání knihy, stálo by vám to vlastně za to, když jste s tím už dost neúspěšně a negativně strávil nějaký čas a pořád nic -> a v případě úspěchu by výsledek byl nakonec možná pár stovek či tisícovek? (Né že by pár stovek či tisícovek navíc třeba nepotěšilo, ale když by se do toho promítlo co všechno se pro to vlastně muselo udělat, vyvážilo by to alespoň onu snahu?) Vlastní blog asi dělat nechcete a počítám že následující beztak víte, takže zbytek odstavce možná bude v něčem zajímavý pro případné jiné čtenáře. Kdybyste udělal vlastní web/blog, můžete se s náklady dostat na nulu když tam třeba zkousnete reklamní baner na úvodní stránce nebo když skousnete poskytovatele ve jménu domény a nabízený dyzajn. Na vlastní dyzajn byste musel sehnat někoho kdo hoví HTML/CSS/grafice případně se to naučit sám (přeji upřímnou soustrast jestli nemáte zkušenosti s programováním a pevné nervy prohrabávat se několik let starými a všelijak jinak/divně/blbě fungujícími html návody a manuály); a zaplatiti za změnu dyzajnu poskytovateli blogu vás stáhne o tolik kaček, že byste tomu snad ani nechtěl věřit. Ale to by vás tak trápit nemuselo, ony ty nabízené dyzajny fakt nejsou tak špatné a variabilitu mívají (aspoň z hlediska barev) velkou. Nebo něco jako má Vlk co jede na Wordpressu vychází snad na 400Kč ročně, což by pro vás jistě nebyla nepostradatelná částka.

Co se týká obsahu na takovém blogu, tak pro vás jistě není problém uložit sbírku povídek jako soubor PDF se stránkami o velikosti A4 a kdyby to někoho natolik obšťastnilo, klidně si to prostě může vytisknout i doma na tiskárně. Když to bude mít víc stránek že by to nepobrala sešívačka, kroužková vazba kterou umí v kopycentru v každém větším městě též není drahá. Takové řešení a jeho umožnění je jednoduché a praktické s absencí všelijakých "vyžírků" s podíly za to či ono pozlátko pro marketing (čili nadbytečné oškubání čtenáře).

Ono sice z vlastního blogu možná nikdy neudivíte ani korunu zisku, ale jestli vám to někdy (nebo něco z toho) někdo pochválí (což může být také vzácností), bude to určitě stát za to, neb to skutečně potěší a nejspíš to bude skutečně upřímné a lidské.

Spíš takové neštěstí vlastních blogů bývá však řekl bych v tom, že je autoři po pár letech přestanou dělat a nechají je prostě být. V takovém případě si myslím že by bylo lepší ten blog smazat, ale lpění a asi pocit že by z toho přeci jen něco mohlo být, smazání asi nepřeje. Je to škoda, mnohdy by to prospělo alespoň výsledkům vyhledávání ve vyhledávačích. Ono občas když narazím na nějaký na první pohled zajímavý blog tak mám třeba i chuť autor-ovi/ce něco napsat, ale když tam vidím datum posledního článku pár let starý, tak to prostě neudělám, neboť v drtivé většině případů nepředpokládám, že to, co by se z toho vyvinulo (byť třeba jen odpověď autora na ímejl), by pro mě skutečně bylo jakkoliv přínosné - odpadu je nyní i tak hojně a nehodlám si říkat o další.

--------------------------
Co je na vašich textech ještě fakt super je to Targusi, že v tom vůbec nemáte tu degradační společenskou vyšumělost typu "komentáře k aktuálnímu dění, k aktuálním společenským událostem atd." Ono se to sice nemusí tak jevit, ale i trouby něco po nějakém počtu opakování toho samého přestane bavit -> a že doba nějak přeje všelijakým dykotům majícím se za velikány dělat a jet už v podstatě pouze v jednom a tom samém, čili skutečně především nuda, šeď a degradace neumějící a neschopná cokoliv vyřešit. To ve vašich unikátních textech skutečně není a unikátem by možná mohly i zůstat.

P.S. dykot = DYcky koKOT!

Zatím bez slepic

Jenom dvě poznámky za sebe:
a) Povídka,, která se musí spoléhat na autorův dovysvětlující komentář, je špatná povídka. Popovídat si ex post o inspiracích, popisu tvorby etc je fajn. Ale uvádět povídku (navrhovaným) předvysvětlením, byste ji trochu degradoval. V podstatě je úplně jedno, zda si text autor vyfabuloval nebo ne. Důležité je, že čtenář si vybavil vlastní Miládku, vlastní vojnu, vlastní garáž...

b) Web či PDF jako takový je pro prózu dost nešikovný formát. Nebo jinak - klidně v něm své texty zveřejnit, proti tomu žádná, ale výsledné souborné dílo bude chtít jako nosný formát formát určený pro elektronické knihy. Ale to jen tak naokraj.

Zatím bez slepic

Já si díky Eržice představila své udržované těhotenství, kdy se dotyčný vojáček o tom, že má potomka, dozvěděl až za cca 14 dnů,....s tím, že mu v porodnici vynadali: "Kdo jste? Jó, tata? Vy si běháte po lesích a ona Vám tu zatím rodí,..." :-)

Zatím bez slepic

ad a) tak nevím, jestli vybavení si vlastní Miládky, vlastní vojny, vlastní garáže ... a zanoření se do vlastní nostalgie a topení se v ní není degradací samotného psaní než pouze samotné povídky :-). Ale to by bylo na diskuzi proč že to vlastně lidstvo obdrželo schopnost psát a číst :-). Jsem schopen pochopit že z hlediska nějaké literární vědatůry má povídka odpovídat nějakým definičním škatulím, nicméně nemyslím si že by to pro psaní bylo přínosem -> a připadá mi že držení se těch všelijakých předdefinovaných škatulí vede akorát k tomu, že se z případného unikátního talentu jistojistě stane sebedegradant. V záplavě všech možných slátanin a všelijak pozměných textů se mi jeví upozornit předem na to, že texty jsou prostě reálným popisem (reálným dle schopností pisatele) nebo prostě klasickými povídkovými texty, jako ne zrovna neprospěšná varianta. Ušetřilo by to možná nějaké zklamání/znechucení/rozčarování při/během/po četbě. Ostatně třeba na film nekouknete jen čistě podle názvu ale jistě si k němu přečtete nebo poslechnete nějakou drobnou recenzi jaká bývala (a nevím jestli ještě je) na plákatech do kina; a i na knihách či v éšopech ty drobné recenze většinou jsou. Takže u dílka (byť oproti knize krátkého), které však má na to, aby mnohdy pár větami předčilo lecjaké knihy, mi takové nějaké drobné vysvětlení dopředu fakt nepřijde marné.
Ale je fakt, že já nečtu proto abych se ponořil do nějakých nálad, ale proto, že se snažím něco pochopit - a jestli z nějakého kousku psaného textu něco pochopím, tak je mi úplně šuma fuk jestli je to povídka nebo básnička nebo román či co. Asi zkušenost mi však praví, že z vymyšlených věcí se reálného pochopení dosáhnout nedá a takový malý úvod by myslím dostatečně odradil či naopak lépe připravil na určitou notu chápavého čtenáře. A ti chápající jsou jistě lepší než stádysté hnající se pouze tupě za jakýmisi údajnými lepšími náladami v jakýchsi údajných lepších zítřcích.
U člověka s talentem jako má Targus mi přijde na škodu až závadu to (reálné s vymyšleným) prostě někdy smíchat a někdy ne a neupozornit na to. Já když se ještě někdy setkám s tím, že u Targusových textů nabudu dojmu že je to směska reálu a imaginárna, tak věci od něj nejspíše přestanu číst už navždy, kdežto kdybych to měl odlišené, tak to reálné si zřejmě přečtu s chutí a na to imaginární se vykašlu, ale nebudu autorovi jeho zálibu ve smíchávání nijak vyčítat a budu se třeba těšit na další reálné. Je na Targusovi, jestli mu třeba já jako čtenář a občas reagující třeba stojím za malou změnu či to nepovažuje za přínos.

ad b) ono je podle mě dost podstatné to, jestli počítáte s tím, že si případný čtenář vaše dílko i vytiskne. PDF sice umí snad každá čtečka (a pokud ne tak byla podle mě chyba jí zakoupit) ale má problém s tím, že má jasně definované rozměry stránky. Jsou formáty kde stránka nemá pevnou šířku a tudíž lze snadno zoomovat třeba velikost písma, ale kdybyste to chtěl vytisknout, tak to bude buď nějak ohavný a všelijak nezarovnaný, nebo budete muset vynaložit dost úsilí na to, abyste to pěkně vyformátoval na požadovanou velikost tisknutého papíru. A ono když někdo umí/naučíSe ukládat do PDF, tak se podle mě snadno naučí exportovat třeba do EPUB nebo MOBI. Třeba LibreOffice umí jak do PDF tak do EPUB úplně v pohodě. PDFka jsou podle mě též mnohem lepší na monitor, kdežto nějaké formáty s nepevnou šířkou stránky můžou být vhodnější pro menší displeje (tablety, mobily, čtečky). Muset mít knihu v nějakém lepeném formátu s pevnou vazbou a nadyzajnovanou obálkou považuji spíše za úchylku než vehementní potřebnost - nehledě na to, že v kopycentru vám nejspíš vytisknou i stránky na tvrdší kusy papíru, takže i s kroužkovou vazbou by se to klasické knize podobalo. Předělat případně na požadavky čtenářů rozměry dokumentu aby se to někde dalo vytisknout jako klasická kniha by pro autora jistě též nebyl problém, v LibreOffice jistě ne, dělám v nich dost :-).
-------------------------------------
Chápu že i jako učitel máte třeba zvětšené tendence trvat na nějakém standartyzovaném formátu a podobě (a nemyslím to nikterak hanlivě, prostě taková "deformace z povolání"), ale skutečně si nemyslím, že Targus se svým velkým a možná dost nezvyklým talentem by se měl pokoušet držet či dostat se do nějakých takových standartů -> a to když je navíc zřejmé že ti, kteří se jich drží nebo je požadují, s tím beztak žádnou díru do světa neudělali a neudělají :-).

Když si třeba tak vybavím, tak dodnes je docela zajímavým literárním fenoménem třeba takový Carlos Castaneda a že mu asi všelijací údajní "znalci literatury" nemohli přijít na jméno a nepasuje jim to do žádných škatulí a nepasuje. A na rozdíl od nich to byl v určitých letech doslova fenomén, nehledě na to že peněz mu to vyneslo víc než možná mnohým z jeho kritiků dohromady.

Zatím bez slepic

In reply to by Kamil Landa (neověřeno)

Trvalý odkaz

Zase jen krátce:
a) Dílo musí čtenáře něčím oslovit. To něco je obsaženo právě ve čtenáři. Text postavený na "co tím chtěl básník říct" je přednáška.

b) Samozřejmě že rozhodnutí zda pdf nebo epub/mobi je dáno především tím, zda počítáme s tiskem na straně uživatele nebo čtením v čtečce. Ad standardizace - nerozumíme si. Nejde o deformaci z povolání. Jde naopak o pragmatickou rozvahu - buď bude stačit Targusovi být jen pozoruhodnou postavou v rámci jedné malé komunity (a doufat, že se v oné komunitě najde někdo, kdo jeho texty dostane i mimo ni), nebo se pokusit tuto komunitu přesáhnout sám. Klíčové je svůj text ke čtenáři dostat. Castaneda našel svůj způsob (a myslím, že to bylo do určité míry dáno spíš příhodnou dobou) - nabízel témata, která lidé hledali a konkurovat mu v danou chvíli mohl snad jen Coelho. Zároveň ale platí, že Targus píše - narozdíl od Castanedy - v podstatě klasická témata a klasickým stylem. No a konečně - na jednoho úspěšného Castanedu jsou tuny tun ostatních svérázů, po nichž nezůstane ani záchvěv ve větru. Argumentovat Castanedou je jako radit zbohatnout tím, že se vydáš do garáže. Jo, Gatesovi a pár dalším to fungovalo... (Mimochodem, případ výborného autora, jenž byl za svého života pozoruhodný tím, že si své knihy vyráběl vyloženě na koleni a stal se hvězdou komunity znám z vlastní blízkosti. Přes fascinující formální i textové pojetí zasáhl fakticky kolem stovky lidí. I to je super. Ale...)

Zatím bez slepic

In reply to by Kamil Landa (neověřeno)

Trvalý odkaz

Nakonec - rozhodnout se a konat musí především sám Targus. my vedeme v podstatě akademickou debatu.

Zatím bez slepic

a) Vůbec nejde o to udělat z textu přednášku, ale jde spíše o jakousi reakci na ohromnou záplavu všelijakými informacemi z nichž většina jsou všelijaké sračky či bludy. Kdyby k té Targusově povídce byl úvod typu: "O tom jak jsem potkal bývalou neopětovanou lásku, ještě většího svéraza než jsem sám a dodělal mě pohled na nostalgickou malůvku", nemělo by to smysl v podstatě číst neb by bylo řečeno jakoby vše. Kdyby tam byl ten úvod co jsem zmínil: "Napsáno podle skutečných událostí tak jak jsem prožil. Po spoustě let jsem mnohem více v kontaku se svým okolím (momentálně prostě nebydlím od pondělka do soboty v kabině kamionu a v neděli pod ním) a jsem zděšen."
tak by to ze samotného děje neprozradilo vůbec nic, snad jen že se dá očekávat něco drsnějšího. Ovšem ruku na srdce, co se dá od kterého autora očekávat je po nějaké době docela předvídatelné. I zde na Kydech už se dá úspěšně tipovat v jakém duchu bude který příspěvek od koho, a to ryze na základě nicku a délky příspěvku. Obsah samotný se ještě tipovat nedá, ale nemyslím si, že by to za asi ani ne moc dlouhý čas nešlo.
Výhodu určitého "recenzního úvodu" spatřuji v určité férovosti autora vůči čtenáři, asi ve stylu: nechci dělat to co dělají asi všichni z PALu a z různých jiných oblbovačů a vyžírků = nechci tě čtenáři šokovat! I zde na Kydech jsou kolikráte komentáře typu (většinou na nějaký odkaz jinam) "že sem to vůbec četl", "taková zhovadilost", "já vydržel s nervama jen do půlky" apod. V té záplavě informací a různých rozčarování a šoků z článků do kterých před čtením byla vložena jakási naděje jako do přínosných a pak byl utrpěn až i silně nežádoucí šok, mi přijde jakýsi strohý popis skutečně jako dost férový. Vím tím, že autor mi naznačuje alespoň něco a je na mě, zda podstoupím riziko čtení nebo se na to vykašlu již na začátku. Také si myslím, že určitý drobný popis umožní čtenáři držet si určitý odstup a být stále sám sebou a nebýt tak natvrdo vtahován do děje co čte. Lidské soustředění je pro civilizovaného člověka v podstatě velká neznámá, ale narušování různé plynulosti vnímání různými šoky, to jde kapitalistovi fakt skvěle. Že to není zdravé je nabíledni. Že někdo po několika utrpených šocích zavrhne i autora celého je asi "lidské" :-).

b) skutečně jsme se míjeli. Ta pragmatická rozvaha je popsána tak přesně, že skutečně nevidím žádnou jinou možnost kam to s "vydáváním knih" dotáhnout - buď zajímavý člen malé komunity; nebo fakt jakýsi ausajdr co ani nedostal šanci být zapomenut neb ani v podstatě neoslovil; nebo s ambicemi být dalším Castanedou či Coelhem se s největší pravděpodobností spíše čím dál více dostavovat pro pilulky na psychiatrii :-).
S tím Castanedou jsem to nemyslel tak, že by Targus mohl s tou svou svérázností prorazit až na světovou úroveň. Ale spíše tak, že jestli Targuse psaní baví, tak by mu jeho webík mohl umožnit to, že by jeho texty jež by si oblíbilo klidně i jen pár lidí, mohly být pro ty čtenáře na úrovni prožitku jakým byl pro mnoho miliónů čtenářů třeba právě nestandartní Castaneda. A že by to byl zážitek jen pro pár čtenářů ... však komu záleží na statistice když dělá to co ho baví? Finance z toho jsou sice věc jiná, ale to nerozebírejme.
Spíše bych b) uzavřel takovou otázečkou: Má smysl se vůbec snažit prorazit jako spisovatel knihami, když mě to stojí dost námahy a jsem tím spíše zraňován než že by mi to pomáhalo?

--------------------------
Jinak pro mě je zásadní chápání, chápání toho co se ve mně odehrává - a texty po kterých se člověku v něčem skutečně rozsvítí jsou očividně drahocenné [rozsvícení typu: aha, takhle to je a skutečně to tak je :-)]. Je tu ale ještě taková utěšující možnost, že nějaké texty sice nepomohou čtenáři nic pochopit, ale mohou mu pomoci se rozhodnout, a to rozhodnout nikoliv třeba ve stylu "tohle chci a takhle kdyby to dělal každý tak by to v tom světě konečně bylo fajn", ale prostě takovým svérázným stylem "tohle ani nic podobného už fakt nikdy!" :-). V tom se možná Targus může odlišovat od všelijakých tun svérázů -> že se dokáže skutečně rozhodnout. Ale na toto téma by to již byly zřejmě jakési "akademické spekulace" :-).

Zatím bez slepic

a) O tom, čím to které literární dílo působí nebo ne, a jakou má kdo v trojúhelníku autor-dílo-čtenář, by se asi daly vést dlouhé a obsáhlé diskuse a stejně bychom se nedostali nikam. Ostatně, jak říkají klasici, "dobrý příběh by se neměl kazit pravdou" ;). Podle mě by předběžné varování "napsáno podle skutečné události" mělo váhu, psát Targus o něčem, co by se jinak mohlo zdát naprosto přepálené, neuvěřitelné, absurdní. Nebo co by odráželo nějakou Významnou Dějetvornou Událost a jde do určité míry o reportáž. Napadá mne třeba vyprávění, kterak projížděl na svém motocyklu Doněckou oblastí v době vrcholících bojů a své prožitky vtělil do povídek.
V předkládané povídce ale Targus přichází - bude to znít divně - víceméně s banálností. A žádné předběžné varování tomu hodnotu nezvýší, ani nepodpoří věrohodnost. Natož, že by zvedlo atraktivitu. Tím nechci říct, že se ta informace (opsáno od života) musí zatajovat.
b) Se situací "tvořit pro hrstku, neb netvořím mainstreamově" mám sám velmi bohatou a osobní zkušenost. A je to v podstatě dost důležité rozhodnutí - mám psát, abych měl na hodnotících serverech spoustu hvězdiček, nebo abych napsal, co napsat vnitřně potřebuji? Tam je pak důležitější osoba daného redaktora, který musí být vnitřně přesvědčený, že "to má smysl". Ale nejdříve je třeba získat si toho redaktora. A mít třeba i štěstí, že si, z nějakých neznámých důvodů, vybere zrovna tebe - starého, ošklivého a hloupého. Žánrová tvorba má v tomhle určitou výhodu, funguje víc jako komunita, to přelévání informací mezi vydavatelem, redaktorem, čtenářem, autorem je mnohem volnější. Mainstream je spíš tak trochu továrna (všechny značky patřící pod Euromédiu) a nebo sice "rodinná pekařství", ale ti pekaři tvoří víceméně homogenní, sebeutvrzující se skupinu kde každý zná každého, přechází z pekárničky do pekárničky a s sebou si vodí své oblíbené zákazníky (autory). Je to taková "filmařská parta" v menším. A je to i svým způsobem pochopitelné. Nějaký samorost by musel někoho konkrétně znát, nebo mít za sebou něco, že by jej znali všichni ostatní, nebo mít správné míry v prsou, bocích, pasu a věku, nebo se trefit právě do okamžiku, kdy někdo z těch vydavatelů zrovna někoho "jiného" hledá. Štěstí na to, aby se setkala správná osoba ve správnou chvíli, je tady asi klíčové. Ale musí se mu jít naproti. Na jednu stranu nebýt protivným grafomanem co otravuje všechny kolem (oni si to ti redaktoři poví), na stranu druhou nesedět v koutku a nečekat až přijde někdo vyzvat k tanci.
Univerzální cesta neexistuje... A už toho asi necháme, ne? ;)

Zatím bez slepic