Paní Jalma

Autor
Štítky

Motto: Je těžké být sousedem a dobrým tátou.

„K…a, zas mi padá práce,“ otráveně zavrčím od okna. Mám na parapetu zaparkovaný čaj s citrónem – bohužel bez rumu. „To zas valí,“ hledím na bílou nadílku, jak padá z nebes, a přemýšlím, jaké lsti použít, abych se vyzul z uklízení rajónů.

„Nebuď laskavě sprostý, nejsem na to zvědavá,“ houkne Stará Jahoda od dřezu novinku, kterou mi vtlouká do hlavy už třicet let. Bože, to je doba…, těch třicet let myslím…

„A chci jít s Pinokiem do kostela, tak to běž uklidit, ať se to nepřišlape,“ pokračuje Jahoda dál v proslovu. Protože za ta léta vím naprosto přesně, co řekne za dalších deset vteřin, popadnu prošívák, nasadím zmijovku a vynesu se před dům. Jsem prostě na řadě. Nejsem po noční, ani nemám nemocenský lístek od doktora, rovněž neležím studený v truhle. Jedině tyto tři eventuality by mohly zvrátit bojové rozdělení vyvěšené Starou Jahodou na nástěnce u ledničky. Režim jak v Gulagu.

Když jsem se jí před čtvrt stoletím drze zeptal, proč musí být vyvěšen týdenní rozpis domácích prací pro všechny členy rodiny právě u lednice, docela drsně odsekla: „Aby vám přestalo chutnat. Nejsem soumar, ani Ročilt, a nekradu,“ projevila svůj názor na zásobování smečky, kterou si pořídila.

Vločky velké jako kovové padesátikoruny se tiše snášejí na chodník, pohlcují a tlumí všechny běžné zvuky. Jen kdesi v dáli je slyšet koledy. Z hospody? Nebo to je z kostela? Popojdu blíž k cestě, špicuju uši. Že by zkoušela schola? Teď?

„Dobrý večer,“ ozve se za mnou.

„Kurv…, ééé, dobrý, to jste mě ale vylekaly, fuj! Promiňte, strašně jsem se lekl,“ omlouvám se dvěma postavám, kterým jsem zatarasil napřaženým hrablem cestu.

„Tak to se omlouváme i my, viď, Hani?“ pronese menší z dvojice žen, které ve sněhu přišly neslyšně až za moje záda. Druhá věc je, že jsem prý hluchý jak poleno. To tvrdí Stará Jahoda. Přitom sama luští křížovky výhradně s lupou v ruce. Slepá je jak cvičná patrona.

Naštvaně přitáhnu násadu k sobě, v mizerném pouličním osvětlení studuju postavy. Vida, stará frau dochtor z druhého konce ulice a vede ji mladá, její snacha. Beztak mažou do kostela, báby svíčkové.

„Dobrý večer, paní doktorko,“ násilím roztahuju hubu. Ty ženské nemůžou za to, že jsem protivný i sám sobě. „Kam jste se vydaly tak navečer, do kostela? V takovém počasí?“

Nečekám odpověď. Se starou paní jsem se nikdy nijak zvlášť nevybavoval. Ona mne zná od jeslí, kdy jsem coby o rok starší mazák řezal jejího Petříčka jak žito. Já ji pamatuju z povinných preventivních prohlídek organizovaných školou.  Postarší, milá paní, nikdo jí nikdy neřekl jinak, než Jalma. Srandovní jméno. Jestli se tak opravdu jmenuje... Matka tří dětí, manžel inženýr měl významnou funkci v průmyslovém kombinátu. Tehdejší honorace v pravém slova smyslu slova.

„Ano, tady s Haničkou se jdeme pomodlit, už se nám to krátí,“ usměje se na mě s náznakem smutku stará paní.

V nablblé palici se mi roztočí všechna kolečka ve snaze přijít na to, o čem vlastně mluví. Škoda, že jsem v tom čaji na okenním parapetu neměl aspoň trochu rumu. Po včerejšku by neškodil…

„Jo, jo, všem se nám to krátí,“ melu pantem. „Copak vy, vy jste furt štramanda, pomalu devět křížků na krku, a musíte vodit snachu, aby nespadla. Ale my mladí, jak jsme na tom blbě!“ dělám debilní fórky. „Třeba já, jo? Vy si myslíte, že tu uklízím sníh, a já si předevčírem vzpomněl, že mi tu v létě vypadly z gatí klíče. A víte, proč jsem je nehledal předevčírem, když ještě nebyl sníh? Protože jsem si dva dny nemohl vzpomenout, kterými dveřmi se chodí ven z baráku.“

Ještě že mě nešpehuje Stará Jahoda. Ta by mi dala. Čumím, jestli náhodou neposlouchá u pootevřeného okna. Ženské jsou strašní prevíti, zvlášť ta moje.

„No ale my to myslíme vážně,“ povídá stará paní. „Hanička půjde zpátky k rodičům, už se domluvila s Petříkem.“

„Jo? Petřík jí domluvil?“ V duchu přemýšlím, kolik zase měla modřin. „A kdo se bude starat o vás, paní doktorko? A kde bude Richard s rodinou?“ ptám se na Hančina bráchu. „On se chce odstěhovat? Zrovna včera jsme se potkali na kuželkách a nic neříkal.“

Bodejť by říkal, když sotva chodil. Měl ji jak z praku. Já taky. Už dlouho, jsem se tak nezřídil. Nechápu, proč se musejí lidi před štědrým dnem ožrat. Povinně a společně. A pak blít na hospodských hajzlech. A říkat tomu „vilijovka“. Místo postu a čekání na spásu duše se ožrat jako to prase. Posraní gorali, posraný Šlonsk…  

„U rodičů je jedna místnost, nějak se tam namáčknem,“ ozve se Hanka.

„Jak namáčknem?“ udělám ze sebe ještě většího hňupa, než doopravdy jsem.

„No děti půjdou se mnou,“ odpoví doktorčina snacha.

„Vaši klac…,ehm aha…“ už vím, jak se cítí čerstvě vyoraná myš.

„A Petřík si bude moct prodat obě chalupy i s pozemkem,“ doplňuje paní Jalma.

„Cóó? A kam strčí, ééé… a kam, co…, kde budete vy, paní doktorko?“ Jsem prostě nemožný! Kde jsou ty časy, kdy jsem se po chlastu vzpamatoval za tři hodiny. Dnes nejsem fit ani za tři dny.

„Petřík za námi přijel a říkal nám, že potřebuje peníze, protože staví nový dům s tou novou paní, co s ní teď žije,“ osvětluje stará paní situaci.

Kolečka se mi konečně roztočila a já si vzpomenu, že starý pán přepsal zmetkovi Petříkovi ještě za svého života pozemky, dům i výminek. Druhý syn je v Praze a dcera kdesi v tramtárii…

„A mně povídal, že mi zajistí místo v úplně novém domově seniorů. Je to sice třicet kilometrů odsud, ale tady Hanička mi slíbila, že za mnou bude občas jezdit.“

„Hanička…, jezdit…,“ blekotám. Stojím a čumím, huba dokořán. Málem si u toho přišlápnu bradu, jak nízko mi spadla. Kdybych se nemohl pořádně zapřít o hrablo, asi by to se mnou fláklo o zem.

„Paní doktorko, dobrý večer!“ zaryčí kdosi do mého ucha. To Stará Jahoda řve jak tur ze zápraží a mává rukama, jakoby vysílala signál SOS námořnickou abecedou.

Stará paní sice nosí brýle, ale pozná ji hned i v prosincové tmě zahuštěné bambilionem obřích vloček. Pustí Hančino rámě a vyrazí po očištěné dlažbě k Jahodě, aby neřvala na celé město. Koho tahle baba vlastně nezná, když jí je skoro devadesát a dělala tady dětskou doktorku do pětasedmdesáti, lámu si hlavu.

„Vy ji vážně chcete šoupnout do starobince?“ šeptám Hance. „Ona vám tam umře. Do měsíce ji budete mít na prkně.“

„Nabízela jsem jí, aby šla k nám, snad bychom se tam nějak naskládali,“ omluvně se usměje Petříkova bejvalka. „Nechce o tom ani slyšet.“ V mizerném světle pouliční lampy se jí v očích zalesknou dvě slzy.

Obejmu Hanku. Beze slova. Aspoň jednou rukou, když mám druhou zaměstnanou držením hrabla. Ať si Stará Jahoda myslí, co chce. Žvaní a žvaní, zas jede jak kulomet. A chudák stará Jalma to musí poslouchat.

Vyhrabu se po schodech nahoru do kuchyně. Z děcáku se vynoří Pinokio, můj jediný syn, čtrnáctiletý pflancek na chlapa. Teda doufám, že můj a že jediný. Ještě že Stará Jahoda neumí číst myšlenky, i když jí k tomu už moc nechybí, za těch třicet let… Ta by mi dala…, to by bylo na sekeru do hlavy, žárlivka stará…  

„Co je tati?“ zeptá se syn nejistě, když mě vidí sedět jak hromádku neštěstí u stolu v mokrém kabátě a zasněžené zmijovce.

„Ále nic, kluku. Nalej mi čaj, prosím tě. A sundej flašku z kredence,“ ukážu na láhev s doma pálenou slivovicí.

Podá mi láhev, půldecák, hrnek čaje, zkušeným okem zhodnotí můj aktuální zdravotní stav a z kredence přihodí šachtli s mými léky.

„Už mám jít za mámou? Chtěla, abych s ní šel do kostela,“ jasně vyjádří své nadšení z nadcházející návštěvy božího stánku. Doufá, že vymyslím nějakou záminku, aby mohl zůstat v teple a co možná nejblíž televizi nebo počítači.

„Běž, synku.“

Pinokio se otočí, jde na chodbu.

Vyjdu za ním, když se obuje, obleče a vykročí ke schodům, zavolám na něj: „Pocem, vole.“

Chytím ho stejně, jako jsem objal Hanku tam dole na chodníku. Zboku, jednou rukou kolem ramen, přichýlím k němu hlavu. Pinokio, moje pýcha, moje naděje, můj smutek, můj hošíček, který se pomalu mění v chlapa…, dacan jeden rozežraná.

„Pamatuj si, nejdeš do kostela. Jdeš s mámou! Ona tě potřebuje, rozumíš? A bude tě potřebovat, i když už budeš dospělák,“ dodám trochu nelogicky.

Kluk zakývá hlavou, že jako jo. Teď jsem mu udělal v hlavě totální maglajz.

Pustím ho, ať seskáče po schodech dolů a jde.

Petřík taky chodil se starou Jalmou do kostela. Na každou hrubou.

Dole bouchnou dveře.

„Bude tě potřebovat, až tu budete jen vy dva,“ zavolám k zavřeným dveřím.

Vím, že mě neslyšel. A je to dobře, zas by brečel.

Bojím se, co udělá Pinokio se Starou Jahodou, až tu nebudu. Minulý týden jsem našel fakturu za opravu rodinné hrobky. Byl založený tak, abych na něj nenarazil, kdybych náhodou poprvé v životě slídil v Jahodině deníku nákladů na život smečky…

Obrátím do sebe velkou slivovici. Pak ještě jednu.

Život je strašná kurva…


 

 

 

Hodnocení
Zatím bez slepic

Komentáře

Trvalý odkaz

Píšu sem komentář jen proto, abych sdělil, že se k tomu žádný komentář napsat nedá.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

chezky napsano ....

c'est la vie ......

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Jako kdyby se K. V. Rais ocitl v dnešní době.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Své spisovatelské počiny už jste předváděl i na Akt.nadání nelze popřít.
Osobně bych raději použil Švejkův výrok,lidský život je tak složitej,až je hezkej.

Zatím bez slepic

In reply to by zemedelec (neověřeno)

Trvalý odkaz

Zdravím, přeju vše dobré do dalšího roku.
Vím, co máte na mysli. Je tam toho prostě moc. Otázka je proč.
Švejk byl čistokrevný pražák, kdežto já vyrůstal od útlého dětství v kraji, kde se nemluvilo česky a kde ono slovo předznamenávalo přímou řeč namísto úvozovek a dále pak nahrazovalo všechna další citoslovce a složitěji či obtížněji definovatelné pojmy.
To za prvé.
Za druhé to, co jste si měli možnost přečíst, není povídka, črta, ani žádný podobný pokus o "umělecké" ztvárnění něčeho. Prostřednictvím mé klávesnice a Vidlákova kompu jste mohli vstoupit do děje příběhu, který se odehrál, a který ještě neskončil, nýbrž stále pokračuje v obou dějových rovinách. A vy jste mohli vstoupit do mé hlavy, do mých myšlenek, mohli jste zažít mé emoce. Myslím, že by v tomto případě nebylo správné, kdybych cokoli jakkoli učesával a uhlazoval protože by to pak nebyla má výpověď, můj vjem epizody reálného příběhu, který je psán skutečným aktéry, nikoli myšlenkami autora.

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

... přečetl a zamáčkl slzu ... víc není co dodat !!

Zatím bez slepic
Trvalý odkaz

Také jsem zamáčkla slzu a uvědomila jsem si, že se mi ten příběh týká. Vzpomněla jsem si, jak Miroslav Horníček v jednom ze svých Hovorů s lehkou ironií prohlásil, že stáří je sice hodno úcty, ale že prý by mělo být slušností odejít v osmdesáti letech. Protože se mi toto období Ne pomalu, ale jistě a rychle přibližuje, ten příběh mne opravdu oslovil. Jistý řecký filosof poznamenal: "nikdo tak nelpí na životě jako starý člověk".
Měla bych si zasloužit klidné stáří, Ale doba a svědomí mi nedá, abych se jen tak dívala na současné podmínky bydlení pro mladé lidi. Nejsou všichni z úspěšných podnikatelských rodin, které mohou mladým pomoci hotovostí. Myslím, že většina je těch, kteří odkládají společný život ve dvou a založení rodiny. Sociální politika u nás na tyto mladé nemyslí.
A tak zpytuji svědomí, zda nejsem sobecká, že si žiji ve své dvougarsonce, kterou jsem si na stáří pořídila, abych měla ten vysněný klid.
Myslím na paní Jalmu i na paní Hanu a moc a moc děkuji autorovi tohoto vyprávění. Viděla jsem v představách všechno, co popisoval, padající vločky, leknutí, Jahodu i Pinokia. Jenom nevím, proč vypravěč příběhu chtěl, aby se jeho syn rychle naučil pečovat o mámu....
Způsob psaní mi připomíná jednoho autora (p o), jehož vyprávění z cest i jiná mne moc bavila. Dík.

Zatím bez slepic