Koalice ochotných...

Média nám přinesla zprávu, že iniciativa Dárek pro Putina posbírala 5 milionů korun určených na pořízení rakety, s níž by Ukrajina mohla ohrozit Moskvu. Tato zbraň byla pojmenována jako Dana 1 po zesnulé atomové bábě a nadšené obdivovatelce kyjevské junty Daně Drábové.

  Je s podivem, že se podobně rychle (ty peníze se sešly údajně ve velmi krátké době) nepodaří žádné neziskovce takovou částku sehnat například pro Klokánky, dětské domovy, seniory v nouzi a další podobné instituce. Ovšem když jde o to zabít pár set Rusů civilistů, to je pro mnohé liberály euforie. Netušíme, jak to máte Vy, ale tolik koncentrované tuposti se jen tak nevidí. Už samotná předsudečná nenávist k nějakému národu je strašidelná. Navíc k tomu, který nás v poměrně nedávné minulosti osvobodil od nacismu, jehož omlazená verze je na Ukrajině populární, to už hraničí s neúctou. Zde je třeba připomenout, že po ukončené 2.světové válce nás nikdo nenutil k přimknutí se k Sovětskému svazu a bylo to rozhodnutí Čechoslováků, když dali možnost Gottwaldovi převzít moc, aniž by mu v tom tehdejší lid zabránil.

  Zpět k raketě. Koupit za obrovskou částku něco, co pravděpodobně nikdy nevzlétne, a pokud ano, bude to okamžitě sestřeleno, je prostě vrcholem naivity. Už tady byla komedie s tankem, který skončil svůj život velmi rychle. Češi se zúčastnili iniciativy nákupu velkého množství munice, která Zelenskému také v ničem nepomohla a ruská armáda postupuje dále. Copak opravdu lidé zaangažovaní do podobných akcí nechápou, jak nicotní v tomto sporu jsou a neuvědomují si, že by podobný obnos dokázal být využit mnohem efektivněji, mají li tedy potřebu někde pomáhat? Navíc lze zmínit ještě skutečnost, kterou je tunelování neziskovek, charit a institucí spojených se skládáním se na něco. To je už o něčem jiném, jen takové jednání dokáže vyloudit úsměv u těch, kteří nenaletěli.

  Možná je zbytečné vyslovovat údiv nad uvažováním spoluobčanů. Volíme si tu politiky, kteří za naše peníze mají zastupovat či reprezentovat náš stát. Jestliže do Bruselu posíláme takové, kteří podrží ve funkci zločiny opředenou mafiánku Leyenovou, a navíc nám škodí na každém kroku (Zdechovský, Gregorová, Niedermayer, Nerudová a pár dalších), nemůžeme se divit tomu, jak bezvýznamnými jsme se stali. Nemusíme chodit tak daleko a rozčilovat se nad kolaboranty, které si navíc naše „uvědomělá“ společnost, respektive část z ní, volí sama. Podívejte se, co si zasedne do poslanecké sněmovny. Mladá Pirátka Demetrashvili s globálním původem svým „rozhledem“ přebíjí nejen své stranické kolegy, ale konkuruje i Danuši Nerudové, Markétě Pekarové Adamové či další  vědátorce Janě Černochové. Jen je na rozdíl od nich mnohem mladší a na naivitu by měla ještě určitý nárok. Co však tluče do očí, je především to, že ji média glorifikují a zvedají popularitu, přestože by si měla všimnout, že má k chytrosti hodně daleko.

  Samozřejmě v tom mladá a zmanipulovaná slečna není sama. Rozhlédněte se po Sněmovně i Senátu a podobně zmatených jedinců najdete mnohem více. Čemu se ale máme divit, když na Pražském hradu vládne loutka se svým vodičem, dosluhující premiér má přezdívku Pinocchio, jeho vláda je složená zásadně z odborníků na cokoliv, jen ne na vedení svých resortů. Sněmovně vévodila prodavačka mobilů „obraně“ úřednice, Senát reprezentuje samozvaný Taiwanec. Dopravu v Praze řídí opěšalý venkovan pravděpodobně nevlastnící řidičský průkaz. Herci si určují, kdo bude ministrem kultury a ekoteroristé sající dotační peníze protestují proti kandidátovi na Ministerstvo životního prostředí, protože autem jezdí a na Green Deal má realistický pohled. A toho se děsí nejvíce.

  Dnešní článek jsme nazvali Olympiáda hlouposti. Obrovský podíl na ní mají média. Proč se na moderátorská místa dostávají podobně jako do politiky zaprodanci, to už víme. Fungují jako prodloužená ruka vládnoucích vrstev a mají nás nikoliv informovat, ale především ovlivňovat a vychovávat. Lidem jsou pomalu ubírány vědomosti, viz klesající úroveň školství (profesorem je kdekdo, třeba Fiala a Nerudová), zpravodajství jsou plná lží a polopravd, měřítka na elity a ty, kteří se mezi ně snaží dostat, se rapidně liší. Žijeme tak v době, kdy rozeštvaná společnost místo skutečných hodnot uznává jejich podstrčené fejky. A nechcete li se tomu podřídit, dělají blbce z Vás. Opravdu v tom chcete nadále žít?

Jindřich Kulhavý  - https://www.inadhled.live/uvaha-dne/olympiada-hlouposti/

.

“Tichá”?

…..No ja nevím, mi to moc nepřipadá 🤔

A táhni, odkud jsi přišel, to jest do prdele.

Takových sem, jak vidno, po volbách zamířilo více.

:-) jj "přiměřeně, přiměřeně" ... (pohádka Sůl nad zlato s J.Wrichem) tím se snažím v životě řídit co to jde.

ano, profesor Budil má bohužel pravdu. Jsem z toho smutný již dlouhodobě. My Češi již dlouhodobě volíme cestu: ode zdi ke zdi. A od těch zdí máme tak omlácené hlavy, že se divím, že ještě žijeme. Resp. spíše přežíváme. Problém je, že většině národa to vyhovuje. Po revoluci jich celkem dost "zbohatlo". Peníze nemají problém porazit morálku. Je to vcelku jednoduché. Když se máte dobře (i když si peníze často vyděláváte nemravným způsobem), tak nemáte potřebu změnit své chování.

Lidem je systematicky mnoho let vtloukáno do hlavy, že úspěšný člověk je pouze ten, který má peníze (milionář přece může být každý), má drahé auto, drahý dům, anglický trávník, pergolu atd. atd. atd. Češi již dlouhodobě nejsou moc věřící (narozdíl třeba od Poláků či Slováků), já vlastně také ne. Ale teď se lidé více "modlí" k penězům. Řekl bych, že je to již na takové trajektorii, že to většinově ve společnosti změnit je téměř nemožné. Samozřejmě na druhé straně je velké množství lidí, kteří žijí od výplaty k výplatě. A není to dáno tím, že by byli líní a nepracovali, ale je to dáno velmi špatným odměňováním těchto lidí. Je velmi mnoho zaměstnání, které společnost potřebuje, ale jsou odměňováni velmi slabě-např. pečovatelky v domovech důchodců, ale to je opravdu jeden z mnoha tisíců příkladů.  A pak je mnoho zaměstnání, které společnost opravdu nepotřebuje a odměna je velmi nepřiměřená.

Jestliže systém není schopen zajistit pro všechny lidi, co poctivě pracují, základní lidské potřeby: dostupné bydlení, zdravou vodu a potraviny, tak nejsme vyspělá společnost. V tomto smyslu jsme od r.1989 neurazili ani milimetr.  A to už je 36 let !!!

V reakci na neustale kymsi sem vkladane rasisticke  protizidovske invektivy se hodi vzpomenout prave dnes  tento  dostatecne slozity pribeh z doby pred 82 lety. Ve veku 99 let zemrel posledni ucastnik povstani ve varsavskem ghettu 1943. Pribeh serie - temer neuveritelnych, to je fakt- "stastnych" nahod, ktere mu tehdy umoznily prezit. Text nize  je rozhovor pul roku stary,  aktualni  clanky u prilezitosti umrti,  je jich dost i v ceskych mediich,  jsou vesmes zkracene a dost zmatene, uryvek  z Novinek.cz  si muzete precist  dole pro srovnani. Kroutil jsem hlavou nad podivnostmi, co jsou novinari schopni napsat. Odkaz, ktery jsem nakonec nalezl  je ale podrobny, presny  a srozumitelny i kdyz ani v nem nejsou uvedeny vsechny podrobnosti.  Napr. se mi zda, ze matka a sestra dotycneho nebyly Zidovky, jinak by  asi valku v Lodzi sotva prezily  timesofisrael.com/82-years-after-the-warsaw-ghetto-uprising-its-last-living-survivor-bears-witness/   Necham to v anglictine, snad zdejsi protizidovsti  "znalci Talmudu" tenhle jazyk zvladaji,  pripadne mohou pouzit prekladac 

Born in 1926 in Danzig, Poland, Smuss was six years old when the Nazis came to power in 1933 and forbade Jews from learning in school. “I saw them come into my school and talk to my teacher, at which point I was sent home,” Smuss said. “After that, my father started teaching me the German language and history, which proved incredibly important for my survival later on.         hen Smuss was 12, his family moved to Lodz, and a year later, shortly after his bar mitzvah, the Nazis invaded Poland. They took over Lodz, and Smuss and his father were sent to the Warsaw Ghetto, while his mother, who had a German passport, remained in the city with his sister. “To clean the blood out of the helmets, I needed a certain thinner that was also good for making Molotov cocktails,” Smuss said. “I would ask for as much thinner as I could get to use in bombs that we put on rooftops all over the ghetto.”  Meanwhile, Smuss was also involved in gathering weapons from a group of Italian soldiers sent to the Warsaw Ghetto as punishment for failing to defeat British forces in North Africa.   “They were brought to Warsaw in their desert shorts, and they were freezing their balls off,” Smuss said. “We had piles of warm clothes from people who had been taken away already, and we were able to trade them for their Beretta guns.”  Nonetheless, the Jewish fighters knew their fight was far from over. After several days of successfully repelling the onslaught, the Germans, led by commander Jürgen Stroop, changed strategy and spent a month systematically burning down every building in the ghetto. “They went from one building to the other, until they came to the last building where I was with my father and our group of fighters. We had nowhere to go,” Smuss said. After the ghetto was liquidated, Stroop prepared a report with more than 50 photos to gloat about his victory to the Nazi leadership. In one, you can see Smuss and his father raising their hands in surrender before a Nazi officer.  As a show for the media, the last group of resistance fighters was put on a train headed for the Treblinka death camp instead of being killed on the spot, Smuss said.    At this point, death was almost certain for everyone, but Smuss received a lucky break.The cattle cars they were riding in were supposed to hold 100 people each, but since some weren’t full, the engineer had the idea to go to the Warsaw airport to pick up another 350 Jewish workers to make his murderous trip more cost-efficient. Some time later, the train was stopped by Luftwaffe (German Air Force) officials who were angry that their skilled laborers were taken without permission. After some argument, the train was brought back to the airport, and the workers were released.  At the same time, other contractors came by, seeking 100 more workers who could operate factory machinery.  “We didn’t know how to, but we volunteered,” Smuss recalled. “We were covered with dirt and filth, but at that point, we would have volunteered for anything, whether it was cutting hair or playing in a symphony orchestra, you understand?”    Smuss and his partners were taken by truck to the Budzyń concentration camp, which they would leave every morning to work in a plane factory.  “I was young, and I wasn’t willing to die at that point,” Smuss said. “We were the only ones who didn’t get sent to Treblinka, where everyone else was killed. I felt like God was smiling at me.”       A year later, in 1944, Smuss was sent from Budzyń to the Flossenbürg concentration camp, where he was again put to work in a factory. One day in April 1945, as the Allies were closing in and German defeat was near, Nazi officers gave everyone an extra serving of bread and some coffee with extra-strong stimulants, and told them that they were about to be released to the Allies in exchange for German POWs. The remaining survivors sang with joy as they boarded a train headed for freedom. “It was a lie, of course,” Smuss said. “It was part of Hitler’s final solution plan to kill us all...  The train was destined for the crematoriums of Dachau, but once again, Smuss was saved by a mishap. The train was accidentally bombed by American jets, and 133 Jews were killed. The train was brought back to Flossenbürg, and Smuss was forced to help cremate the bodies. After that, the remaining inmates were taken on a six-day death march toward Dachau, walking without food or water with the knowledge that they would be shot if they stopped.  “Fortunately, it was raining during the march, so we took the water that soaked into our berets and squeezed it into our mouths,” Smuss said. “In places where they didn’t have rain during their death marches, many more people died of dehydration.”   Smuss recalled the hatred of the residents of the cities they walked through. “In some places, they threw potatoes ahead of us, yelling at us to leave as quickly as possible,” he said.   As American troops drew closer, many German soldiers fled, and Smuss and two friends snuck into a barn along the side of the road.   “The owner came with a gun and told us to get out,” Smuss said. “Two of us couldn’t get up to respond, but the other guy started yelling at him hysterically. Eventually, he let us in and brought us milk to drink. We drank until we were unconscious.”  Smuss and his friends were brought to the hospital, where they recovered under the care of the US Army and German doctors.       Later on, Smuss returned to Lodz, where he found his mother and sister. Fearing for their safety there, they went to a displaced persons camp and, in 1950, traveled by sea to New York

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pro srovnani, jak tohle podavaji Novinky.cz (jejichz redaktor/ka ocividne  bud neumi secist 26 + 6 nebo netusi, kde a jak zacala ww2).  Smuss se narodil v roce 1926 v Gdaňsku. Později se přestěhoval do Lodže a Varšavy. V šesti letech, když měl nastoupit do první třídy, zakázali nacisté židovským dětem chodit do školy. V roce 1940 se stal jedním ze statisíců Židů, kteří byli násilně vězněni ve varšavském ghettu. V době největšího přelidnění tam žilo v hladovění okolo půl milionu lidí. Smuss se během války zapojil do odboje, byl aktivní v podzemní skupině Židovská bojová organizace. Při práci na restaurování přileb, které nacističtí vojáci používali v boji, měl Smuss přístup k ředidlu, které se dalo využít k výrobě Molotovových koktejlů.   19. dubna 1943 vstoupili do ghetta nacisté s úmyslem srovnat ho se zemí. Stovky Židů se chopily zbraní ve snaze se ubránit. Smuss se pohyboval na střechách domů, z nichž shazoval na vojáky tyto zápalné lahve. Povstání, které skončilo v polovině května, přežilo jen pár lidí, mezi nimi i Michael Smuss. Nacisté ho následně poslali do vyhlazovacího tábora Treblinka. V roce 1945 přežil také pochod smrti.   Po skončení druhé světové války emigroval Smuss do Spojených států, kde založil rodinu. Později se přestěhoval do Izraele, kde se rozhodl vážně zabývat traumatem holokaustu. Začal malovat a potkal svou druhou ženu Ruthy...     Pozn.   Dost zmatene o tomto slozitem pribehu ale  pisi i dalsi zdroje, ktere mi Google k tematu  predhodil    https://www.bbc.com/news/articles/cgkzg5zmmp8o     aktualne.cz/zahranici/zemrel-posledni-prezivsi-bojovnik-z-povstani-ve-varsavskem-g/