Vlastně skoro ve všem už jsem „bývalý“. Bývalý vrcholový sportovec a bývalý romantik, bývalý seladon a bývalý spisovatel i trochu bohém, bývalý cestovatel a bývalý milovník rychlých vozů. Bývalý rozhlasový novinář, ale už čtvrt století na opačné, tedy PR straně.
Dnes malý živnostník, blížící se k profesní přistávací dráze. Podvozek už je venku, naštěstí svítí tři zelené a nebude to tedy přistání nouzové. Doufám.
Vždycky jsem měl v životě kliku, s jednou jedinou výjimkou – ale ta stála za to.
Mám plné kapsy historek, většinou veselých. Ale všechny jsou staré a nové nějak nepřibývají.
Bohužel/Bohudík už vím, že sport je nejlepší ten rekreační a romantika bývá jen iluze. Eleganci vzal čert a psát jako Hemingway se už nenaučím. Celý svět se poznat ani jen navštívit nedá a doma je to nakonec nejlepší. Auto slouží jen k přepravě z místa „A“ do místa „B“. Novinařina už není noblesní řemeslo a PR je stále více jen manipulací, navíc se většinou stejně ani neví v čí prospěch.
Dva už hodně dospělí synové a tři vlastně už také (skoro) dospělí vnuci. Jsem rád, že je všechny mám, i když nejsou geneticky moji, což není žádné tutlané tajemství. Ale jako by byli.
Kromě řady jiných věcí mám rád uvozovky, což je zřejmé i zde výše. Když se nenapíší, ale vysloví, jsou hezčí.
Vidlákův úvodníček:
Události jsou v běhu, nakažení přibývají, opatření se vrší jedno na druhé. Státi se blbcem trvá průměrně jeden den. Stačí něco plácnout a než slunce zapadne, už všichni vědí, že jste idiot. Nevím kolik u nás koronavirus zabije lidí, ale novinářských a politických kariér už pozabíjel pěknou řadu, teď už dojde jen na jejich kremaci.
Pod tímto titulkem vyšel v sobotních Lidových novinách 7.12.2019, na str. 17 v příloze Orientace text filozofa Matěje Širokého o eseji francouzského autora Antoina Buéna (1978) „Povolení rodit“.
V úvodu autor připomíná, že naši planetu obývá 7,5 miliardy lidí a v roce 2050 „jejich počet určitě přesáhne 10 miliard“. V souvislosti s tím klade otázku, zda by nebylo „zodpovědnější a morálnější nemít děti“.
Chtějí nám vzít svíčkovou... a guláš taky
Z mého profesního zvyku pročíst, či spíše prolistovat každé ráno všech pět hlavních deníků zbylo už jen torzo. Občas se zastavím v naší ulici v knihovně, abych je prolistoval a utvrzuji se v názoru, že pro mě jsou Hospodářky a Plzeňský deník informačně prakticky bezcenné, Právo stále více sluníčkaří, ale přece jen si uchovává určitou zpravodajsko/publicistickou hodnotu, podobně jako Mladá fronta a Lidovky. Ovšem Lidovky si kupuji každou sobotu, neb mají zajímavé přílohy Orientaci a Relax. Tímto úvodem se dostávám ke své poplašné zprávě.
Nechtěl jsem věřit vlastním glaukomovým očím, když jsem vzal v sobotu 26.10.2019 do ruky deník Právo s hlavním titulkem na první straně:
„Havlíček: Bez jádra to bude uhlí“
Současný český ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček (ANO) v rozsáhlém rozhovoru vysvětluje české perspektivy v energetice. Jasně a bez politické korektnosti. Nenašel jsem ten článek nikde na webu, a tak z něho vybírám:
Vedou se teď spory o sochu maršála Ivana Stěpanoviče Koněva kdesi na Praze 6. Která to je? Nejspíš Dejvice, ne? My z venkova se v těch číslech čtvrtí moc neorientujeme.
Jedni nemohou žít v její společnosti, jiní by naopak za ni položili i život. Kydá se hnůj protiruský i proruský, historický i ideologický. Viz třeba zde, však to všichni znáte:
Nick Puck mě tady u Vidláků v diskusi přivedl ve čtvrtek 30.května na myšlenku/vzpomínku na téma korupce. Věděl jsem, že jsem na to téma kdysi něco psal. A ejhle, našel jsem. Je to z 2.2.2017 a posuďte, zda se od té doby něco změnilo:
Korupce je věčná a vykořenit ji nelze, o tom panuje celkem obecná shoda. Spory se vedou pouze o její snesitelné míře a velikosti. Však také všechny průzkumy nesledují a ani nemohou sledovat skutečný rozsah korupce v jednotlivých zemích, ale pouze míru jejího vnímání plebsem.
Ani nevím z které strany začít…..
Nejde o to, že ze mě někdo blbce dělá. I to se může stát a děje, ale s rostoucími životními zkušenostmi si proti tomu připadám stále více imunní. Jde o to, když si za svou blbost můžu sám, třeba svojí neschopností. Posuďte sami.
Je roztomilé, když se to povede a když se ředitel botanické zahrady jmenoval Větvička a sexuolog Šuk. Leč přiznejme si, že to je spíše výjimečné a dílem náhody. Jméno nám do života obvykle někdo přidělí, aniž bychom to mohli ovlivnit. Dílem formou dědictví, dílem třeba pod vlivem nějakého jurodivého nápadu (mám jednu známou Něhoslavu, letos jí bude osmdesát, ta musela mít rodiče úplné magory, zdá se mi).
Doufám, že za tuto práci budu oceněn nějakým akademickým titulem na Vysoké škole ekonomie a managementu, díky absolvování jejich kurzu kulturní senzitivity:
https://www.vsem.cz/data/data/vsem-soubory/OPPR/Kurz%20Kulturni%20senzitivity_01_2017.jpg
(úvaha spíše nematematická)
Změna znamének plus a mínus na obou stranách rovnic je takový jednoduchý počtářský trik, se kterým se (skoro)každý z nás seznámil kdysi ve škole a postupně ho zapomněl. Jen si pamatujeme, že to jde a je to funkční a kdybychom potřebovali připomenout detaily, vezmeme do ruky nějakou jednoduchou učebnici matematiky a za pár minut už zase víme.
Mně by se líbila a změna znamének také při označování lidí ohledně jejich vztahu k EU.
