Dobrý začátek...

Krátký politický úvodník:

Ustavující schůze sněmovny měla v pondělí na programu jen složení poslaneckého slibu a pokračovat se bude ve středu, kdy se podle volby orgánů sněmovny dozvíme, jak je nová vládní koalice soudržná. Ale jak jsem psal včera, začátek se mi zdá dobrý a proto bude dnešní článek ještě o jednom dobrém začátku.

A teď už dnešní text:

Vpátek u nás svítilo sluníčko a byl tak pěkný vlahý den, že jsem vytáhl svou Agátu – to je můj jednoosý malotraktor slovenské výroby Agzat, který mám rád… nasadil jsem jsem pluh a vyrazil orat, i když ještě nespadlo všechno listí. Podzim dýchal zemitostí, obloha byla modrá, takřka bez mráčku a buď jsem se do práce pustil jako první nebo jako poslední, protože bylo takřka absolutní ticho, které jsem si dovolil rušit jen já se svým pětikoňovým motorem.

Byla ve mně malá dušička, protože jsem půdu dva roky zanedbával. Když jdete do války, pole vám zpustne a je úplně jedno, jestli vyhrajete nebo prohrajete. Myslel jsem na všechnu tu lebedu, kterou jsem letos nevyplel a jen jsem ji prachsprostě zmulčoval, protože na nic lepšího nebyl čas. Půda byla utužená, protože jsem po ní celý rok hopkal se stroji víc než obvykle a doháněl jsem technikou to, co se mělo dělat rukama. K tomu letos nechtěla pořádně ani vzejít ta řepka, kterou používám jako meziplodinu a zelené hnojení. A ještě jsem dopustil orezlý pluh… špatně jsem ho loni uložil pod přístřešek a trochu na něj pršelo. Radlice i odvalovací deska byly hnědě kropenaté… jsem hospodář na baterky.

První brázda je vždycky nejtěžší, protože nemáte seřízený pluh a nic vás nevede. Kolo malotraktoru ještě nesedí v rýze, aby vám určila směr, všechno je to o řídítkách, podkluzování kol a zkušenosti. Tenktokrát mě ale půda přijala zpátky, protože jsem hladce projel, brázda byla naprosto rovná a s pluhem jsem nemusel dělat nic. Čistých sedmnáct centimetrů hloubka. Hlína byla akorát správně vlhká, aby se drobila a nelepila, hladce klouzala i po té rezavé odvalovací desce a na kolech se bláto drželo jen tolik, aby při další otáčce samo odpadlo.

A těch žížal… Letos jsme neměli žádné krtky, to je vždycky znamení, že půda je vyčerpaná, protože nemají co žrát, ale oni asi prostě jen nepřišli. Žížaly byly všude, pod radlicí se objevovaly celé trsy, půda byla provrtaná dírkami křížem krážem. Na řídítka jsem skoro nemusel tlačit, stroj jel vlastně sám. A hned přiletěli kosové a začali se na těch vyoraných žížalách krmit. Tahali se o ně, div se nepoprali.

Za dvě hodiny jsem měl hotovo… Na tři sta čtverečních metrů jsem spotřeboval necelý litr benzínu… to jen abyste věděli, jak moc práce ušetřila průmyslová revoluce. Zrýt takovou plochu ručně by znamenalo dva až tři dny dřiny. Takhle stačil benzín za třicet korun.

Poprvé jsem svůj grunt oral v roce 2013. Letos to bylo podvanácté a nikdy jsem to neměl tak snadné. Ani jednou jsem nepotřeboval otku a na konci jsem měl kola čistší než na začátku.

Orba je základ všeho. Orba je základ civilizace. Na začátku naší státnosti je Přemysl ORÁČ (Arator). Ministerstvo zemědělství se kdysi jmenovalo Ministerstvo orby. Orba vyřeší devadesát procent zemědělských problémů. Hluboká orba zahubí plevel prostě tím, že ho zaklopí třicet centimetrů hluboko. Nepotřebujete žádný herbicid, jen práci a benzín. Díky pluhu můžete do půdy vracet organickou hmotu v podobě hnoje. Orba zničí většinu hrabošů, naruší krtkům jejich tunely, orba provzdušní zem, orba zjistí, že se voda vsakuje, místo aby prostě odtekla. Orba je to první, co musíte udělat, když chcete být alespoň trochu soběstační.

Všechny hrátky mocných, všechny války, všechny intriky, rejdy, všechna sláva vojevůdců, to všechno je možné jen proto, že vyjedou oráči s pluhy a ať je dobře nebo špatně, ať je válka nebo mír, zorají pole. V konečném důsledku žijeme všichni jen díky pradávné úctě k půdě a pokud se zničíme, nebude to ani tak atomovým věkem, ale znásilňováním matky Země.

A tak jsem z té orby měl dobrý pocit. Jak říká můj tatínek, je důležité, aby člověk začínal svou práci s požehnáním. V pátek mi má půda řekla, že mě přijímá zpátky a že je ráda, že jsem se vrátil.

Včera jsem psal o novém programovém prohlášení vlády, dnes bych chtěl jen dodat, že přece jenom mi tam ještě jedna věc chybí a to je zákon na ochranu venkova. Zákon na ochranu těch nejmenších hospodářů. Zákon, který by jim dovolil prodávat svoje přebytky ze dvora, který by jim dovolil si přivydělat na domácí marmeládě nebo zabijačce. Zákon, aby se obdělávaly záhumenky, o které velké průmyslové a globalizované zemědělství nemá zájem.

Zemědělců u nás není ani sto tisíc. Ani jedno procento populace. Je v jejich zájmu, aby vznikl zákon, díky kterému by se s půdou identifikovalo víc lidí, kterým by se záhumenky staly koníčkem i osudem. Nejvíc je mi líto, že právě toto se mi nepodařilo. Ale snad se toho někdo v nové poslanecké sněmovně chopí místo mě.

Uhlí se jednou vytěží, impéria pominou, těžiště světa se přesunou, ale jediné, co se nikdy nikam nepřesune, je půda. O tu se můžeme jen připravit sami.

Jo, a kdo chce začít, tak teď! Teď je ideální chvíle vzít rýč, obrátit drn a udělat z trávníku záhonek.

____________________________________________________________________________________

Přátelé, pokud mě chcete podpořit v mém blogování, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy z nabídky. Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód. Doporučuji poslat platbu a druhý den si zadat adresu pro zaslání. Stačí přímo na Vidlákových kydech kliknout v záhlaví na „objednat knihu.“

Kdo preferuje jednoduché placení, nabízím možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g3600