Dneska budu pokračovat v dobrých zprávách, kterých v této době nikdy není dost. Máme za sebou kouř od vlády a jejího slavného konsolidačního balíčku a kdo se nechcete opít z té tragédie, pro vás mám takovou malou nepodstatnou reportáž, která ovšem ukazuje, jak se nám doba pohnula a vlastně docela dobrým směrem.

I já měl pubertální léta. Bylo mi patnáct, spokl jsem veškerou moudrost světa, všemu jsem rozumněl, od všeho jsem měl klíče, klackovatěl jsem a nejhorší na tom všem bylo, že to přišlo ze dne na den. Jeden týden jsem byl hodný maminčin mazánek a o pár dní později jsem měl domova plné zuby a divil jsem se, jak tak hloupí rodiče mohli zplodit tak geniálního syna. 

už přes něj dostali... 

Jak dlouho už tu máme tu naší demokracii? Dvacet osm let? Čtvrt století a kousek. Docela slušná doba. Člověk se za tu dobu stihne narodit, vychodit školu, najde si nějaký ten obor, třeba i udělá vysokou a začne pracovat. Z malého škvrněte se stane dospělým. Zažije lecjaké veletoče, přijde o iluze, nejméně desetkrát změní své sny, nápady i možnosti a leckdo si dokonale zkazí život, že už to nikdy nenapraví. Je to vlastně velmi dlouhá doba.