Vlastně skoro ve všem už jsem „bývalý“. Bývalý vrcholový sportovec a bývalý romantik, bývalý seladon a bývalý spisovatel i trochu bohém, bývalý cestovatel a bývalý milovník rychlých vozů. Bývalý rozhlasový novinář, ale už čtvrt století na opačné, tedy PR straně.
Dnes malý živnostník, blížící se k profesní přistávací dráze. Podvozek už je venku, naštěstí svítí tři zelené a nebude to tedy přistání nouzové. Doufám.
Vždycky jsem měl v životě kliku, s jednou jedinou výjimkou – ale ta stála za to.
Mám plné kapsy historek, většinou veselých. Ale všechny jsou staré a nové nějak nepřibývají.
Bohužel/Bohudík už vím, že sport je nejlepší ten rekreační a romantika bývá jen iluze. Eleganci vzal čert a psát jako Hemingway se už nenaučím. Celý svět se poznat ani jen navštívit nedá a doma je to nakonec nejlepší. Auto slouží jen k přepravě z místa „A“ do místa „B“. Novinařina už není noblesní řemeslo a PR je stále více jen manipulací, navíc se většinou stejně ani neví v čí prospěch.
Dva už hodně dospělí synové a tři vlastně už také (skoro) dospělí vnuci. Jsem rád, že je všechny mám, i když nejsou geneticky moji, což není žádné tutlané tajemství. Ale jako by byli.
Kromě řady jiných věcí mám rád uvozovky, což je zřejmé i zde výše. Když se nenapíší, ale vysloví, jsou hezčí.
Vypůjčil jsem si název legendárního, poněkud smutného románu Jamese Hiltona (Lost Horizon, česky například Melantrich, Praha 1991), protože mám stejně smutné pocity.
Před pár dny proběhla zde u Vidláka diskuse na téma jádro versus fotovoltaika:
https://www.vidlakovykydy.cz/clanky/vidlacky-vypocet
To mě přivedlo k pět let staré vzpomínce. Začnu od Adama.
Nejdřív trochu historie:
Křížové výpravy byla v podstatě vojenská tažení/intervence, která vyhlašoval papež proti těm, které římská církev považovala za nepřátele.
Nejdříve směřovaly směrem na Blízký východ. První vyhlásil papež Urban II. roku 1095, poslední, devátá, skončila vítězstvím muslimů v roce 1272.
Křížové výpravy byly vyhlášeny i proti evropským kacířům, první proti Albigenským v roce 1284.
Bylo nebylo, za dávných časů, bývala všelijaká školení. Ta školení vzbuzovala spíše tiché, vnitřně ovšem bujaré veselí, neb průnik množiny jejich obsahu a množiny blbostí byl značný. A tak, když zazvonily klíče a jedné pohádce byl konec, všechno se to zatratilo a začaly se vyprávět pohádky nové.
Mám radost, že se mi přihlásil další bývalý Kosíř s příspěvkem. Na kose vystupoval pod jiným nickem, ale přesto předpokládám, že ho podle stylu leckdo poznáte. Vítám mezi námi pana Godota. a dávám mu slovo:
Čeština je oproti mnohým jiným jazykům zvláštní tím, že disponuje tzv. zdrobnělinami (https://cs.wikipedia.org/wiki/Zdrobnělina).
Někdy jejich používání působí trochu infantilně (štěstíčko, vínečko, nebíčko…), někdy je dáno zvykem (to když skoro dvoumetrovému vnukovi pořád říkám Honzíček).
