Soft

Nedávno jsem se znovu dostal k Fukuyamově Konci dějin. Kdo jste to nečetli, vřele doporučuji. Pan filozof ve svém stěžejním díle velmi přesvědčivě argumentuje, že po rozpadu sovětského bloku v podstatě končí dějiny. Nadále bude všude demokracie, láska, mír a těch pár marginálních zemí, co to tak ještě nemá, ty to brzy radostně přijmou samy. Argumenty neprůstřelné, jistota velká. 

Pak se přiblížilo humanitární bombardování Kosova, 11. září, válka v Afghanistánu, Iráku, Gruzii, Donbasu, Sýrii, Libyi... Do toho se ukázalo, že Čína jen tak mimochodem vyrábí v podstatě úplně všechno pro všechny a Rusko se jaksi odmítlo rozpadnout, ale zato má atomové ledoborce, jaderné střely, silnou armádu a kupodivu minimální státní dluh... 

Teď, když jsem se k Fukuyamovi vrátil, byla to docela legrace. Jako z jiného světa. Sluníčkářská bible, spousta blábolů a přání, která se stala otcem myšlenky. Přitom před třiceti lety byl skutečně brán vážně a jeho dílo bylo považováno za velmi  působivé. Jak je možné, že se vzdělaný profesor tak zmýlil v odhadu budoucnosti? Vždyť zastával prestižní post, měl světový rozhled a hlavně - od jeho doby se zákony, charty a ústavy prakticky vůbec nezměnily. Proč nedošlo na jeho vize a místo toho se stále více mluví o Střetu civilizací od Huntingtona? Přitom u něj to bylo zcela naopak - jeho dílo bylo považováno za zpátečnické, pesimistické, neodborné. 

Dnešní diskurs tvoří především lidé, kteří se profilovali v době Fukuyamova konce dějin. Tehdy chodili do školy, dostávali svá první zaměstnání, nechávali se školit právě od takových jako byl Fukuyama. I na nás to tehdy působilo. Svým způsobem není divu, že je pro ně dnešní svět nepředstavitený a ládují to i do svých dětí. Nechtějí vidět, že svět už je jiný a vůbec ne podle toho, co jim k toho dysi o světě řekli. 

Fukuyama jim kdysi řekl, že šlo o střet dobra se zlem, kde demokratické kapitalistické dobro zvítězilo nad totalitním komunistickým zlem. Ve skutečnosti ale šlo spíše o střet soft power s hard power a jednoznačně se ukázalo, že měkká síla zmůže mnohem víc než brutální násilí. 

Oni komunisti v mnoha ohledech o kapitalismu a Západu nelhali. Ale když na to přišlo, klidně vás zavřeli do gulagu či jiného vězení za rozvracení státu. Západ samozřejmě své živly také zavíral... ale vždycky jim přišil nějaký kriminální paragraf. Komunismus nechával lidem poměrně dost prostoru do kterého se stát nepletl. Ale pokud si člověk otvíral hubu na státní moc, rychle byl umravněn pendrekem, policií i soudy. Západ naopak nikoho neumravňoval za nadávání vládě, ale pomocí zákonů zakázal skoro všechno.

Svým způsobem nám dnes může být jedno, jestli nás špiclují jako v číně na rozkaz strany a vlády, nebo nás špiclují nadnárodní koporace bez rozkazu. Když na tom bude záležet, budou data o vás rychle vytěžena a použita proti vám.  Není moc velký rozdíl, když za vámi přijdou v Číně, že kritizujete velkého vůdce na facebooku nebo zaklepou naši demokratičtí policajti, protože vás někdo udal za facebookovou nenávist. 

Rozdíl je jen v tom, že Západ svoji moc nad lidmi dávkoval pozvolna, salámovou metodou,  volbami a aniž by si toho lidi masově všimli, režim jim stejně určuje každý krok. Politiku v konečném důsledku ovládá kapitál, na všechno jsou paragrafy. Vlastně je celý fígl v tom, že nemáte nikoho, koho byste mohli pověsit na kandelábr. Každý je jen malé kolečko v soukolí a o lidech u kormidla nikdo nic neví.  

Když přijdete o dům, je zbytečné zastřelit exekutora, protože přijde jiný. Je zbytečné zastřelit soudce co o tom rozhodl, protože přijde jiný. Je zbytečné zastřelit bankovního úředníka, který na vás podal návrh na exekuci,  protože mu to nařídil jeho šéf, ale je zbytečné zastřelit i toho šéfa, protože jemu rozkazuje představenstvo. Je zbytečné zastřelit předsedu představenstva, kterému rozkazuje valná hromada a ta se zase skládá s akcionářů a akcionáři jsou třeba penzijní fondy a jejich účastníkem jste i vy sám... kruh se uzavřel. Mezi tím vším jsou právě ty zákony na všechno a v konečném důsledku nemáme politické vězně, protože na každého se najde kriminální paragraf.  

Komunismus to dělal jen víc okatě. Není člověk = není prolbém, střílelo se rovnou. Neokecávali to nějakými lidskými právy, šoupli vás do báně za rozvracení, buřičství či zradu a bylo to. Politika tam ovládala kapitál, ale pro běžného člověka to bylo to samé jako když kapitál ovládá politiku. 

Zděšení z dnešního světa spočívá hlavně v tom, že ona soft power už nechce čekat a tak se stává stále tvrdší. Kdysi se na Západě opravdu všichni mocní báli, že by mohli jet v dobytčácích na Sibiř. A tak své cíle tajili, čekali a vyvíjeli metody, které pak v ohromném rozletu využili hned jak komunismus padl. Obyčejný Němec je sice pořád ještě bohatší než my, ale to jen proto, že v roce 1989 mnohem víc měl. Jinak je spoután stejně tvrdými pravidly jako my. Ale narozdíl od nás neumí švejkovat. 

Donald Trump bude jednou hodnocen historií jako první americký prezident, který odmítl chodit kolem horké kaše a všechny metody moci brutálně napřímil. Možná proto, že měkká moc potřebuje čas. Není možné dosahovat cílů rychle. Lidi si musejí zvyknout a kolečka salámu je třeba krájet zvolna. V USA zřejmě vyhodnotili, že ten čas už nemají. 

Americká doktrína se samozřejmě nezměnila ani o píď. Jen své mocenské choutky a prostředky k jejich dosažení stále méně skrývají  a stále více lidem dochází, že nešlo o boj dobra se zlem, ale šlo o mocenskou přetahovanou na kterou každá strana použila zcela jinou taktiku. 

Většina dnešních novinářů s tím neumí žít. Oni se na vysoké škole učili právě o té měkké síle. O neziskovkách, lobování v parlamentu, uplácení pomocí darů politickým stranám. Učili se o provozu vysokých škol, kam se zadarmo jezdili učit mladí lidé od nepřítele, aby pak sami svůj režim rozložili. 

Teď jim do toho pořád někdo hází vidle. Prezidenti USA válčí stále neomaleněji, prosazují svoje zájmy stále vehementněji a západní politici jsou stále více ohrožení ve své politické bezmoci, že se stále více opírají o hard power. Moc začíná být stále přímočařejší a stále méně bere ohledy. Přitom od časů Kojzara a dalších ještě není tak daleko. Lidé to ještě nezapomněli... Ale vlastně ne, je  toho daleko - tam v Londýně a Bonnu už si to nikdo nepamatuje. To jen my z opačné strany železné opony jsme ještě nezapomněli.